[Fate:Rozcestí] KaFKy

Sekce, v níž se věnujeme našemu hraní. Můžete zde poprosit o pomoc s přípravou kampaně nebo dobrodružství, konzultovat svou postavu, a samozřejmě se podělit o zápisy z her, které již máte za sebou.
Uživatelský avatar
Vallun
Příspěvky: 24474
Registrován: 14. 5. 2008, 09:40
Bydliště: Velká Praha
Kontaktovat uživatele:

[Fate:Rozcestí] KaFKy

Příspěvek od Vallun » 24. 4. 2014, 22:29

Klasicka Fantasy Kampaň

Obsazení:
sir William Stuart II. - Karotka
sir Angus Fellburn - Sparkle
Theodor z Chatrče - Hanato
Pahu´ac - Ondra
Kella-TinHinnan - Linda

Pán hry, jeskyně/Vypravěč - Vallun

Obsah významných kapitol:
Počátek příběhu - Záchrana na Smaragdovém ostrově
Mimo jiné souboj s drakem (dole je obrázek, jehož originál visí jako tapisérie v truním sále hradu Harmondale).
Ransomův drakobijecký brigadýrism.
Kterak brigáda k panství Harmondale přišla.
Vyčištění vyhrané tvrze.
Naposledy upravil(a) Vallun dne 15. 1. 2015, 11:29, celkem upraveno 10 x.
Pokud chce někdo slyšet jen "ano" nebo "ne", tak jej nezajímá odpověď.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.

Uživatelský avatar
Vallun
Příspěvky: 24474
Registrován: 14. 5. 2008, 09:40
Bydliště: Velká Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: [Fate:Rozcestí] KaFKy

Příspěvek od Vallun » 24. 4. 2014, 22:30

Seznámení

Velká loď se jménem Modrý Delfín na boku se pomalu vzdalovala od hlavního mola přístavu v Novém Sorpigalu, v čemž jí pomáhaly dva tažné čluny plné lopotících se veslařů. Jako každé pondělí, pokud to tedy počasí dovolovalo, se vydávala na svou dlouhou plavbu podél pobřeží do Frehavenu. Cestou měla zastavit v několika dalších přístavech, z nichž nejvýznamnější byly Myst a Želpest. Kromě běžného nákladu a obvyklých cestujících se nyní na palubě nacházeli i dva vážení pasažéři. Jedním z nich byl sir Adalber Isacson, bohatý a možná trochu podivínský či jen tajemný šlechtic, sídlící toho času přímo ve Frehavenu, ač se říkalo, že je rodem spřízněn s Newtony vládnoucími již řadu generací na Mlžných ostrovech. Se svým tříčlenným doprovodem se zdržoval ve své kajutě v podpalubí.

Druhým vzácným hostem byl sir William Stuart II., po úmrtí svého otce Hugha byl vládcem panství Misty Mirror, neboť jeho starší bratr Hugh Stuart II. zemřel za záhadných okolností ještě před otcem. Nyní se vracel ze své první cesty mimo Mlžné ostrovy, jejímž veřejně známým cílem bylo zajištění prodeje dýk a nákupu nové železné rudy pro výrobu dalších v jím vlastněných manufakturách. I on měl s sebou tříčlenný doprovod, avšak na rozdíl od zprvu jmenovaného šlechtice pobýval raději na palubě a kochal se spolu se svým věrným panošem Theodorem z Chatrče a dvojicí poněkud exotičtějších společníků, kteří, ač byli zhruba jeho věku, představovali zvláštní dědictví po zcestovalém dědečkovi, Williamu Stuartovi I. Proslýchalo se, že zcela zahalená žena pochází z některého z kmenů obývajících okraj pouště Dračích písků. Naopak urostlý chlapík vedle ní měl podle zpráv stejného původu pocházet ze severní části Mrazivých hor.

Než se sir William Stuart II. se svou družinou dostatečně vynadíval na krásy přírody okolo, zjistila posádka, že na lodi je ještě třetí nestandartní pasažér, a sice neplatící, neboli černý pasažér. Když starší výrazně plnoštíhlý bocman zjistil, o koho se jedná, tak ač dotyčný vypadal, že si své vytrpěl již dříve, mu začal dávat co proto. Ale možná víc, než dopadající rány bolely pohledného mladíka slova posádky: „Hej Fellburne ty špíno, co tu děláš? Tos už úplně přehnal se vloupat na naší loď. Hej hoši protáhneme ho pod kýlem, nebo ho dřív vyvěsíme k hlavní plachtě? Nebo ho jen hodíme přes palubu? Pořádně zmlácenýho?“ Dotyčný mladík měl smůlu, že větší část posádky byla místní a zjevně jej znala. Nakonec se rozhodli ho pořádně zmlátit a hodit do vody, ale až minou sopku na Gharikově ostrově.

Sir William si nechtěl nechat ujít zábavu a tak se, spíše symbolicky, k útočníkům též přidal a jednu ránu si bouchnul. Když se k mladíkovi přiblížil, tak si uvědomil, že je mu nějaký povědomý. než však z paměti cokoliv vylovil, připomněl se mladík sám s odkazem na jeho mrtvého bratra přiměl urozeného rytíře, aby námořníkům zabránil v další agresi. Ti, sice neochotně, ale přeci jen šlechtice poslechli. Uvázali muže zvaného Fellburn k čnělce na samé přídi lodě, aby byl alespoň pravidelně smáčen vodní tříští. Tady si mohli v klidu a o samotě promluvit. Spoutaný muž byl Angus Fellburn, mladší bratr Misery Fellburnové, kterou si vzal za ženu Hugh Stuart, Williamův bratr. Avšak v době jejich svatby byli oba ještě děcka, proto vzpomínání trvalo tak dlouho.

Po chvíli rozhovoru o tom, jak se u Hugha začalo pomalu projevovat šílenství, Williama napadlo, zda to nebylo právě podivné chování jeho bratra, jež upozornilo na rod Fellburnů, který pak skončil na hranici kvůli uctívání kultu Krve ďáblů. Než se však mohl nad věcí více zamyslet, přišla bouřka. Z počátku se zdála jako vítané a neškodné zpestření plavby, proto William zůstal s ohledem na své exotické společníky neuvyklé moři raději na palubě. Avšak bouře nepolevovala, naopak nabírala na síle. A na podivnosti.

Nebylo lehké určit proč, ale nezdála se tak docela normální. K večeru, když bouře stále ještě nepolevovala, bylo všem lidem alespoň se špetkou magického talentu jasné, že v tom má prsty magie. Dokonce i ostatní cítili divnou, jakoby olověnou pachuť vzduchu. Sir William byl dosud k Angusovým prosbám o zbavení pout hluchý, ale když viděl, že pevné připoutání se zdá být výhodou, tak přáním vyhověl a mladíka uvolnil.

Opravdu zlé to však začalo být po západu slunce. Blesky se táhly přes celou oblohu, vlny s lodí doslova lomcovaly a vítr trhal na co přišel. Plachty byly dávno nahrazeny bouřkovými, které jsou mnohem pevnější, a taky samozřejmě menší, než běžné plachty, ale i z těch zbývalo jen pár cárů. Morálka posádky nebyla ve stavu o nic lepším. Hádku hrozící propuknout v otevřenou vzpouru proti kapitánovi ukončil až blesk, který přerazil hlavní stěžeň vejpůl. Jenže v ten moment se toho už dalo dělat jen minimum. Zborcený stěžen strhnul celé lanoví a podle zvuků z trupu lodi se dalo poznat, že tento dlouho v jednom kuse nevydrží. A bouře dál bičovala již zcela neovladatelnou loď. Na kormové palubě vypukl zmatek těsně následování prasknutím kýlu a tím počínajícím rozpadem celé lodi. Dosud docela mírný déšť zesílil a skryl zrakům sira Williama a jeho společníků další události. Jen zvuky prozrazovaly, že ani nástup do člunů se neobešel bez minimálně velmi bolavých nehod.

Družinka se zatím držela čnělky a k ní přiléhající zvýšené palubě, která se zdála zachovávat slušnou soudržnost a posloužit jako velmi primitivní, ale přeci jen plovoucí vor. Nicméně i toto improvizované plavidlo se záhy začalo rozpadat, lámané přes ostré hřbety vln. naštěstí se zavčasu objevil jeden ze záchranných člunů, v němž s mořem dosti zoufale bojoval Starý Ransom, zástupce bocmana, mlčelivý, ale schopný chlapík, které rozhodně nepatřil k těm, co ubližovali Fellburnovi. Theodor z Chatrče nezaváhal, pomohl svému pánovi se dostat do člunu a ostatní následovali jeho příkladu.

Společnými silami pak dokázali udržet člun proti vlnám a bez nebezpečného množství vody uvnitř. V tom jim pomohlo i to, že déšť zeslábnul. Přesto nebyl vidět žádný jiný člun, ani samotný člověk bojující s mořským živlem. To však byla poslední dobrá zpráva té noci, jež se zdála nekonečnou, stejně jako pustošící síla živlů. Těžko říct, zda šlo o spánek nebo mdloby, ale spolu s rozedněním padla posádka člunu vyčerpáním.
Pokud chce někdo slyšet jen "ano" nebo "ne", tak jej nezajímá odpověď.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.

Uživatelský avatar
Sparkle
Příspěvky: 3035
Registrován: 11. 11. 2008, 00:27
Bydliště: Aštarova flotila

Re: [Fate:Rozcestí] KaFKy

Příspěvek od Sparkle » 28. 4. 2014, 21:54

Protagonisté

Angus Fellburn

Mé rané dětství bylo fajn. Významná šlechtická rodina, krásný velký hrad, žranice, zábava, rytířské turnaje. Já byl nejmladší z dětí lorda Fellburna.

