[Fate:Rozcestí] KaFKy

Sekce, v níž se věnujeme našemu hraní. Můžete zde poprosit o pomoc s přípravou kampaně nebo dobrodružství, konzultovat svou postavu, a samozřejmě se podělit o zápisy z her, které již máte za sebou.
Uživatelský avatar
Vallun
Příspěvky: 26001
Registrován: 14. 5. 2008, 09:40
Bydliště: Velká Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: [Fate:Rozcestí] KaFKy

Příspěvek od Vallun » 30. 10. 2014, 00:12

Obrázekobrázek k dnešnímu hraní:)
Eastia politická mapa.png
Eastia
Pokud chce někdo slyšet jen "ano" nebo "ne", tak jej nezajímá odpověď.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.

Uživatelský avatar
Vallun
Příspěvky: 26001
Registrován: 14. 5. 2008, 09:40
Bydliště: Velká Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: [Fate:Rozcestí] KaFKy

Příspěvek od Vallun » 13. 11. 2014, 06:43

Theodor píše:Po dni oslav, kdy se celá vesnice pokoušela sežrat dračí úlovek Sira Williama, následovalo krušné ráno. Budí mě totiž ten střelenej Angus a vůbec nereflektuje to, že jsem šel spát až za svítání, jelikož jsem byl celou noc s Alyssou. Dokonce jsem jí dal přednost před tou pošahanou soutěží v plachtění a to už je co říct. Každopádně dvě hodiny spánku mi rozhodně nestačí, abych byl po ránu milej (zvlášť na Anguse), i když jsem toho zase tak moc nevypil. No navíc, kdo normální by začal ranní rozhovor těmito větami: „Měl bys něco vědět. Celá tahle vesnice vaří a pašuje drogy. Alyssa je zapletená do organizovaného zločinu, dej si na ní bacha.“ Nikdo normální mne teda nenapadá, takže pouze odfrkuju, že Alyssa je nevinná a nějak nemám tendenci to s ním dále řešit, otáčím se a dělám, že spím. Hlavně, aby mi už dal pokoj. Angus pochopitelně musí mít poslední slovo, takže přidává slovní perlu: „Kdyby byla nevinná, dávno by odtud vypadla.“ Ach jo, tupec jeden prokletej, když tomu hovno rozumí, proč se do toho plete. Kdybychom my byli nevinní dávno bychom odtud taky vypadli, nicméně ono to jaksi nejde…

Počkal jsem, až všichni odejdou a pomalu jsem vstal taky. Hlavou mi pořád běžel můj rozhovor s Alyssou po sexu na stole. Přemýšlel jsem, jestli jí můžu věřit. Zatím se teda kloním k variantě, že jo, ale jak znám ženské…
Nicméně měl jsem malé dilema. Mám si jít promluvit s Filiantem, který by se měl schovávat ve sklepě baráku své matinky nebo se mám jít podívat na ten chrám měsíce, o kterém mi Alyssa řekla, když jsem nabíral síly po sexu na okenní římse? To ti byl panečku výhled, i když to bylo dost nepohodlné, ležet napůl zad z okna ven. Ale Alyssa nade mnou s měsícem svítícím skrze její rozpuštěné vlasy na křivku jejích plných ňader… Hmm, asi zkusím toho Filianta, ať ho mám zmetka za sebou…

K baráku staré Filiantové jsem šel stezkou okolo bažiny, která by mě měla dovést k zadnímu vchodu do sklepa. Když už jsem byl skoro u baráku, slyším, jak Angus něco řve. Asi jsem nebyl jediný, kdo dostal tip na máti Filiantové barák. Schovávám se za křovím a za chvilku vidím, jak po stezce běží Filiant s Angusem a Kellatin v patách.
Ve vhodnou chvíli skáču Filiantovi po nohách a vcelku efektně přese mne padá a zarývá svůj obličej do bahna u stezky. Takže to bylo vlastně i efektivní, když se Filiant nažral bahna… Než se stihne vzpamatovat, skočím mu na záda a počkám, až doběhne zbytek, který ho sváže. Z mého soukromého rozhovoru s Filiantem tedy asi nic nebude, protože Angus po něm jde jako slepice po flusu.

Sir nějak moc nechce Filianta řešit na téhle stezce u vesnice, takže ho spolu s ním popadnu za nohy a táhneme ho po stezce do bažin. Chudák se asi musel nažrat podstatně více bahna než po letu, jsa tažen za nohy, ležíce břiše. Měl štěstí, že měl roubík, což ho částečně ochránilo. V bažině se potom strhla vášnivá debata, co s ním (a opravdu nešlo o slamník). Debatu nakonec ukončil Angus, který Filianta dosti brutálně podříznul. Dost mne to překvapilo. Krve jak z vola, doslova. Nicméně nastal problém kam s ním, což jsem vyřešil tak, že jsem mu za oblečení nacpal pár největších šutrů, co bylo v dohledu, a po probodnutí plic jsem ho s pomocí Sira Williama odtáhl tak daleko do bažin, jak jsem si troufl. Šel ke dnu jako šutr, kterých měl plnou halenu. Doufám, že následujících pár měsíců nevyplave a pak už to nebude náš problém. Začal jsem přemýšlet, co řeknu Alysse…

Když se vrátíme zpátky na stezku, na které zatím ostatní vcelku úspěšně zamaskovali stopy krve, začal mne otravovat Angus: „Jak jsi věděl, kde bude Filiant?“, „Alyssa je zapletená do organizovanýho zločinu!“, „Vaří se tu drogy!“ Popravdě mě ten magor začíná pěkně srát. A do toho se vloží Sir, kterej má ještě nakoupeno ze včerejška a začne pronášet vzletné řeči o Ransonově drakobijecké brigádě a novém náboženství, které založí na jeho základě. Asi by měl míň chlastat, ale alespoň mě zbavil Anguse, kterej po té, co jsem všem oznámil, že mi Alyssa prozradila, kde je chrám měsíce, chytil druhý dech a pokračoval v podezřívaní všeho a všech…

Naše družinka se po té rozdělila. Zatímco Pahuac a Kellatin šli hledat vstup do chrámu měsíce, já se Sirem jsme se vydali do hospody na časný oběd a pár slov s místními. Angus šel naštěstí s nimi, takže jsem měl alespoň pokoj. V hospodě jsem poté Sirovi podrobně povyprávěl, co jsem zjistil v noci a neopomněl jsem mu povědět i pár pikantních podrobností z nočních radovánek. On mi pro změnu pověděl vše o tom pitomém závodě, co vymyslel Angus.

Na náš dotaz hostinský odpovídá, že dvě lodě se rozpadly po srážce úplně a jedna ztroskotala poblíž vesnice na pláži. Celkem se prý pohřešuje čtrnáct vesničanů. Takže jsme rychle snědli pečené ptáky s cizrnou a vyrazili jsme pomoci s hledáním přeživších. Jelikož většina vesničanů hledá na východ od vesnice, vydali jsme se podél pobřeží na západ. Vlastně to bylo směrem k místu, kde jsme sami před několika dny ztroskotali.

Hned na počátku hledání jsme našli dva utopené, ale pak se na nás, či spíše na něj, usmálo štěstí a my našli jednoho zesláblého, promrzlého trosečníka. Odtáhli jsme ho kousek od břehu a pokračovali v hledání. Po dvou dalších utopencích jsme to už chtěli vzdát, ale Sir William zahlédl u skály ve vodě pohyb. Byl to další trosečník křečovitě se držící kusu dřeva. Nakonec jsme vytáhli i toho a s oběma dvěma přeživšíma jsme se vrátili do hospody.

Zbytek družiny mezitím prohledával okolí potůčku a našel nějaký vstup do jeskyně, nicméně se nechali vyhnat dvojicí zuřivých netopýrů. Když se odpoledne vrátili zpět do hospody, začali jsme plánovat jakým způsobem se dostat do chrámu měsíce. Většinou se podobných debat nezúčastňuji, ale tentokráte povídám: „Dle Alyssy by měl být vchod někde za vodopádem.“ To opět vyprovokovalo Anguse, který začal s tím svým obvyklým, ať si na ni dáme pozor, že nás chce do něčeho zatáhnout, atd. Nebejt Angus o 20 kilo těžší, tak jsem mu dal pěstí, takhle jsem mu jenom suše oznámil, že svou blbostí a skvělým nápadem s nočním závodem na rozbouřeném moři zabil dvanáct vesničanů a pokud tady někdo tahá někoho do průseru, tak je to on a tahá tam nás. Uraženě zmlknul (je to doufám pravda, už nevím, co udělal…). Nakonec se shodujeme na tom, že počkáme do večera a půjdeme prozkoumat ten vodopád u jezírka.

K vodopádu jsme šli po chodníčku, který používají místní, akorát, že po soumraku byl prázdný a v dohledu nebyl jediný vesničan. Chodníček končil, či spíše mizel z levé strany ve vodopádu. Moc se mi nechtělo, ale protáhl jsem se vodou dále. Žádné kouzlo v tom nebylo. Za prvé jsem byl mokrý a za druhé jsem stál v dutině za vodopádem, která tam byla částečně přírodní a částečně vytesána. Vstup do chrámu měsíce jsme tam nenašli žádný. Vypadalo to, že mi Alyssa lhala.

Po neúspěchu s vodopádem chtěl Sir William prozkoumat ještě tu jeskyni, kterou našel dopoledne Pahuac s Kellatin, takže jsme se tam vydali. Vstup do jeskyně jsme, díky Pahuacovi, našli bez problémů i potmě. Byl široký asi tři metry, takže Sir William s Angusem šli v první řadě, já za Williamem s Kellatin ve druhé a Pahuac sám ve třetí. Kellatin nám na cestu svítila.

Už to vypadalo, že se dostaneme do konfliktu s obřími netopýry a přerostlými krysami, když Sira Williama napadlo, že k nim promluví. Nejdříve jsem si myslel, že má ještě kocovinu ze včerejšího večera, protože jsem si jinak neuměl vysvětlit jeho slova: „Tvorové hlubin, chováme vás v hlubokém respektu, …“, ale potom mi došlo, že za celý den musel vystřízlivět. O to více jsem byl potom překvapen, když se netopýři a krysy opravdu „rozešli“, jak po nich Sir William požadoval. Možná v sobě objevil nějakou novou schopnost. Hlavně, aby to nezkoušel na žádném drakovi, pokud ho nedej bože ještě někdy potkáme…

Po asi hodině bloudění v jeskyni, kdy jsme zvolili nejjednodušší variantu „vždy odboč doprava“ jsme dorazili k nějakému schodišti vedoucímu dolů. Schodiště samotné nebylo moc zajímavé, ale bylo ukončeno nějakou magickou bránou, která jakoby pohlcovala světlo. Zkusil jsem do ní dloubnout palašem a cítím, jak mě brní ruka. Povídám to ostatním, načež tam Sir zkusí strčit ruku. Prý nic, takže do brány opět vrážím palaš. Ruka mě opravdu brní. Sir tam zkouší strčit jablko a opět nic…

Pahuac odkládá zbraně u paty schodiště a vstupuje do brány. V tu chvíli nám mizí z dohledu. Se Sirem Williamem se na sebe podíváme a oba rovněž vstoupíme. Při průchodu portálem cítím dosti silnou bolest, která ale pomine, když se vynořím na druhé straně. Za bránou je nějaký chrám, ale jasně viditelný je až ve chvíli, kdy za námi vstoupí i Kellatin se světlem. Angus dlouhou dobu nejde a potom vstoupí a v ruce má provaz, který vede někam za bránu. Nechápu, co zase blázní. Po chvíli ten provaz začne tahat dovnitř a protáhne si bránou tu svoji velkou palici. Jak říkám blázen…
Sir William mezitím došel k oltáři uprostřed chrámu a položil na něj jablko. Přemýšlel jsem, proč to dělá, ale asi pro to měl nějaký důvod, takže vyndávám z vaku rovněž jablko a pokládám ho na oltář vedle toho Williamova. Nějak nemám pocit, že by se něco dělo, takže si beru zpět své jablko a s chutí se do něj zakusuji. Sir William po mě vrhá znechucený pohled a kárá mě za tento můj projev kacířství, takže z vaku vyndávám další jablko a pokládám ho na místo toho prvního. Když nakonec dojím první jablko, přemýšlím, co s ohryzkem. Nakonec ho s pokrčením ramen položím ke dvěma jablkům a přecházím na levou stranu chrámu, kde Angus mezitím začal zkoumat chodbu vedoucí někam do temnoty.
Už jsem skoro u Anguse, když ze zdi vyšlehne dvojice plamenných blesků. S nadávkou na jazyku se vrhám k zemi a jen tak tak se plamenům vyhýbám. Sir William a Pahuac takové štěstí bohužel nemají, plamenný blesk je zasahuje, naštěstí to ale není nic vážného, respektive většinu plamenů zachytila kožená zbroj Sira Williama, která ale nyní vypadá dost jetě.

Pahuac se ke mně přidává a společně pokračujeme chodbou, kterou začal prozkoumávat Angus, který se po té, co spustil tu plamennou past, vrací do středu chrámu k oltáři. Asi aby na něj taky položil obětní jablko. O dvě zatáčky a 30 metrů dále narážíme s Pahuacem na dveře, u kterých je tlačítko. Zkouším ho zmáčknout, ale nic se neděje, takže ho mačkám znovu. Opět nic. Pahuac to zkouší rovněž bez jakéhokoli viditelného výsledku. Říkám: „Asi to nefunguje.“ a mačkám tlačítko potřetí. Dveře se překvapivě otevřou, takže rychle vstupujeme.

Jen co jsme vstoupili, tak se dveře zavřou, a my jsme se najednou ocitli bez toho zbytku světla, které sem pronikalo chodbou. Naštěstí se nám podařilo na vnitřní straně dveří nahmatat kliku, pomocí které dveře opět otevíráme. Doufám, že už se nezavřou…

Pomocí té trochy světla, která k nám proniká z chodby, poznáváme, že jsme v místnosti, která dříve sloužila jako knihovna. Podél zdí jsou dřevěné police na svitky, které tu musí být již drahně dlouhou dobu, jelikož jsou napůl shnilé, stejně jako jejich obsah. Pahuac bere do ruky nějaký pergamen, ale rozpadá se mu v ruce. Já nacházím jeden svitek, který evidentně odolal zubu času. Je zapečetěný pečetí, na které je kružnice se třemi pírky. Schovávám ho do vaku, s tím že podrobně ho prozkoumá až Sir William v hospodě.

Pahuac nachází v rohu místnosti polorozpadlé dveře, které před dávnými časy asi byly tajné. Dnes jsou napůl rozpadlé, jelikož ani jejich dřevěná konstrukce neodolala hnilobě. V místnosti se nachází stolek ze stejného materiálu, jako byl oltář, který má uprostřed nádhernou keramickou dlaždici. Na stolku leží další zachovaný zapečetěný svitek. Na pečeti je mě neznámá runa. Schovávám ho do vaku. Společnými silami vypáčíme dlaždici ze stolku a spěcháme zpět do chrámu, abychom svůj nález ukázali ostatním.

Sir William se zbytkem družiny se vrátili z průzkumu pravé chodby přibližně ve stejnou dobu jako my. Prý i jejich dveře fungovaly pochybně. Když k nim přišli, tak se prý otevřely, ale než do nich stačil někdo vstoupit, tak se zase zavřely. Potom se znovu otevřely a Angus (byl to on nebo někdo jiný?) jimi rychle prošel do místnosti za dveřmi. Dveře se za ním znovu zavřely. Kellatin zkusila zmáčknout tlačítko u dveří, aby je otevřela, ale nic se nestalo. Zkusil to i Sir William, ale ani jemu se dveře otevřít nepodařilo. Angus naštěstí našel zevnitř kliku stejně jako my a dveře jim otevřel.

Druhá polovina družiny našla celou místnost obloženou dlaždicemi. Jednalo se o záchod, takže pomocí hrubé síly dlažice ze stěn obili a mimo třech, které vzali sebou, všechny rozbili, aby se jich nemohli zmocnit ostatní soutěžící. S představou Anguse, který svou velkou palicí likviduje obklady mnišského záchodku, se vydávám na cestu zpět z jeskyně…
Pokud chce někdo slyšet jen "ano" nebo "ne", tak jej nezajímá odpověď.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.

Uživatelský avatar
Vallun
Příspěvky: 26001
Registrován: 14. 5. 2008, 09:40
Bydliště: Velká Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: [Fate:Rozcestí] KaFKy

Příspěvek od Vallun » 13. 11. 2014, 06:46

Vyprávění Kella-tin o tom, co dále se dělo v Chrámu měsíce:

Konečně jsme prohledali místnosti za oltářem. Nechápu jak Sir William a Angus mohou být takoví barbaři, poté co sloupali 3 dlaždice ze stěny záchodku, zbylé rozbili, aby je nikdo jiný nemohl odnést. Když jsou se svou demoliční prací spokojení, vracíme se zpět k oltáři, zvědaví, co našli Theodor s Pahuacem. Taky mají dlaždici, sice jen jednu, ale na rozdíl od těch našich tří, vypadá vzácně.

Zatímco Sir William, Angus a Theodor zkoumají dlaždice a dohadují se, která by se měla použít pro soutěž, Pahuac se rozhodl, že přeci jen prozkoumá zbylé části jeskyně. Jdu za ním, abych mu svítila a ostatní se nakonec také přidají. Míří do části jeskyně, kde jsme již byli a nic jsme tam nenašli. Nemám z toho moc dobrý pocit a tak raději zůstávám před vchodem. Vypadá to, že v místnosti nic není. Pahuac tam chvíli stojí a kouká, ale rázem se otočí a je zpět u nás. Vysvětluje, že v té části jeskyně jsou průduchy země. Když u nich stál, vzpomněl si prý na rady stařešinů ze své vesnice, aby se takovým místům vyhnul.

