Knihy, tvůrčí psaní a všechno okolo

[Sadako]

Četla jsem byl vědec, vynálezce, fantasta, magor a geostacionární družice a vlastně mi to vůbec nepřišlo divné.

Já před pár dny vyhrabala nějaké svoje starší věci. Hrůza s ďáblem spářená, ale aspoň vidím progres a něco se dokonce možná bude dát i zkanibalizovat.

[Argonantus]

Nelítostně pokračuji v pitvě Vlaku. Ono to má ještě čtyři další kapitoly, a celkem je rozsah 37 stran (rukopisných, samozřejmě). Jakože noveletta. No, uvidíme.

11) Hned na začátku druhé kapitoly je jedna stránková scénka, kde se ukáže, že vlak by měl jet jinudy, protože je tam blbé geologické podloží. Což se zdá být málo i na tu stránku, ale je to konečně k věci, neb je to stopa, jak se ukáže později.

12) Na to navazuje pětistrana, která tvoří zbytek kapitoly. A ejhle, leccos je jinak. Především se tu konečně stane vražda, která bafne z děje naprosto nečekaně; jeden ze dvou těch průzkumníků zajde za šutr, rána a ticho, zajde tam druhý a zjistí, že ten první dostal něčím do hlavy a je po něm. Další parta dělníků – co rozbíjí ty šutry - je dva kilometry daleko a všichni na sebe celou dobu koukali, takže dost dobré alibi. Pointa – vrahem musí být ten druhý průzkumník, což je ale náhodou hlavní hrdina a jak se ukáže, vynucený detektiv.

13) Napsané je to stále dost nepřesvědčivě; dost se tam teskní nad špatností vraždy; a z reálií se dalo vytřískat daleko víc, ale vzal to čert; scéna dokonale dává smysl, expozice, vytváří to záhadnou záhadu, a vo tom to je, čéče. O dvě patra lepší, než začátek. Totiž dobrý, rozumný průměr. Samozřejmě šlo ty dvě scény spojit, stopa v jednostraně se schovává hůř, než v šestistraně.

14) Kapitola třetí, vskutečnosti jádro děje. Napřed je pětistrana s takovými detektivními úvahami hrdiny, kdo to jako mohl udělat. Železobetonový okruh podezřelých; pointa toho, že jsme na Marsu a náhodný okolojdoucí pachatel je vyloučen. Moc tyhle retrospektivy nemám rád, má je dělat hlavně čtenář, ale občas to není špatné, když je scéna už dost nepřehledná. Dejme tomu.

15) Pak je hrdina je odvážen transportérem před Koordinační komisi, jede v tom transportéru a cestou dumá retro o scéně předchozí v retrospektivě, kde je další stopa. A ještě stihne dojet domů za manželkou a ta ho pošle za farářem. To vše jen na dvou (!) stranách.
Prozrazuje to, že jsem uměl techniku flashbacku, a že mi nedělalo problému spojovat delší a zdánlivě nesouvisející scény. Nicméně jsem si naprosto neuvědomoval, co dělám, jen jsem to smažil dál a dál, takže po této velmi efektivní spojce je najednou půlstránková scénka s farářem, který dá radu, kterou mu klidně mohla dát ta manželka (krásná & chytrá, jak jinak. A dost syntetická, neb jsem tehdy znal manželky maximálně z biografu).

16) Další jízda vlakem, četba novin vede k další stopě v novinách (zábavné, kterak v daleké supertechnické budoucnosti budeme číst furt papírové noviny). Další dvojstrana před Koordinační komisí, která dojde k divně kompromisnímu rozhodnutí (asi je to vrah, ale nejsme si jisti, tak ho necháme být), a konečně další jízda vlakem zpátky, a retrovzpomínka na další radu manželky vede k rozřešení klíčové záhady, jak mohlo být železobetonové alibi zfixlováno. Což neprozradím, protože to jediné má trochu cenu a snad by se to dalo nějak využít.

17) Celý ten asi třináctistránkový bordel třetí kapitoly bych dnes určitě napral do jediné scény. Asi bych i něco vyhodil; cestovat není třeba třikrát, i když je po Marsu daleko, neb máme něco jako dramatický čas, který dovoluje vynechávat. Nápovědná postava stačí bohatě jedna.
Soud na dvě strany – coby výsledek toho cestování - je WTF, pokud tam něco takového má být, v přímém přenosu, pak bych očekával ohromující dramatický dialog, box intelektů, vzor Dvanáct rozhněvaných mužů. Soudní drama má prostě taky svoje pravidla a nároky. Z hlediska detektivky to tady funkční není; vysvětluje to jen mlhavou situaci, kdy hlavní podezřelý běhá po terénu a provádí svoje vlastní vyšetřování. A být to tam klidně mohlo, šlo uplatnit to detektivní dumání nad okruhem podezřelých.