Když mi bylo sedm let, jednoho obyčejného dne, mě rodiče odnesli do sklepa a zavřeli. Netušil jsem, proč. Zaslechl jsem přes dveře něco jako: "Projevilo se to u něj moc brzo a moc silně. Všecky nás ohrožuje" a "Byla to tvoje chyba, špatně jsi ho držel při křtu. Měl jsi ho v té krvi panen vykoupat, zjevně se toho i napil".

Do cely mi někdo nosil denně jídlo, ale rodiče už se neobjevili. Nikdo mi nevysvětlil, co se děje.

Po pár měsících mě z kobky vytáhli chlápci v zářivém brnění. Hrad hořel.

Pak si pamatuju na velkou kulatou místnost. Ležím uprostřed. Spousta chlápků v zářivých brněních se dohaduje, jestli je konáním dobra, když upálí sedmileté dítě. Šťouchali do mě svítícíma tyčema a něco zapisovali. Bolelo to. Dohadovali se několik dní.

Dívám se, jak moje rodina hoří na hranici. Chlápci v zářívých brněních mě drží. Křičím, snažím se jim vytrhnout a volám na svého otce. Ten na mě něco křičí nazpět. Zdálo se mi to, nebo volal "je to všecko tvoje vina"?

Zemský sněm mi ustanovil opatrovníky z New Sorpigalu a poslali mě k nim na "převýchovu." Prý jsem... vadný. Zlý. Zrůda. Hned ten rok, co jsem tam přišel, proběhla neúroda. Lidé si mysleli, že jsem to způsobil já nějakým uřknutím. Byl jsem tam vcelku užitečný - měli totiž na koho svádět úplně všecko. Když někomu chcípl králík, mohl jsem za to prý taky já. Nebylo týdne, kdy bych nedostal pořádný výprask.

I místní děti mě měly rády. "Tipujte, kolik kamenů dneska hodíme na Fellburna, než se mu rozsvítí oči do ruda" byla jejich nejoblíbenější hra.

Jednou jsem si něco začal s děvčetem. Byla to nějaká tulačka, která nevěděla, co jsem zač. Když to začlo být zajímavý, začal jsem se trochu... měnit. Utekla s jekotem a já dostal zákaz přiblížit se k osobám ženského pohlaví na méně jak tři kroky.

Párkrát do roka mě místní chtěli zlynčovat za blbý počasí nebo že jsem se na ně divně podíval. Moji opatrovníci nebyli o nic lepší - doufali, že ze mě udělají zlomenou slintající trosku, kterou budou moci ovládat, až převezme jednou rodové panství.

Když tak nad tím uvažuju, tak nerozumím tomu, proč se jim to nepovedlo. Neustále mě bili a ponižovali a já to nějak...ne, radši se na to bojím pomyslet. Jsem asi opravdu... vadný...

Když jsem dosáhl plnoletosti a měl jsem stále všech pět pohromadě, došlo mi, že mě zabijí, pokud hned neuteču. Schoval jsem se na lodi. Měl jsem i našetřeno na cestu, ale nepustili by mě.

Na lodi jsem potkal Sira Williama Stuarta. Jeho starší bratr si kdysi vzal moji sestru, budiž jim oběma peklo lehké. William je na tom asi taky zle, protože má na sobě opravdu hnusný prokletí. Pamatuju si, co to dělalo s jeho bráchou. Než jsem přišel na to, jestli bych s Williamem měnil, loď se začala rozpadat a měli jsme jiné starosti.

Aspekty:

Rytíř Cesty krve
Při silných emocích se trochu měním
Poslední z rodu Fellburnů
Uhrančivý vzhled
Vzrušuje mě, když cítím bolest

Triky (stunts):

Vysouvací drápy - mají stejnou kvalitu jako martial weapon (tj +1 dmg při zásahu)
Mistrovství bolesti - proti útokům zblízka nemagickými zbraněmi od humanoidů se můžu bránit CHA místo DEX
Krvavá bojová magie - odemyká 2 kouzla "prayers" školy: Power (+1 STR do konce scény) a Might (+1 STR do konce scény a 2 volná vyvolání zdarma)
Lidi mi udělali ze života peklo, ale něco jsem si z toho vzal - pro odhad lidí a common sense používám INT místo WIS

Vlastnosti: STR 4, DEX 0, CON 1, INT 2, WIS -1, CHA 3

Výbava: obouruční dvoubřitá sekyra (+2 dmg při úspěšném zásahu, postih na iniciativu), lehká kožená zbroj (1 vyvolání zdarma za sezení), těžké kovové rukavice

Obrázek
Naposledy upravil(a) Sparkle dne 2. 1. 2015, 02:36, celkem upraveno 26 x.
Neviditelná kniha - oficiální svět pro Dračí doupě / Drd II
Fate: Rozcestí česká mutace 4. edice Fate RPG v knižním vydání
Otevřená hraní RPG v Praze všichni jste srdečně zváni
RPG pro děti ve vývoji

Uživatelský avatar
Vallun
Příspěvky: 24474
Registrován: 14. 5. 2008, 09:40
Bydliště: Velká Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: [Fate:Rozcestí] KaFKy

Příspěvek od Vallun » 16. 6. 2014, 07:44

Pahuac - vlastním jménem vlastně jen "Pahu".

Překřtili ho tak obyvatelé mnoha míst, kudy pravidelně cestoval.

Pa'huac znamená v jazyce obyvatel nejvyšších hor Enrothu "přelétavý" nebo "létající" - a takový se jim Pahu asi zdál. Neustále na cestách od měst k vesnicím, od malých osad až k osamělým farmám vysoko nad řadami terasovitých farem, od lesů v údolích až po vrcholky zasněžených horských vrcholů...

Průvodce, lovec, posel, příležitostný kupec, stopař i strážce (a v neposladní řadě kuchtík).

Syn zdatného horského průvodce a léčitelky, Pahuac měl neklidné dětství. Oba rodiče zemřeli několik let po jeho narození a o něj se pak starali střídavě přátelé jeho rodičů, zvláště ti, kteří vděčili jeho matce za obětavou pomoc.
Po třech letech toulání se Pahu dostal ke svému jedinému příbuznému - strýci žijícímu v malé osadě na jihovýchodním okraji hor. Zůstal až do svých patnácti let, kdy ho jeho stále delší a delší výlety změnili v cestovatele. Moc nechápe způsob života lidí z nížin, jejich neustálou touhou hromadit majetek a moc a to, jak se mnozí i dobrovolně zříkají svobody a nechávají za sebe rozhodovat jiné.

Sám nebo se svou věrnou lamou Rosinantou, získanou za dvě láhve borovičky, Pahuac by nejspíš byl dlouho spokojen s poklidným a pomalým způsobem života ve stínu majestátních hor...

Jednoho dne se však objevil cizinec, na první pohled stejný jako ostatní cestovatelé, kteří si obvykle najímali průvodce. Nepřipravený a nezkušený, zbrklý a neuvěřitelně hloupý (alespoň ve vztahu k horám a přežití) starý muž.

Pahuac sám nevěděl pořádně proč, ale tenhle cizinec byl zajímavý. Jeho běžný den se skládal z nekonečné řady nehod, neštěstí a nepředvídaných událostí. Už po krátké chvíli Pahuac usoudil, že toho muže musí trestat bohové, ale nevěděl zač a hlavně nechápal jak je možné, že onen cizinec nevěnuje tomuhle faktu sebemenší pozornost, jako kdyby si za celý život už zvykl.

Jeho lamí instinkt mu říkal, že s tímhle člověkem bude velmi zajímavé nějakou dobu prožít a tak když mu onen muž, s legračním jménem William Stuart I. nabídl, aby ho doprovázel i za hranice hor, Pahuac nabídku přijal.
Poznat okolní svět, i když ho vůbec nechápal, (anebo právě proto) Pahuaca lákalo, a navíc cizinec slíbil odměnu, za kterou bude jednou mnohohlavé stádo lam i farma s mnoha terasami. Pahuac tuší, že nebude cestovat navěky...
Ti, kdož nemají domov, a jsou stále na cestách, jsou sice leckde vítáni, ale nikdo o ně vlastně nestojí a mnoho takových lidí pak má prázdnotu v duši - to řekl kdysi Pahuacovi starý poustevník a měl nejspíš recht.

Na cestách s Williamem se Pahu mimo jiné seznámil s Kella-Tin, tichou mladou ženou z pouštního lidu se záhadnou minulostí. Okolnosti byli trochu dramatické, ale všichni jsme se dostali z pouště se zdravou kůží.

Nedlouho poté však starý pán umírá a jeho posledním přáním bylo, aby Pahu dohlédl na jeho syna a byl mu stejně zdatným průvodcem. Přání starého muže, navíc souženého krutou nepřízní bohů Pahuac nemohl odmítnout, a tak nyní doprovází Williama Stuarta II. a netuší, kam ho tahle prapodivná cesta ještě zavede...
Pokud chce někdo slyšet jen "ano" nebo "ne", tak jej nezajímá odpověď.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.

Uživatelský avatar
Vallun
Příspěvky: 24474
Registrován: 14. 5. 2008, 09:40
Bydliště: Velká Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: [Fate:Rozcestí] KaFKy

Příspěvek od Vallun » 16. 6. 2014, 07:47

Jmenuji se Kella-Tin Hinan a narodila jsem se v roce Štíra na místě zvaném Šmakova Oasa v kraji Dračích písků. Můj otec pocházel z rodiny udatných bojovníků kmene Hinanů a matka z pouštních mágů. Jejich svazek vytvořil pouto mezi těmito znesvářenými stranami a nastolil mír mezi pouštními kmeny. Vyrůstala jsem se svým nevlastním bratrem Kelltonem a protože mým osudem bylo jednou vládnout pouštnímu národu, snažil se ze mě otec vychovat bojovníka. Mým osudem ale nebylo ovládnutí lidí silou, ale svojí myslí a silou písku, kterou jsem zdělila po předcích. Můj život od začátku svázán s pravidly, která jsem si musela vštípit a která, když se nad tím teď zamýšlím, asi připadají nezasvěceným, velmi zvláštní. Jako žena smím mluvit, v přítomnosti mužů, pouze když jsem tázána a svou tvář musím halit pod šátkem tak jak to káže Písečný Šmak.