Tuto část jeskyně tedy raději necháváme za sebou a jdeme prozkoumat další vchod z chodby, ve které se nacházíme. Průchod je poměrně úzký a tak jsem vybrána jako dobrovolník pro průzkum. Plná svita chlapů a mě pošlou na průzkum, to jsou mi tedy hrdinové. Angus má o mě přeci jen strach a uvazuje mi okolo pasu provaz. Opatrně lezu průchodem, není zase tak malý jak vypadal. Když jsem na druhé straně, rozsvítím si. Přede mnou se otevře jeskyně, větší než ta, ve které byl před chvílí Pahu. Je téměř tak velká jako chrámová loď. Když se rozhlížím po místnosti, utkví mi pohled na velkém kameni na druhé straně. Zvědavě k němu zamířím, a pak si všimnu postavy, která na něm leží. Leknu se a instinktivně zatahám za provaz. Ale zvědavost je silnější a tak mířím směrem ke kameni. Opravdu na něm někdo leží, ale může být živý? Když stojím nad postavou, zaslechnu za sebou šramot. To už je Sir William, který se mi vydal na pomoc, za ním leze Angus a Pahuac. Theodor zřejmě zůstal na stráži. Prohlížím si postavu ležící na kameni, vypadá jako živá, na sobě má zelené roucho se zlatými ozdobami a na nohou sandály. Ale je to jen socha. Všichni se skláníme nad mnichem a znovu a znovu se ujišťujeme, že je jen z kamene. Kolem úst má nějaké tetování, co to jen..

Nečekala bych to, ale rozumím tomu a tak, aniž bych si to uvědomovala, čtu nahlas “Zuby země musí skousnout, aby se cesta moudrosti vyjevila”. Všichni tři se po mně otočí a koukají jak to, že mluvím. Raději sklopím oči opět k soše a dělám jako, že nic, nevím, co to do mě vjelo. A jak si tak prohlížím sochu, zadívám se na disk, co drží v rukou a pomalu mi dochází, že ta socha tu neleží jen tak, je to nejspíš náhrobek. Sir William vytahuje disk mnichovi z rukou a prohlíží si ho.

V tu chvíli vtrhne do místnosti i Theodor. Vypadá trochu nesvůj a vypráví nám o hlasech, které slyšel, když jsme ho samotného nechali v chodbě. Díváme se na něj trochu podezřívavě, ale tvrdí, že je to pravda. Měl prý pocit jako by měli z něčeho strach a stále opakovali “Zabijte královnu, zabijte královnu”. Chudák už asi blouzní, ta Alissa mu dává zabrat. SirWilliam ho přerušuje a ukazuje nám kovový disk na kterém je vyryto D7. Nikdo z nás neví co by to mohlo znamenat, ale Sir Willam nám vypráví o hře jménem Šachy, alespoň myslím, že se to tak jmenovalo, a o tom, že by se mohlo jednat o nějaké políčko.

Vnímám ho jen na půl ucha, mám pocit, jako bych slyšela nějaký šustot. Koukám kolem sebe a všimnu si, že na konci jeskyně je ještě další průchod. A ze tmy pomalu vylézají pavouci. Mám chuť to jít prozkoumat, ale Sir William zavelí, že se vracíme zpět do chrámu. Vzpomněl si, že na stropě viděl šachovici, nebo to byla šachovnice, nejsem si jistá, a musíme jít tedy prozkoumat jestli ten disk něco neznamená. Nechávám pavouky na kraji jeskyně a vydávám se s ostaními zpět.

Nyní už poučeni, necháváme všechny zbraně za mlžnou oponou a vkročíme do chrámu. Sir William měl pravdu, na stropě opravdu jsou střídající se kostky tmy a světla. Říká tomu šachovnice a vymýšlí kde by mohlo být to správné políčko.

Mezitím mi Theodor ukazuje svitky, které našli v knihovně za oltářem, a ptá se mě jestli nevím co znamenají. Na první z nich jsou na pečeti tři pírka. Ano, to je kouzlo “Peříčko”. Vysvětluji mu, že tohle kouzlo se dá použít, když někomu hrozí pád z výšky. Ale bohužel není úplně jisté na kolik osob to vystačí.

Než mi stihne ukázat druhý svitek, přichází sir William s nápadem. Uděláme věž, abychom se dostali ke stropu a já, jako nejlehčí, dostanu disk a budu ho zkoušet přikládat na vybraná pole. Nevím co čeká, že se stane. Moc se mi nechce, ale nic jiného mi nezbývá a tak se vyšplhám na pyramidu. Poprvné se nestalo nic a tak zkoušíme další pole. Opět nic, ale když se tak u stropu rozhlížím, všimnu si, že nad oltářem je nějaký otvor. Ze země vidět není, ale podaří se mi je přesvědčit, aby udělali pyramidu u zdi za oltářem a opět šplhám nahoru. Tentokrát, ale s přesvědčením, že tady určitě něco bude.

U stropu je opravdu otvor. Zkouším disk zasunout, ale nestane se nic. Pro jistotu ho otočím a znovu zasunu, opět nic. Přepadne mě chmura, že to k ničemu nevede a tak mě napadne, že bych ho mohla zahřát, přeci jen je kovový.. A zatímco se ostatní soustředí, aby udrželi pyramidu pohromadě, zkouším disk v rukou zahřát. Překvapuje mě jak to jde rychle. Ani se moc nemusím snažit a cítím jak měkně. Raději toho hned nechám, ale už je pozdě, na zadní straně zůstal otisk mé ruky. Nikdo mě neviděl a tak dělám jako že nic a schovávám ho pod plášť. Ostatní se už začínají vyptávat jak to jde. Říkám, že disk nefunguje a že to zkusím rukou. Mám trochu pochyby jestli jsem se rozhodla správně, ale nakonec se odhodlám a šmátrám po otvoru kam až dosáhnu. Na dně cítím nějakou hmotu, co to jen může být? Naberu do dlaně vše co jsem nahmatala a vytáhnu to na světlo. Vypadá to jak zbytky hřbetu nějaké knihy. Nezdá se mi, že by to mělo být všechno a zkouším to znovu. A v tu chvíli mi vytanou ta slova vytetovaná kolem mnichových úst “Zuby země musí skousnout, aby se cesta moudrosti vyjevila”. Když si na ně vzpomenu, leknu se ruku rychle vyndám pryč. Co když tam je něco, co “skousne”? Otáčím se dolů, abych jim řekla, že tam nic není, a že nemám chuť obětovat svoji ruku na oltář vědění. Ale nakonec mi to nedá a ještě to zkouším. Koneckonců, pořád mám ještě druhou ruku.

Pochyby mě jímají hned jak vrátím ruku do otvoru, mám čím dál tím větší strach, že se něco stane. Už už jí chci vytáhnout, když mě napadne, že je to možná jen nějaké odstrašující kouzlo. Ještě jednou zašmátrám hlouběji a najednou..

Ležím na podlaze chrámu a všichni čtyři se nade mnou sklánějí. Co se to jen stalo? Poslední co si pamatuji je palčivá bolest v levé ruce. Musím se hned přesvědčit jestli ji stále mám. Oddychnu si, když zjistím, že je na místě. Trochu zmateně koukám okolo a poslouchám jaké jsem měla štěstí, že mě Angus s Theodorem zachránili před jistou smrtí na oltáři. Nejspíš jsem se tak lekla, až jsem spadla. Levá ruka mě ještě trochu brní, ale začíná přicházet k sobě. Co to jen mohlo být? Když se trochu vzpamatuji, dojde mi, že stále svírám levou pěst a najednou mám pocit jako by v ní něco bylo. Pomalu otvírám prsty a něvěřícně zírám na malý konopný váček. Zvědavě ho otvírám. I v tom slabém měsíčním svitu se v něm něco třpytí. Jsou to zlaťáky, ale nejsou to obyčejné zlaťáky, ale 50-ti zlaťáky. Je jich tam 6, každý si bere jeden, aby si ho pořádně prohlédl. Když z váčku vyndáme většinu mincí, všimnu si, že na dně se ještě něco třpytí.
Poznávám ho, je to safír. Mám za to, že jsme právě našli drahokam do soutěže. Vyndavám ho ze sáčku a výměnou za zlaťáky, které vracím zpět, ho nechávám kolovat.

Po zkušenosti s otvorem nad oltářem se rozhodneme, že to nebudeme pokoušet znovu a vrátíme se k mapě na stropě. Koukám se nad sebe a znovu prohlížím strop. Na světlých a tmavých čtvercích, které se střídají, je zakreslen život měsíce. Na jednom okraji polí je slunce a na druhém je měsíc ve své plné kráse, v úplňku. Lámu si hlavu jestli to může mít nějaký význam, když v tom si všimnu, že sir William s Angusem zkoumají disk, který mi asi vypadl z pláště při pádu. Už jsem se chtěla začít omlouvat, když jsem si všimla jak zkoumají nerovnosti na disku a začínají spekulovat o tom, že je to určitě povrch měsíce. Mého otisku si asi vůbec nevšimli. Sir William přichází s nápadem, že disk určitě patří na ten měsíc v úplňku. Postavíme tedy další pyramidu a já opět šplhám nahoru, abych přiložila disk na úplněk.

A hle. Něco se opravdu stane. Zhasne světlo. Když odendám disk stranou, zjistím, že Měsíc je vlastně velké tlačítko a disk není třeba k jeho zapnutí. Zmáčknu ho znovu a měsíční světlo chrámu opět svítí. Vypadá to, ale že ve tmě se něco začalo dít a tak ho opět zapínám. A opravdu, na šachovnici začíná projekce měsíčních fází. Všichni uchváceně hledíme na to světelné divadlo. Ale to nestačí. Sira Williama napadne, že když fungoval měsíc, mohlo by fungovat i slunce, a tak přesuneme naši pyramidu na druhou stranu mřížky. Když zmáčknu slunce, začne další světelná projekce, tentokrát se ale objeví i země a začne obíhat kolem měsíce.

Opakovaně přehráváme různé varianty projekcí, ale nic zvláštního se nestane. Pochopíme, že disk asi nemá zřejmě žádný význam kromě piety. A když se dost vynadíváme na to divadlo, rozhodneme se vrátit do místnosti s mnichem.
Když se vrátíme do jeskyně, mám pocit jako by tu přibylo pavouků. A ten šustivý zvuk, který jsem slyšela před tím, je jakoby chřestivý a čím dál tím hlasitější. Přeci jen si přisvítím do té temné místnosti, když tu náhle se před námi objeví obří pavouk. A všichni pochopíme Theodorova slova, která zaslechl v chodbě. “Zabijte královnu, zabijte královnu!”.
To bude ona, pavoučí královna, ta, které se bojí krysy a netopýři. Chvíli jen zíráme, ale sir William, jako hlava naší drakobijecké armády, se první bezhlavě vrhá na pavouka. Na chvíli se zamyslím jestli vlastně ví co dělá, ale hned raději zaujímám nějakou vhodnou pozici na střelbu. Stejně tak i Theodor se svojí kuší. Siru Williamu se v zápalu boje podařilo skočit pavoukovi za hlavu a pavouk neměl šanci mu nic udělat. Proto se, rozzuřena, vrhá na Pahuaca, který stojí nejblíž. Naštěstí minula.

Zatímco se sir William pokouší zabodnout svou šavli za hlavu pavouka, vrhá se na ní Angus se svou palicí. Jde po kusadlech. Připadá mi, že rána byla dobrá, ale zdá se, že pavoukovi to nevadí, spíš to trochu zamávalo s Williamem. Pahu to zkouší s kopím přímo proti pavoukovu chřtánu, ale nedaří se mu strefit se mezi kusadla. Ani nevím proč mě napadá, že by měl víc trénovat, s drakem mu to taky moc nešlo. Theodor napíná svou kuši a míří pavoukovi mezi oči, zdálo by se, že vzhledem k počtu očí, má slušnou šanci, ale šipka se bohužel odrazila. I já po ním vrhám ohnivou kouli, ale přidávám jen další neúspěšný pokus, upálím jí jen pár chlupů na nohách.

V tu chvíli se sir William opět snaží o popravu pavouka a vypadá to, že přeci jen asi zasáhl a dokonce se udržel, zatímco se ho pavouk snažil shodit dolů. Začíná to mít v krvi. Pavouk, nejspíš rozlícen tím “hmyzem” na hřbetě, vrhá se opět po Pahuacovi, kterého má nejblíž. Pahu má nastavené kopí a snaží se mu opět mířit mezi kusadla. Nedaří se mu to a pavouk se vrhá na Anguse. Ani nevím jak, ale vypadá to, že se mu podařilo Anguse kousnout. Naštvaně pálím na pavouka, ale dnes mi to nějak nejde, opět je to jen pár chloupků. Tak snad Theodor bude mít větší štěstí. Ale ani další šipka nemá úspěch. Vidím, jak se sir William opět snaží zabodnout šavli, ale nevyjde mu to a pavoukovi se podaří ho shodit. Sir William ladně sklouzne z dosahu pavoukových jedovatých kusadel, je vidět, že je to šlechtic.

Když nemůže dostat sira Williama, pouští se pavouk opět proti Pahuacovi a ten se brání, seč mu síly stačí. Vypadá to, že se ubránil. Pavouk to zkouší na zraněného Anguse, ten je ale naštěstí kryt Pahuacem, který se vrhá proti pavoukovi a konečně se strefuje mezi kusadla a nabodává ho na své kopí. Vrhám ještě jednu ohnivou kouli a tentokrát mám pocit, že to nebylo jen pár opálených chlupů. A v tu chvíli Theodor šikovně pošle šipku královně mezi oči. To je šance pro Anguse, který z posledních sil zvedne svoji palici a vsadí jí smrtelnou ránu.

Zatímco se radujeme, všimnu si, že Angus se svezl k zemi. Pahuac je první u něj a vytahuje z torny svoje tajemné lektvary. Něco mu dá vypít, Angusovi to asi moc nechutná, ale nic jiného mu nezbývá. Vypadá to, že sérum zabralo. Angus začíná pomalu měnit barvu, ze zelené na růžovou.

Nedá nám to a jdeme prozkoumat pavoučí hnízdo. Všude kolem nás jsou tisíce malých pavouků, ale žádný z nich už, naštěstí, nedosahuje rozměrů královny. V hnízdě nacházíme několik kokonů a trsy pavoučích vajíček. Ty si pavouci obzvláště hlídají. Prozkoumáváme kokony a nalézáme zbytky krys a netopýrů. Ale dokonce tu jsou i kokony ve velikosti člověka. Uvnitř už je jen pár kostí, ale také trpasličí dýka z černého železa a dokonce opasek z hadí kůže. Dýka mě nezajímá, ale ten opasek je krásný a elegantní. Ten musím mít.

Sir William se rozhodl, že prozkoumá blíže hrobku. Spolu s Theodorem se pustili do odsouvání kamene. Angus i Pahuac se odmítli zúčastnit znesvěcení hrobky a raději se vrátili do chrámu. Já jsem se chvíli koukala na to jak se Sir William s Theodorem snaží a trochu se bavila nad tím jak jim to nejde, ale pak jsem se raději vydala také do chrámu. Za chvíli se v chrámu objevil Sir William s Theodorem. Myslím, že Theodor poprosil Anguse, aby jim pomohl s hrobkou a vyhrotilo se to v hádku. Zatímco já jsem se snažila uklidnit Anguse, Pahuaca ty jejich dohady přestaly brzy bavit a vydal se za krysami. Později mi vyprávěl, že když stál mezi nimi, uvědomil si, že myslí jako celek. Zřejmě to byl následek života v chrámové knihovně. Nabídl jim jablko jako dar a výměnou dostal ocelové rukavice. S těmi se vrátil za námi do chrámu kde už se konečně Sir William a Angus přestali hádat. Neodolali jsme a s nově nabitými rukavicemi jsme opět prozkoumali otvor nad oltářem. Tentokrát se nic nestalo a vypadalo to, že Pahuac nic už v díře nenajde, ale když vyndaval rukavici z díry, vytáhl spolu s ní i svitek. Bylo to kouzlo Ohnivé aury (zbraň) a Pahuac mi ho svěřil do úschovy.
Nálezem svitku jsme se rozhodli ukončit prohledávání jeskyně a chrámu a vydali jsme se zpět na denní světlo. Sir William si nechal disk z hrobky a vydali jsme se ven. Když už jsme byli v dostatečné vzdálenosti od jeskyně, narazili jsme na jednoho z konkurentů. Byl to Krask z Thálie. Vypadalo to, že se pokouší najít vstup do Chrámu měsíce. Ale neviděl, že jsme vyšli z jeskyně a asi jsme i jinak vypadali nenápadně. A tak jsme se, po výměně několika přátelských frází, vydali každý svou cestou.

My jsme vyrazili k Sally na návštěvu a pak jsme si to namířili do města, abychom odevzdali nalezené předměty.
Pokud chce někdo slyšet jen "ano" nebo "ne", tak jej nezajímá odpověď.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.

hanato
Příspěvky: 2
Registrován: 30. 4. 2014, 17:58

Re: [Fate:Rozcestí] KaFKy

Příspěvek od hanato » 6. 1. 2015, 20:13

Zápis z posezení u ohně:
Po opuštění jeskyně jsme se vydali zpět k hospodě. Už nevím koho, ale někoho napadlo, že bychom si mohli na ohni upéct nějaké ryby a pořádně si promluvit o našich rozepřích. Pravděpodobně to byla málomluvná Kella-tin, protože můj nápad to rozhodně nebyl… Pečení ryb se ujal pochopitelně Pahuac, já se Sirem jsme se věnovali hlavně konzumaci piva a pokusu najít společnou řeč s Fellburnem.

