Copak Češi někdy napsali něco dobrého?

Literatura, film, hudba, divadlo, opereta a jiné výdobytky civilizace.

Moderátor: Faskal

Odpovědět
Uživatelský avatar
Eleshar_Vermillion
černá eminence
Příspěvky: 18505
Registrován: 18. 6. 2003, 21:31
Bydliště: Praha

Re: Copak Češi někdy napsali něco dobrého?

Příspěvek od Eleshar_Vermillion »

midewiwin píše: 28. 8. 2018, 23:08 To mi pak Čapkova "plytkost" přijde snesitelnější. Zvlášť u oběda.
Nemohu souhlasit víc.
Ne croyez pas que les antisémites se méprennent tout à fait sur l'absurdité de ses réponses. Ils savent que leurs discours sont légers, contestables ; mais ils s'en amusent, c'est leur adversaire qui a le devoir d'user sérieusement des mots puisqu'il croit aux mots ; eux, ils ont le droit de jouer. Ils aiment même à jouer avec le discours car, en donnant des raisons bouffonnes, ils jettent le discrédit sur le sérieux de leur interlocuteur ; ils sont de mauvaise foi avec délices, car il s'agit pour eux, non pas de persuader par de bons arguments, mais d'intimider ou de désorienter. Si vous les pressez trop vivement, ils se ferment, ils vous signifient d'un mot superbe que le temps d'argumenter est passé.
Argonantus
.
Příspěvky: 18102
Registrován: 31. 10. 2006, 17:35

Re: Copak Češi někdy napsali něco dobrého?

Příspěvek od Argonantus »

To, co bylo otištěno, je jen výkřik, že Čapek je špatně, anžto je maloburžoazní. To je jak Rudé právo nebo nedávno ten Joch – soudruha jsme ideologicky zařadili a tím je vše jasné.


S tímhle se fakt moc polemizovat nedá, a možná by ani nemělo. Debil by neměl být povýšen mezi relevantní názory tím, že je mu věnována pozornost.

Proti Čapkovi tu padla daleko důmyslnější obvinění – třeba pravidlo 21
https://www.spisovatelskelisty.cz/jak-n ... -21-zijte/
nebo ten flame o laskavosti, kde je Čapek jedním z hlavních protagonistů.

Ultimátní zjištění o Čapkovi mi přinesla Bubákem doporučená četba Život a dílo skladatele Foltýna, zejména v poslední části. Vyjasnilo se mi, že Čapek jsou nejméně dva lidé.
Jinak ten odkaz Midewiwin je skvostný, jen mne trochu leká, zda to není falzum (připutoval velmi obskurními cestami přes Rusko a hlásá ho velmi obskurní zdroj). Pokud by to falzum nebylo, k Durychovi asi není co více dodat.
Uživatelský avatar
Eleshar_Vermillion
černá eminence
Příspěvky: 18505
Registrován: 18. 6. 2003, 21:31
Bydliště: Praha

Re: Copak Češi někdy napsali něco dobrého?

Příspěvek od Eleshar_Vermillion »

Argonantus píše: 29. 8. 2018, 20:39 To, co bylo otištěno, je jen výkřik, že Čapek je špatně, anžto je maloburžoazní. To je jak Rudé právo nebo nedávno ten Joch – soudruha jsme ideologicky zařadili a tím je vše jasné.
Já bych skoro zkoumal, jestli ten člověk nechtěl říci ve skutečnosti "velkoburžoasní" a nemínil to jako zkratku toho, co rozepisuje článek, na který jsi dával odkaz, do věty:
To je, bohužel, psaní člověka, který většinu svého života prožil v bavlnce, neprožil nouzi, neživil se nikdy prací, kterou by nenáviděl, kterému nikdy nešli po krku exekutoři a který… vlastně nic nezažil.
Ale zdůrazňuji s dovolení to "bych" a dodávám, že navzdory první osobě tím nemíním "já", nýbrž "někdo jiný by měl". Natolik mě ten britský šašek zase nezajímá.
Ne croyez pas que les antisémites se méprennent tout à fait sur l'absurdité de ses réponses. Ils savent que leurs discours sont légers, contestables ; mais ils s'en amusent, c'est leur adversaire qui a le devoir d'user sérieusement des mots puisqu'il croit aux mots ; eux, ils ont le droit de jouer. Ils aiment même à jouer avec le discours car, en donnant des raisons bouffonnes, ils jettent le discrédit sur le sérieux de leur interlocuteur ; ils sont de mauvaise foi avec délices, car il s'agit pour eux, non pas de persuader par de bons arguments, mais d'intimider ou de désorienter. Si vous les pressez trop vivement, ils se ferment, ils vous signifient d'un mot superbe que le temps d'argumenter est passé.
Uživatelský avatar
Fritzs
Příspěvky: 6292
Registrován: 9. 5. 2005, 21:47
Bydliště: Brno

Re: Copak Češi někdy napsali něco dobrého?

Příspěvek od Fritzs »

Vono Čpaek trpěl Bechtěrevovou nemocí, kvůli úporným bolestem nemohl fyzocky dělat a šoustání nemluvě. Kromě toho dělal vychovatele nějaké zazobané chásce s modrou krví*, takže o tom, že by se nikdy neživil prací, kterou nenáviděl se dá pochybovat.