Ale zpět na začátek. Zatímco se ze mě snažil otec vychovat bojovníka, matka mě zasvěcovala do tajů písečné a ohnivé magie. Seznámila jsem se s pouštními džiny i vodními vílami v Oase a cítila každé zrnko písku z okolní pouště. A pak nadešel čas mého zažehnutí, zkoušky mých magických schopností. Na konci se u mých nohou objevil malý štír, to bylo znamení, že jsem obstála. Dala jsem mu jméno Tytia. Mám pocit jako by už prošlo mnoho věků od té posvátné chvíle.

Den po mém zažehnutí přijela do pevnosti karavana a s ní i dva cizinci. Můj otec je pozval na veceri a oni nam vypraveli o zemích ze kterých pocházeli a které procestovali. Znělo to jako úžasné dobrodružství o kterém jsem snila. Netušila jsem jak krutě se mé sny ve chvíli naplní. Té noci se událo mnoho zlého, jediné co si pamatuji je obraz našeho kasbahu v plamenech. Ale to už jsme byli na míle daleko. Později mi sir William vyprávěl co se stalo. Do kasbahu vnikly oddily sousedniho kmene vedene mym bratrem Kelltonem. Rodiče, jako by tušili co se stane, mě svěřili do rukou cizinců a řekli jim ať co nejrychleji odjedou. Potom byli zavražděni.
Na nic z toho si nepamatuji.
Pokud chce někdo slyšet jen "ano" nebo "ne", tak jej nezajímá odpověď.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.

Uživatelský avatar
Karotka
Příspěvky: 899
Registrován: 21. 9. 2011, 20:42
Bydliště: Praha

Re: [Fate:Rozcestí] KaFKy

Příspěvek od Karotka » 16. 6. 2014, 16:37

William II. Stuart

Jsem rytíř z Misty Mirror, panství plného močálů a zadumaných zákoutí cudně zahalujících svou krásu závojem mlhy. Rád jsem postával na balkoně našeho sídla, pokuřoval hobití tabáček a díval se do mlhy. Naučilo mě to vidět v mlze. I víly. Nejsou nahé, ale moc toho na sobě nemají. Naše sídlo postavené v depresivním slohu je staré jako náš rod. Náš prokletý rod.

Je to už strašlivě dávno, kdy Angus využil toho, že jeho starší bratr Stuart, právoplatný pán našeho panství plnil své povinnosti po boku krále Ostrovů a ujal se vlády. A dělal strašlivé věci. Zajímal se o černou magii, a dělal příšerné pokusy na lidech. Často spíše z pouhého rozmaru než pro poznání prováděl lidem věci, které jsou i na mě moc. Takže v zájmu vašeho duševního zdraví je nebudu blíže popisovat. Vládnutí (nebo spíš terorizování) se mu zalíbilo a nechtěl se ho vzdát, ani když se Stuart vrátil. Lid se z pochopitelných důvodů přidal na stranu Stuarta (Jakkoliv jí pohrdáš, lůzu musíš mít na své straně, říká babička). Když Angus teatrálně umíral se Stuartovým mečem zabodnutým v břiše, stihl ještě Stuarta a jeho potomky proklít. Jeho černá duše se od té doby snaží ovládnout někoho z naší rodiny (povětšinou nejstaršího muže, je-li toho hoden). Angus pak postupně získává nad dotčenou osobou čím dál tím větší moc, až jej nakonec zcela ovládne a v jeho těle pak provádí hrůzné činy, tak jako za svého života. Slabší povahy (i takoví se v naší rodině vyskytují) však samy většinou zešílí dříve než se tak stane. Ti silní (jako můj dědeček William) většinou dokáží odolávat dlouho a když už nemohou, raději sami ukončí svůj život dřív, než je Angus zcela ovládne. Po celou dobu se snažíme přijít na to, jak se té strašné kletby zbavit. Možná proto si starší bratr Hugh vzal Miseru Fellbernovou. Jejich rod byl plný nadaných čarodějů, ovšem se sklony k čemukoliv. Prý propadli satanismu a byli všichni upáleni.

Už od malička jsem dobrodružná povaha. Jako malý Willík jsem se rád potuloval po panství a nejednou jsem se ztratil v mlze a málem se utopil v močálu. Naštěstí mě vždy zachránil Theodor z Chatrče. Je to můj nejlepší (lépe řečeno jediný) opravdový přítel. Co jsme spolu všechno prožili, si nechám pro sebe. Ostatně vám do toho nic není. Velké smradlavé nic i s hejnem much, jak říká babička.

Odvahu a hbitost mám po dědečkovi Williamovi. Hugh měl zase jeho chytrost, šarm a další úchylky. Co po něm mohl podědit Richmond, opravdu netuším. Snad proto posedl po smrti Hugha Angus právě mě a ne jeho, i když je starší.
Takže teď je to na mě. Musím jednou provždy poslat Angusovu černou duši tam, kam patří. Stopa vedoucí do Nového Sorpigalu se nepotvrdila, avšak na cestě zpět jsem potkal zajímavou osobu. Jediného přeživšího Fellberna. Matně si ho pamatuju ze svatby Hugha a Misery. Tehdy jsme byli ještě děti a on byl takovej ten prcek, co pořád dolejzá za většíma. Kdyby se nejmenoval zrovna Angus, nejspíš by se mi pod náporem zajímavějších vzpomínek dávno vypařil z hlavy. Tehdy mi to prostě přišlo vtipný.

ASPEKTY:
Rytíř z Misty Mirror
Prokletí rodu Stuartů
Nebát se a pohrdat!
Theodor z Chatrče
Ransomova drakobijecká brigáda (nový aspekt)

TRIKY:
Autorita (+2 k Chr když používám autoritu rytíře)
Mlhovky (v mlze vidím skoro jako normálně)
Trickster - Call mist, Charm, Detect magic

Obrázek
Naposledy upravil(a) Karotka dne 14. 1. 2015, 10:15, celkem upraveno 2 x.
Jediná adekvátní odpověď na surovost života je cynismus fantazie.

Uživatelský avatar
Karotka
Příspěvky: 899
Registrován: 21. 9. 2011, 20:42
Bydliště: Praha

Re: [Fate:Rozcestí] KaFKy

Příspěvek od Karotka » 16. 6. 2014, 16:48

Nic netrvá věčně.

Ani život pozemský, ani magická bouře. Díkybohu narozdíl od ní naše pozemské životy zatím neskončily. Probrali jsme se vyvrženi na nevelkém skalisku čnícímu z nyní už klidného moře. Rozhlédl jsem se po ostatních. Na chviličku jsem zadoufal, že nevypadám tak hrozně jako oni, ale rychle jsem si uvědomil, jak je to pošetilé. Obvykle tajnosnubně zahalená pouštní růže Kelatyn byla nyní spíše rozhalená, obrovitý Pahuac ačkoliv zjevně netušil, kde je a jak se tu ocitl, veden jakýmsi lamím instinktem hledal, kde je tu něco, z čeho by mohl udělat jídlo. Jen Theodor, můj druh nejvěrnější, vypadal víceméně tak jako obvykle. A konečně pan krasavec, Angus Fellburn.. Ty jeho svítící oči... Už jsem to u něj viděl... Tehdy na svatbě Hugha a Misery. Byli jsme tehdy ještě malé děti. Pořád za nou dolejzal, tak jsem ho vzal klackem přes hlavu. Čekal jsem, že se rozbrečí a uteče k mamince. Jemu ale začaly rudě svítit oči. Utekl jsem já.... a nenechal si to pro sebe. Vlastně jsem to nakonec mohl být já, kdo přivedl inkvizici na celou jeho rodinu, která nakonec skončila na hranici. Děda říkával, že myšlenky je dobré jen pozorovat jako mráčky na obloze. Hezky je pozdravit a nechat je v klidu odplout.

Někdo objevil Ransoma. Neměl takové štěstí jako my. Ležel ve vodě obličejem dolů a na obnažených částech jeho těla už hodovaly medůzky. Nemohli jsme pro něj už nic udělat, tak jsme jej obrali o peníze a další věci, které již nebude potřebovat. Pronesli jsme projevy plné díků za to, že zachránil naše životy a sám zahynul, zatížili ho kameny a pohřbili jej na dně moře jako námořníka. Ukázalo se, že podobných skalek je celá řada směřující podél pobřeží většího ostrova. Vydali jsme se směrem, kde to bylo k ostrovu nejblíž. Jen Angus se rebelsky vydal na druhou stranu. Přeplavávali jsme krátké úseky mezi jednotlivými skalkami a pomalu se blížili k ostrovu. Já a Theodor, jelikož jsme dobří plavci jsme pomáhali slabším plavcům (Pahuac a Kelatyn), kteří zase mají jiné přednosti. Dohnal nás Angus a ustavičně na nás mával koženou kabelou, na které byla přilepená chobotnička, což se nám aspoň prozatím dařilo ignorovat. Přicházející příliv nám pomohl překonat i poslední, nejdelší úsek a všichni jsme se v pořádku dostali na ostrov. Vnímavý Pahuac si všiml něčeho lesklého a šel to prozkoumat. Nalezenou krásnou elfskou šavli mi s radostí odevzdal a dočkal se za to zasloužené pochvaly. Přemýšleli jsme, na jakou stranu se vydat. Dalo se jít buď směrem, odkud podle stop chodili lidé sbírat vše, co přineslo moře, nebo na druhou stranu. Theodor, jakožto mistr třetích cest, navrhl vylézt nahoru na útes a pořádně se rozhlédnout. Lezl jsem s ním a brzy jsme zaslechli podivný bzučivý zvuk....