Sir to měl podstatně jednodušší jak já, alespoň už Fellburna jednou potkal. Potkali se, když byl ještě malé děcko a nechal se těma jeho svítícíma očima vyděsit. Včera mi to v hospodě vyprávěl, když jsme vzpomínali na staré zlaté časy a popravdě řečeno jsem si potom celý večer představoval Williama, jak běhá po chodbách a řve: "Áááááá, mamí, jéééé pomóóóc, démon!!!!". To já znám Fellburna pouze necelý týden a zatím jsem nepotkal nikoho, kdo by ho měl alespoň trochu rád. Je pravda, že si nemůžu vzpomenout na žádný okamžik, kdy by mi chtěl udělat něco špatného, ale jak se tak říká: "To, že to ještě neudělal, neznamená, že to neudělá v budoucnu." Každopádně to nejsou úplně ideální vyhlídky na start kamarádství na život a na smrt.

Nicméně postupně si vyříkáváme názory a Kella-tin se daří moderovat naši debatu minimálně do té míry, že se nikdo nepokouší fyzicky napadnout toho druhého. Zajímavé, znám ji už několik let a tolik slov za jeden večer jsem ji nikdy neslyšel říct…

Horké chvilky nastávají, když se debata dostane do fáze „dej si pozor na Alyssu“. Opětovně kypím a opětovně je potřeba zásahu Kella-tin, aby naši diskuzi udržela ve slovní rovině. Postupně ale Fellburnovi převyprávím, to co jsem včera vyprávěl Sirovi v hospodě, o tom, jak se Alyssa pokouší dostat z ostrova, o tom že prodávání vlastního těla je pro ni v podstatě jedinou možností, jak v rozumné době vydělat dostatek peněz na podplacení Brada Filianta, aby ji propašoval z ostrova pryč. No vlastně jsem mu nepřevyprávěl úplně všechno, sexuální zážitky jsem si nechal pro sebe. Zase takoví kamarádi nejsme…

Po té, co jsem dovyprávěl, co jsem v noci zjistil od Alyssy, jsem začal naléhat na Fellburna, aby nám pověděl, proč ho nikdo nemá rád. Možná jsem byl po těch pivech trošku neodbytný, ale s Williamovou pomocí nakonec z Fellburna dostáváme jeho příběh o tom, jak byl jako dítě ponořen do démonova semene a napil se toho. Zatímco zbytek jeho rodiny se v démony měnil vnitřně, Fellburn začal své démonické prokletí projevovat navenek, změnami vzhledu.

Postupem času se dozvídám více o jeho dětství. O výchově ve váženém starobylém rodě, který do paktu s démony uvrtal Fellburnův dědeček, kvůli frustraci z nepovedené výpravy, do které ho navezl král Roland Ironfist, dědeček Kathariny III., a pak tam nechal vojáky Fellburnů umírat. O výchově k utrpění ostatních, která se u Fellburna moc nedařila, protože už jako malý se odmítal přizpůsobit očekávání toho, že bude páchat krutosti. Rodiče prý po něm chtěli, aby ubližoval živým tvorům, a snažili se z něj vychovat zrůdu, což byla zřejmě součást paktu s démony, ale Fellburn to odmítal, už tehdy byl prý jiný.

To, že je opravdu jiný, se projevilo při již zmíněné návštěvě Williamovy rodiny, kdy se mu poprvé rozsvítí oči červeně a podaří se mu vyděsit Sira Williama. Chvíli poté jsou jeho rodiče a sourozenci upáleni a Fellburnovo vyprávění začíná být čím dál tím útrpnější. Je zavřen v plesnivé vlhké kobce a prohlížen různými doktory a čaroději, kteří do něj dloubají magickými tyčemi. Možná tohle je období, kdy se Fellburnovi začala líbit bolest a proto se teď nechává mlátit každým našim protivníkem, počínaje drakem a konče bůh ví kým v budoucnu…

Po upálení jeho příbuzných byl Fellburn odvezen na převýchovu do Nového Sorpigalu, kde býval přes noc zavřený v kotci pro psa a přes den dostal řetězy na nohy a byl nucen chodit do kostela a odříkávat modlitby, které ho sice nijak neléčily, ale zato mu způsobovaly těžkou fyzickou bolest. Proto pravděpodobně nenávidí Boha, protože nedokáže pochopit, proč mu Bůh nepomohl. Tato převýchova trvala dlouhých 12 let, než Fellburn utekl a nás potkal při svém útěku.

Nebyl to žádný veselý příběh. Dokonce ani škodolibý William netrousí žádné vtipné poznámky, když se před půlnocí notně posilněni vypitým pivem potácíme zpět do hospody. V posteli nemohouc usnout ještě vzpomínám na své dětství, na těžkou dřinu na otcově rybářské bárce, na zašívání sítí a své první bitky v hospodě před tím, než jsem potkal Williama. Vlastně to byla úplná idylka a rozhodně bych s Fellburnem neměnil. Začíná mi docházet, že není šlechtic jako šlechtic a Sir William je opravdu výjimečný. Nemůžu přece očekávat, že Sir Angus bude stejný.

Sir Angus, to oslovení mi vlastně jde strašně těžko přes jazyk, tak moc jsem si zafixoval ten bocmanův pokřik: „Hej Fellburne ty špíno, co tu děláš? Tos už úplně přehnal se vloupat na naši loď.“, že je to pro mě přirozené oslovení. Ale asi si budu muset zvyknout na Sira Anguse, přece jen si „Fellburnova sestra“, sakra „sestra Sira Anguse“, vzala za muže Williamova staršího bratra Hugha. Napadá mě, jestli jeho sestře rovněž narostly drápky, když se rozrušila, či vzrušila a představuju si, jak se Hugh tvářil při sexu, když mu Misery zaryla při orgasmu drápky do zad. Asi překvapeně, kdo by nebyl překvapenej… S myšlenkami na nahou ženu s drápkami v různých vyzývavých pózách spolehlivě usínám…

Uživatelský avatar
Karotka
Příspěvky: 1011
Registrován: 21. 9. 2011, 20:42
Bydliště: Praha

Re: [Fate:Rozcestí] KaFKy

Příspěvek od Karotka » 14. 1. 2015, 10:09

Oheň v srdci pohasíná
a nikde není žádná víla,
co by mě zachránila.


Oheň pomalu dohořívá…

… a hlavou se mi - nevím proč - honí tahle hloupá veršovánka.
U ohně jsme si mezi sebou leccos vyjasnili. Hlavně Theodor by mohl vyprávět.

Stále chceme ten úžasný luk, který má Bret Filiant(dále jen Čuník) u Malvika. Angus má strach, že pokud zajdeme za Malvikem přímo, vzbudíme podezření, že za Čuníkovým zmizením stojíme my. Na to něco je, zašli jsme tedy za Ottou a nabídli mu pravou dlaždici z Chrámu Měsíce. A chceme za ní ten úžasný luk. Vévodův syn podezření jistě nevzbudí. Otto s tím nemá problém a věc je snadno a rychle vyřešena ke spokojenosti všech. Odevzdali jsme Gryfoní kuši, safír a záchodový kachlíček z Chrámu Měsíce. Máme tedy kompletní sbírku a rychtář Greyd vyhlašuje, že soutěž bude ukončena druhý den ráno. Ostatní si tak ještě můžou užívat iluzi, že mají ještě šanci porazit Ransomovu drakobijeckou brigádu. Jak se ukázalo ráno u snídaně, když jsme nabízeli poslední kachlíček Kraskovi z Thálie, ne všichni jsou tak pošetilí. Krask pochopil, že nemá šanci vyhrát, nicméně ho od nás koupil za 5 zlatek aspoň jako suvenýr.

Mně zase došlo, jak bylo pošetilé si myslet, že by se mnou Sally odešla z Ostrova. Brigáda se musí obejít bez potápěčky a specialistky na okultismus. Jsem z toho poněkud rozmrzelý, nicméně dávám okázale najevo, že je mi to jedno. Stejně jako to, že se k nám přidává její synovec. Uvidíme, jestli má na to stát se brigádníkem. Dost o tom pochybuju.
A pak konečně začala ta sláva. Vyhlášení výsledků! Angus se mi zdál trochu nervózní, ale já byl v klidu. Věděl jsem, že nemůžeme nevyhrát a sláva R.D.B. bude opět o něco větší.

Za skvělý Pahuacův lektvar s rumem jsme dostali bod. Stejně jako Šar z Vermu a podříznutý Čuník.
Mušli máme díky Sally nejkrásnější a máme za ni 5 bodů, Otto má díky ní druhou nejhezčí a 4 body. Tatínek bude pyšný. Následují Krask, Šar a Ben. Čuník je bez mušličky a tedy bez bodu, ale už ho to nejspíš moc netrápí.

I zbraň jsme odevzdali nejkrásnější. Gryfoní kuš mrtvého piráta máme z jeskyně, do které nás zavedl Čuník a kde nám poprvé vyjevil svou odpornou povahu křiváka. Kuše udělala dojem a získáváme dalších 5 bodů. Krásnou zbraň odevzdal i Ben Rubik a bere 4 body, Otto také dobře, čili za 3.

Dalším předmětem byl hudební nástroj s největším dosahem. Varhany nikdo nedotáhl, takže úžasný Alisin výtvor nám přináší 5 bodů. Šar z Vermu zabodoval krásnou loutnou, kdežto Ben Rubik sklidil za svou píšťalu s rozsahem 1 tónu oprávněný posměch.

Na vyhlášení kachle z Chrámu Měsíce jsem byl nejvíc zvědavý. Dobře vím, že tam kromě nás nikdo nebyl a pokud ano, kachlíčky jsme rozmlátili. Překvapil kutil Ben s vlastnoručně vyrobenou dlaždicí. Dlaždice, kterou odevzdal Šar z Vermu sice nebyla z Chrámu, ale byly na ní měsíční motivy a byla krásná. Každopádně 3 body bereme my a Otto.

Z vyhlášení nejlepší pokrývky hlavy hodné pána Harmondale jsem byl trochu zpruzený. Byli jsme až třetí! Komise je velmi povrchní a tak nepochopila vnitřní krásu a symboliku naší helmy vyrobené z draka, kterého naše Brigáda slavně udolala a Ostrované si budou jeho mase ještě dlouho pochutnávat. Benova čelenka byla sice moc pěkná, ale copak žijí v Harmodale indiáni? Vyhrál to Otto s hedvábným kloboukem. Aspoň si tak pojistil vytoužené celkové druhé místo.

Kámen, který by za něco stál, jsme odevzdali pouze my a Otto. Náš safír byl samozřejmě mnohem cennější než Ottův achát. Však se taky brigádní ministryně financí Kella-Tin Hynan netvářila zrovna nadšeně, když jsem ho dával do přihrádky. Ale neřekla nic. To se mi na ní líbí.

Sečteno a podtrženo, s velkým náskokem jsme vyhráli. Otto byl druhý a jeho tatínek tak na něj mohl být pyšný a skutečně byl a na můj vkus až zbytečně dlouho o tom řečnil. Dodal jsem ještě, že na to byl ještě ke všemu sám, kdežto já na to měl celou brigádu. Dal jsem si záležet na tom, aby nikdo nepostřehl tu jemnou ironii. Anguse ceremonie vyloženě nebavila a začal to pomalu dávat trochu najevo. Pokusil jsem se ho uklidnit slovy o tom, jaké měl vlastně štěstí, že tímhle nemusel procházet celé dětství jako já, ale mělo to spíš opačný efekt. Nakonec se přece jen trochu uklidnil, když jsem předstíral, že si jeho výčitky beru k srdci.

Rychle a bez větších okolků jsme se nalodili na loď a vydali se k Eratii. Trochu jsem se bál spojení Angus a mořeplavba, ale nakonec bylo všechno v pohodě. Jak jsem měl slíbeno, Lord Markham mě pasoval na rytíře, čili můj šlechtický původ bude uznán také tady v zámoří. Překvapivě snadno jsem Lorda přesvědčil, aby pasoval i Anguse. A ještě větší překvapení pro mě bylo, že z toho měl Angus dokonce radost. Myslel jsem si, že ho tím popudím k nějaké hezké scénce. Ale on mi dokonce poděkoval. Musím toho kluka poznat trochu víc. Když už si myslím, že mu rozumím, tak mě nějak překvapí. Překvapil i Šar z Vermu. Celou soutěž prý absolvoval jen kvůli tomu, aby udělal dojem na nějakou šenkýřku z Beerpointu. Ta teda musí bejt.

Taky jsme se leccos dozvěděli o Harmondale. Je to údolí geograficky patřící spíše k elfí říši Avlée, nicméně tam žijí hlavně lidé, čili politicky patří k Eratii. Je to zajímavá obchodní křižovatka, ale je už nějaký čas bez pána, takže kdo ví, co nás tam čeká. Plánuju uspořádat oslavu, spáchat nějaký ten hrdinský skutek a nechat Pahuaca něco povídat o lamách. Na Smaragdovém ostrově se hlavní myšlenky Ransomova drakobijeckého brigádismu osvědčily a já nevidím jediný důvod, proč by tomu mělo být v Harmondale jinak...
Jediná adekvátní odpověď na surovost života je cynismus fantazie.

Uživatelský avatar
Sparkle
Příspěvky: 3047
Registrován: 11. 11. 2008, 00:27
Bydliště: Aštarova flotila

Re: [Fate:Rozcestí] KaFKy

Příspěvek od Sparkle » 14. 1. 2015, 13:35

Příjezd do Harmondale

Po několika týdnech cestování konečně přijíždíme do Harmondale. Z výrazů ve tvářích mých společníků je zřejmé, že před sebou spatřují bránu v neutěšeném stavu po nájezdu skřetů, chudé městečko a polorozpadlou zašlou tvrz, ve které se skrývá bůhví co. Já vidím nádherné údolí s majestátními kopci, mezi nimi pulzující život a teplo v příbytcích a místo, kam možná konečně budeme moci složit hlavu bez strachu, že o ni následující ráno přijdeme.

U brány na začátku městečka ve stájích společnosti Corral ustájujeme vranou kobylu Orfe, kterou si William po cestě pořídil, a vyrážíme podívat se do městečka. Nemůžu odtrhnout oči od kopců tyčících se nad námi. Nookshire, můj domov, je položený v nížině, což mě vždycky mrzelo, protože jsem od mala miloval výšky. Aspoň jsem často lezl na nejvyšší hradní věž, pozoroval odtamtud krajinu a užíval si nádherného pocitu svobody a nedosažitelnosti. A tu v Harmondale jsou kopce všude okolo… ze zamyšlení mě vytrhává volání Williama, že jdeme do hospody. Zpátky z oblaků na zem, v tom William exceluje. Doháním zbytek, ale vím, že na ten kopec si musím vylézt stůj co stůj.

V hospodě je teplo a živo, takže zas tak hrozné, jak nám Harmondale líčil sir Otto Markham, to tu nejspíš nebude. William se dává do řeči s hostinským a brzy zjišťujeme, že se složením hlavy v novém domově to nebude zas tak horké. Tvrz v Harmondale totiž momentálně okupují skřeti. Hodně skřetů. Než je odtamtud vyženeme, budeme muset bydlet tu v hospodě. No, začíná to pěkně. Vydáme peníze za ubytování a jídlo pro nás a Alyssu a prý musíme zaplatit útratu i za nešťastného kastelána, kterého skřeti z tvrze před třemi měsíci vyhnali a od té doby bydlí tu v hospodě pod schody.

A bylo ještě hůř. Teda pro mě. William se totiž zatvářil ve smyslu, že když už jsem teď rytíř, tak mě nebude představovat, že se mám představit sám a mluvit sám za sebe. To se lehce řekne, jméno a příjmení s titulem, tři blbá slova, ale… tohle je přeci špatně. Jsem přece Špína Fellburn, tak mi všichni říkají, pomyslet na něco jiného by byla arogance hodná výprasku, to přece nemůžu… do čeho to zase sklouzávám? Už přece nejsem v Novém Sorpigalu. Teď jsem svobodný a nechal jsem se pasovat právě proto, abych se naučil mít rád sám sebe a přestal se schovávat před tím, co jsem zač. Tak se zhluboka nadechnu a jdu na to. Představím se hostinskému jako Sir Angus Fellburn a dám se s ním do řeči. Pak si všimnu, že Pahuac na mě zírá s otevřenou pusou, a s hrůzou zjišťuju, že jsem vůbec nekoktal nesmysly ani nic podobnýho. Naopak, šlo to ze mě přirozeně, jako kdybych to měl v krvi a žádných dvanáct let „převýchovy“ se na tom nijak nepodepsalo…

Užil bych panáka. Možná dva. Fakt že jo.

Zatímco vydýchávám okamžiky, které nejspíš nikomu kromě mě nepřišly nijak speciální, William se opět chápe slova a konečně představuje celou družinu. Zmíní i něco o tom, že vládcem Harmondale bude celá ta naše „brigáda“. Will má občas takovéhle zářivé okamžiky, kdy mu člověk začne fandit…

… a zároveň má jedinečnou schopnost dobrý dojem srazit pořádným lejnem. Tentokrát prohlásil, že se štítí starého kastelána, že se s ním bavit nebude.

Jdu tedy za starým kastelánem, který se jmenuje Oton Ječmen. Sedí u okna, dívá se na tvrz a vypadá jako slušná hromádka neštěstí. Ujistím ho, že jsme přišli vybít ty skřety a že si v tom fakt věříme. Trochu pookřál a pověděl nám o situaci. Skřeti v tvrzi jsou prý nějací „lepší“ než obyčejné malé zelené zrůdičky známé z almanachů bestií, tihle jsou prý křížení s lidmi. Jsou prý zákeřní, ve velkém počtu sebevědomí, libují si v násilí, nebojí se ohně, snad by se dali zastrašit něčím pořádně strašidelným, ale možná taky ne a jedinou možností pak bude je prostě vybít.

Kastelán nám nakreslil plánek tvrzi, ze kterého vyplývá, že kromě hlavní hradní brány je možné vlézt do prvního patra ještě na dvou místech u zadního svahu. Sklep je prý zavalený a schody do horního patra rozbité. Taky se zmínil o staré trůnní místnosti, která už se dlouho nepoužívá, protože v ní straší duch dávného předka původních pánů. Možností, jak do tvrze vniknout, je tedy několik. Mám pár nápadů, jak na to, ale na tohle budou ostatní asi povolanější, takže jim do toho neplánuju moc vstupovat. Nakonec nás kastelán varoval před městskou radou: že prý ona platí vojáky a ti vůbec se skřety v tvrzi nepomáhají. Jejich laxnost je až podezřelá.