*přijal za druhé světové války německé občanství
-I don't suffer from insanity. I enjoy every minute of it.

-If violence isn't solving your problems then you aren't using it enough.

-Jestliže je hlad nejlepší kuchař, pak je smrt nejlepší lékař!
Argonantus
.
Příspěvky: 18102
Registrován: 31. 10. 2006, 17:35

Re: Copak Češi někdy napsali něco dobrého?

Příspěvek od Argonantus »

To je blbost s tim občanstvím neb se války ani nedozil.
Uživatelský avatar
Vallun
Příspěvky: 32272
Registrován: 14. 5. 2008, 10:40
Bydliště: Velká Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Copak Češi někdy napsali něco dobrého?

Příspěvek od Vallun »

Fritz ma na mysli ty vychovávané - Lažánské z Chýše
Pokud chce někdo slyšet jen "ano" nebo "ne", tak jej nezajímá odpověď.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.
Argonantus
.
Příspěvky: 18102
Registrován: 31. 10. 2006, 17:35

Re: Copak Češi někdy napsali něco dobrého?

Příspěvek od Argonantus »

Prokop Lažansky z Chys. A bylo to 1917. Čili dávno. Souvislost obou nulova. Snad jen jméno pro hrdinu krakatitu.
Uživatelský avatar
Fritzs
Příspěvky: 6292
Registrován: 9. 5. 2005, 21:47
Bydliště: Brno

Re: Copak Češi někdy napsali něco dobrého?

Příspěvek od Fritzs »

česká wikipedie, heslo Prokop Lažanský z Bukové (1904) píše:V roce 1917 byl jeho vychovatelem Karel Čapek. Po smrti otce v roce 1925 převzal rodový majetek. V roce 1929 uskutečnil plavbu kolem světa. Jeho manželka byla průkopnice letectví a na svém panství v Chyši měl vlastní letiště. Za války přijal německé občanství a po roce 1945 mu byl zabaven majetek na základě Benešových dekretů. V 50. letech se usadil v Zimbabwe a zde v roce 1969 zemřel.
-I don't suffer from insanity. I enjoy every minute of it.

-If violence isn't solving your problems then you aren't using it enough.

-Jestliže je hlad nejlepší kuchař, pak je smrt nejlepší lékař!
Argonantus
.
Příspěvky: 18102
Registrován: 31. 10. 2006, 17:35

Re: Copak Češi někdy napsali něco dobrého?

Příspěvek od Argonantus »

Čapek, Foltýn a já
1) Řeše různé pokleslé, nízké a brakové žánry, čili detektivky, scifi, historický román, fantasy nebo horor, zkrátka to, co se dnes doopravdy čte, často beru do ruky Čapkův Marsyas. Nedávno mne zarazilo, když jsem si uvědomil, že ta kniha vlastně o těch mých žánrech nepojednává; jen se jich letmo dotkne ve třech esejích z celkových nejméně deseti – o pohádkách, románech pro služky a o detektivkách. Pro Čapka byly tyto okrajové žánry okrajem z okraje; víc místa věnuje třeba poezii.
V tomto zdánlivém detailu si myslím, že vězí jádro mojí určité neujasněnosti poměru k Čapkovi; leží mezi námi zlom epoch, on je dítě věku moderního a já postmoderního. Já věřím na Situaci a Příběh, on na Tvorbu Charakterů. Já věřím na nadčasovost a soukromý pohled na věci, on je hlasatelem myšlenek pro celé lidstvo, nicméně často novinářsky aktuálních. Můžeme dojít do podobných míst, ale většinou z úplně opačné strany. Osobně miluji Čapkovy kratší věci, včetně různých glos a sloupků. Protože v miniaturním prostoru je opravdu často geniální. Pokud se v tom vyskytuje nějaká epika, málokdy to přesáhne flash a short story; příběh bývá velmi jednoduchý a chybí mu patřičná energie, takže na větším prostoru má tendenci k zoufalému rozpliznutí.
Nejtěsněji jsme se setkali asi u některých jeho Povídek z kapes; třeba takovou Závrať, to bych možná v nějaké svojí inkarnaci chtěl napsat. Nebo Apokryfy; G. projevuje jistou příbuznost s jeho verzí Romea a Julie nebo Dona Juana – jde o takové Saturninovské uvedení na pravou míru známého příběhu.

2) Neujasněnost poměru k Čapkovi je jev, na který docházím v poslední době často. Na jedné straně je to stále absolutní božstvo, na čemž se dost výrazně shoduje odborná veřejnost i prostý lid https://www.databazeknih.cz/autori/karel-capek-101 Čapek je největší český spisovatel, nazdar bazar, myslet si o tom můžete, co chcete.
Na druhé straně, často pozoruji u lidí, jejichž názory mne většinou zajímají většinou víc, než názor davu nebo názor učitele, jisté problémy s Čapkem. Hudského Pravidlo 21 je docela důmyslnou obžalobou. A když jsem dal Čapka ke čtení dětem, reakcí bylo překvapivě zuřivé odmítnutí (šlo zrovna o moje oblíbené Povídky z kapes).
Jisté opatrné výhrady a podezření se vyskytují zvláště často u těch hodně závažných věcí, jako u Matky, u Krakatitu, u R.U.R. Lze říci, že se všechno mistrovi nemuselo povést. Nicméně zrovna těmito díly nás utloukali učitelé, že jsou jako nejzásadnější. Podobně rozporné bývají reakce na „noetickou trilogii“ Hordubal, Povětroň a Obyčejný život. Mám podezření, že to devět z deseti mladých lidí nečetlo a nijak jim to nechybí.