Vážky (Odonata) jsou řád okřídleného velkého hmyzu s úzkým a velmi protáhlým tělem, který je v podstatě nezaměnitelný s druhem z jiného řádu. V hmyzím světě patří vážky mezi nejlepší letce a jsou hmyzem s nejdokonalejším zrakem. Životním prostředím, nezbytným k vývoji vážek, je až na výjimky voda. Vyvíjejí se proměnou nedokonalou. Všechny vážky i jejich larvy se živí dravě. Vědecké pojmenování řádu odonata pochází z řečtiny ze slova odontos (zub), podle ozubeného kousacího ústrojí. Dospělé vážky mají štíhlé, protáhlé tělo, dlouhé 20 – 130 mm. Často jsou velmi barevné, některé i kovově lesklé. Na těle mívají pruhy a skvrny. Samička a sameček mívají často odlišné zbarvení těla i křídel (pohlavní dichroismus). Váha dospělce může být různá podle druhu, např. velmi malé šidélko malé váží asi 20 mg, zatímco šídlo královské 1 200 mg. Vážka, která vyletěla z lesa a rovnoměrným přímočarým pohybem nám směřovala v ústrety, měla na délku 450mm. Obří vážka kolem nás chvíli zvědavě kroužila, pak stočila zadeček a z jeho zadní části (zhruba z prostoru mezi zadečkovými přívěsky, zvanými též štěty) vyletěl oheň. Přestali jsme vážku jen obezřetně pozorovat a vrhli se do akce, Theodor ji krásně trefil kamenem a já jí přesekl svou novou šavlí. Protože podle zvuků, které přicházely z lesa, vše nasvědčovalo tomu, že se k nám blíží další kusy, zvolili jsme raději ústup a slezli zpátky na pobřeží k ostatním a spravili je o svém hrdindství.

Angus nechtěl zůstat pozadu a vytáhl z té kabely, kterou našel a která, jak se ukázalo, patřila starému Ransomovi, jeho deník. Deník byl rozmočený a nečitelný, ale něco zajímavého se mu přece jen podařilo rozluštit.

Zdá se, že Izakson není na palubě... Jeho lidé něco hlídají... Ani trochu se mi to nelíbí... Ossëho hněv přichází ! Co v tý kajutě jenom je ?

Rozhodli jsme se jít podél pobřeží východním směrem. Brzy jsme došli k městečku, důmyslně skrytému v zátočině. V přístavu kotvila loď s žlutohnědou vlajkou. Vskutku neotřelá kombinace. Zajímalo by mě, jestli ty barvy skutečně symbolizují to, co mě ihned napadá 
Místní lidé jsou přátelští a podle jejich domů a oděvů usuzuji, že si tu nežijí špatně. Dozvěděli jsme se, že ostrov se jmenuje Smaragdový a v těchto dnech je navíc poctěn návštěvou samotného vévody z Markhamu a dalších vzácných pánů. Vévoda pořádá soutěž, jejíž vítěz se stane pánem v zemi Harmondej. V životě jsem o ní neslyšel. Ani nevím, jak se to píše. Šel jsem meditovat do kostela. Potřeboval jsem se nějak vyrovnat s tím vším. Ostatní si šli odpočinout k jezírku. Angus si užíval úžasné tolerance místních obyvatel, kteří nejen že mu nenadávali, ani ho nebili, ale dokonce se na něj usmívali. Doslova mu z toho zářily oči. Zakoukal se do krásné zrzky (byla vsutku krásná, směle by se mohla měřit s vílami u nás v Misty Mirror), později jsme se dozvěděli, že je to nevěstka a bohužel pěkně drahá. Při té příležitosti jsme rovněž zjistili, že nás bouře odvála opravdu daleko, mají tu úplně jiné peníze. Angus prodal nějaké paničce ulovenou chobotničku a umně si vyjednal lepší cenu a hned jsme mohli jít do hospody.

Pokud vyrůstáte v prostředí, ve kterém vám každý dává více či méně zřetelně najevo, že všechno zlé, co mu děje, se mu děje jen a jen kvůli vám, dost se to na vás podepíše. Není tedy překvapivé, že se pak i mladý, krásný muž v plné síle jako Angus Fellburn bál jít do hospody a dát si pivo. Nakonec to zvládl. Pahuac pak uvnitř vyměnil kraby, které předtím nasbíral, za opravdové jídlo a pivo. Po chvíli přišli do hospody dva muži. Hostinský z jejich příchodu vidtelně nebyl nadšen. Jeden z nich byl velký a měl na krku žraločí zub, druhý byl menší a už od pohledu zmrd. Tuto domněnku nám víceméně hostinský potvrdil. Zmrd se jmenuje Filiant, žralok se jmenuje Sal a je krapet pomalejší v úsudku, čehož Filiant využívá. Zaslechli jsme něco v tom smyslu, že potřebují od nějakého Malvika patent za 200 € a pak budou ve vatě. Hm. Dojedli jsme. Jídlo bylo znamenité. Ostatně už v Novém Sorpigalu jsem zjistil, že v porovnání s kuchyní Mlžných ostrovů chutná znamenitě v podstatě cokoliv. Dal jsem si Theem další pivko, ostatní si dali čaj, Angus se šel raději projít a koukat po ženských. Dozvěděli jsme se, že má do hospody dorazit rychtář Greyd, od kerého se můžeme dozvědět víc o oné soutěži.

Než přišel rychtář Greyd, stihli jsme s Theodorem vypít každý další dvě pivka a cítili jsme se poměrně uvolněně. Přežili jsme, je tu krásně, jídlo dobré, ženy krásné (hlavně ta zrzka) a rýsuje se tu zajímavá soutěž. Jen zlomení našeho rodinného prokletí nejsem o nic blíž, ale čert to vem. Angus, který se mezitím vrátil, příliš uvolněný nebyl. Zase mu začaly svítit oči a po té co jsem si do něj trochu rýpnul, mu ještě na rukou narostly drápky, kterými křečovitě svíral korbel. Ten nevydže takovou zátěž praskl a jeho obsah se vylil na zem. U nás na Mlžných ostrovech by z toho byla mela, jenže bohorovná shovívavost místních se zdá být nekonečná. Hospodský se jen trochu zamračil. Rychtář si objednal jídlo a něco divného k pití. Nechal jsem ho v klidu najíst a pak jsem si s ním šel promluvit. Slušně jsem ho pozdravil, představil se a ve zkratce mu vysvětlil, jak jsem se tu se svým už na první pohled poněkud svérázným doprovodem ocitl. Rychtář byl velmi překvapený, neboť z Enrothu prý nepřiplula žádná loď už mnoho let. Angus mu na důkaz, že si nevymýšlíme, ukázal nějaké Ransomovy obchodní záznamy a také enrothské stříbrné mince, které rychtáře zjevně zaujaly. Pověděl nám více o soutěži, smí se jí účastnit pouze urození. Ukázal jsem mu náš rodový prsten, on se však necítil být kompetentní v této věci rozhodnout. Nicméně slíbil, že se pro nás pokusí zařídit audienci u samotného vévody z Markhamu. Více informací o soutěži, stejně jako přihlášení se do ní, nalezneme na vývěsce. Pahuac nechápal, co to znamená být urozený. Po našem vysvětlení mi přišel ještě trochu zmatenější. Ale je to bystrý chlapec, netřeba mít o něj strach.

Soutež spočívá v nalezení následujích předmětů a jejich donesení rychtáři.

1. Nejkrásnější mořská mušle.
2. Dlaždice z vnitřní strany Chrámu Měsíce.
3. Léčivý lektvar Že by pivo?
4. Zbraň s největším dostřelem. Balista? Katapult? Nebo snad láska?
5. Hudební nástroj z největším rozsahem. Jak proboha donést rychtáři varhany?
6. Pokrývka hlavy hodná pána Harmondej.

Přihlášení jsou tito pánové a vedou si následovně :

Otto z Markhamu, zatím 0 předmětů
Ben Rubik, zatím 1 předmět
Krask z Thálie, zatím 0.
Šar z Vermu, zatím 2 předměty.

Snad se taky nechcete přihlásit ? zeptal se drze ten zmrd Filiant, který se tu náhle zjevil.
Vaše prozíravost není až taková, abyste se nemohl mýlit, pane. Odpověděl jsem pohrdavě.
Se nějak dohodnem, ne ? Sme lidi. Mám pro vás návrh. Odpověděl aniž by se urazil. Lidi tu jsou opravdu splachovací.Navrhl nám, že když mu pomůžeme soutěž vyhrát, dobře se nám odmění. Prý se máme rozmyslet do večera. Nevěřím mu, nicméně jsem odpověděl, že to promyslíme.

Brad Filiant podepsal se na vývěsku. Počkal jsem až odejde a dopsal: je prase.

Po chvíli za námi přišel nějaký zřízenec a oznámil nám, že Lord Markham je připraven se s námi setkat. Překvapeni vévodovou pružností jsme jej následovali. Vévoda nás nechal čekat přesně tak dlouho, abychom si stihli prohlédnout zdobnou vstupní halu. Audience byla velmi krátká. Pronesli jsme krátké zdravice a vévoda si prohlédl můj prsten.
Zdá se, že opravdu jste šlechtic. Rozhodli jsme se vás podmínečně do soutěže připustit.

Po krátké audienci se nás ujal rychtář Grejd a projevil zájem o enrtothské stříbrné mince. Je totiž vášnivým sběratelem a tyto mince tu mají úplně jinou hodnotu. Vyjednali jsme si ubytování a jídlo v hostinci po celou dobu soutěže a navrch 300€. Při pomyšlení na tu zrzavou křepelinku a další lákadla na straně jedné a naše omezené finanční zdroje na straně druhé, jsem v náhlem návalu prozíravosti povýšil Kelatyn na ministryni financí neboli správkyni pokladny, chcete-li. Rychtář nás pak zavedl do zbrojnice, kde si každý dostal nějakou zbraň. Theodor meč, Angus palici, Pahuac kopí. Já už díky Pahuacovi zbraň mám, tak jsem si vzal vcelku ucházející koženou zbroj. Informace o tom, že se Filiant také zapsal do soutěže, rychtáře pranic nepotěšila. Nicméně, získá-li od Malvika onen patent, bude jeho účast legální a pokud vyhraje, stane se pánem v Harmodej.