Poděkujeme kastelánovi za informace a konečně se vypravujeme na nejvyšší kopec, který se nachází zrovna vedle té hospody. Pahuac je na vrcholku nepřekvapivě hned, nám to trvá déle. Na kopci probíráme strategii dobytí tvrze a já s Kella-Tin si vychutnáváme pohled na krajinu. Už je to tak dávno, co jsem stál takhle vysoko. V Novém Sorpigalu sice měli také věž, ale řetězy, které mi dávali přes den na nohy, abych nemohl utíkat, vcelku slušně zabraňovaly i snaze někam vylézt…

Ostatní se postupně odebírají zpět do hospody. Zdržuju se nahoře o něco déle. Nechci, aby ostatní viděli slzy.

Před odchodem si všimnu jakési prohlubně kousek pod vrcholem. Nutno později prozkoumat.

V hospodě mí společníci mezitím letmo narazili na starší, ale krásnou a svůdnou ženu, prý se jmenuje Temperance a je jednou z hlav rodu Temperů, nejvýznamnější rodiny zde. Což nám připomnělo, že bychom se měli také začít seznamovat s místními autoritami. Za tímto účelem William s Theodorem rozhodli, že se po setmění vyrazí do městečka. Já a Kella-tin jsme se vypravili s nimi. Po setmění, William a Theodor, mělo mi dojít, že v tom bude nějaká kulišárna. Ovšem co následovalo, no… nevím, jak to nazvat.

Hoši si totiž usmysleli, že se v noci vloupáme zadním oknem do městské radnice. Lezou dovnitř, Kella-Tin s povzdechem za nima a já s ještě větším povzdechem taky. Dávat pozor na Williama, to je o nervy. Uvnitř radnice se nejprve zamířilo k místnosti, kde byly uschovány taláry radních. William s Theodorem začali do talárů vyřezávat díry s výjimkou modrého, který nechali schválně neporušený, aby to radní zmátlo. Na zničené obleky se pak Theodor vymočil. Možná jsem v téhle bandě nejmladší věkem, no mentálně rozhodně ne.

Jako další padla za oběť zasedací místnost, kde Theodor rozpáral křesla a na stůl vyryl nožem prase, William se přidal. Tu už jsem se začal culit i já, naštěstí byla tma, takže si toho nikdo nevšiml. Asi aby se necítili sami před sebou tak blbě, vypravili se William a Theodor nakonec ještě do archivu udělat konečně něco užitečného – probrat spisy a zjistit něco o korupci na radnici. Bylo to vcelku zajímavé počtení. Vypadá to, že některé rodiny platí menší daně než jiné. Temperové mezi ně nepatří. Bereme s sebou kroniku a daňovou knížku a čteme si i o výsadách, které si rada díky nepřítomnosti pána Harmondale za poslední dobu přiklepla, a shodujeme se na tom, že jedním z prvních počinů drakobijecké brigády jakožto pánů Harmondale bude hutná redukce těchto výsad. Zabavuju jednu uniformu městského gardisty, může se hodit při záboru tvrze. Pak konečně mizíme zase zadním oknem ven.

Už je tma, ale vyrážíme ještě prozkoumat tu díru na kopci, co jsem objevil, co kdyby to byla dobrá skrýš pro ty knihy. Z díry se vyklubala malá jeskyně, ze které bylo cítit něco magického. William je na magii hodně citlivý a řekl, že to bude zřídlo magické energie Země. Chvíli jsme se tam zdrželi a měli jsme pak pocit, že jsme… odolnější, nebo jak to popsat. Snad to nevyprchá do konfrontace se skřety.

Místo si ukládáme do paměti, knihy pro jistotu schováváme jinde a jdeme spát.

Když jsem byl ještě malý a žil jsem doma v Nookshire, vybavuju si, že se mě rodiče snažili přimět k tomu, abych páchal ošklivé, kruté věci. Podříznout psíka, kterého jsem si oblíbil. Zbít do bezvědomí služku, která rozbila talíř. Bylo mi sedm let a vím, že jsem na to neměl žaludek. Jen jsem dostal hysterický záchvat a nedokázal jsem to udělat. Rodiče z toho byli zklamaní a říkali něco o tom, že mě stejně zlomí. To už nestihli, jelikož zanedlouho poté se na jejich démonickou korupci přišlo a všichni kromě mě zahynuli na hranici.

Často přemýšlím o tom, jestli bych se býval nechal zlomit, kdyby se to odhalení neudálo. Byla by ze mě nakonec zrůda? Jsem lepší než oni, nebo jsem měl jen štěstí, že se nestihlo ukázat, že jsem úplně stejný? Možná existuje orákulum, které by mi dokázalo dát odpověď, kdybych ho navštívil. Tak jako tak bychom se po orákulu měli popídit kvůli Williamovu prokletí, takže to navrhnu, až zabezpečíme tvrz.

Proč se vlastně o tomhle zmiňuju? V noci se mi totiž zdálo, že dospívám v Nookshire. Jezdím na koni po panství, sám bez doprovodu rodičů, a ne všichni poddaní ze mě mají strach. Byl to… moc krásný sen. Říká se, že sny mají čarovnou moc. Že jejich prostřednictvím „vyšší moc“ posílá lidem sdělení speciálního významu. Mí rodiče říkali, že je to hloupost. Že sny jsou jen odrazem toho, na co myslíme, když jsme bdělí, a „výklad snů“ je ve skutečnosti důmyslná manipulace s naivními chudáky. Co je pravda, nevím. Nechci se upínat na sen. Ráno jsem si ale uvědomil, že můj otec nikdy na koni nejezdil. Možná to souviselo s jeho démonickou korupcí?

Neměl bych se upínat na sen, ale nemůžu si pomoct. Půjčuju si od Williama jeho kobylu a zkouším se na ní projet. William ji ještě povzbuzuje, aby se se mnou rozjela pořádně rychle a měl legraci z toho, jak se na ní sotva držím. Ale tentokrát je mi jeho zlomyslnost jedno. Na kobyle jsem se udržel. Neodmítla mě. Může to něco znamenat?

Pryč se sny. Zpátky na zem. Čeká nás tvrz plná skřetů. Jdeme si pro náš domov.
Neviditelná kniha - oficiální svět pro Dračí doupě / Drd II
Fate: Rozcestí česká mutace 4. edice Fate RPG v knižním vydání
Otevřená hraní RPG v Praze všichni jste srdečně zváni
RPG pro děti ve vývoji

Uživatelský avatar
Karotka
Příspěvky: 1011
Registrován: 21. 9. 2011, 20:42
Bydliště: Praha

Re: [Fate:Rozcestí] KaFKy

Příspěvek od Karotka » 14. 1. 2015, 16:45

Démon Angus vs. squatteři

Tak už to na tom našem světě chodí. Po veselém večeru zpravidla přichází melancholické ráno. Tělo i duše vám za vypité pivo vystaví účtenku. V ranním světle mi už ani ta včerejší diverze na radnici nepřijde tak úžasná. Nechápu jak je to možné, ale přemáhá mě jakýsi nával melancholie. Postrádám smysl v našem konání.

Rozhodnu se promluvit si s obyčejným člověkem. Brzy jednoho nacházím. Je to bylinkářka. V podstatě mi potvrzuje to, co jsem si myslel. Skřeti místní obyčejné lidi netrápí zdaleka tolik jako městská rada ovládaná lokálními oligarchy. Oligarchové je nadnesené slovo, jsou to pochopitelně ubozí vidláci. Ovšem pokud dáme nepříteli vznosné jméno, jeho porážka je pak o to působivější. V městské radě je prý jediný slušný člověk a to mladý Vader. Hezké jméno. S takovým to třeba dotáhne daleko. Nicméně nejdřív ze všeho musíme vyřešit bydlení. Čili nějak vystrnadit skřety z našeho hradu. „Musíš si ujasnit priority“, říkávala babička.

Procházku kolem radnice si užíváme. Volá se tam po vyvození osobní odpovědnosti, reorganizaci ostrahy objektu a tak. Slyšíme i pár opravdu jadrných výrazů. Pocit dobře vykonané diverze je k nezaplacení. Hned se cítím trochu líp.
Poblíž vidíme skupinku gardistů, kteří mají hlídat městečko před skřety. Jsou v tak nemožném rozestavení, že by je skřetí lukostřelci vyřídili než by řekl „Ubüdwzgoq´n!“. Chci jim poradit (dokonce zdarma), ale jejich velitel, starý arogantní dědek se do mě začne navážet. Prý jestli o nás ví Klergen! Pche! Až zde zavládne vláda pravdy, lásky, drakobijectví a lam bude se pán hodně divit.

Vracíme se na radnici. Promluvíme si s tím Klergenem. Je neuvěřitelně zpupný a povýšený. Nakopal bych ho do koulí, leč znovu mě zachvátí nával melancholie. Naštěstí je tu Angus a pustí se do něj místo mě. Klergen se aspoň navenek tváří pohrdavě, ale je tam s ním ještě onen jediný slušný člověk na radnici. Dostojí své pověsti a uznává náš glejt od Lorda Markhama. Klergen nás hned drze informuje o množství pravomocí, které přešly z pána na městskou radu. Využívá mé náhlé duševní indispozice, jenže Angus je zrovna celkem v ráži, úplně ho utře a pak ho ještě sjede jak malýho kluka. Pak se starostlivě ptá, co je to se mnou. Musím přiznat, že ačkoliv Angus není moje krevní skupina, jako zástupce velitele brigády se právě osvědčil na výbornou.

Pahuac a Theodor hlídkují a všímají si, jak jde někdo z radnice k Bowesům.
Ty nejhorší zrůdy, které chodí po světě vezdejším, obvykle nevypadají jako draci nebo skřeti. Vypadají jako lidé. Klergen je toho důkazem. Angus mě tedy celkem snadno přesvědčí o tom, že bychom měli dát těm skřetím squatterům na hradě šanci odejít po dobrém. Jdeme si s nimi tedy promluvit. Na klepání neodpovídají, nicméně Kelatynčin škorpión po krátké škorpionáži zjistí, že skřeti jsou doma, je jich hodně a mají ocasy. Nebo luky a šípy. Zvířecí zvědové bývají kryptičtí.

Protože skřeti nejspíš neumí číst Kelatynka jim namaluje příběh o tom, co moc ošklivého se jim stane, pokud neodejdou. Sázíme hlavně na obrovského démona-skřetobijce. Angus obětuje i trochu své krve, která obrazu dodává na expresivnosti.

Setkáváme se v hospodě. Snažíme se verbovat na výpravu proti skřetům. Začneme u gardistů, kteří tu popíjejí. Chlastat a prudit je však bohužel všechno, co těmhle posrandírám jde. Zkusíme to jinde a zadaří se. Potkáváme pana Pedersena, svérázného hrdinu s klackem. Doporučuje nám ještě Anguse z Dolní Hůrky, což je vesnička za kopcem. Posíláme pro něj Pahuaca, co po kopcích létá jako pták. Ten jediný je schopný vrátit se i sním ještě za světla.

Mezitím si půjčujeme žebřík a jdeme na nákupy. Kupuji prak se speciálními hliněnkami. Představuju si, jak rozbíjejí skřetí hlavičky. Pak jdeme verbovat k Temperům. Jednak chci znovu vidět paní Temperance, jejíž důstojná krása na mě udělala v hospodě dojem a jednak podle knih z radnice Temperovi nepatří k těm, kteří platí zvýhodněnou sazbu daní. Čili potenciální spojenci. Pan Tempera nás přijímá vlídně, mluvíme spolu přímo a bez větších okolků, nicméně velké pomoci se nám nedostává… až se nám jí dostane od někoho, od koho bychom to ani nedoufali. Paní Temperence. „Jsem také tak trochu čarodějka“, říká skromně. Čarodějky přece musí přece držet spolu.

Pahuac boduje. Přivedl nejen Anguse z Dolní Hůrky, ale ještě trpaslíka k tomu. Opravdového, živéhose sekerou. Vskutku nevypadá, že někomu utekl ze zahrádky.

Vyrážíme na hrad, ale cestu nám zastoupí gardisti. Že prý nás na hrad nepustí, byly by z toho problémy. Angus je rychlejší než já, a štěká na ně, že problémy budou mít oni, jestli nás nepustí. Chvíli se takhle dohadujeme, až to Theodor nevydrží a jednoho z nich prostě střelí. Jeho „spolubojovníci“ hrdinsky utečou a nechají ho se svíjet v kaluži krve. Pahuac mu trochu pomáhá, aby nám tady nevykrvácel.

Na hrad nejdeme hlavním vchodem. Diverzní způsob boje se nám osvědčil a vítězná taktika se nemá měnit. Využíváme (bez dovolení) půjčený žebřík a vnikáme do hradu jednou z věží. Pomalu se plížíme chodbou s velmi chatrnou podlahou do další věže, kde s Theodorem tiše likvidujeme 2 skřety, kteří tam hlídali.

Pokračujeme dál a přicházíme na ochoz nad hlavním sálem. Odsud máme náčelníka s lebkou na hlavě, šamanku, jejich syna a další skřety pěkně na ráně. Theodor střílí z luku, já z praku, Kelatyn s Temperance čarují, Pahuac hází do davu své nevyzkoušené čertovské vynálezy a Angus se pomalu mění v démona, v čemž ho podporujeme svými uštěpačnými poznámkami, které s Theodorem trousíme tak nějak samovolně. Přestože náčelníka i šamanku posíláme brzy do věčných lovišť, skřety to nezlomilo. Rychle se organizují a objeví se mezi nimi i kouzelník s čelenkou s havraními péry, který nám začne zatápět.

Theodor s kuší je v ostřelování úspěšnější než já, což mně začíná dost vadit. Já tu mám být hlavní hrdina! Nevydržím to, tasím šavli a skáču z ochozu mezi ty zrůdy. Brzy mě následuje strašlivý démon, ve kterého se změnil Angus. Chce skřety jen vyděsit a zahnat na útěk, jenže jak tak mává pařáty, občas nějakého nešťastníka nabere a rozmázne o zeď. Což ho moc mrzí, a proto je démonický čím dál tím víc. Dolů se spouští i Pedersen a Angus z Hůrky a berou si na starost prostor pod ochozem, který je mimo dosah snajpra Theodora i čarodějek.

Já se vířivým skoro tanečním pohybem pomalu dostávám k trůnu, cestou sekám svou šavlí skřety, kteří se mi připletou do cesty. Jedna z těch zrůdiček mě málem probodne, ale v pravou chvíli jí proletí hlavou šíp. V sále vybuchují ohnivé koule, Pahuacovy nevyzkoušené výrobky, řve démon, řvou skřetí ženy a děti, takže smrtelné zachroptění kouzelníka "Havranpírka" není v té vřavě skoro slyšet.

Když si nasazuji na svou hlavu náčelnickou lebku a stoupám si na trůn, skřeti to definitivně vzdávají. Takový rychlý a brutální útok nečekali. Rádi by prchli hlavním vchodem, jenže ten si sami zabarikádovali, abychom na ně nemohli. Tak prchají postranní chodbou a vyskakují okny. Angus-démon je pro jistotu pronásleduje, aby je třeba nenapadlo se tu někde schovat nebo se v dohledné době vrátit.

Za trůnem visí na zdi Kelatynin obrázek. Skřeti nám přimalovali rohy, ocasy a další věci, které raději přejdu taktním mlčením. Inu, nebáli se a pohrdali. Pro to mám jisté pochopení, nicméně takovýto životní postoj není vhodný pro každého. Musíte na to mít. Musíte být borec. Musíte být hrdina. Musíte být rytíř. A musíte mít za sebou skvělou brigádu drakobijců. Musíte být Sir William Stuart II.
Jediná adekvátní odpověď na surovost života je cynismus fantazie.

Uživatelský avatar
Karotka
Příspěvky: 1011
Registrován: 21. 9. 2011, 20:42
Bydliště: Praha

Re: [Fate:Rozcestí] KaFKy

Příspěvek od Karotka » 15. 1. 2015, 09:46

Po bitvě

„Po prohrané bitvě nejhorší je bitva vyhraná“ říkával děda.
Když vidím tu spoušť, začínám chápat, co tím myslel. A to ještě vůbec netuším, jaké další problémy nás tu čekají. Každopádně se snažím nedat na sobě nic znát a snažím se užít si ten prchavý leč tak opojný pocit vítězství. Pro větší efekt mám na hlavě „sněhuláka“ z lebek.

Postupně zkoumáme hrad, je v zuboženém stavu. Vše zajímavé skřeti natahali do hlavního sálu. Nejprve je třeba roztřídit skřety, kteří nechtěli, nestihli nebo nemohli utéct na mrtvoly a zajatce. Zajatců je 8, mrtvol hodně. Kelatynka to bude vědět, její pronikavě bystrá hlava ji umožňuje pracovat i s tak abstraktními věcmi, jako jsou čísla vyšší než počet prstů na rukou i nohou. Ze zajatců se zdá být jeden dokonce užitečný, umí mluvit a vcelku rozumně. Protože jeho jméno je pro delikátní lidská mluvidla nevyslovitelné, dávám mu přezdívku Stoupa. Pahu jim poskytne základní ošetření a zavřeme je do sklepa do hladomorny, kde jim dáme najíst.

Stoupa vyprávěl o tom, že náčelník mluvil s lidmi z města a pak rozhodl v jakých domech „brát vovec“ a v jakých ne. Zajímavé je, že členové městské rady byli všichni v kategorii „nebrat vovec“. V jakémsi návalu smyslu pro spravedlnost prohlašuji, že v budoucnu by to mělo být naopak. Brát, kde se nebralo, a nebrat, kde se bralo. Stoupa je nadšený, neboť tam kde se bralo, už „není vovec“, kdežto tam kde se nebralo, „je vovec“. Skřeti vůbec nejsou hloupí, aspoň tedy Stoupa ne.