3) Poslední impuls byly v poslední době aktuální úvahy nad úhlem vyprávění pomocí subjektivních pohledů konkrétní postavy, „kamer.“ Metoda je to v současnu dost oblíbená a u mne se vyskytuje v povídkách hodně často. A vzpomněl jsem, že zrovna Čapek tohle docela pěstoval a byl tím dokonce proslulý; celá ta „noetická trilogie“ je na tom založena.
Vzpomněl jsem ale na nějakou starší poznámku, kterou učinil někde Boubaque, že jeho úplně nejoblíbenější knihou je Život a dílo skladatele Foltýna. A že vlastně moc nepotřebuje číst nic moc delšího, než takovouto věc; z čehož povstalo zkoumání, které objevilo osudný význam strany 130.

4) Foltýna jsem kdysi v pravěku četl; obávám se, že spíše prolétl, neb mne zase tak moc nezaujal. Je třeba říci, že je to úplně poslední mistrovo dílo, jakási závěť, neb je vlastně nedodělaný. K tomu se ještě dostaneme vícekrát. Otevírám tedy Foltýna znovu a shledávám následující:

5) Je to portrét, složený z portrétů. Devět různých lidí mluví o desátém; zastihují ho v různých životních vývojových fázích. Tedy vlastně přesně to, co se provádělo v „noetické trilogii“, ale tohle je trochu vyspělejší a rafinovanější model, neb těch pohledů je podstatně víc. A některé nepatrně malinké. Povstává tu něco jako obraz od Arcimbolda. Už to samo o sobě je zneklidňující; Arcimboldo se polovině lidí jeví jako geniální umělec a druhé polovině jako naprostá ptákovina. Ať v dobrém nebo ve špatném, dílo je zakleto do velmi osobité formy. Asi jako rané Burtonovy filmy. Buď vám ta velmi svérázná forma sedí, nebo ji okamžitě odmítnete.

6) Ale dosti zobecňování; nejprve analyssa konkrétní materie.
První kapitola o spolužákovi Šimonovi je, k mému značnému překvapení, těžce homoerotická. Pokud někdo vybočuje z té představy „zdravých obyčejných lidí,“ pak je to Foltýnův protihráč Šimon, postava bytostně Foglarovská, vratce lunatická a matoucí. Osobně mi připadá daleko zajímavější, než sám Foltýn. Nabízí se možnost, že z Šimona jednou vyroste opravdu umělec – Oscar Wilde, Tim Burton a H.P.Lovecraft, člověk sice střelený, nepraktický a snící, ale v jádru natolik příčetný a poctivý, aby byl svoje sny schopen opravdu realizovat. Správné pochopení rozdílu Šimona a Foltýna je vším; je podstatou celé věci. Na povrchu se totiž mohou jevit jako umělečtí magoři oba. Nicméně Šimon něco dělá, kdežto Foltýn nikoli; ten jenom krade.
Portrét Šimona, jak je podán, je záhadný; není z něho v dalším životě umělec, ale člověk naprosto praktický a příčetný. Zajímalo by mne, kde svoje sny zahodil a proč, nebo zda je opravdu homosexuál. Umělecké sklony jsou podivný chlapecký úlet, který lidi zřejmě přejde. Nebo co.
Jak to je, to nám prostě není dopřáno zkoumat, protože tento charakter je zcela podřízen formě; je to kameraman a o jeho soukromí nesmíme vědět nic. Čapek tu nepřekročil svoji ranou metodu subjektivních pohledů; je posedlý portrétováním Foltýna a na jiné postavy kašle.

A co se týče Foltýna samotného, už tento první portrét ho totálně odepisuje a moc nedává šanci na jeho příští polepšení. Všem nadává do přízemních měšťáků bez vzletu a fantazie, ale v jádru je z nich měšťák nejpřízemnější a nejpokrytečtější; podlá svině, parazit, člověk, co žije nejen z cizích peněz, ale vlastně i z cizích snů; zajímá ho jedině povrchní lesk slávy a bohatství, nikoli umění jako takové.
A tím je vlastně román do značné míry uzavřen, protože toto se nikdy nezmění. Foltýn se nikdy o žádné vlastní umění nepokusí. Čímž není šance, že by se něco změnilo. Kdo si nevsadí, nemůže nikdy vyhrát.
Jinak má tento první portrét velmi silnou pointu a zjevně by obstál jako výborná povídka. Bohužel ale už k sobě nepotřebuje nic dalšího. A problém je i to, že ho většina dalších příběhů nedožene.
Dost nepochopitelně je na konci příběhu nalepena přímá charakterizace Foltýna, úplně zbytečná vzhledem k řečenému. Dejme tomu, že je to nedodělek. V případě Foltýna je tu totiž na všechno výtečná omluva; Foltýn je torzo a není to hotové. Můžeme věřit, že by s tím ještě mistr provedl pár zásadních operací, které to mohly změnit.