Urození lidé to nemají zdaleka tak lehké, jak si lůza myslí. Lehké to nemá ani Otto z Markhamu, vévodův syn. Po krátkém rozhovoru nás požádal aychom jakkoliv zařídili, aby v souěži skončil druhý. Je mu jedno, kdo vyhraje, on o Harmondej nestojí. Prý je to tam příšerné. Elfové, démoni a nejhorší ze všeho jsou prý trpaslíci. Jenomže si nesmí dovolit skončit hůře než druhý, neboť takový výsledek by byl ostudou pro celý vévodův rod. Pokud zařídíme, co potřebuje, přimluví se u vévody, aby uznal můj šlechtický původ. Celá ta soutěž začíná být poněkud cinklá, ale vlastně proč ne.

Vrátili jsme se do hostince. Máme toho dneska dost. S Theodorem jsme do sebe loupli ještě 2 škopky. Když jsem přišel na pokoj, začal mi Angus vyprávět, jak jsem mu zničil život (což jsem sice už slyšel mnohokrát, nicméně od chlapa poprvé), ale že chápe, že to mám taky dost blbý s tou kletbou. Vylíčil mi, co to dělalo s Hughem a rovnou mi nabídl, že mě praští přes hlavu, kdyby to na mě přišlo. Ujistil jsem ho, že jsem zatím v pohodě, že ten zlý Stuart se teprve rozkoukává, ta magická bouře mu taky musela dát zabrat, ale vlastně jsem se o tom snažil přesvědčit hlavně sám sebe. Od začátku jsem měl tušení, že ten kluk může být klíčem ke zbavení se té kletby. Myslím si to, čím dál víc. Ale neptejte se mě proč. Pokojem se začalo ozývat Pahuacovo podřimování. Vypadal blaženě.
Jediná adekvátní odpověď na surovost života je cynismus fantazie.

Uživatelský avatar
Karotka
Příspěvky: 899
Registrován: 21. 9. 2011, 20:42
Bydliště: Praha

Re: [Fate:Rozcestí] KaFKy

Příspěvek od Karotka » 24. 6. 2014, 15:54

Dávám sem zápis z minula, který poslal Tomáš alias Theodor z chatrče.

Hanato píše:

Druhá půlka prvního a první půlka druhého dne z pohledu Theodora, tak jak se mu zdálo, že události probíhají. Na připomínky nebude brán žádný zřetel…

Po vypití několika korbelů piva na oslavu přežití a obědě jsme všichni zalehli k poobědnímu spánku. Věřte mi, po probdělé noci v bouři, usnout nebyl žádný problém a pivo tomu ještě pomohlo. Z osvěžujícího spánku nás vytrhlo zabušení na dveře. Většina z nás byla na nohou velmi rychle. Sám jsem popadl palaš a bleskurychle jsem se přesunul za dveře. Sir spolu s Felburnem se připravili před dveřmi. Ozvalo se další zabouchání a než dopadl třetí úder na dveře, otevřel jsem je. Hospodského spratek, který na ně bušil, si málem nadělal do kalhot, když jeho ruka minula nyní již otevřené dveře a před ním stál Sir s mečem. Lehce trapná situace na to, že přinesl pouze pozvání na večerní setkání soutěžících na panském sídle.

Sir pozvání pochopitelně neodmítá, jelikož už tak nějak počítá s tím, že se soutěže, pokud možno úspěšně, zúčastní. Na setkání nás bere sebou. První koho na panství potkáváme je Ben Rubick. Ten blázen vypadá, jako by se chystal vytáhnout do boje – na sobě má kroužkovou zbroj, která již něco zažila, u pasu meč (čemuž se ale nedivím, ten mám taky). Spolu s ním je tam nějaká postarší tajemná žena, která poté, co se Rubick vydá naproti Sirovi, odchází. Rubick působí sympaticky a nabízí Sirovi spojenectví, respektive nabízí mu pěkný dům v Harmondale výměnnou za pomoc s vítězstvím.

Dalším, koho na večerním setkání potkáváme, je Shar a Krask z Thalie, kteří sebou stejně jako Sir mají svou družinu. Shar je elegantně oblečen s šavlí u boku a působí mrštně a zasněně. Krask je dalším bláznem, který táhne do války. Na sobě má přední a zadní plát a přes rameno obrovský obouručák. Blázen…

Na zahradě panského sídla, kde jsme všichni shromáždění, je ještě Otto, vévodův syn. Z nudy střílí z kuše po veverkách, ale mušku má teda bídnou, žádnou zatím netrefil. Ve chvíli, kdy mezi shromážděné soutěžící přichází vévoda, přibíhá na zahradu Bred Filiant zvaný prasečí rypáček. Vévoda to vtipně komentuje a uzavírá přihlašování do soutěže o panství. Šest soutěžících je prý dost, nicméně aby to soutěžící neměli tak jednoduché, přidává sedmý úkol. Úkolem je přinést ten NEJ drahokam z tohoto ostrova. Pod NEJ nechť si každý představí, co ho napadne. Doporučuji: největší, nejhezčí, nejdražší, nejzajímavější, nejblyštivější, největší, ne to už jsem psal…

Zatímco s Pahuacem řešíme, jak vylepšit léčivý lektvar přidáním rumu, sešlost na zahradě se pomalu rozchází a i celá naše družina odchází směrem na jih, zpět do vesnice. Cestou někoho, nevím už koho, napadlo uspořádat plážovou párty a u toho vytáhnout nějaké informace z místních. Nápadu se ihned chytám a dobrovolně se nabízím, že z hospody donesu soudek piva a něco k zakousnutí. Kellatin mi na to dává nějaké stříbrné ze svého váčku, ale jak posléze zjišťuji v hospodě, trochu šetří a já nemám čím zaplatit. Hospodský je ale dobrák, takže po chvilce ukecávání mi to dává na sekeru. Pravděpodobně tuší, že se ještě vrátíme, když máme pokoj v hospodě plný vlastních věcí…

Můj vítězoslavný příchod na pláž je trochu zkažen faktem, že mne jaksi nenapadlo vzít z hospody i nějaký ten korbel, aby bylo to pivo z čeho pít, ale to za chvilku vyřeší místní, kteří pro ně dojdou do nejbližších domků. Párty se začíná rozjíždět a na pláž přichází i Alyssa, které gentlemansky nabízím jedno pivo. Líbezně a koketně se na mne usmívá, takže se rozhoduji, že se jí budu pilně věnovat celý večer. Docela dobře se bavím, akorát Felburn, ten divný patron, se pořád pokouší na Alyssu zapůsobit nějakými hloupými řečmi. Stejně mu nedá, tak co se snaží…

Pahuac se při vášnivé debatě o místní kuchyni vsadil s místními, že dokáže uvařit mušle tak, aby byly poživatelné, a daří se mu. Nakonec je musel dělat nadvakrát, jelikož každý místní chtěl ochutnat. Musím se přiznat, že i když teda ty mušle poživatelné byly, tak zase žádná sláva to nebyla. Jakožto rybářův syn jsem rozhodně i v chudinské části Misty Mirror jedl lepší…

Jediné vzrušení do plážové párty vnesl opět Felburn. Jelikož se s ním Alyssa nebavila, tak popíjel pivo. Alespoň něco jsme ho už naučili. Po vypití dvou piv mu zase ale hráblo a rozsvítily se mu oči. Všechny místní to lehce vyděsilo, Alyssu taktéž, ale já byl spokojený, jelikož se ke mně bojácně tiskla. Bylo to jako znamení k ukončení párty, navíc kostel odbyl půlnoc a místní se začali samovolně rozcházet. Galantně jsem doprovodil Alyssu až domů, ale ani pusu na dobrou noc jsem nedostal.

Celou noc mám sny, erotické sny. Hlavní roli v nich pochopitelně hraje Alyssa. Nutno říci, že moje představivost je opravdu bujná a nějaké kousky z těch snů bych chtěl rozhodně vyzkoušet i ve skutečnosti. Z rozjímání mne vyruší až ráno. U snídaně platíme včerejší sekeru a spřádáme plány na dnešní lov soutěžních předmětů. Hostinský mezitím balí Pahuaca a láká ho do kuchyně, že prý by se tam měl rozhodně lépe, jak s námi.

Cestou do Sallyiny zátoky se zastavujeme na panství a odevzdáváme lektvar, který Pahuac stihl před odchodem z hospody vylepšit předposlední dávkou léčivého čaje a pokračujeme směr Skyllyina zátoka. Kousek za vesnicí potkáváme Filianta a Sir souhlasí s tím, že se spojíme při pátrání po zbrani, která dostřelí dále než ostatní.

Když dorazíme do Skyllyiny zátoky je již pozdní dopoledne a slunce dost hřeje. Hřeje tak moc, že se již těším, až vlezu do vody, kteroužto tužbu se mnou rozhodně nesdílí Pahuac a Kellatin. Nakonec to dopadlo tak, že spolu se Sar Sharktoothem budou čekat na břehu a do jeskyně na druhé straně Skyllyiny zátoky doplave Sir a já, Felburn a Filiant.
Cesta k jeskyni proběhne úplně bez problémů, netuším, čeho se ten velkej trouba tak bál. Vchod do jeskyně je lehce nad úrovní hladiny a dále do nitra pomalu stoupá, takže nehrozí zaplavení jeskyně mořskou vodou. Felburn s Filiantem postupují první, za nimi Sir a nakonec já. Filiant nese naši jedinou louč a za jejího mihotavého svitu postupujeme hlouběji do jeskyně. Sluneční svit postupně slábne, a když mineme druhou zatáčku, mizí úplně. Dále pokračujeme pouze za slabého svitu louče. Filiant je celý nervózní a neustále nás napomíná, ať jsme potichu. Už mi začíná jít pomalu na nervy.