Stoupa něco povídá, o někom kdo dobře střílí, tak se mu rozhodnu předvést, jak střílím já. Roztočím prak a trefím kamenem kovový držák na louč. Koule se rozprskne na malé kousky a Pahu tak tak uskakuje. Taky objevuje cosi zvláštního na tom držáku. Nakonec se ukazuje, že otevírá vchod do podzemí, kam se vydáváme. Je tam schodiště hlouběji do podzemí. Hlouběji v podzemí je malá tmavá komůrka s kamennou, leč pohodlnou postýlkou. Akorát pro Anguse, poznamenává škodolibě Theodor. Už nevím, kdo objevuje nad postelí cosi divného, nakonec se ukazuje, že je tam schovaný podobný disk, jako byl v Chrámu Měsíce na Smaragdovém Ostrově. Co to má být? To nemůže být náhoda. Opatrně jej dostat z kamene dokáže jen Trpaslík. Nakonec svolí, připadá si blbě, že se nezvládl pořádně zapojit do bitvy. Povídá něco o rasových předsudcích a o bankách. Prý se budeme muset brzy rozhodnout, kterou tu budeme chtít. Doporučuje ty trpaslické, pochopitelně.

Dále se věnujeme úklidu hradu a průzkumu zadní budovy, kam se dá dostat pouze zvenku oknem v patře. Horní místnost byla kdysi krásným přijímacím sálem, nyní je hodně zašlá a chybí jí značná část podlahy. Rozhodnu se prozkoumat i spodek, někde tu musí bát to strašidlo, o kterém mluvil ten starý plesnivý kastelán. Nic. No možná se zjevuje jen v noci. Uvidíme, přespím tam.

Pod hradem se mezitím formuje městská garda. Nejdřív se zdá, že jen hlídají město, ale pak se začnou blížit k nám… nakonec jsme se domluvili na audienci další den ráno.

Dlouho do noci chystáme hrad na zítřejší návštěvu. Jde hlavně o to odklidit skřetí těla a odstranit barikádu vstupní brány. Před bránu napícháme několik kůlů a na ně napícháme skřetí hlavy, jak se to v kulturních zemích dělává.
Jdu spát do spodní místnosti v zadní části hradu a tajně doufám v setkání se strašidlem. Mohlo by to být zajímavé setkání. Zdá se však, že strašidlo, pokud tu vůbec nějaké je, je příliš stydlivé. Nepotkávám ho ani uprostřed noci, kdy se jdu do horní místnosti vyčůrat z okna.

Delegace přijde ráno. Lady Temper se ještě před tím zdekuje, nechce tu být viděna. Přichází delegace, Angus tradičně zapudí kněze. Rovněž městská garda musí zůstat venku. Mluví hlavně Klergen a ne zrovna uctivě. Je drzejší než ta nejdrzejší puberťačka. Místo aby ocenil naše hrdinství, naváží se do nás. Sir Angus (brigádník) to nevydrží a jednu mu vrazí. Klergenovi je to málo a prudí dál. Prý se ukazuje, co jsme zač. Tak dostává druhou. Informuji jej, že je zatčen za útok na můj, potažmo vévodův, potažmo královnin majestát a odsuzuji ho k 1 noci v žaláři a 3 ranám pěstí. Akceptuji, že 2 už dostal. Viditelně zbledl. Ostatní radní radní ponoukají Vadera, aby jednal a dal povel městské gardě, která stojí před branami.

Když v tom se náhle ozve ohlušující výbuch a brána se rozletí v plamenech….
Jediná adekvátní odpověď na surovost života je cynismus fantazie.

Uživatelský avatar
Sparkle
Příspěvky: 3047
Registrován: 11. 11. 2008, 00:27
Bydliště: Aštarova flotila

Re: [Fate:Rozcestí] KaFKy

Příspěvek od Sparkle » 16. 1. 2015, 12:10

Soud se starostou… a večer po něm

Snaha řešit konflikty pokud možno bez krveprolití je dost nevděčná činnost. Protože světe div se, většina protivníků není na smírné řešení zvědavá. Takže se občas přistihnu, že snahu o dohodu s nepřítelem ukážu hlavně pro uklidnění vlastního svědomí, i když vím, jak to stejně nejspíš dopadne. Aspoň můžu být příjemně překvapený.

Skřeti včera vcelku příjemně překvapili. Klergen dneska ne. Jak typické pro lidskou rasu.

A to jsme se na něj snažili být opravdu hodní. Nejdřív jsme mu s Williamem sdělili, že podle práva přebíráme velení nad městem, na což se nám vysmál. Už v tu chvíli jsme mu mohli setnout hlavu a asi bych si to časem nějak sám sobě ospravedlnil. Místo toho jsem mu dal jen dvě rány pěstí, ani krev netekla. Na některé lidi to zabírá.

Na tohohle všiváka ne. Radní volají stráže.

Pošlu ho do bezvědomí a přiložím břit sekyry ke krku. Nahoře na ochozu stojí Theodor a signalizuje, že máme Klergena zabít.

Občas závidím Theodorovi. S jeho přístupem k životu se mu určitě spí líp než mně.

Strážní buší na bránu. Ozývá se ohlušující rána a z brány je hromádka popela. Začíná se to kazit. Deset strážných vbíhá do tvrze a čtyři z nich se na mě chystají zaútočit, i když mám starostu jako rukojmí.

Zase to nejspíš skončí zmařenými životy. A zase budu v centru toho všeho já. Už počtvrté za těch pár týdnů, co jsem na svobodě.

Situaci zachraňuje William a ten mladý radní Vader, který jako jediný bere naše obvinění vůči Klergenovi vážně. Uznal závažnost našich tvrzení a požadavků a navrhuje vyřešit to soudem u vyšší instance v Erathii.

Tos uhod, moulo. Už to vidím: „Vyšší erathijský soud se usnesl, že skřeti jsou nepřátelé lidstva, dobra a života, snahu o předvedení jich jako svědky tedy bereme jako urážku tohoto soudu. Zároveň, protože nelíbáte zadky naší církvi a naší královně na rozdíl od ctěného pana Klergena, vás uznáváme vinnými za to, že existujete, a popravíme vás.“

Už si nevybavuju, jak jsem tento tok myšlenek Vaderovi přetlumočil, ale asi to zabralo, protože Vader vyhlásil, že soud s Klergenem se bude konat zde v Harmondale.

Radní odcházejí, Klergena dáváme pod zámek a radíme se, co a jak. Důkazy cílené korupce radnice máme dost vágní, takže to budeme muset uhrát hlavně na vzpouru proti vrchnosti, které se starosta dopustil ve chvíli, kdy nakázal svým vojákům, aby nás nepustili do naší tvrze.

O vině bude rozhodovat pětičlenná porota. Žalobcem bude William a jednoho zástupce v porotě by měla mít obžaloba. Prý to mám být já, protože jsem Sir a tak vůbec.

Svět se už nejspíš opravdu zbláznil.

Svou jedinou předchozí účast u soudu jsem absolvoval jako sedmiletý. Měl jsem při něm na rukou a na nohou řetězy. Asi jediné sedmileté děcko, které kdy mělo u soudu řetězy. Zbytku mojí rodiny prokázali zločiny hned první den a také je hned upálili, a pak se skoro týden řešilo, co se mnou. Kněží církve vypovídali, jak jsem předurčený k páchání zla, a musím být očištěn v plamenech. Aby podpořili své argumenty, píchali do mě něčím svítícím a bolavým. Většinu soudu jsem probrečel, což kleriky ještě víc dráždilo, a hřímali, že jen hraju divadlo, protože pekelné stvůry nepláčou. Že porota nakonec rozhodla, že budu žít, nebylo z milosrdenství, ale kvůli politice. Zahubit kompletně celý náš starobylý rod a rozdat jeho majetek jiným by způsobilo příliš velkou nerovnováhu sil v zemi.

Ty vzpomínky stále bolí a u soudu v Harmondale bych nejradši vůbec nebyl. Bohužel jsem se z porotcování nedokázal vyvlíknout – když si tam nesednu, brigáda ten soud nejspíš prohraje. To nemůžu svým přátelům udělat. Ale mám strach, že se tam stane průšvih. Porotu povede Vader, za obhajobu byl do ní vybrán nepřekvapivě Bowes, a Vader nominoval zbylé dva: Sira Chadricka a obchodníka jménem Davrik Pelladium. Mám obavy z Chadricka, viděl moji démonickou podobu.

Radíme se s Temperance. Říká, abychom k obviněním proti starostovi přidali útok na majetek vrchnosti. Že tu naši bránu usmažila její dcera Rachel, která se nainfiltrovala do gardy, aby mohla dostat a provést nějaký takový rozkaz. Rachel je podle všeho také ohnivá čarodějka. Temperance nám ji představí. Má něco kolem 15 let, přitom je to již plně vyvinutá a moc pěkná dívka.

Od zajatých skřetů si necháváme potvrdit, u kterých baráků měli od svých náčelníků zakázáno loupit. Jak jsme čekali, seznam se shoduje se seznamem privilegovaných rodin z oné účetní knihy, kterou jsme sebrali z radnice.

Výslech Klergena nepřináší nic. Protože tušíme, že je jen Bowesova loutka, snažím se ho přesvědčit, že když práskne vše na Bowese, přimluvím se za milost pro něj. Ale on na to nereaguje. Necháme tedy Vadera připravit soud na další den.

Rachel zůstává s námi. Pořád na mě kouká a koketně se usmívá. To mi ještě scházelo. Jako by problémů nebylo už tak dost. Ale musí se nechat, že na ní něco je. Má rudé vlasy jako já. Není přece jen moc mladá? Čtyři roky rozdíl není zas tak moc. Na co to proboha myslím?? Od ženských se musím držet dál. V tom jsem si udělal jasno předevčírem, když jsem se proměnil v třímetrového démona a nezvládl jsem to úplně kontrolovat.

Soud s Klergenem začal další den dopoledne. Nejdřív to shrnu jednou větou: jestli půjdu po smrti do pekla – jako že nejspíš půjdu – a jestli je pravda, že peklo se každému upravuje na míru, aby trpěl co nejvíc, tak takhle bude vypadat moje peklo.

Soud se konal pod širým nebem, vedle kostela. Mohlo to být horší, chtěli to původně dát do kostela. Před začátkem procesu se slouží mše, na které se očekává, že všichni porotci budou přítomni. Kněz Linzius začíná žvanit o spravedlivém bohu, který vidí lidem do duší a pozná zlé hříšníky. Tohle jsem už kdysi slyšel. Začínám vidět rudě, tak radši zavírám oči, ať nikdo nevidí, že mi svítí. Žvásty o očištění z hříchů pokračují a mně se z nich chce zvracet. Mám pocit, že už to nevydržím. Že se proměním v démona a uškrtím toho chlápka jeho vlastními střevy, nebo uteču pryč a pokazím tak šance brigády u soudu.

Na poslední chvíli si, bůhví proč, vzpomenu na Rachel. Sedí v třetí řadě, čtvrtá zleva. Jak to, že si to takhle pamatuju, když mám zavřené oči? Má na sobě bílou halenku, hodně tenkou, ramena jí prosvítají skrz, možná ještě něco dalšího. I to si pamatuju?? S účesem si dnes ani včera moc nedělala starosti. Někoho to může pobuřovat, ale mně přijde hezké, že se moc nefintí. Je perfektní tak, jak je. Co to… ?

Chadrick do mě žďuchá, že už můžu přestat meditovat, že mše už skončila.

Začíná slyšení. Klergen a spol. samozřejmě vše popřeli a naopak na nás vytáhli „protižaloby“. Vůbec nic skutečného neměli, takže vařili z vody nesmysly, jako že jsme zfalšovali dokumenty od Markhama. Ze změti toho hnoje vystupoval jeden obzvlášť ohavný: obvinění, že se paktujeme se ženou pochybné pověsti. Madam Sioned, ta místní bordelmamá, vypověděla před soudem, že se s ní Alissa po našem příjezdu domlouvala, zdali by se mohla stát jednou z jejích kurtizán, pokud by to špatně dopadlo s brigádou. Otec Linzius pak potvrzuje, že podle doktríny církve už to, že se kurtizánou stát chtěla, z ní dělá nečistou osobu.

Soudní slyšení je hnusné. Mám strach, že se mi rozsvítí oči, ale myšlenky na Rachel proti tomu překvapivě pomáhají. Klergen pořád mele o tom, jak chtěl chránit město, a že my jsme ohrozili křehký mír se skřety a vlastně kvůli nám teď skřeti seženou další posily a sejmou celé město. Taky že Markham nás tu měl uvést osobně, což jelikož neudělal, jsme nejspíš podvodníci. To je panečku logika.

Voláme skřeta Stoupu jako svědka. Stoupa říká, že skřeti stejně měli v plánu dobýt celé město, jen čekali, až jich bude ještě o něco víc.

Veřejná část slyšení končí a porota se odebírá k soukromé poradě. Je mi jasné, že pakt Klergena se skřety se nám prokázat nepodařilo. Měli jsme pouze nepřímé důkazy. Jedinou možností bude přesvědčit ty lidi, že město dokážeme na rozdíl od Klergena ochránit. Chytám se proto Stoupovy věty o tom, že skřeti stejně plánovali město zničit. Erathie žádnou posilu nepošle. Jediný, kdo přišel za poslední půlrok na pomoc, jsme my – je nás sice málo, ale jsme drsní. Vyhnali jsme z tvrze 140 skřetů. A že když město dovolí Klergenovi, aby se nás zbavil, další posily už nepřijdou. S námi je šance na ubránění města možná diskutabilní, bez nás bude ale nulová.

Tohle zřejmě zapůsobilo na většinu porotců. Jsem zvědavý, co řekne Bowes. Jeho reakce mě vlastně ani tak nepřekvapila – zcela obrátil a začal navrhovat pro Klergena trest smrti. Krysa. Je ještě horší, než by si kdo mohl pomyslet. I když toto kolo vyhrajeme, klid nebude, dokud Bowese nezničíme úplně.

Já a Chadrick jsme pro to, aby byl Klergen zbaven funkce a poslán do vyhnanství. Bowes, Davrik a Vader však jsou toho názoru, že starosta by měl být popraven. Tím je rozhodnuto. Porota se vrátí, vyhlásí rozsudek, a Vader rovnou oběsí Klergena na nejbližším stromě. Nedívám se na to.

Protože jsme u soudu slíbili, že vycvičíme městskou gardu a ochráníme město přes skřety, bude potřeba začít budovat obranu. Chadrick se nám nabídl, že bude cvičit vojáky. Pedersen se chce stát vrchním lovčím. Je to podle všeho bývalý pytlák, ale nemám pocit, že by to byl zlý člověk, spíš naopak. I Stoupa nám chce sloužit. Přijímáme nabízenou pomoc.

Taky se budou konat nové volby do rady. Měli bychom tam mít svého zástupce, a naštěstí se to nečeká ode mě. Vyšleme do toho Kella-Tin. Myslím, že na to bude skvělá.

Lidé gratulují brigádě k úspěchu a na další den je naplánovaná velká oslava nových pánů Harmondale. William a spol. mají pocit z dobře vykonané práce a Kella-Tin začíná počítat náklady na oslavu. Pahuac vymýšlí, co se bude vařit. Nechci jim brát jejich štěstí a radost z vítězství, tak se jim do toho nemíchám. Jen ať si přípravu oslavy užijí. Já si nic užívat nebudu. Musím ještě vyřešit pár dost nepříjemných záležitostí.

Promluvím si s Bowesem. Mezi čtyřma očima se netají tím, že opustil potápějící se loď. Zároveň mě chce nejspíš zastrašit prohlášením, že jeho předkové byli strašně nebezpeční. Dovolte, abych se tomu zasmál. Taky mu povím, co jsem zač. Stejně by se to dozvěděl. Onen monstrproces s mojí rodinou se tehdy propíral všude a stalo se to ještě před izolací kontinentů. Dost možná tu potkám i lidi, kteří u toho byli. Fakt nejsem naivní, abych si myslel, že tu budu mít klid.

Nechám si předvolat madam Sioned. Sdělím jí, ať se sebere a vypadne z Harmondale. Někoho, jehož profesí je starat se o děvčata, která místo toho udává, tu fakt nechci. Musel bych ji dřív nebo později zabít. Zdálo se mi to, nebo jsem zaslechl Theodora, jak říká Williamovi, že bychom si ji tu měli nechat jako udavače pro nás? Ne, to jsem určitě slyšel zle. Nevěřím tomu, že by Theodor byl schopný spolupracovat s někým, kdo tak ublížil Alisse.

Hodím řeč i s Alissou. Nic jí neplánuju vyčítat. Kecy o nečistých myšlenkách ať si Linzius narve do zadnice. Alissa nicméně říká, že žádný zájem o profesi kurtizány při rozhovoru se Sioned neprojevila. Že si to ta ženská celé vymyslela. Jsem rád, že jsem Sioned poslal pryč už před tímto rozhovorem. Jinak bych ji musel asi fakt zabít.

Nakonec jdu za Tempery. Chci, aby věděli, že jsem nehlasoval pro usmrcení Klergena. Zároveň doufám – ne, já na to spoléhám – že mi Temperance jasně sdělí, že se mám od její dcery držet dál. Zároveň domluví Rachel a všecko bude, jak má být. Jenže Temperance k mému zděšení říká, že své dceři pletky se mnou schvaluje. Začíná mi docházet, že Rachel si taky nese svá břemena. Lidi se jejích čarodějných schopností bojí. To ale beru jako důvod navíc pro to, že nesmím přidávat k jejím starostem ty svoje.

Vypravím se radši do magické jeskyně nad městem. Je v ní příjemná energie a tu právě teď potřebuju. Jenže Rachel se po cestě připojí ke mně a nenechá se odbýt. Začíná mi odcházet rozum, myslím na špatné věci. Vlastně hezké věci. Toužím se jí zmocnit tady a teď a litovat toho až ráno. Přicházíme do jeskyně. Snažím se ji přimět, aby odešla. Jsem monstrum, můžu jí omylem ublížit, když se začnu měnit. Kromě toho mám obrovské množství nepřátel…

Já jí zničím život. Copak to nechápe?