7) Zneklidňující je i druhý příběh o první Foltýnově lásce. Ač bývá taková záležitost velmi vášnivá a prudce erotická, tahle stránka věci je nám důsledně zamlčena. Čapkova erotika je opět strašně divná a tak nějak temně nezdravá, stejně jako v prvním případě. Sdílím pocity mnoha komentátorů této často řešené otázky, že Čapkovy scény tohoto druhu velmi nefungují. Osobně považuji problém za dokonale vyřešený apokryfem Don Juan, který vnímám jako autobiografické přiznání, velmi působivé a přesvědčivé.
A vůbec netuším, proč se do erotických scén Čapek tak často nutil, případně mířil do míst, kde se erotika musí zákonitě vyskytovat, aby se jí pak zoufale zkoušel vyhýbat.
S Foltýnem tu také zjevně nějaké hormony mlátí, ale je to daleko víc sobectví, než co jiného. Opravdu cenný moment je ten, že Foltýn svádí dívku pomocí Šimonových veršů; to je působivý dodatek k předchozímu příběhu, za který je těžko do něho vecpat ještě něco dalšího.

Dívka sama je ještě záhadnější. Dílem se chová opravdu jako mladá husa, která všechno vykecá svým kamarádkám - a to často převyšuje zážitek samotný. Budiž; v díle mohou vystupovat dokonale pitomé osoby.
Nicméně do toho občas metne své nynější názory, z Olympu vyšší dospělácké zkušenosti, třeba: mladí lidé se zajímají víc o sebe než o kohokoliv druhého; druzí lidé jsou jim spíš jen záminkami, na kterých si uvědomují svůj osobní život. Proto si mladí lidé příliš nevybírají, s kým se stýkají; je to pro ně spíš věc náhody a příležitosti než skutečné volby.
Tenhle mix povah je trochu divný; autor nám tu představil postavu – kameramana, do které nám moc nedává nahlédnout, a vzápětí ji drasticky vyretušoval hromadou dospělácky namachrovaných názorů, kde šlo o to nám sdělit, jaké jsou ženy tak všeobecně a jak to vidí autor, i když tu vlastně žádná taková zralá žena nevystupuje. Velmi nelíbilo. Vystřihnout detail se Šimonovými verši a dát jinam.

8) Příběh třetí – Na universitě – je bez přehánění mistrovský, i když možná kompozičně ze všech nejproblematičtější. Jako minipovídkový flash funguje skvěle a je dokonalou ilustrací mé teorie, že Čapkova spisovatelská mohutnost roste nepřímo úměrně délce textu. Je jako obr Atlas – na velikém prostoru je slabý a nudný, ale když je stlačen na pár odstavcích, je dočista neporazitelný. Práce s jazykem je jeho hlavní silou. To jsme všichni ostatní spapali ještě málo polívčičky. Vydat to úplně zvlášť, je to skvost.

Problém vězí v té pointě. Věta Myslím si, že v tom Foltýnovi musel přece jenom vězet nějaký génius, že dovedl proklít člověka hudbou; ale i talent může být něco jako neřest – je jako téma románu daleko nosnější, než to, co autor nakonec zvolil. Bez ohledu na oblíbenou Čapkovu relativizaci různých pohledů, něco takového by Foltýn předchozích dvou příběhů nikdy nedokázal. Znamená to totiž, že hudbě přece jenom trochu rozumí; také, že ho dívka opravdu zajímá jako žena; zkrátka, ač stejná svině, jako v příběhu prvním, není to zdaleka tak úplně nemohoucí mimoň, jak nám byl doposud vykreslen. Přinejmenším umí výborně předstírat. V kontextu románu je to dokonale mimo postavu, kousek Mefistofelského ďábla, který by se nakonec na svoji Juditu nepochybně zmotal, kdyby na to měl prostor celého života. Osobně by mne takový zlomyslný týpek zajímal určitě víc, než Čapkův Foltýn původní.


9) Kardinální je střípek čtvrtý, pohled manželky. Je totiž zdaleka největší; nejsem schopen to přesně odhadnout, ale možná je to skoro polovina románu. A obsahuje prakticky celý život ještě jednou. Což je samo o sobě dost problém. Kompozičně je velmi nebezpečné stvořit takovou „centrální část“ obrazu, která obsahuje obraz vlastně celý. Všechny ostatní části jsou tím pádem zbytečné.
Nebo naopak, je zbytečná tahle věc, protože vše podstatné nám bylo řečeno v příbězích 1 a 2, kdy v části první kamarád složil verše a v části druhé jen tak mimochodem a mezi řádky Foltýn na ty verše láká svoji dívku. Smysl by to dávalo, kdyby to vyretušovalo původní pohled trochu jinak a ukázalo na Foltýnovi něco nového. Nebo kdyby se to nějak utkalo s tím záhadným případem z university.
Ale ne, nic takového; Foltýn je přesně stejný manták, jako na konci druhého příběhu. Na začátku získá novou známost, která má hromadu peněz. Víme dopředu, že tato nová manželka o peníze začne přicházet, a že je Foltýn roztočí. Koná velkolepé show za manželčiny peníze, hostí plno slavných lidí, nebo takových, kteří mohou dodat umělecký materiál, který pak může vydávat za vlastní. To vše za účelem zvýšení lesku svojí osoby. Neb o to jde vlastně jedině, v jeho případě. Rýsují se dvě velmi předvídatelné alternativy. Buď to povede k postupnému úplnému zotročení této manželky na způsob Dogville – čemuž by nasvědčoval střípek z university - nebo se manželka probere z kómatu a Foltýna prostě vyhodí. Odehraje se varianta 2, po nějaké démoničnosti Foltýna není stop, je to nadále nemohoucí manták.