V místě, kde se chodba jeskyně začne rozšiřovat do malé sluje, něco zaslechneme. Zpočátku je to tiché, ale postupně to sílí. Filiant se srabácky přesunuje do druhé řady a my ostatní tasíme zbraně. Tomu pošukovi Felburnovi začnou zase svítit oči. Pomalu postupujeme dále do sluje a nakonec zjišťujeme, co vydává ten zvuk. Jsou to obří krysy. A když píši obří, nemyslím tím pouze hodně velkou krysu, myslím tím krysu velikosti přežraného jezevčíka.
Felburn na ně pravděpodobně dostává chuť a vrhá se na ně. Začíná boj a ne ledajaký. Felburn skáče do houfu těch přerostlých krys a ohání se svou těžkou palicí. Nám se Sirem nezbývá než se k němu přidat, ale postupujeme znatelně pomaleji a hlavně chytřeji. Rozhodně nechceme, aby se krysy dostali i za nás. Felburn na svou zbrklost brzo doplácí. Jedna extrémně velká krysa se mu zahryzne do haksny tak silně, že ho složí k zemi.

Sir se elegantním, dalo by se říci až tanečním, útokem vrhá na krysu stále zakousnutou do Felburnovi nohy. Elegantním sekem šavlí ji málem rozpůlí a zachraňuje tím Felburna před potupným sežráním přerostlou krysou. To já tak úspěšný nejsem. Nikdy bych to neřekl, ale trefit přerostlou krysu palašem není vůbec jednoduché. Zlaté hospodské rvačky. Po té, co již podruhé minu tu mrzkou krysu, co se mi pokouší zakousnout do nohy, začínám být lehce nasraný. Krysy se s námi pravděpodobně vůbec nechtěli dát do boje, takže ve chvíli, kdy náš tlak lehce povolil, dávají se na útěk někam do hlubin sluje. Jak jsem nasraný, tak běžím za nimi a pokouším se nějakou rozseknout, abych si zchladil žáhu. Připadám si jako děcko, co honí na dvorku slepice. Sir postupuje spolu se mnou a Felburn se mezitím válí na zemi a skučí.

Když jsme od skučícího Felburna asi dvacet metrů pochodeň náhle zhasne. Nevíme, co se děje, ale vidíme úplný hovno. Pronásledování krys je rázem zapomenuto, tím spíše, že se ze směru skučícího Felburna ozve cinknutí meče o skálu a následně Felburnův křik, že na něj ten parchant Filiant útočí. Ani jsme nestihli udělat krok zpět a ozval se řev, že by se za něj nemusel stydět ani horský lev. Felburn dává elegantně kyjem (mečem?) Filiantovi do kulí, což Filianta bezpečně odzbrojuje a dostává na zem.

Když se se Sirem pomalu poslepu došoupáme zpět do středu sluje a najdeme pochodeň, kterou zhasnul Filiant, opětovně ji zapalujeme. Felburn nadává jako špaček a neustále se dožaduje ošetření a chce opustit sluj. Sir naproti tomu chce pokračovat v prozkoumávání, jakže sluj prohledáváme a posloucháme u toho Felburnovo nadávání. U zdi jeskyně nacházíme hrob, který obsahuje zlomenou šavli, polorozpadlé zbytky zbroje, stylový hák do ruky, zdobenou kuši, opasek s váčkem a mincemi, prsten a toulec s dvanácti šipkami do kuše.

Než se nám podaří prozkoumat celou sluj Felburn je na půl cesty ven. Po krátké poradě se Sirem, kdy se dohodneme, že zkusíme kuší zastřelit toho Filiantova blbečka přes zátoku, než stihne zaútočit na Pahuaca s Kellatin, pospícháme za Felburnem, aby ten trouba náhodou nevylezl z jeskyně dříve, než stihneme uskutečnit náš plán. Svázaný Filiant zůstává prozatím ve sluji. Snad ho krysy nesežerou, i když bych na to nevsadil ani zlámaný Avlevský zlatý.

================

Ten trouba pochopitelně z jeskyně vylezl dřív, než jsme ho stihli zastavit. Cestou ven jsme zjistili, že příliv už skoro zaplavil vstupní chodbu do jeskyně. Ven jsme museli plavat a nebyl to moc příjemný pocit. Ještě 20 cm a museli bychom v jeskyni čekat do odlivu…

Na to, jak se Felburn dělal zraněným, tak ven z jeskyně to zvládnul dost rychle. Když jsme ven lezli my, tak zrovna vylézal z vody na druhé straně zátoky. Boj, který se rozpoutal asi chvilku předtím, skončil dříve, než jsme se Sirem doplavali na tu správnou stranu. Pahuac potom při čekání na odliv vyprávěl, jak se to všechno seběhlo:
Dopsat Pahuacem

Když konečně nastal odliv, vypravili jsme se opět do jeskyně. Tentokráte všichni. Cílem bylo jeskyni pořádně prozkoumat. Jóóóóóó, to jsme ještě netušili, co najdeme. Respektive, co najde nás. Našla nás potvora, která má šupiny tvrdší železa, hlas zvučnější harpyje a ocas tlustší těla. Jinými slovy nějaký hnusný druh draka, který nás všechny málem sežral, ale naštěstí jediný, koho trochu zřídil, byl ten trouba Felburn, který se nechal pokousat.

Boj to byl opravdu lítý, stihl jsem vystřelit jedenáct šipek a zjistil jsem, že ta kuše je opravdu skvělá. Budu muset vymyslet způsob, jak si ji nechat, přijde mi škoda se ji zbavovat tak hloupě v rámci téhle soutěže. Ale zpátky k boji:
Felburn nabíhá drakovi před tlamu a svou velkou palicí ho mlátí do čumáku. Draka to pochopitelně maximálně nasírá, ale alespoň se nevěnuje nám a jde po naší návnadě (rozuměj Felburnovi). Spolu s Kellatin zůstáváme v povzdálí a zatímco střílím první šipku, kterou trefuji drakovo oko (jsem prostě skvělý střelec), Kellatin osvětluje bojiště. Neptejte se mě jak, prostě nějakým způsobem zvládla vyčarovat světlo. Pahuac běží k levému boku draka a pokouší se mu zabodnout kopí do boku před přední nohu. Neúspěšně, šupiny tvrdší železa odolávají jeho mocnému úderu. Sir dostal šílený nápad a škrábe se drakovi na záda. Drak si ho naštěstí nevšímá, jelikož jde částečně oslepen po naší návnadě.
Návnada pomalu ustupuje, ale krvácí čím dál tím více. Já umisťuji druhou šipku do stejného oka jako první, ale přijde mi, že na draka už to nemá žádný efekt. Pahuac opět zkouší zarazit kopí do drakova boku, bok opět odolává a Sir se mezitím vyškrábe na drakova záda a zkusí mu do jeho tlustého krku zarazit svou elfskou šavli. Šupina sice praská, ale kýžený efekt se nedostavuje. Kellatin vysílá svou první ohnivou kouli, která zasahuje drakův bok, což dosti pomáhá naší návnadě, která se stíhá schovat za takový malý šutr. Kdyby nám nešlo o život, musel bych se tomuto pokusu o záchranu života smát, ale o život tu teda šlo a tak jsem radši třetí šipku střelil drakovi za levou přední nohu.

Drak po zásahu padá na břicho a vypadá to, že je jeho pohyblivost omezena. Sir naštěstí udržel rovnováhu a znovu zkouší udeřit do místa na krku draka, kde je poškozená šupina. Šupina odpadá a drak propadá zuřivosti. Pahuac opět brousí svůj oštěp o drakův bok a Kellatin hází další ohnivou kouli na drakův bok. Tentokráte to vypadá, že to drakovi i vadí.

Svou čtvrtou šipkou trefuji drakovi nozdry, což ho rozdražďuje ještě více. Felburn toho využívá a ustupuje mimo dosah dračích zubů. Sir se zatím brání drakově pravé přední tlapě, kterou se ho pokouší shodit ze svého hřbetu. Kellation opět posílá ohnivou kouli na drakův bok a ten začíná vypadat lehce osmahnutě. Pahuac se opět neúspěšně pokusil zabodnout kopí do drakova boku.

V rychlém sledu střílím pátou šipku do drakovy čelisti a šestou a sednou za dračí oko, kde tuším, že by mohl být mozek. Jestli byl, to dodnes netuším, ale na drakův bojový potenciál to nemělo moc vliv. Felburn mezitím přeběhnul za draka a vší silou ho svou ohromnou palicí mlátí do ocásku (tlustšího těla). Sirovi, tím jak se bránil drakovým útokům, se již skoro podařilo rozsekat pravou dračí tlapu na maděru. Pahuac již několikrát málem zlomil své kopí, ale do drakova boku se mu ho stále nepodařilo zabodnout.

Když jsem viděl, jak Felburn přebíhá za draka, napadlo mne, že bych měl rovněž přeběhnout na druhou stranu a zkusit drakovi vystřelit i druhé oko, jen tak pro sichr, kdybychom se museli stáhnout. Osmou šipkou mířím tedy na pravé oko, nicméně střelba za běhu asi nebude můj obor, jelikož míjím asi o metr. Drak svou rozsekanou pravou tlapou stále ohrožuje Sira, který neohroženě balancuje na dračím hřbetu s cílem zarazit mu elfí šavli do tlustého krku a tím ho definitivně dorazit, takže se rozhoduji a devátou šipkou trefuji draka kyčelního kloubu pravé tlapy. Drak definitivně padá na břicho a začíná to vypadat, že bychom to mohli i přežít. Minimálně nás teda nebude pronásledovat.
Desátou a jedenáctou šipkou trefuji drakovo pravé oko, takže je ta svině konečně slepá, ale pořád bojujeme o život. Zbývá mi poslední šipka a pak už mi nezbude nic jiného, než se té bestii přiblížit na dosah, když Sir mocným úderem zabodává svou elfí šavli do drakova tlustého krku. Ozývá se hlasité lupnutí a drakova hlava padá na zem. Jeho tělo se ještě chvilku třepe, ale je jasné, že z něho vyprchávají poslední zbytky života. Sir William zabíjí jedním mocným úderem draka.