Přitulí se ke mně. Nedokážu se tomu už dál bránit. Prudce ji obejmu a povalím na zem. Nebrání se. Strhávám z ní šaty a líbám ji na krk. Vzpomínky na zlou minulost a obavy z budoucnosti mizí. Démoni, peklo, zabíjení, utrpení, vše přestalo existovat. Miluju se s ní dlouze a mnohokrát, divoce a vášnivě, jako smyslů zbavený. Kolem vybuchují ohnivé koule. Možná jsou jen v mé hlavě, možná ne.

Muselo uběhnout několik hodin, než se mi vrátila trocha rozumu. Zjišťuju, že jsme oba v pořádku. Ona mě nepopálila, já ji neporanil. V hlavě necítím žádné temné věci. Teď bych se nedokázal proměnit v démona, ani kdybych sebevíc chtěl.

Do hlavy mi vstupuje něco, co jsem dosud znal jen z vyprávění: pocit štěstí a naděje.
Neviditelná kniha - oficiální svět pro Dračí doupě / Drd II
Fate: Rozcestí česká mutace 4. edice Fate RPG v knižním vydání
Otevřená hraní RPG v Praze všichni jste srdečně zváni
RPG pro děti ve vývoji

Uživatelský avatar
Vallun
Příspěvky: 26001
Registrován: 14. 5. 2008, 09:40
Bydliště: Velká Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: [Fate:Rozcestí] KaFKy

Příspěvek od Vallun » 3. 2. 2015, 11:08

Ve svitku předaném z domu Temperů se píše: Když Válka tří bertů trvala již desátým rokem, sešli se u Kvetoucího jezera Robert IV. Shieldhand, král elfů, Kathbert II. Silný, král Erathie a Norbert Důlovrt, král Kamenova. Ač jejich jednání provázela dobrá vůle, a beze sporu i obavy z pokračování války, trvalo bezmála polovinu doby bojů, než se příměří změnilo v mír. I bylo moudrými pány rozhodnuto, že sporné pozemky Hnědé marky nezíská ani jeden z nich. Aby tato vůle byla na věky věků naplněna, byl ustaven trůn harmondaleský. Na nový stolec dosazen byl Eduardo Vranovic, vzdělaný půlelf, o němž se pravilo, že má povahu ryzího trpaslíka. To rozhodně platilo, pokud jde o nezdolnost, s níž jako správce Hnědé marky vzdoroval všem střídajícím se vládcům.

Eduardo za své sídlo zvolil Hnědou tvrz, tradiční sídlo správců Hnědé marky, dobře stavěnou pevnost na rozcestí, z nějž bylo zhruba stejně daleko k hranicím ostatních království. Jako král pokračoval stejnou stezkou, jakou šly jeho kroky správce. Spravedlivě a jedním okem upřeným do budoucna vedl svou zemi skrze strasti a úklady, jakým čelí malá zemička v mnoha podobách. V tomto svém snažení byl úspěšný a v Harmondale vládl mír a prosperita.

Přesto se však našla zkouška přetěžká, v níž moudrý král z rodu Vranovického neuspěl. Tou zkouškou byla sličná velvyslankyně Erathie na Hnědém dvoře. Lady Veronique von Bobvines stárnoucího krále Eduarda zaujala a získala si nejen jeho srdce, ale i post první dámy mladého království. Z počátku byla svému choti oporou a rádkyní, leč pozvolna vyplynuly na povrch její skutečné zámysly. Či snad jen marnivost a pýcha převzaly vládu nad jejím rozumem. Každopádně stalo se, že Eduardo začal budovat nové sídlo honosné poblíž Harmondale, největšího města stejnojmenného království.
Spíš zámek, než hrad byl koncipován po erathijském způsobu v podobě tří křídel a hlavní stavby za nimi. Avšak Veronique toužila po něčem jedinečném, co by vyzdvihlo její sídlo nad ostatní. Přiměla proto Eduarda aby se projekt změnil tak, že střední křídlo bude proměněno v největší místnost, s jejíž velikostí se mohly měřit jen tesané síně trpasličích podzemních měst. Tak vznikl trůnní sál, jemuž nebylo v celém světě rovno. Nicméně stavba to byla nákladná, a ač Eduardo využíval místní řemeslníky, co to jen šlo, či možná právě proto, pohltila mnohý peníz a neméně pozornosti královy. Ten však dělal vše proto, aby jeho lid na stavbu nedoplácel.

Z tohoto svazku manželského však vzešel jediný potomek, syn Eduardo, který po smrti otce již ve 14 letech musel převzít na svá chlapecká bedra břímě vlády. Eduardo II. se však s obtížemi pral statečně a byl hoden otcova jména. Napětí mezi královstvími elfů, lidí a trpaslíků povětšinou narůstalo, Harmondale se však zdálo dosud dost silné na to, aby se soupeření odehrávalo v jiných krajinách a jinými způsoby.

Mladý král, poučen z otcova údělu, si vyhlédl nevěstu již čtyři roky po korunovaci. Své štěstí nalezl v podobě půvabné panny z Barrowského údolí. Krásná, mladí Wilemine se však nesetkala s přízní královny matky. K definitivnímu rozkmotření došlo v den, kdy Eduardo II. dal souhlas ke stavbě zdi, jež by přehradila trůnní síň v polovině její délky. Příliš velká místnost bez opor horních partií totiž narušovala celou stavbu a opravy obrovské střechy, zdí a vnitřní výzdoby se staly černou můrou harmondaleských financí. Návrh na vybudování této odlehčovací příčky vzešel právě od Wilemine, která pocházela z rodu stavitelů.

Proto pyšná Veronique rozpoutala soutěžení, jež nemohl nikdo vyhrát, nejméně však ona sama. Doplácelo na ně však celé království, neb tam, kde král musí po snídani nejprve uklidnit své dvě nejdražší blízké jen proto, aby se u oběda mohlo nepřátelství rozjet na novo, se vládnouti dobře nedá. Nešťastná situace vyvrcholila v okamžiku, kdy Wilemine otěhotněla. Veronique místo gratulace synovi vyčinila, snacha však dopadla ještě hůře, když jí žárlící sokyně otrávila zelnou polévku. Mladý král, žalem šílený nechal pak vlastní matku zazdít právě v té místnosti, jež vznikla nenáviděnou zdí, spolu s tělem své drahé a nedojedeným obědem. Sám pak zahynul, bezdětný, při tažení proti skřetům z Hnědých hor a tím skončila i samostatnost Hnědé marky.

Od těch dob je možné potkat trpící duše obou dávných sokyň po celém hradě, ale nejčastěji právě tam. Běda však tomu, kdo je osloví nesprávným jménem.

Za časů královny Kathariny I. Gryfího srdce zapsal sir Thomas Temper, rytíř duší
Pokud chce někdo slyšet jen "ano" nebo "ne", tak jej nezajímá odpověď.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.

Uživatelský avatar
Vallun
Příspěvky: 26001
Registrován: 14. 5. 2008, 09:40
Bydliště: Velká Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: [Fate:Rozcestí] KaFKy

Příspěvek od Vallun » 26. 10. 2015, 01:26

Kampaň stále běží, jen už v jiném systému (DrD.old) a není síla příliš dělat zápisy.

Sir Angus přijal nabídku a stal se velvyslancem Brigády v Kamenově, kam za ním odcestovala i Ráchel Temper:)

Po úspěšné návštěvě hrobky sv. Mikala navrátil sir William Lucernu harmondaleskému kostelu, nyní září víc, než kdy předtím a obliba nového pána u prostého lidu docela stoupá. Dojem však kazí to, že byl zavražděn Bowes a ač Brigáda rychle vypátrala dostihla a přemohla vraha, tak sem tam někdo utrousí, že tato smrt přišla Williamovi vhod.

Zatím se William a spol chystají na Královniny narozeniny do Erathie.

Temprence Temper pak předala Brigádě svitek obsahující pár dat k historii Harmondaleské:

0 – Konec bouře živlů
1 – Znovuosidlování kontinentu Erathie, všichni myslící živí tvorové jako občané Republiky Avlea.
22 – Umírá poslední lidský zástupce v Senátu, trpaslíci odcházejí na protest proti nedoplnění zástupců ostatních ras (v Dohodě žádný mechanism pro doplňování nebyl), Senát tak zcela ovládají elfové.
25 – Ustaveno lidské království Erathie
31 – První erathijskoavleeská válka – zejména o loviště v Harmondale
43 – smír pro vyčerpání obou stran, zpustošené Harmondale patří formálně elfům, ale nežije zde nikdo
68 – 99 – Patníkové války – série menších konfliktů o přesné umístění jednotlivých hraničních kamenů
100 – Velký mír – Kamenov vyplatil obě strany a Harmondale přešlo pod jeho správu, následovaly roky hojnosti a prosperity
103 – První válka se skřety, kteří napadají postupně Brakadu, Kamenov a Avlee,
177 – Bitva tisíce seker (na památku tisíce padlých trpasličích rytířů) ukončuje první válku se skřety
179 – Harmondale obsazují erathijské oddíly, vyčerpaní trpaslíci nemají sílu na obranu území
188 – Kamenov a Avlee podporují harmondaleské vzbouřence
196 – po vítězství protierathijské koalice je Harmondale rozděleno mezi Avlee a Kamenov (hranice prochází Kvetoucím jezerem)
197 – zahájena společná stavba hradu Strážomír (nyní Starý hrádek u Jezera)
198 – Druhá válka se skřety, též Trollí válka (divocí trollové na straně skřetů)
206 – Bitva seker a šípů – vítězí spojenectví elfů a trpaslíků, které dokázalo zastavit trolly
207 – Erathie zabírá (dosti vylidněné) Harmondale, rozkvět
211 – zbudována osada Harmondale
216 – dokončena Velká cesta (A-E-K)
219 – Pád Deyji – hora Deyja se propadla v propast
222 – Západní válka v Erathii, skřetí nájezdy na Harmondale
223 – Avlee vysílá vojka do Harmondale na ochranu před skřety
224 - neúspěchy v Západní válce vedou erathijského krále Filipa Luise k útoku na Avlee (za obsazení Harmondale), vypáleno hlavní město elfů Highwood Harbour,
225 – uprchlíci z Highwood Harbour budují na druhém pobřeží nové hl.m. Pierpont
- Ocelová řeka – pochod Kamenovských za pomoci mocných Brakady zachraňuje situaci na západní frontě
226 – Počátek Morového míru – všechny hlavní země byly natolik vyčerpané a obyvatelstvo decimováno dříve neznámými nemocemi (Dejyský mor), že byl po 300 let klid, v Harmondale existovaly pouhé dvě vesnice (Harmondale a Střážomír)
533 – Bitva na křižovatce - při pokusu o znovuosídlení Harmondale se střetli elfové s erathijci
535 – po Třetí bitvě na křižovatce sjednal Kamenov mír – Harmondale získalo vlastní samosprávu pod ochranou tří sousedů
555 – spojená vojska elfů, trpaslíků a lidí osvobozují Browbor ze spárů regnanských pirátů, toto město založili někdy v minulosti uprchlíci ze všech koutů kontinentu, žije zde nemalá populace skoro civilizovaných skřetů, již v té době nejlidnatější město kontinentu, do té doby o něm Mocní nevěděli
573 – Třetí (Ohnivá) válka se skřety – neschopnost rychlého úspěchu vede k rozpadu Koalice, vypálen Strážomír (od té doby zván též Hnědá tvrz)
589 – vypálen Gryfton – nejspíš skřety, ale mnoho erathijců podezírá i elfy
591 – spojenectví Avlee a Měsíčních ostrovů zahajuje protiútok
594 – bitva u Vlčí hory – skřeti poraženi, elfy, trpaslíky a mocí Měsíčních ostrovů, Harmondale pod správou Kamenova, který platí tribut Avlee
599 – zavražděn Kathbert II. Silný
601 – personální unie Erathie a Dejyi, dcera Kathberta II. Silného si vzala Vladimira Dežského
606 – Podrobení Tatálie
613 – Erathie poráží Avlee a zabírá Bouřné hory jako své území
614 – počátek Erathijsko-kamenovské války
633 – Erathie ve válce získává Longuedoc a obsazuje Harmondale, následně uzavřeno příměří
634 - Erathie zahajuje Preventivní válku a pustoší jižní část Avlee
636 - Elfové vytlačeni za Bluewater River, pokus o její překročení byl první větší porážkou Erathie od roku 601, jižní část území je ale obsazena Erathijci
637 - započaty východní války s horskými kmeny v Hnědých horách
639 - povstání Smaragdových Gryfů (větev Gryfonheartů vládnoucí na ostrovech)
648 - Velké zemětřesení (zasáhlo SZ část kontinentu)
651 - Erathijský vpád do Kamenovska
666 - začíná obléhání Kamenova
673 - spojené síly Erathie a Nighonské říše porážejí Brakadské v bitvě u Divokého mysu
674 - Erathie dobývá Browbor
676 - obsazeno Červenodolsko (Z část Brakkady)
677 - Důlní bitva - konec spojenectví Nighonu a Erathie
681 - Erathie vytlačena z Červenodolska
682 - prolomeno obléhání Kamenovska
685 - zavražděn Král Vladimir I., k útoku se přihlásil Dokobo
703 - Ukončena Velká odvetná válka - Erathie si zachovala kontrolu nad Tatálií a Bouřnými horami, Longuedoc zpustošen, Harmondale taktéž
707 - Začíná Století skřetího plenění
711 - Skřeti obsazují Harmondale
723 - skřeti útočí na Erathii, Avlee i Kamenov
727 - obsazena Tatalie
730 - lodě Nighonské říše pořádají nájezdy na pobřeží Avlee a Brakady
777 - enrothská flotila lorda Sorpigalla v Bitvě u Rocobaíjo Azul poráží Nighonské Severní loďstvo, ale je z velké části zničeno ohněm
784 - Bitva na Gryffoně - Kamenov, Avlee a Erathie obklíčí skřetí vojska na březích řeky, ale výsledek zvrátí Nighonská říše, která otevřeně vystoupí na jejich podporu
786 - Deyja okupuje zbytky Erathie
791 - Kamenovští s podporou Brakady čistí Staré hranice
794 - Avleeští vítězí v bitvě o Pierpoint
799 - Nighonští útočí na severní Avlee
808 - přilítají Mořští draci
809 - Skřeti vyhnáni z Avlee
812 - osvobozeno Harmondale, které se stává součástí elfího království
814 - osvobozena Tatalia
815 - skřeti zatlačeni zpět do Hnědých hor
819 - Mořští draci útočí na Nighon
823 - Spojené armády osvobozují Erathii
837 - Nighon podléhá Mořským drakům
839 - Dračí mír - Mořští draci garantují mírové uspořádání, nastává konečně pomalá prosperita
877 - Po útocích na Draky při stém výročí Bitvy u Rocobaíjo Azul nastává Drakiáda, dračí dktatura
910 - Květinová dohoda ukončuje Drakiádu, nastolen Druhý dračí mír
990 - poté, co jsou zabiti draci Gangys a Moldavína, nastává Odlet Mořských draků
991 - Erathijci vysílají vojska do Harmondale, krvavá bitva na Zelné pláni končí remízou
998 - Gogská zkáza - Kamenovsko, Bakada a některá další území zaplavena zplozenci ohně
999 - Salamandří úder - Erathia, Pierpoint, Browbur, Zlatý přístav, Markhambay a některá další města na pobřeží vypálena
1000 - Nighonská říše obsazuje avleeské východní pobřeží, zahájen Feuerkrieg
Pokud chce někdo slyšet jen "ano" nebo "ne", tak jej nezajímá odpověď.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.