Opět se nabízí řada otázek k postavě manželky; celou dobu se jeví být ve vztahu daleko silnější a schopnější; záhadou je, proč Foltýna nevykopla daleko dříve, nejlépe někde mezi dveřmi.
Tady si udělejte mentální poznámku, neb je to vlastně velice temné a důležité, jak se ukáže.

A stejně jako předchozí dáma cítí tato paní potřebu nás bombardovat obecnými moudry o ženách, jako třeba v nás ženských je někdy až touha nebo potřeba rezignovat. To se člověk cítí jaksi víc doma či co.
Ano, okamžitě za sebou slyším poznámku od několika mých známých žen, které lakonicky praví něco jako „tak moment…“ a následuje zlověstné cvakání závěru nějaké velmi nebezpečné střelné zbraně. Nejsem si vůbec jist, jestli by tahle moudra panu Čapkovi dnes prošla v běžné diskuzi. A netuším, proč je pěchoval do románu, který je údajně o něčem úplně jiném.

10) Abelard a Heloisa je střípek pátý a nejmenší a nejroztomilejší. Zachycuje člověka, který se – jako snad jediný – nechal Foltýnem dokonale podvést a věří mu. Nicméně význam to žádný nemá, neb se s ním setkal jednou a nic z toho neplyne. No, proč ne.

11) Text k Juditě je střípek šestý, jasně racionální, který nám zcela bez obalu a formou pěkné Povídky z kterési kapsy řekne to, co… už bohužel dávno víme, od střípků 1 a 2. Kompoziční totální fail opakování příběhu tu maže docela dobrou samostatnou povídku. Moc nechápu smysl v celku.

12) Střípek sedmý, Mecenáš, se pohybuje po té samé trajektorii, tentokrát v hudební rovině. Nicméně má svoji přidanou hodnotu v tom, že je to taková humoreska. Mám sice určité pochyby nad podobnou odbočkou v poměrně tragicky laděném příběhu, ale budiž. Jako povídka je to napsané výborně. Pro změnu to malinko připomíná rozvernějšího Meyrinka.

13) Dvě poznámky jsou opět záhada. Především mi uniká potřeba to spojit, bylo by to zralé – s ohledem na kompozici a rytmus – na dva samostatné příběhy.
Ten první z nich, o zapadlé operní hvězdě, je celkem slaboduchý a moc netuším, k čemu slouží. Po dočtení úplného závěru ovšem tušit začínám a dost z toho mrazí.

Ten druhý, o zpustlém hudebníkovi, je naopak zcela vybočující, o postavě opět daleko zajímavější, než Foltýn, protože se tu zřejmě nějaké umění opravdu skrývá. V tomto místě se věc málem vymkla z konceptu „pouhého kameramana“, protože tu najednou řešíme jenom toho hudebníka a Foltýn se ztratil pro nezájem. K románu o Foltýnovi to nepatří a nic moc to neobjasňuje. Je to zjevně nedodělané; byla tu znovu lákavá šance celý román strhnout někam úplně jinam. Do větších a méně přehledných hloubek.

14) Střípek devátý a poslední, instrumentace Judity.
Zpočátku vlastně to samé, co Text k Juditě. Že je to celé zbastlené, nepůvodní, zoufale neladící, ukradené kdovíodkud. Úplně zbytečná informace, která děj nikam neposouvá.

Potom najednou přejde postava v nečekaný grafomaniacký záchvat na téma „co je opravdu umění.“ Pamatuji se, jak jsme ve škole povinně obdivovali jiná podobná místa v Čapkovi – mám dojem, že šlo o podobný slovní průjem na téma „voda“ v Pohádce vodnické. Dnes je můj pohled na tyto věci daleko skeptičtější; je to takové cirkusové číslo, které vidělo opravdové umění leda z ponorky a se zakrytým periskopem. Jako nedělní flash do novin samostatně – proč ne. Jako konec povídky – no, to moc nevím. A jako konec románu – úplný úlet. Stejná bizarnost, jako ten proklínaný konec Mloků.
Situaci zachraňuje, že autor si vymyslel geniální výmluvu, proč takto – na tomto místě totiž umřel a nemohl říci nic dalšího.