Po ošetření Felburna přemýšlíme, jak se takhle velká potvora dostala do téhle jeskyně, a docházíme k závěru, že tady někde musí být i druhý vchod. Byl… Teď už zbývá pouze vyřešit, co uděláme s cca 16ti tunami dračího masa. Snad půjde nějak zpeněžit…

Obrázek
Naposledy upravil(a) Karotka dne 14. 1. 2015, 09:56, celkem upraveno 1 x.
Jediná adekvátní odpověď na surovost života je cynismus fantazie.

Uživatelský avatar
Karotka
Příspěvky: 899
Registrován: 21. 9. 2011, 20:42
Bydliště: Praha

Re: [Fate:Rozcestí] KaFKy

Příspěvek od Karotka » 24. 6. 2014, 15:57

Ještě obrázek Anguse Fellburna bojujícího s krysičkou :)

Obrázek
Jediná adekvátní odpověď na surovost života je cynismus fantazie.

Uživatelský avatar
Karotka
Příspěvky: 899
Registrován: 21. 9. 2011, 20:42
Bydliště: Praha

Re: [Fate:Rozcestí] KaFKy

Příspěvek od Karotka » 25. 6. 2014, 15:42

Ještě si dovolím Theodora doplnit. Je zamilovaný, tak zapomněl, že drahá slečna Alisa nám také nabídla vlastnoručně vyrobenou Panovu flétnu. To by klidně mohl být nástroj s největším rozsahem. Ale chce za něj asi 500 ohrenů, což nemáme. Ale možná za pomoc některému ze soutěžících seženeme...

Obrázek
Jediná adekvátní odpověď na surovost života je cynismus fantazie.

Odo
Příspěvky: 3
Registrován: 22. 11. 2011, 11:00

Re: [Fate:Rozcestí] KaFKy

Příspěvek od Odo » 5. 8. 2014, 20:47

Trochu se zpožděním slíbený zápis. Hodně se toho událo, takže to nebylo úplně snadné...
Překlad pro negramotné v procesu, jen moment :)
Obrázek

Odo
Příspěvky: 3
Registrován: 22. 11. 2011, 11:00

Re: [Fate:Rozcestí] KaFKy

Příspěvek od Odo » 5. 8. 2014, 22:33

Fíha, je to vážně dávno...Skoro bych řekl že vařím z vody - směle revidujte :)
---------------------------
Sluncem zalitá Skyllyina zátoka láká...Někoho láká temnou a špinavou jeskyní, kde údajně našel poslední odpočinek jakýsi místní pirát, jiného zase láká oregánem vonící a měkkou trávou porostlou strání...
Necháváme s Kella-tin hrdinství odvážnějším a chytřejším členům ekipy a vybíráme na stráni místo k odp...
K odpovědnému splnění strážní povinnosti.

Sal se po chvíli postávání dává do sbírání místního rostlinstva, kdopak by ho tipoval na herbalistu?
Místní lidé jsou trochu podivíni ale každopádně plni překvapení...
Narozdíl od šlechtů, kterým stále nerozumím ani za horský mák – proč někdo kdo není ani moudřejší ani silnější poroučí většině ostatních?

Chvíli lelkujeme okolo ale nakonec se rozhodneme Salovi pomoct sesbírat něco těch místních bylin.Třeba najdu alespoň trochu koření na škeble...

Sal se šourá po stráni nějak podezřele, pořád se snaží stát za mnou. Po očku ho sleduju a to se vyplácí! Lump se na mě vrhá se zbraní (sekerou?) v ruce!
Snažím se držet si ho kopím od těla, ale je to chlap jako hora, ještě že Kella-tin pomáhá.
Ze směru kde stojí létají ohnivé střely a fouká silný vítr plný suchého pouštního prachu.

V zápalu boje vidím Anguse jak se z moře moří, ale to už Sal trochu hoří. Ve chvíli kdy Angus dopajdal měl už Sal na trávě ustláno – naštěstí – docela mi namlátil holomek.

Když po chvíli dorazí i zbytek týmu dozvídáme se historky z podzemí, šacujeme Sala a po kratší dramatické debatě se vydáváme zpět do vesnice a necháváme Filianta svázaného v jeskyni jeho osudu.

Připadá nám všem vcelku logické nahlásit zákeřný útok jako kriminální akt rychtáři Greydovi, považujíce ho za uznávanou autoritu a spolehlivou osobu...
Jsme mírně řečeno překvapení, když nám říká že jde o nozajímavou událost, kterou nikdo řešit nebude.
Inu, jiný kraj, jiný mrav.
Necháváme alespoň Sala v místním žaláři, vlastně i pro jeho dobro. Říká že chce z ostrova pryč, Filiant ho prý měl v hrsti díky amuletu ze žraločího zubu, ale ještě se uvidí zda ho necháme jen tak jít.

Věrni heslu „základem všeho je dobrý živení“ vydáváme se poté k hostinci. Chceme si dát k obědu navíc hranolky a krevetovou majonézu, ale Kella-tin se zatváří dost chladně a sevře peněženku až jí zbělají klouby, z čehož usuzujeme že je alergická na krevety a druhý chod radši vynecháváme...

// (dvě piva)

Posilněni a v dobré náladě vyrážíme zpět do Skyllyiny zátoky podívat se jestli Filiant přežil.
Kella-tin magicky zachraňuje situaci, anžto nikoho z nás nenapadlo vzít do podzemí louč...
Plánujeme pro Filianta 100 a 1 lynč, ale když se dostaneme na místo, nacházíme jen zbytky přeřezaných pout. Angus říká že to říkal, nebo tak něco.
Navíc se zase objevuje několik krys velkých jako (teriér?), ale tentokrát nemají naštěstí chuť do boje, asi jim vadí silné světlo.

Nejlepší způsob jak přežít jakýkoliv boj je nedostat se do něj, říkával jeden stoletý pastevec lam.
Jen se podíváme tamhle do toho tunelu a nic riskantního už dneska podnikat nebudeme...
* Místo pro drakobijecký gobelín *

Uživatelský avatar
Sparkle
Příspěvky: 3035
Registrován: 11. 11. 2008, 00:27
Bydliště: Aštarova flotila

Re: [Fate:Rozcestí] KaFKy

Příspěvek od Sparkle » 17. 8. 2014, 21:46

Stojíme nad mrtvým drakem a debatujeme, jak zpeněžíme jeho maso. Je pro mě nezvyk řešit něco jinýho, než jak přežít následující den, ale ty peníze nám tady přežít asi opravdu pomůžou, takže proč ne. Vypravujeme se zpět do vesnice za hostinským a Pahuac se ujímá vyjednávání o prodeji dračích ostatků. Kromě peněz za maso chceme nechat vyrobit i oblečení z dračí kůže, helmici z hlavy do soutěže, obsah žaludku a uspořádání velkolepé hostiny pro všechny obyvatele ostrova na počest Drakobijců (to jsme jako my). Zní to drsně. Z vytěšování se nad tím, že mě někdo oslovuje nějakým titulem, už jsem sice vyrostl, ale místní lidi na své straně mít potřebujeme, jestli se máme vypořádat s Filiantem. Jo, když jsme u něj, tak ten zřejmě kolem toho draka proběhl a zmizel neznámo kam.

Pahuac vyhandloval 200 zlatých neboli 2400 orenů, dále výrobu výbavy na náklady hostinského a třetinu z budoucích zisků z prodeje zbytku dračího masa. Plus tu hostinu. Vracíme se rychle do jeskyně i s vesnickými pracanty, protože odvoz a zpracování draka bude šichta na celý den pomalu pro celou ves. V jeskyni ještě prohledáváme dračí doupátko a nějaký poklad se tam našel. Nejcennější věcička bylo starožitné pouzdro na šipky i s kouzelnýma šipkama a náplněmi, které se lijou do těch šipek. Vzal si to Theodor. Když už jsme u něj: furt dělal smutná očíčka, kdykoli přišla řeč na Alissu, a měli jsme ty peníze… Kella-tin vyměkla a dala mu 100 orenů, což je cifra, kterou si ta děvenka účtuje za noc (Alissa, ne Kella-tin). K Alisse a Theodorovi se ještě dostanu.

Vracíme se do vsi a hostinský začíná organizovat obrovskou hostinu na další den. Budou se podávat klobásky, guláš, dračí ovárek… v tuhle chvíli jsem se na to ještě vcelku těšil. A pak se to začalo pomalu a jistě kazit.

Nejprve co se týče otázky našich peněz a přežití. Moji drazí společníci brzy přišli na to, že přežití zde pro ně nebude možné bez zakoupení a vypití panáků snobské whisky z Avlee za 3 zlaté za panák. Když jsem si troufl podotknout, že takovouhle sumu si průměrná rolnická rodina v Novém Sorpigalu nevydělá ani za měsíc, netvářili se, že by byli touto informací zaskočeni, ani že by neuměli počítat. Škoda mluvit. Williamovi možná jednoho dne taky dojde, že mrháním peněz za alkohol se z tý svý kletby nevychlastá. Ať to zkrátím, odmítám panáka, poznamenávám jejich směrem něco o udávení se (zas tak drsně jsem to nemyslel, snad mě neslyšeli) a chystám se vzít si místo toho tři zlaťáky a podarovat s nima místní chudinu. Načež zjišťujeme, že tady vůbec žádná chudina není. S mými životními zkušenostmi už mi mělo v tuhle chvíli dojít, že v tom bude nějaká všivárna.