18) No a na konci neměl být ještě vysvětlen hlavní trik (howdunita), ježto nic lepšího už nepřijde. Poirot by to napral do finální vysvětlovací scény a měl by pravdu.

19) Čtvrtá kapitola. Jeden z dělníků, u kterého hrdina – z dost vratkých důvodů, zdá se mi – dospěje k závěru, že to hledaný vrah není, je povýšen na Watsona. Oba dospějí ke zjištění, že motiv by mohl vězet v samotné stavbě vlaku a v terénu; že ten průzkumník zjistil něco, co neměl. Což už takový objev není a asi to leckoho napadlo dřív.
Náš detektiv se vplíží k vedoucímu průzkumu a pátrá tam po záznamech (opět papírových, mimochodem). A šéf průzkumníků ho nachytá a vedou debatu a naivní hrdina mu věří, neb ho nenapadne, že právě ten šéf by mohl být vrah (je to jeden z těch sedmi maníků dva kilometry daleko). Dnes je to strašně profláknutá finta všech thrillerů, už tehdy to nebyl nejnovější nápad, ale budiž, alespoň o něco se to snaží.

20) V dalším průběhu čtvrté kapitoly detektiv s Watsonem připraví past, a padouch do ní v akčním závěru padne, jak se sluší. Jakože ucházející.

21) Hodně zajímavá perla je slepá půlstránková scéna, kde koukáme, co dělá vrah a nevíme kdo to je. Když jsem psal v roce 2011 Sedm ryb, tak jsem tuhle techniku znovuobjevoval, netuše, že jsem to už strašně dávno uměl. Jako kde jsem to sebral, to fakt nevím, ale zřejmě se to dělalo už tehdy. Asi nějaký scifista. Pokud vás napadl Terminátor, který tohle proslavil zejména (pohled okem robota), pak určitě ne, neb ten je novější.

22) Pátá kapitola, ještě rozstřižená na tři scény, podává Poirotovské vysvětlení. Ba spíše Baskervillovské – už je po všem, vrah je chycen, scéna je prakticky zbytečná, protože to šlo všechno pochopit z předchozího děje, je doplněno jen jméno vraha, aby to bylo alespoň k něčemu. Čtyři strany celá kapitola dohromady, to se dá už přežít.

23) Takže – z pěti kapitol šlo zahodit první a poslední. Z těch 37 stran to šlo zvládnout na 26, možná ještě méně. Zbylé tři kapitoly a dost frenetických 12 scén šlo naprat do několika málo, tří nebo čtyř. Ukázalo by se, že tahle noveletta je na samé hraně shortstory, nemá moc odboček a spíš jsou to zatáčky hlavní linie, které dělají komplexnost. Ale to ještě není vada; takto vyprávět samozřejmě lze (Tarantino, například). Zdá se to být také jediná dovednost, kterou jsem jakž takž zvládal. Vada je to uhlí okolo, kterým je to obalené jako sendvič.

24) Pokud někdo nemá rád detektivky, co jsou prostě jen detektivky, pak se nabízely zejména dvě techniky, po kterých to vysloveně volá; Lovecraftovské popisy pusté skalnaté krajiny na Marsu a tím vyvolání atmosféry, a dialogové drama charakterů. Čímž by taky nějaké charaktery začaly vznikat. Což se ovšem oboje na druhém levelu jazyka, ne zcela zvládnutém, vytvořit nedá vůbec. Takže to tam není; jen to tam tuším, že to tam klidně být mohlo. A pak by to mělo i nějakou cenu.

25) Vidím také, že hodně problémů je vyvoláno mojí tehdejší metodou řítit se vpřed stále dál a dál, nevracet se a neopravovat. Vlak vznikl v lavině asi šesti povídek během jediného měsíce, zahrnující dost šílených 137 stran. Nebyl čas ptát se, kdo je kdo.
Kdybych to uměl a stačil Poeovsky rozpitvat, asi by mi byl prostor na zlepšování jasný. Uvědomit si, co která scéna dělá a co má za úkol, to je třeba dost zásadní pokrok. Totéž jedna každá postava; hned bych viděl, že je jich zbytečně moc.

[Vallun]

Pitvání Vlaku je zajímavé, ale já bych ocenil, kdyby se vystřihl Argonantus jako autor Ztracených letopisů zvláště...je tady toho moc...vím,žes o jedné věci něco psal, ale nemohu to najít:(

[Argonantus]

Jo. Já jsem tohle vlákno totálně ovládl, jak říká Sosáček.
Na druhou stranu, necítím se provinile, protože jinak by dávno chcíplo pro nezájem.
Jednou se zmotám a udělám druhý díl se shrnutím na začátku, aby se v tom vyznal i někdo jiný kromě mě.
Ztracené letopisy pitval Fingalen na můj dotaz tady https://rpgforum.cz/forum/viewtopic.php ... 57#p362457
jestli je to, co máš na mysli.