15) Ale pozor, neodcházejte od obrazovek, scéna přesto pokračuje dál, textem, který přilepila paní Čapková, čili Olga Scheinpflugová. Následuje velkolepá divadelní scéna, kdy Beda Folten, jak se nazývá, svoji Juditu nakonec uplácá, a dojde k velkolepé premiéře, kdy, při závěrečném potlesku, mistr náhle prozře, uvidí věci tak, jak skutečně jsou, že si z něho všichni ti lidé dělají legraci a přišli na premiéru jako na náramnou srandu, a v záchvatu zklamání zemře.
WTF OMG, nebo jak to říci lépe.

Najednou jsem prozřel já, nikoli pan Foltýn, že jde vlastně o dílo hluboce autobiografické, neb pan Karel Čapek byl osobou silně Foltýnovskou v tom smyslu, že byl nemohoucí manták, dokonale zotročený velmi ráznými a panovačnými ženami, nejprve maminkou a podruhé manželkou. Které o něho vedly dokonce tichou bitvu. Zaznamenal jsem šum z internetu v tomto směru, a automaticky fandil manželce, než jsem ovšem došel k tomuto vpravdě hrůznému místu. Které prozrazuje, že zdaleka nešlo jen o sex nebo o to, kam pojedeme na dovolenou – což nás coby čtenáře dodatečně fakt nemusí zajímat – ale o to hlavní, totiž o umění. Karel Čapek v závěru života náhle radikálně změnil styl a spáchal několik vpravdě titánských děl, která se z bližšího pohledu jeví absurdně a napomádovaně směšná a podvodná, přesně jako Foltýnova postava. Zejména pak Matku, která má ve své bronzové monumentálnosti hlavně poskytnout bezva hlavní roli jisté herečce. Není to umění, je to cynický výpočet, že zblblý lid bude velikánovi tleskat, pokud mu poskytne alespoň zdání monumentality a trochu toho kýče.
Styl paní Scheinpflugové je jasný a nezaměnitelný, a je evidentní, že Matku psala z podstatné části ona, nikoli manžel. Možná držel pero v ruce, ale rozhodně mu nebylo dovoleno samostatně myslet. Jedná se o dost fantastický případ literárního znásilnění.

Našroubování bronzové hlavy třaslavé postavě Foltýnově je jinak samozřejmě nesmysl; Foltýn, jak nám byl podán, rozhodně neumí prohlédnout, a kdyby prohlédl, rozhodně se nebude stydět. Protože, viděno případem 1 a případem 3 a 4, je to bezohledné cynické monstrum, které jiní lidé naprosto nezajímají a neštítí se jakékoli lumpárny, pokud to povede k výsledku. A ten je, že lidi tleskají, takže není důvod ke zneklidnění, tím méně k umírání.

16) Viset nechávám napínavou otázku, nakolik se Čapek cítil Foltýnem; nakolik tušil, že některé věci – třeba kolosální komplexní operu, zcela přesnou obdobu velikého románu - prostě neumí, kdyby se rozkrájel. Že vystřihne nádherné klasické rondo a drobný a jímavý zpěv pastýřů, ale nějaká kompozice dohromady, to je… viz Orchestrace k Juditě.
Doplněním té poněkud záhadné manželky z obrazu 4 o neméně záhadnou zchátralou operní divu ze Dvou poznámek, která tam zdánlivě nemá smysl, dostaneme najednou hrůzný celek a román daleko, daleko složitější, hlubší, působivější a vůbec.

17) To by ovšem znamenalo dát Foltýnovi alespoň nějakou šanci. Udělat z něho něco podstatně bližšího jeho příteli Šimonovi. Umělec, který je sice podvodník a zoufalec, ale duše citlivá, a když ho tak bombardují ty reálné brutální manželky, skoro by se nabízelo, aby nám ho zase začalo být z druhé strany líto. Dostali bychom se do úžasné říše Střihorukého Edwarda, Eda Wooda nebo Ač bude luna stejně plát. Nebo Waltera Mittyho, Čapkova současníka za oceánem.
Tuto polohu si hodlám zafixovat, protože takový Čapek se mi docela líbí.

Ale možná to je jenom moje projekce, co se líbí mně. Protože fakta tu leží a mluví dost jasně; Čapek nedal Foltýnovi sebemenší šanci. Foltýn by musel být trochu dvojlomný a ne tak přehledně učebnicově kreténský; tady máme na jedné straně „zdravé, realistické a obyčejné lidičky“ a na druhé tuhle mátohu. Není nám dána šance nad tím přemýšlet. Je třeba mlátit Foltýna, co se do něho vejde. S pochybou v případu 3, zda není ještě daleko démoničtější.