Rozhodli jsme se odkoupit od Alissy tu její speciální flétnu za 500 orenů. Theodor dostal 600 orenů – ehm – a byl vyslán, ať to zařídí. Když se vrátil, po… delší době, než by odpovídala vyjednávání o flétně, ukázal flétnu – byla ovšem o něco jiná, než ta, kterou nám Alissa prvně nabízela. Dalo by se říct, že tahle byla mnohem promakanější. Měla více píšťal a ty na okrajích již vyluzovaly tóny tak nízké a tak vysoké, že z toho bolely uši. Zároveň nám podává nazpět 20 zlatých, tedy 240 orenů. Nijak to nekomentuje, tváří se poněkud smutně a jde hned spát. Byli jsme samozřejmě zvědaví, co se přihodilo a proč mu peníze zbyly, ale nedostali jsme z něj nic, tak jsme ho nechali být. I William si protentokrát vcelku odpustil blbé kecy, což už je co říct.

Odevzdáváme flétnu do soutěže, necháme Theodora spát a jdeme se porozhlédnout po Filiantovi. Má tu ve vsi dům a znáte to, pod svícnem může být největší tma. Nicméně to skutečně vypadalo, že Filiant doma není. K domu patří vejmínek, kde má bydlet jeho matka, tak se vypravíme aspoň tam. Nevím, proč jsem si vlastně myslel, že Filiantova matka by mohla být lepší než ta moje a její láska k synovi se dala využít. Každopádně jsme zaklepali, ona nás vpustila dovnitř. Rychle se chápu slova, ať to William nepokazí tím, že otevře pusu (mentální poznámka: funguje to, měl bych to dělat častěji) a snažím se jí navrhnout, že pokud nám pomůže přesvědčit svého syna k odstoupení ze soutěže a odjezdu z ostrova, dokážu zapomenout na odplatu za to, jak se mě pokusil zabít. Jenže již po chvíli konverzace nám všem bylo jasné, že babizna je ze stejného těsta, jako její synáček. Dost možná ho dokonce ke všemu navedla. Vzdávám tedy snahu o smír, přenechávám Williamovi, ať si s ní pokecá jak chce a odcházím. Venku přemýšlím, jestli kdyby moje rodina nebyla upálena a zůstal bych s nimi, by ze mě taky vyrostl takový zmrd…

Začíná to být nebezpečné, po Filiantovi ani stopy a jeho famílie nám může kdykoli vrazit kudlu do zad. Najímáme proto malého chlapce za několik orenů, aby nám podával info a hlídal je. Z klučiny se vyklubal synek zástupce šéfa místních strážných. Jelikož jsme k němu byli obzvlášť štědří, prozradil nám spoustu zajímavých věcí. Asi nejdůležitější bylo to, že ostrov je bohatý díky nelegální výrobě drogy zvané Zelená vážka. Lord Markham o tom podle všeho netuší. Droga se vyrábí z rákosu, sklízí se a vaří v domech vesničanů v době, kdy Lord na ostrově není, a pak se převáží na člunech do Erathie. Tím se zabýval i Filiantův otec, než ho erathijská hlídka chytila a zabila. Podle všeho byznysu šéfují místní radní a před nedávnem se rozhodli z toho celého (hlavně z dopravy) odstavit Filianta, což on nese velmi nelibě. Prý ho nikdo nemá rád a radní budou jen rádi, když se ho zbavíme, aby se nikdo nemusel zabývat jimi.

Z Nového Sorpigalu si pamatuju na lidi, kteří byli závislí na drogách. Bývalí úspěšní zápasníci, kdysi krásné kurtizány, hlídači, tanečnice, dokonce i kněz a druhorozený šlechtic. Nikdo z nich se z té závislosti nedostal, všichni zemřeli předčasně. Pamatuju si jejich jména. Až bude zítra ta oslava, možná bych mohl navrhnout vesničanům, abychom si na ně připili? Dobrý nápad, ne?

Před polednem se ještě dohodneme s paní jménem Sally, že se s ní zítra svezem člunem na druhý konec ostrova do opuštěné osady a porozhlédneme se po Filliantovi tam. Sally se živí potápěním a hledáním mušlí. Měli bychom být v dobrých rukou.

Theodor stále spí. Asi by se měl dozvědět, do čeho je jeho drahá Alissa zapletená. Kdyby jí vadilo, čím se tady všichni živí, dávno by odtud vypadla. Proč mám ale pocit, že mu to nejspíš bude jedno…

Následně vyrážíme se Sally do bažin. Je to statná žena kolem čtyřicítky a usmívá se na Williama. V cíli jsme našli čtyři rozpadající se opuštěné domečky a svatyni Potopené bohyně, což je jakási bytost, kterou Sally uctívá a zřejmě se sem občas chodí o tuto svatyni starat. Nás však hlavně zajímá socha bohyně, která drží v ruce velikánskou a krásnou kamennou mušli. Po poradě se Sally předáváme bohyni dračí dráp jako oběť a prosíme ji, aby nám věnovala mušli. Protože jsme se dokázali chovat slušně a s pokorou (i William. Možná to není úplně marná existence), Sally uvolnila mušli z kamene pomocí slané vody a my si ji odvezli nazpět.

William zve Sally na odpolední hostinu. Sally se po něm zálibně kouká. William by ženskou potřeboval, jen je pitomý, že kvůli tomu svýmu prokletí by přeci jen s žádnou asi neměl zůstávat úplně sám. A já mu slíbil, že na něj budu dávat pozor, no potěš koště.

Vracíme se do vsi. Prcek přináší zprávu, že Filiantovou byl navštívit Maalwick. To je ten pán, který Filiantovi obsatral falešný kapitánský glejt . Teď prý přinesl Filiantové nějaký další glejt. Taky má prý ta ženština v baráku neobvykle velký sklep. Začíná jít do tuhýho. Vymyslíme plán, že až začne oslava, vylákáme Filiantovou k „umírající“ sousedce a prošacujeme jí barák. Není to nic, na co by měl člověk být pyšný, ale oni si začali a podle všeho nebudou mít klid, dokud nás nezničí…


(Technická - s dovolením si jako pátý aspekt napíšu "Chci dostat Brada Filianta")
Neviditelná kniha - oficiální svět pro Dračí doupě / Drd II
Fate: Rozcestí česká mutace 4. edice Fate RPG v knižním vydání
Otevřená hraní RPG v Praze všichni jste srdečně zváni
RPG pro děti ve vývoji

Uživatelský avatar
Vallun
Příspěvky: 24474
Registrován: 14. 5. 2008, 09:40
Bydliště: Velká Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: [Fate:Rozcestí] KaFKy

Příspěvek od Vallun » 8. 10. 2014, 12:58

Angus informující probudivšího se Theodora píše:Stručně:

Uspořádali jsme hostinu pro celou vesnici, ujal se toho hlavně Pahuac a William (ten měl vzletné proslovy jak od prodejců Herbalife). Kella-tin a Angus šli zatím prohledávat barák Filiantové, ale Filianta nenašli. Když se vrátili, zaúkolovali jsme našeho oblíbeného prcka, aby barák Filiantové hlídal, protože všecko napovídalo tomu, že tam někde přece jenom je.

Taky jsme dostali tip, že by mohl možná být schovaný na některé z malých loděk v přístavu, připravený v noci odplout do Erathie. Zmanipulovali jsme vesničany k soutěži, že mají naskákat do lodiček a dát si veslovací závod, a kdo najde v lodičce "jednoho našeho kamaráda" ten dostane bonusovou cenu. Filiant tam nebyl nalezen, a při závodu se utopilo 12 lidí (to ale naše postavy zjistí až další den, zatím to nevíme)

Klučina hodil mezi tím echo, že Filiantův barák má ještě jedna tajná dvířka zvenku. Pahuac zůstal venku a hlídá, aby nás tam někdo zvenku nezamknul, a Angus, William a Kella-tin lezou dovnitř. Jsou tam schody hluboko do sklepa, tam je nějaká místnost a v ní někdo, kdo při našem příchodu začal zdrhat ven tunelem který zřejmě vede do bažin.
Pokud chce někdo slyšet jen "ano" nebo "ne", tak jej nezajímá odpověď.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.

Uživatelský avatar
Karotka
Příspěvky: 899
Registrován: 21. 9. 2011, 20:42
Bydliště: Praha

Re: [Fate:Rozcestí] KaFKy

Příspěvek od Karotka » 16. 10. 2014, 21:09

Vallun píše:
Angus informující probudivšího se Theodora píše:Stručně:

Uspořádali jsme hostinu pro celou vesnici, ujal se toho hlavně Pahuac a William (ten měl vzletné proslovy jak od prodejců Herbalife).
Upřesním. Někoho by mohl zmást ten Herbalife.
Sir William při příležitosti zabití draka slavnostně oficiálně oznámil založení Ransomovy drakobijecké brigády (R.D.B.) Na počest hrdinného Ransoma, toho týpka, díky kterému jsme přežili. On zemřel, ale v našich srdcích žije dál a my tak můžeme šířit jeho odkaz. Vzhledem k tomu, že jeho odkaz neznáme, Sir jej stanovil za něj a shrnul do 4 hlavních pilířů:

Dlouhodobé brigádní cíle (hlavní pilíře Ransomova drakobijeckého brigádismu)
:!: Zbavení se našich prokletí a vlastně boj proti kletbám a jejich původcům obecně
:!: Boj proti drakům a jiným stvůrám (lidským i nelidským), vnášení světla do temnot
:!: Pořádání slavností
:!: Gastronomická osvěta, Vyzdvihnutí významu lam pro lidstvo

Poté představil zakládající členy a jejich agendu

Sir William II. Stuart ... Vedení a Velení
Angus Fellburn ... Návnada, Etika a morálka
Theodor ... Ochrana Sira, Ostřelování, Lumpárny
Pahuac ... Zdravý rozum, Gastronomie, Lamy
Kelatynka ... Ženské zbraně, Osvětlování, Finance

Sirův projev se dočkal zasloužených ovací a potlesku vestoje. A pak se tančilo, žralo, chlastalo ... až večer přišly ty nešťastné loďky.
Jediná adekvátní odpověď na surovost života je cynismus fantazie.

Odpovědět

Zpět na „Vaše hry - příprava, rady, zápisy“

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 host