Uživatelský avatar
Vallun
Příspěvky: 26001
Registrován: 14. 5. 2008, 09:40
Bydliště: Velká Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: [Fate:Rozcestí] KaFKy

Příspěvek od Vallun » 28. 10. 2015, 10:52

Pokračování historie

1001 - obsazeno Avlee, začíná postup Nighonských na jih
1002 - obsazena Erathie a Harmondale
1003 - obsazena Tatalie, Kamenov obležen
1004 - Nighonská říše útočí na Brakadu a Deyju
1005 - Kostlivý voj doráží útok na Deyju, Z Brakady vycházejí Titáni a pustoší Nighon
1007 - uprchlíci z vyhořelého Browboru zakládají Freehaven, v Erathii nastávají roky Velké obnovy
1011 - poslední bitva Titánů a Draků se Salamandrem pustoší Západní mys v Avlee
1057 - Erathia obsazuje Harmondale (do té doby nezávsilé)
1060 - Avleeský pokus o protiútok se mění v zuřivou bitvu se skřetími nájezdníky
1062 - s pomocí Kamenova skřeti zatlačeni zpět
1063 - Čtvrtá bitva na křižovatce, bez jednoznačného výsledku
1064 - Pátá bitva na křižovatce - nastává dělení Harmondale
1079 - Povstání kněze Dmitrije Pulšovského - občanská válka všech proti všem
1081 - Chudí Erathie a Avlee porážejí Avleeská královská vojska
1082 - Chudí Erathie a Avlee porážejí Erathijská královská vojska
1084 - Chudí Erathie a Avlee porážejí Avleeská vyhlašují válku Kamenovu
1085 - Chudí Erathie a Avlee poražení Pravými chudými v bitvě u Vrbenského Poříčí
1088 - Praví chudí pokračují v útoku na Kamenov, který je obležen
1091 - Praví chudí zlikvidováni Sjednocenou chudinou kněze Kurta Kurrella
1098 - Tatalijská bitva - Dmitrij Pulšovský zabit, kněz Kurrell sjednocuje své stoupence
1100 - vpád Chudých do Brakady
1102 - masakr na Chrámovém náměstí, Chudí se stahují z Brakady
1103 - Kamenov uzavírá příměří
1105 - Tažení Chudých proti vší šlechtě
1109 - Tažení Chudých proti Bezvěrcům
1113 - Tažení Chudých proti Měšťanům
1117 - Tažení Chudých proti Nadaným (magikům)
1121 - Tažení Chudých proti Sedlákům
1122 - Velký hladomor
1124 - Skřetí vpád, podporovaný drakem Parrothephem
1126 - harmondaleský hrdina Scroffus zabíjí Parrotepha rozpáráním boku, z jeho pokladu získává poničený phynaxiánský štít (Phynaxie - říše z doby před Bouří živlů), založena Harmondaleská kronika
1127 - Druhá bitva Tisíce seker (na 950. výročí), Brakada financuje dovoz potravin z Jadamu
1128 - obnovení obou království, nastává Skromný mír
1149 - Avlee zabírá Harmondale
1152 - Erathia zabírá Harmondale poté, co bylo elfy opuštěno
1154 - Kamenov zabírá Harmondale poté, co bylo opuštěno lidmu
1155 - Bitva u Bílého útesu - trpaslíci vyvázly z obklíčení Harmondaleskými vojsky
1157 - erathijská vojenská expedice rozprášena v bitvě u Volího Brodu
1160 - spojená vojska Erathie a Avlee poražena před branami Harmondale
1166 - Velká aliance vítězí v Druhé bitvě u Harmondale poté, co je stříbrnými šípy zabit Scroffus, Harmondale nadále pod vlastní správou, platí tribut všem třem
1188 - Skřetí vpád, vypáleny osady na jižním břehu Květinového jezera
1189 - s pomocí Erathie zastaven postup skřetů
1190 - začátek avleeskoerathijské Námořní války kvůli kontrole majáků na pobřeží Bouřných hor
1191 - skřetí postup na Západ, obsazení Tatálie a jižní části Erathie, útoky na Avlee a Brakadu
1193 - uprchlíci z Tatálie a okolí osidlují oblast mezi Novým Sorpigalem a Freehavenem (proto je letopočet Misty Islands -1193 oproti zdejšímu)
1196 - Procitnutí trpaslíků - král Ludvík Otcoslav sjednává mír mezi Avlee a Erathií a následně Kamenovská vojska zahajují protiofenzivu
1199 - skřeti zatlačení na území Harmondale, na ostrůvcích poblíž Deyji se objevují piráti (odpadlíci obou stranz z Námořní války, později se spojují s Regnou a začínají tyranizovat pobřeží
1201 - osvobozeno Hramondale, území rozděleno mezi Avlee a Kamenov
1212 - Kamenov vyplácí Avlee poté,c o společná správa nefunguje
1215 - obnoven Strážomír jako sídlo Harmondaleského markraběte
1227 - Erathia prohrává bitvu v Deyjském zálivu s piráty
1235 - novým markrabětem Harmondale zvolen místní rodák František Jech (trpaslík)
1238 - Deyja opakovaně odmítá souhlas s pozemní intervencí Erathie proti pirátům
Pokud chce někdo slyšet jen "ano" nebo "ne", tak jej nezajímá odpověď.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.

Uživatelský avatar
Vallun
Příspěvky: 26001
Registrován: 14. 5. 2008, 09:40
Bydliště: Velká Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: [Fate:Rozcestí] KaFKy

Příspěvek od Vallun » 1. 11. 2015, 02:03

1244 - Nighonské loďstvo provádí nájezdy na východní pobřeží Avlee
1246 - skřetí výpady zastavují harmodaleské oddíly, budovány první pevnosti na úpatí Hnědých hor
1249 - Avleeské loďstvo poraženo s těžkými ztrátami v bitvě u Severního mysu, kontinent izolován
1250 - Dohoda o Velké flotile, k dohodě se připojuje Harmondale (Kamenov ne) a Brakada
1253 - Porážka Prvé Velké flotily u Erathie, Erathie z velké části vypálena
1254 - Brakada sjednává dohodu o bankovní unii, skrze ní je financována Druhá Velká flotila
1256 - vypleněn Zlatý ostrov - hlavní město Tatalie
1257 - admirál John Windflake (elf) vítězí v bitvě v Tatalijském zálivu, ale vítězství neodkáže nijak zužitkovat, je nahrazen admirálem Jeanem de Gryphmouettem (člobrda), který vzápětí vítězí v Červánkové bitvě (zlý jazykové tvrdí, že to byla stále zásluha Windflakeova), Gryphmouette pronásleduje ustupující zbytky pirátů a přijde o většinu lodí a o život na Smaragdových mělčinách
1258 - V Lednové bitvě poráží útok pirátů Lancus Jech, kapitán doků, ze zbytků předchozích sestavuje Třetí velkou flotilu
1259 - Admirál Lancus Jech prosazuje strategii mladých kombinovaných útoků člení loďstvo do kombinovaných eskader
1268 - Piráti vytlačeni z Deyjských ostrovů, Lancus Jech zbaven funkce, když odmítá uplatnit stejnou taktiku proti nighonskému loďstvu
1271 - admirál Windflake zabit v jedné z mnoha proher při útocích na Nighon, admirál Lancus Jech vyhlašuje pokračování vyhlašuje pokračování kampaně malých útoků, následně uzavírá pohyblivou blokádou roztříštěné nighonské loďstvo
1273 - porážkou Severní eskadry Nighonu začíná Táhlá blokáda
1274 - V Bitvě šílených kapitánů odráží Lancus Jech Regnanský pokus o prolomení blokády, následně se vzdává funkce a stává se markrabětem Harmondaleským, novým admirálem se stává Ignatius Temper
1290 - Nighonská říše uzavírá mírovou dohodu a vzdává se válečného loďstva
1292 - útokem na Regnu zahájena Reparační válka
1296 - Velký skřetí útok končí brutální porážkou útočníků Dohodovými vojsky
1301 - Reparačání válka končí výkupným ve výši 400 000 000 zl.
1313 - dokončena soustava pevností obkličujících Hnědé hory
1321 - zahájena stavba Obchodního paláce v Harmodnale (podobně jako v řadě dalších měst kontinentu)
1324 - umírá markrabě admirál Lancus Jech, elfové obnovují Higwood Harbour
1327 - lupičské přepady uzavírají cesty přes Zelené hory, obchod však jde po moři střeženém Čtvrtou velkou flotilou
1329 - Harmondaleské oddíly zabírají území až k řece Gryphoně, Erathia podává formální protest
1330 - Dohodové armády trestají Deyju za podporu pirátů
1331 - Ve druhé Bitvě u Bílých útesů jsou odražena Kamenovská vojska, Harmondale se uzavírá světu
1333 - Trestná výprava proti Deyje končí úspěchem, je vydrancováno celé území Nižší Deyji
1335 - Hamrmondale postupuje do Hnědých hor, v Bitvě u Lysého vrchu masakrují spojené kmenové armády, začíná plenění Hnědých hor
1338 - Čtvrtá velká flotila poražena v Oceanické bitvě Regnanským loďstvem
1339 - Regnanské loďstvo rozprášeno v Bitvě před Avlee Nemrtvou eskadrou admirála Lancuse Jecha, v důsledku toho opuštěna myšlenka trestné výpravy proti Harmondale, to nadále izolováno pokračuje v čištění Hnědých hor
1341 - Admirál Ignatius Temper dosahuje skvělého vítězství, když se z odvetné výpravy proti Regně vrací se všemi loděmi a nějakou tou kořiští
1345 - Harmondale prolamuje poslední skřetí obranu na řece Knuspě, následuje 80 let Ostražitého míru, Ereathia si užívá regnanského zlata, ale Stín nad Harmondale nedopřává nikomu úplného klidu
1351 - navázáno lodní spojení s provinciemi v Enrothu
1425 - při přípravě na vpád do Erathie je Ianem Vranovicem znovu zabit Lancus Jech, následně vypuká další válka o Harmondaleské dědictví, Kamenov nehájí své nároky
1441 - elfové vítězí v Šesté bitvě na křižovatce, část obyvatelstva ustupuje před jejich nadvládou na jihovýchod, kde zakládají osadu Knuspen
1444 - v Bitvě o Knuspen zabit sv. Mikal Obránce knězem Cabrezou
1448 - Správce Ian Vranovic odhaluje prchajícího kněze Cabrezu, uštve a popraví jej na úpatí Hnědých hor, za to dostává od Knuspenských odměnu - první dávku vytěžené staltové rudy
1459 - Kamenov vítězí v Utajené válce s Nighonskou říší
1466 - Kamenov s podporou Erathie Knuspenu znovu obsazuje Harmondale
1474 - Erathie využívá vyčerpání Kamenova v dalších střetech a přisvojuje si Harmodnale
1481 - kombinovaným protiútokem elfů končí éra spolupráce a prosperity
1486 - Erathie vítězí v Sedmé bitvě na křižopvatce a Harmondale je opět pod Gryfími praporci
1502 - Avlee prolamuje po 16 letech pohraničních střetů linii v Zelených horách
1505 - Arthur Arrowrains zatlačuje Erathijské za Gryphonu
1509 - Arthur Arrowrains zavražděn vrahy Řádu Dlouhých rukou
1510 - Harmondale ovládnuto Erathií
1516 - Avlee podniká neúspěšný pokus o dobytí Harmondale
1519 - Erathie čelí potyčkám na Deyjské hranici, ve snaze vybudovat větší armádu zvyšuje daně
1522 - Avlee ve spolupráci s harmodnaleksými povstalci obsazuje údolí
1531 - Erathie poráží dežské nájezdníky
1532 -Erathie vytlačuje elfy z Harmondale
1534 - Knuspen se snaží sjednat mírovou dohodu, ale jeho návrhy jsou oslyšeny
1545 - Kamenov hlásí, že skončila Druhá Utajená válka, "v níž zvítězila leda smrt!
1548 - Erathie opět vypuzena z Harmondale elfy a trpaslíky
1551 - v Osmé bitvě na křižovatce zastaven erathijský pokus o znovuobsazení Harmondale
1562 - správcem Erathie jmenován Steven Vranovic
1578 - Steven Vranovic zachraňuje mladého krále Kamenova Norberta Důlovrta při útoku Jezerní příšery, sám však na následky zranění umírá
1580 - Stevenův syn Eduardo dostává od krále Norberta Důlovrta repliku Scroffusova phynaxiánského štítu s erbem Harmondale
1582 – Vlčí vpád - skřeti útočí s pomocí obřích vrrků, obležen Strážomír, uzavřeno Harmondale
1585 - společné úsilí Kamenova, Erathie, Avlee a Harmondale vede k pobití skřetů a vrků
1586 – započata Válka tří bertů o Harmondale (Norbert Důlovrt, král Kamenova, Robert IV. Shieldhand, král elfů, Kathbert II. Silný, král Erathie)
1596 – Příměří tří Bertů
1601 – uzavřen Trojstranný mír - Harmodnale samostatné království, platí malý tribut všem třem
1607 - narozen Eduardo II.
1611 - zahájena přestavba Harmondaleského zámku dle přání lady Veronique de Bobvines
1621 – umírá Eduardo Vranovic
1622 – objeven kaolín v místě budoucí osady Běliště
1627 – na východě zabit skřety Eduardo Vranovic II., v téže době se ztrácejí zmínky o Knuspenu


Z poloviny 14. století pak s největší pravděpodobností pochází současná šavle sira Williama
Pokud chce někdo slyšet jen "ano" nebo "ne", tak jej nezajímá odpověď.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.

Uživatelský avatar
Vallun
Příspěvky: 26001
Registrován: 14. 5. 2008, 09:40
Bydliště: Velká Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: [Fate:Rozcestí] KaFKy

Příspěvek od Vallun » 2. 11. 2015, 00:09

1628 - Harmondale zabráno Erathií, správcem markýz Oipidieux
1631 - markýz Oipidieux se utopil na Květinovém jezeře, když chtěl odchytit mládě jezerní příšery
1633 - správce sir Bapperdorf umírá na žlutou zimnici
1637 - správce Martins (místní) oběšen pro zpronevěru 3 000 zl.
1640 - správce lord Bobvines zmizel při průzkumu zříceniny Strážomíru
1645 - po více než pěti letech bez správce se Harmondale ujímá Simon Gryphonstone, mladší bratr krále Erathie
1651 - Simon Gryphonstone odvezen na léčení do Erathie
1658 - Erathie bez boje odevzdává Harmondale elfům
1670 - poté, co se nepodařilo ustavit běžnou správu je odpovědnost za toto území svěřena starostovi Harmodnale, elfové si ponechávají kontrolu nad těžbou dřeva, některých nerostů (zřejmě v té době vzniká skrytá těžební osada Běliště) a vybírají daně
1685 - jižní část Harmondale odprodána Kamenovu
1691 - Erathie se snaží obsadit západní část Harmondale , avšak poražena v bitvě u Nového lesa
1693 - Kamenov a Avlee obsazují území východně od Gryphony
1698 - při pokusu o zpětný zábor erathijská armáda rozdrcena
1704 - Avlee vyhání trpaslické osadníky z jejich území
1705 - Devátá bitva na křižovatce - trpaslíci sice vítězí, ale obě strany utrpí velké ztráty, Harmondale dál platí daně Avlee
1707 - Erathie odražena při pokusu o znovudobytí východního břehu Gryphony, obě strany mají opět těžké ztráty
1708 - po drobnějších hraničních šarvátkách začíná období Míru vyčerpaných
1713 - zbytky erathijské artmády zmasakrovány v Tatalii trolly
1722 - Vpád mirády skřetů - z Hnědých hor vyráží obrovské zástupy menších, ale neméně agresivních skřetů, elfové vítězí v řadě bitev, ale pro přečíslení musí stále ustupovat
1723 - trpaslíci dopadají stejně při obraně posledních osad
1724 - trpaslíci poraženi u Bílých útesů, město Harmondale opuštěno
1725 - elfové vytlačeni ze Zelených hor, skřeti obsazují východní břeh Gryphony
1726 - loupeživé přepady za Gryphonu se nedaří zastavit
1731 - skřeti překračují Gryphonu a ohrožují Erathii
1733 - erathijští po enrothském vzoru nasazují oddíly těžké jízdy, postup na Erathii zastaven
1736 - skřeti vytlačeni za Gryphonu, elfové drží linii Tulareanského hvozdu, trpaslíci zadržují ne zcela úspěšně skřety v Bílých horách
1739 - druhý skřetí výpad za Gryphonu
1744 - opět ohrožena Erathie poté, co útoky těžké jízdy zastavují skřeti ohněm
1745 - Erathie dováží válečné koně z Nookshire a staví početné jezdectvo, když od Kamenova dostává darem velké množství zbrojí
1746 - Nová erathijská jízda masakruje skřety za Gryphonou
1747 - Jízda překračuje Ggryphonu a způsubujíce těžké ztráty žene skřety na východ
1748 - protiútok skřetů na odpočívající jízdní oddíly zastaven trpaslíky a elfy, kteří pod dva dny v kuse drží linii proti náporu skřetů
1750 - vyhlazeni všichni skřeti až do podhůří Hnědých hor, do hor se však Jízda neodvažuje
1751- Erathie odmítá předat Kamenovu a Avlee přislíbené části Hramondale
1753 - erathijská jízda odráží pokus Kamenova a Avlee o zajištění svých nároků silou
1764 - Erathie žádá po Kamenovu reparaci za předchozí válku, po sérii remízových střetů, kdy trpaslíci využívají terénu a odolnosti svých pěších formací
1765 - Erathie ukončuje Kamenovskou kampaň, kterou prohlašuje za své vítězství, ač žádné kompenzace neobdržela
1768 - Erathie žádá tutéž reparaci po Avlee, proráží linii v Zelených horách, následně je jejich útok zastaven na hranici hvozdu, elfové vyplácejí 10 000 zl. reparací (původní požadavek 10 M zl.)
1771 - Erathijská jízda masakruje trolly v Tatálii
1774 - nový pokus o vymáhání reparací po Avlee je zastaven spojenými silami elfů a trpaslíků
1775 - Erathie aplikuje "Jízdní diplomacii" - odvolává se na své zásluhy z Mirádové války a když to nestačí, tak tímtéž vyhrožuje
1780 - probíhají drobné příhraniční střety, žádná ze stran ale není ochotna se více angažovat
1799 - Skřetí útok dosahuje břehů Květinového jezera, následná reakce erathijské jízdy je strašlivá a masakruje útočníky, ze skřetů, kteří dosáhli jezerní planiny se do hor nevrátil jediný
1800 - dežský útok na Erathii obsazuje Západní marku, následně je ohrožena samotná Erathie, ze západu!
1801 - Aliance Avlee, Kamenaova a Erathie zahajuje protiútok
1802 - osvobozena Západní marka
1803 - Alianční oddíly vstupují do Deyji
1804 - obleženo Otvorskoje, hlavní město Deyji
1805 - Brakada vyzívá Alianci k ukončení obléhání, to respektují Kamenovští a opouštějí obléhání
1806 - Prolomena Brána Otvorskoje, Brakada spolu s Mořskými draky zasahuje a snaží se beze ztrát vytlačit armády z Deyji, elfové to repsketují a ustupují sami, erathijská jízda však utrpí citelné ztráty
1808 - Trpaslíci se uzavírají, později prosáknou informace, že vedou Třetí utajenou válku
1810 - Erathie obsazuje území Longuedocu - část Kamenova, kde převládalo lidské osídlení
1811 - nastává období Trpného míru, na rozdíl od dřívějších let se ztráty z válek hojí značně pomaleji
1812 - starostou Harmondale zvolen Darcy Temper - Harmondale má asi 6500 obyvatel, ale kromě personálního nedostatku je to klidné období prosperity
1815 - Kamenov předvádí korsečnické oddíly proti jízdě
1822 - když v Erathii vypuká Zimniční mor, starosta Temper uzavírá Harmondale
1836 - starostou Harmondale zvolen Filipe Fairswell
1840 - při vnitřním členění Erathie Harmondale prohlášeno za zemanství a součást Východní marky
1845 - starostou Harmondale zvolen Petr Bujím, otevírá zemi trpaslíkům, kteří byli dříve vyhnáni
1860 - starostou zvolen Bill Bowes, Harmondale zažívá největší růst (cca 15 000 obyvatel), z této doby pochází současná urbanistická podoba města
1877 - zánik vesnice Běliště v důsledku zemětřesení (přírodní katastrofa)
1881 - starostou zvolen jeho syn Matic Bowes
1885 - Avlee se pokouší silou obsadit Harmondale
1888 - nájezd Regnanských pirátů ukončuje pohraniční šarvátky
1889 - erathijská flotila opakuje pirátský manévr z roku 1257 a naláká regnanské loďstvo na Smaragdové mělčiny
1896 - starostou zvolen Rick Fleesck
1898 - Fleesck zabit při šarvátkách se skřety, starostouopět Matic Bowes
1902 - schyluje se k další válce s elfy, Bowes nekandiduje a starostou tak zvolen Michael Clergane
1906 - elfské pokusy o zábor odraženy
1911 - Vpád skřetů, jejich elitní oddíly tvořeny skurut-hay na vrcích
1918 - regnanští piráti obtěžují pobřeží rychlými nájezdy
1920 - piráty zajata Anna Temperová, později vrácena s outěžkem, než mohla zasáhnout rodina, novorozený chlapec předán do klášterní péče - Temprence prosí, aby si družink tuto informaci nechala pro sebe
1922 - vpád skřetů zahnán, Erathie však musela požádat o pomoc Avlee, neboť těžká jízda nestačila
1923 - starostou zvolen Carl Tarrnet
1927 - Tarrent pověšen pro rozsáhlou defraudaci, starostou opět Clergane
1928 - z kláštera v Tatalii unesen chlapec Randal, syn Rudého kapitána, z nějž se stává černokněžník Randerik Somadolor, Velký vůdce Regny
1943 - George Ironfist žádá Erathii o pomoc proti Gharikovu povstání, jeho prosbu vyslyší král Nicolas Gryphonheart
1951 - za Gharikovým spiknutím odhalena moc Regny
1953 - ve velké námořní bitvě umírá George Ironfist a je spolu s jeho kouzelníkem zničen disk "AN"
1955 - Roland Ironfist, nový král Enrothu, mění strategii asoustředí se na přemožení Randerika, což se mu nakonec podaří
- narozena Nicolasova dcera Catharine, zvaná pro dobré vztahy s trpaslíky Kammený Gryf
1957 - narozen syn George, dědic trůnu, zvaný Horský Gryf
1958 - narozena druhá dcera Linda Fay, pozdější velvyslankyně v Avlee, proto zvána Lesní Gryf
1960 - unesena Nicolsova manželka Alicia Markham
1962 - v Darkmooru narozen Nicolas ml. - Darkmoor uznává nástupnictví dle zásad ultimogenitury
1968 - Velká pohraniční válka, Avlee chce zabrat Harmondale, Erathia chce zabrat krajinu kolem ruin Highwood Harbour
1974 - Úplňkový mír ukončuije válku bez územních zisků
1980 - umírá král Nicolas Gryphonheart
1981 - vraždou George Gryponhearta těsně před jeho korunovací začíná Válka uzurpátorů, nároky s pomoci Regnanského loďstva uplatňuje Nicolas ml., proti němu stojí Catharine s podporou několika místních frakcí a Linda Fay s podporou Avlee
1983 - Catharine I. povolává enrothské spojence
1985 - město Erathii obsazují elfové
1989 - zabit Randerik Somadolor, zásnuby Rolanda Ironfista a Catharine,druhý nejvýznamnější spojenec lord Angus Fellburne z Nookshire získává příslib Knuspenské koruny, mocného klenotu, po vítězství ve válce, následně vyslán jako velitel zvláštní jednotky k vyčištění Randerikovi země
1990 - Catharine Gryphonheart I. vítězí, na nátlak kněží Catharine ruší zasnoubení s Rolandem, neboť ani jeden z nich nechce dlouhodobě opustit svou zemi, a je dotlačena ke sňatku s mladým vévodou d´Arminim, Roland získává Knuspenskou korunu jako odstupné
- z Mise do Randerikovi země se vrací jen lord Fellburn, jeho praporečník, sir William Stuart I., jeho pobočník a zbrojíř William Lasker a kněz, kněz s praporečníkem záhy po návratu umírají na utrpěná zranění, ostatní pouze konstatují,že mise byla splněna
1990 - narozenm Pahu´Ac, Harmondale připadlo vévodovi z Markhamu
1991 - sir William Stuart po návratu na Enroth začíná neúnavně cestovat
1992 - zemanem z Harmondale jmenován Ian Markham (vzdálený bratranec)
1993 - narozen Theodor z Chatrče
1994 - narozen William Stuart II., Ian MArkham se na popus rodiny vzdává správy zadluženého panství
1995 - Léto bouří, na podzim ustává veškerá doprava mezi Enrothem a Erathií
- zastřelen starosta Vince Hairbought
1996 - narozena Kella-Tin Hinan
1997 - zemanem z Harmondale jmenován Benjamin Klavik
2000 - Příchod mořských kněží
2001 - Benjamin Klavik zmizel
2013 - umírá Catharine I., nástupkyní jediná dcera Catharine II.
2014 - prosinec - u Smaragdového ostrova ztroskotává Modrý Delfín, ztroskotání přežijí Angus Fellburn, Theodor z Chatrče, Kella Tin-Hinan, Pahu´Ac a William Stuart II.
2015:
4.1. - zabit drak, vzniká RDB
11.1. - družinka sira Williama vyhrává v soutěži panství Harmondale
26.1. - příjezd do Harmondale a vyhnání skřetů
1.2. - poprava starosty Clergana
5.2. - starostou zvolen Ron Weider
9.2. - výprava do Kamenova
3.3. - zastřelen radní Matic Bowes
5.3. - dostihnut a přemožen Bowesův vrah Testani
8.3. - dostihnut a přemožen Inleadir Černé Kladivo
9.3. - prozkoumána hrobka Iljimirova
Naposledy upravil(a) Vallun dne 7. 11. 2015, 20:39, celkem upraveno 1 x.
Pokud chce někdo slyšet jen "ano" nebo "ne", tak jej nezajímá odpověď.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.