18) Takže rekapituluji.
Nemá to příběh. Skoro vůbec.
Respektive, příběh to má, ale je v něm od počátku drastický nepoměr toho, jak strašně málo se toho stane, a jak velký časový úsek to zabírá.
Čím jsem starší, tím méně důvěřuji příběhům s obrovskými, mnohaletými kusy děje. Protože takto skutečné příběhy nefungují. Příběhy se dějí poměrně rychle, někdy přímo zběsile rychle. Ve dnech a hodinách, maximálně týdnech a měsících. Když si vezmeme tu šílenou historii Karla Čapka a jeho manželství, stačilo by věrně popsat vznik Matky, a byl by to příběh jako vyšitý, a
bylo by v něm všechno podstatné o té věci. Nebo stačí jen ten detail, jak dopsala k poslednímu románu svůj vlastní závěr. Nic dalšího nám netřeba.
Foltýn jako celek zoufale nefunguje a nedrží pohromadě. Složit román z flashů je utkvělý Čapkův nápad a je to mnohem víc nemohoucnost nějaký děj a postavy vymyslet, než geniální záměr. Nejdál to došlo u Války s mloky; je v tom největší sláva i největší bída tohoto za mne úplně nejzásadnějšího mistrova díla.
Viz ten Hudského protest, Pravidlo 21. Problematický konec je dán právě tím, že je to složeno z flashů. Z flashů žádný velkolepý konec totiž vyplývat nemusí.


19) Další potíž slepovaných flashů tkví v tom, že řada z nich nám ukazuje tu samou událost s tou samou pointou. Nejpozději tak na konci druhého z devíti portrétů víme naprosto vše, jak to bude dál. Je to průhledné jak Schwarzeneggerovo Komando. Foltýn je stejně bez šance, jako padouch v tom filmu; jeho schopnosti génia jsou úplně stejně iluzorní a jeho chvástání stejně tristní. A já to vím a vy to víte a čtenář to ví. A jeden ten každý portrét je příběh o tom, kdy to v konkrétním případě zjistí vypravěč.
Je to o nájezdu těžkotonážní reality na vzdušný zámek. A skončí to, jak to skončit musí. Vždycky. Pokaždé znova.

20) Jenže, mezi řádky tu přece jen jistý nedodělaný příběh prosvítá, a ten je uchvacující. I když zřejmě ne zcela záměrný. Názor, že je to nejzajímavější mistrova kniha pokládám za hájitelný. Právě díky tomu šílenému úletu na konci, který to vrhá jinam.
boubaque neprihl.

Re: Copak Češi někdy napsali něco dobrého?

Příspěvek od boubaque neprihl. »

Argo, díky za postřehy, některé mě ani nenapadly, ale důležité mi připadá k tomu vypíchnout jednu věc: Je to román nedokončený, a konec "napsala" Olga Scheinpflugová. I když asi měla nejvíc informací z první ruky, neznamená to, že to tak mělo opravdu skončit a že to jen nenapsala, jak (by) si to predstavovala.
Uživatelský avatar
Eleshar_Vermillion
černá eminence
Příspěvky: 18505
Registrován: 18. 6. 2003, 21:31
Bydliště: Praha

Re: Copak Češi někdy napsali něco dobrého?

Příspěvek od Eleshar_Vermillion »

Argonantus píše: 30. 8. 2018, 19:35analyssa
WTF!
Ne croyez pas que les antisémites se méprennent tout à fait sur l'absurdité de ses réponses. Ils savent que leurs discours sont légers, contestables ; mais ils s'en amusent, c'est leur adversaire qui a le devoir d'user sérieusement des mots puisqu'il croit aux mots ; eux, ils ont le droit de jouer. Ils aiment même à jouer avec le discours car, en donnant des raisons bouffonnes, ils jettent le discrédit sur le sérieux de leur interlocuteur ; ils sont de mauvaise foi avec délices, car il s'agit pour eux, non pas de persuader par de bons arguments, mais d'intimider ou de désorienter. Si vous les pressez trop vivement, ils se ferment, ils vous signifient d'un mot superbe que le temps d'argumenter est passé.
Uživatelský avatar
Vallun
Příspěvky: 32272
Registrován: 14. 5. 2008, 10:40
Bydliště: Velká Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Copak Češi někdy napsali něco dobrého?

Příspěvek od Vallun »

Došel nám čas
Barbora Walterová Benešová

Postapo české autorky se odehrává, poněkud překvapivě, v Americe. Je to trochu škoda. Zjistit si reálie o Chicagu dneska není problém - prohlédnout si Home avenue je otázka pár kliknutí a člověk zjistí, že se o rušnou ulici opravdu nejedná. To ale nebrání tomu, aby příběh od počátku hezky ubíhal a vtáhnul čtenáře do děje. Zpočátku trochu drhne vyjadřování, je místy až otravně polopatické. Záhy je ale i sama autorka pohlcena příběhem a zbytečných vysvětlení valem ubylo. Z mého hlediska je trochu škoda, že se autorka více nevěnuje příčině generálního blackoutu, až z epilogu se dovíme, že jeho příčinou mělo být opakování Carringtonovy události. Což je pro knihu samotnou asi dobře, věnuje se příběhu a ne věcem okolo. Méně dobře je náhlé, ne zcela uvěřitelné, vylidnění celého území. Zbyde jen pár osamoceně přežívajících skupin a ještě více lapků. Samotný závěr je sice literárně správný, ale nelogický z "taktického" a neodpovídá postavám, tak jak byly popsány v předcházejícím příběhu.

Celkově 3,5 hvězdy.
Pokud chce někdo slyšet jen "ano" nebo "ne", tak jej nezajímá odpověď.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.
Argonantus
.
Příspěvky: 18102
Registrován: 31. 10. 2006, 17:35

Re: Copak Češi někdy napsali něco dobrého?