hanato
Příspěvky: 2
Registrován: 30. 4. 2014, 17:58

Re: [Fate:Rozcestí] KaFKy

Příspěvek od hanato » 7. 11. 2015, 20:36

Zápis toho, co se stalo po návratu z lonu na Inleadira...

Když jsme se ráno probudili, Kellatin nám sdělila, že musí na nějaké důležité zasedání rady, takže nám nezbylo nic jiného než začít plánovat nějakou zábavu bez její přítomnosti. Nebylo to vůbec lehké, Will chtěl pořád navštívit Starý hrad, i když nás Pedersen varoval, že je v něm minimálně 200 skřetů. Nakonec jsme ale neodolali a opravdu jsme na průzkum bojem, jak se tomu začalo říkat, vyrazili. Celá výprava byla naplánována na tři dny, takže zítra se zase bude nudit Kellatin, nicméně, může se alespoň ponořit do účetních knih, aniž bychom ji vyrušovali...
Na cestu jsme vyrazili na koních. Já jsem si pro sebe zabavil Inleadirova černého hřebce – skvostný kůň. Cestovat na něm byl požitek a já jsem vzpomínal na dětství, kdy jsme se s Willem proháněli kolem mokřadů rodného ostrova. První noc jsme plánovali tábořit poblíž Velkého jezera. Anička mi říkala, že poblíž chaty, kterou využívá zlatá mládež Harmondale k večírkům, je nějaká stará budova s oltářem, takže jsme plánovali se tam cestou zastavit a trochu to okouknout.
Najít to místo nebylo obtížné. Stačilo jít podél břehu směrem na jih a asi po 30 minutách cesty jsme spatřili čtvercovou budovu o rozměrech asi 4 na 4 metry. No budovu, spíše se jednalo o nějakou střechu na osmi pilířích, která slouží jako přístřeší pro obsidiánový oltář nebo obětní desku. Na obsidiánové desce byl zbytek uschlé kytice, asi jako obětní dar. Pahuac říkal, že z oltáře cítí magii. Přemýšleli jsme, co zkusit obětovat, ale mne osobně nic nenapadalo. Will nakonec na oltář položil své prokleté rukavice, které se po chvilce začali jakoby vsakovat do obsidiánové desky.
Krátce na to se poblíž oltáře otevřel portál, ze kterého vystoupil statný elf. Byl to náš starý známý – Vallun. Na Willův dotaz nám sdělil, že je strážcem tohoto světa a že byl přivolán obětním darem – rukavicemi. Říkal jsem si, že rukavic není žádná škoda a nahlas pronesl, že bychom tam mohli přihodit ještě tu Willovu šavli, před kterou nás již velká spousta osob varovala. Vallun řekl, že se na tu šavli večer pořádně podívá a zkusí zjistit, co je zač.
Will mu následně sdělil, že jsme na cestě ke Starému hradu a Vallun nás varoval, že to není vůbec dobrý nápad, že se to tam jen hemží skřety a tázal se nás, proč tam chceme, takže jsme mu odvyprávěli celý příběh, i s tím, že původně jsme chtěli hledat skupinu osob, která se potuluje okolo Harmondale a kterou podezříváme z toho, že stojí za útokem na Weldera. Vallun nám navrhnul, že nám pomůže je vystopovat, což Will vděčně přijal a vyrazili jsme na cestu zpět. Pokud jde o Strážomír, tak se s námi dobrý elf podělil o informaci, jak proniknout do sklepení, kde by snad mohlo být něco zajímavého, bez většího boje. Hlavní brány hradu vedou k severu a k jihu, ale od jezera lze proniknout do sklepů hlavního paláce dřívější stokou.
Jelikož Vallun neměl koně, tak jsme cestovali pomaleji a noc jsme strávili na půl cesty zpět do Harmondale. Večer se Vallun podíval na Willovu šavli a přidal se k velké řádce osob, které nás před ní varovaly. Šavle jako taková nebyla vůbec špatná, v první polovině 14. století jich bylo vyrobeno na tři stovky a byly darovány jako odměna za mimořádné výkony pro důstojníky 3. Velké flotily. Vzhledem k tomu, jak nakonec 3. flotila skončila, skončila i většina šavlí v rukou Regnanských pirátů. Co Valluna ale zaujalo je, že na šavli někdo vložil prokletí – prokletí ohně, což mu přišlo zajímavé, jelikož v případě Regnanských pirátů by předpokládal spíše jiný druh magie. Will mu následně odvyprávěl i pokus o jeho zabití a dokonce mu ukázal i znamení, které měl Sal vyryté nožem do zad. Vallun Willovi sdělil, že Sal pravděpodobně neměl Willa zabít, ale spíše doručit mu šavli, jelikož někdo pravděpodobně sleduje její pozici a má tak přesný přehled o tom, kde se Will pohybuje. Willa tyto informace moc nepotěší...
Druhý den ráno pokračujeme směrem k Harmondale. S hledáním začínáme severně od města, kde skupinka dětí v minulosti spatřila onu šestici. Vallun navrhuje prověřit nejbližší zdroje pitné vody, jelikož každý musí pít, což nás mohlo taky napadnout. U třetího pramene jsme úspěšní, Vallun nachází dvoje stopy. Nikdo z nás pochopitelně nic nevidí, ale zato se strhne bouřlivá debata, co dál. Já prosazuju sledovat stopy a napadnout ze zálohy celou skupinu pravděpodobně šesti osob. Will je nicméně pro to počkat, až zase někdo přijde pro vodu. Moje námitky, že když napadneme toho, kdo pro vodu přijde, tak při tom naděláme takový hluk, že upozorníme i ty zbývající, že jsme tu, takže přijdeme o moment překvapení. Východisko nakonec přináší Vallun – má svitek ticha. Takže nakonec souhlasím s Willem – počkáme až někdo zase přijde pro vodu...
Zatímco ve skrytu čekáme, Vallun se vydal na průzkum. Když se vrátí, vůbec nás nepotěší. V jeskyni o pár stovek metrů dále se skrývá skupina průzkumného oddílu Erathijské armády – 4 válečníci a 2 hraničáři. Válečníci jsou velmi slušně vyzbrojeni (široké meče, štíty, kvalitní zbroje) včetně lehkých námořních kuší toho druhu, kterým byl uskutečněn pokus o zabití Weildera. Hraničáři jsou ozbrojeni dlouhými luky a chodeckými meči. Jsme zvědaví, kdo a zda pro tu vodu přijde.
Za několik hodin přichází pro vodu jeden z hraničářů. Chová se u toho obezřetně a před ponořením měchu na vodu do potoka pozorně naslouchá. Není mi jasné, jestli něco slyší nebo ne, ale asi je spokojený, jelikož se nakonec skloní k vodě. V tom okamžiku Will láme pečeť svitku ticha a s výkřikem, který slyšíme jen my útočí na hraničáře. Společně s Pahuacem jsem krok za Willem, který vystartoval okamžitě po aktivaci svitku.
Než se hraničář stihne vzpamatovat vezme ho Will dvakrát na plocho přes záda. Druhá rána vypadá opravdu silně. Skoro se mi zdálo, že jsem slyšel prasknutí lámané lopatky. Než se hraničář vzpamatuje vezmu ho naplocho i já a Pahuac. Už vypadá opravdu zle, nicméně vědom si své situace bojuje, co může a na rozdíl od nás se neobtěžuje snahou nezabít nás. Soustředí se na Willa, kterého několikrát lehce zraní. Nakonec padá pod mou ranou, kterou jsem mu zasadil palašem do levého spánku. Mám takové tušení, že ho zítra bude pekelně bolet hlava. Vallun se této šarvátky neúčastnil a raději hlídal, co se děje kolem.
Když máme hraničáře svázaného a jsme si jisti, že boj nebyl nikým zaznamenán, přemýšlíme co dál. V podstatě jsou tu dvě možnosti – zaútočit na zbývajících 5 vojáků v jeskyni nebo vzít zajatce a stáhnout se. Zatímco já zastávám variantu útoku na zbývajících 5 vojáků s tím, že využijeme moment překvapení, Will překvapivě s chladnou hlavou zavelí k ústupu do Harmondale. Cesta k hradu proběhne bez problémů a pokud mohu říci, tak si nikdo nevšiml, že jsme do hradu propašovali zajatce.
Ještě večer začneme s výslechem. Všichni litujeme, že tu není Angus, který by si jeho bolest určitě užíval, ale my ne. Zkoušíme vymyslet co největší bolest, která zajatci co nejméně ublíží. Zjišťuju, že jsem v tom docela dobrý, asi si budu muset nastudovat nějaké knihy o mučení, nebo ještě lépe promluvit si s nějakým zkušeným katem. V průběhu večera začne hraničář Priemdiejeux (čti Přimdiž) mluvit. Sdělí nám, že je zástupcem velitele průzkumné skupiny patřící k oddílu "nové" lehké pěchoty, kapitána jménem Buquai. Úkolem skupiny je podporovat královnina agenta v Harmondale. Tím agentem Šedé rady (tajná služba Erathijského království) je Peter Haigbought, což všechny překvapilo.
Otázka, proč má královna Erathie, resp. její Šedá rada agenta v Harmondale, zůstala ovšem nezodpovězena. Priemdiejeux nicméně sdělil, že Hairbought spolupracoval s Bowesem, tedy spíše, že Bowes ho úkoloval, nicméně, že Hairbought byl hlavním dealerem drog v Harmondale. Zboží nakupoval zřejmě od Gruizzwolda, ale možná nejen od něj. Priemdiejeux dále sdělil, že se bál Testania a že úkol zabít Weildera dostali od Hairboughta, se kterým se velitel skupiny a on (měli jsme tedy štěstí, že šel pro vodu právě Priemdiejeux) pravidelně scházel v lese na sever od Harmondale.
Priemdiejeux v průběhu své výpovědi dále sdělil, že oni rozhodně Bowese nezabili, kdežto lučištník Marek se nechává najmout na různé úkoly. Je možné, že se pokoušel naznačit, že by za tím nebyl Testani, ale Marek? Těžko říci. Zajímavé ale je, že Bowes v minulosti od města Harmondale koupil za 1750 zl Hairboughtův pivovar, který má nyní cenu cca 15000 zl. - to už zjistila Kellatinka z knížek, Tarrent se dost zpěčoval, když je zkoumala. Starostou, který prodej umožnil, byl Clergane, který měl štěstí, že byl již za zradu oběšen, protože vědět tohle dříve, tak by byl za zpronevěru upálen. A to jsme až dodatečně zjistili, že těch 1750 zl. Bowes nezaplatil, ale započetl, či co to Kellatin říkala, na nějaké své pohledávky vůči městu, které jako náhodou nedávno předtím vznikly. Město se pivovaru zmocnilo poté, co zemřela manželka Testanim zastřeleného starosty Vince Hairboughta a dědictví Peterovi nebylo potvrzeno.
Večer s Willem uvažujeme, co dál. Zcela určitě musíme něco podniknout ohledně Šedé rady. Nabízí se otázka: „Proč tu má Šedá rada agenta a čeho tím chtějí dosáhnout?“ Dále pochopitelně musíme něco podniknout proti Hairboughtovi, ne protože je agentem koruny, ale protože je hlavním dealerem drog v Harmondale. Já prosazuji variantu, abychom zatím Hairboughta nezatýkali, jelikož se může jevit užitečné, že víme, že je agentem, nicméně musíme nějakým způsobem zabezpečit, že se nepokusí o další pokus o vraždu. Možná by bylo dobré ho sledovat při příští schůzce s velitelem skupiny v lese a zatímco velitel oddílu by byl následně zabit, či zajat, Hairbought by jako náhodou zvládnul uniknout. No to je ale již na Willovi...

Odpovědět

Zpět na „Vaše hry - příprava, rady, zápisy“

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 2 hosti