Příspěvek od Argonantus »

Náhodným hledáním něčeho jiného objevuji zajímavou věc, že subžánr historické detektivky je zřejmě český vynález.
Obecně to řeší tento autor
http://literarky.cz/kultura/im/12460-hi ... a-l-p-1940
který si všiml staroegyptské Agathy Christie z roku 1944, badateli prý považované za první případ tohoto druhu.

Automaticky jsem měl zato, že tohle je patent ve světě asi nejslavnějšího Roberta van Gulika, jehož soudce Ti patří asi mezi nejslavnější detektivy vůbec.
Jenže datel https://cs.wikipedia.org/wiki/Soudce_Ti
neboť soudce Ti se zjevil poprvé jako překlad opravdu staročínské - a tedy nikoli historické – detektivky až v roce 1949, a nápad udělat současné – a tedy již historické – pokračování realizoval jeho autor až 1958 (Soudce Ti a vražedný zvon).

Jiná stopa na neméně proslulého bratra Cadfaela vede až do roku 1977, k Zázraku svaté Winifredy https://cs.wikipedia.org/wiki/Ellis_Petersov%C3%A1 Nemám jasno, jestli nemají historický rámec nějaké její „necadfaelovské“ knihy, možná ta Maska smrti (1959), těžko říci, nečetl jsem, ale zjevně ani tohle český patent nepobije. A nehne tím ani pozdější sláva seriálu, kde ztvárnil Cadfaela výtečný Derek Jacobi, svého druhu stejně kultovní figurka, jako Columbo nebo Poirot.
Pikatní detail je, že Petersová je bohemistka a překladatelka z češtiny a slovenštiny, takže šance, že narazila na Šimáčka, v době předcadfaelovské dokonce zfilmovaného, je značná.

Dnes hrozně populární je taky Peter Tremayne https://cs.wikipedia.org/wiki/Peter_Tremayne a jeho sestra Fidelma, ale to mi připadá být očividně odvozeno od Cadfaela v kdečem, a navíc je to současnost.

Kdysi jsem narazil i na skvostnou historickou detektivku od Johna Dicksona Carra, taktéž klasika nejvyšší kategorie, jménem Ohni, hoř!
A googlení mne vede ke zjištění, že https://en.wikipedia.org/wiki/John_Dickson_Carr mistr napsal takových věcí víc, a první z nich 1950.

Zasaženo, nepotopeno. Závěr je zatím takový, že Zločin na Zlenicích hradě l.p. 1318, https://cs.wikipedia.org/wiki/Zlo%C4%8D ... L._P._1318 vskutečnosti 1940, zfilmováno 1971, https://www.csfd.cz/film/224097-zlocin- ... e/prehled/
je nejen hodně podařená a zábavná detektivka, ale je úplně nejstarší na celém světě, amen.
Uživatelský avatar
Eleshar_Vermillion
černá eminence
Příspěvky: 18505
Registrován: 18. 6. 2003, 21:31
Bydliště: Praha

Re: Copak Češi někdy napsali něco dobrého?

Příspěvek od Eleshar_Vermillion »

Podle všeho se mýlíš, nejstarší moderní historický detektivní román, který jsem našel (na Wiki, není to žádný výzkum), je dánsky Rektor z Vejlby (Præsten i Vejlbye) z roku 1829 od Steena Blichera, který se má odehrávat 17. století.
Dále pak Wiki uvádí novela Slečna Scudéri (Das Fräulein von Scuderi) od Ernsta Hoffmana z roku 1819, příběh z doby Ludvíka XIV.

Zajímavé je, že obě díla se nepovažují za subžánr, nýbrž za zakladatelská díla detektivního žánru vůbec.
Ne croyez pas que les antisémites se méprennent tout à fait sur l'absurdité de ses réponses. Ils savent que leurs discours sont légers, contestables ; mais ils s'en amusent, c'est leur adversaire qui a le devoir d'user sérieusement des mots puisqu'il croit aux mots ; eux, ils ont le droit de jouer. Ils aiment même à jouer avec le discours car, en donnant des raisons bouffonnes, ils jettent le discrédit sur le sérieux de leur interlocuteur ; ils sont de mauvaise foi avec délices, car il s'agit pour eux, non pas de persuader par de bons arguments, mais d'intimider ou de désorienter. Si vous les pressez trop vivement, ils se ferment, ils vous signifient d'un mot superbe que le temps d'argumenter est passé.
hanss
Příspěvky: 202
Registrován: 19. 12. 2015, 19:49

Re: Copak Češi někdy napsali něco dobrého?

Příspěvek od hanss »

Jak je možné se dočíst ve zmíněné wiki, to co Gulik přeložil z čínštiny byl "historický detektivní román", a nebyl to román staročínský, ale relativně moderní - z 18. století, přičemž čínský autor zpracoval do románu povídky a historky mingské doby, vzniklé řekněme v 16.-17. století. Děj je přitom zasazený do konce 7. století.

A detektivka zasazená tisíc let do minulosti je historická detektivka. Takže žánr ve světovém měřítku sahá nejméně do toho 16. století. A Evropa má jako obvykle zpoždění...
Odpovědět

Zpět na „Kultura“

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 2 hosti