[Vallun]

Ne tak docela - chtěl bych mít všechny poznámky k celému Argonantovi na jendom místě, aby se k nim dalo vracet, když člověk zase kus přečte..

Teď ale mám otázku k Vězňům...hrob v Litoměřicích je? A hlavně vila pod Kostelcem?

[Argonantus]

Hrob ne. Navíc, když budeš číst dál, není důvod ho najít.
Stavba pod Kostelcem je. I když to není římská vila, je podivuhodně zneklidňující. Vskutečnosti poplužní dvůr od zámku, o dost mladší.
Kostel v Kostelci je. A je taky náramně zvláštní.
Taky je Goranova studna, jak praví i vstupní poznámka, a výzdoba na ní pochází z toho zbouraného románského kostela sv. Jiří (hned vedle toho hrobu).
Taky jsou obě listiny. Litoměřická i pražské biskupství a dost často se na ně odkazuje z různých důvodů.

Jinak ten Vlak a podobné věci - to je postranní výsledek článku pro Drakkar o tom románu a druhého období. Já už jsem to dávno odepsal a není to pro mne moc zajímavé, ale uvědomil jsem si, že pro velkou část z lidí tady okolo to zajímavé být může, protože jste na tom podobně. Dokonce většinou o kousíček lépe; u někoho se už mlhavě rýsuje, že by se mohl objevit i třetí level.

[Vallun]

díky

[Jerson]

Argonante, ten vlak si lze někde přečíst, třeba soukromě? Daleká historie mě moc nebere, ale o Marsu bych si přečetl rád.

[Argonantus]

Dost těžko protoze je to rukopis. Musel bych ho přepsat a to se mi fakt nechce.

[Jerson]

Pokud nemáš nečitelný rukopis, stačilo by nafotit. 37 stran se ještě dá.

[Argonantus]

Zkouším to a je to dost sileny. Uvidíme.

EDIT: nelze odeslat, too large. Sorry jako. Kašlu na to.

[Argonantus]

Číslo 88 zije a došlo ke konci.

[Vallun]

Hurá

[Argonantus]

Tak beru Jersonovu výhradu, že nemá cenu kritika, když není text. Takže aby něco bylo, přepsal jsem tu scénu z druhé kapitoly Vlaku, kterou pokládám za relativně nejlepší. Rok 1983, číslo 38.
Můžete se posmívat a metat rajčata.

*
Teď museli stavět vlak všichni. Pár dní se věnovali novému vyměřování a práce se zdržela. Nyní se u velkého stroje na pokládání kolejí zaměstnali všichni. Napřed vyrýt strojem jámy na kotvy, potom připevnit dvacetimetrovou kolejnici, metr vysokou a metr dvacet širokou. A vedle ještě jednu. Po jedné bude jezdit vlak tam, po druhé zpět. Vlastní práci prováděl stroj a pět robotů, tentokrát ale pomáhalo dalších pět robotů a téměř všichni lidé.

„Budeme muset prostřílet další úsek cesty. Potřebuji dva lidi,“ řekl Ionnes. Přihlásil se Herkules a Jim Henson. Vzali si ruční lasery a mapu. Potom vyrazili s buldozerem po vyčištěné cestě pro koleje.
„Já půjdu odstřelit tamten balvan,“ řekl Jim, „až ti řeknu, tak mi to přijedeš odklidit.“

Herkules tedy čekal v buldozeru a Jim vyšel přechodovou komorou ven. Za chvíli Herkules viděl malou postavičku, která zašla za skálu. Potom uslyšel v rádiu Jimův hlas: „Začínám střílet, pozor!“ A pak bylo slyšet zasyčení a za skálou zazářilo jasné světlo. Vrcholek balvanu se rozpadl na atomy. Pak ještě jeden záblesk. Znovu se rozpadla část skály. A najednou strašlivé zasyčení, zachroptění a tuicho.

Herkules se překvapeně zarazil. „Jime?“
Ale rádio neodpovědělo. Marťanská krajina byla úplně pustá. Herkules vyrazil ven. Za čtvrt minuty prošel přetlakovou komorou a běžel, nejvyšší možnou rychlostí, běžel se podívat, co se stalo. Snad nějaká obluda napadla Jima? Nebo se snad zabil laserem? Nebo je jen rozbité rádio?
Doběhl k balvanu a strnul.

Před ním ležel muž ve skafandru tváří k zemi. Měl rozbitou přilbu skafandru i s hlavou. Rána musela být strašlivá a nebylo pochyb, že muž je mrtev. Byl to Jim Henson.

Herkules klesl na zem. Byl ohromen. V jeho mysli se mísil úžas a odpor. Chtělo se mu křičet, že se jedná o nějaké nedorozumění. O nějaký strašlivý omyl.

Ale mrtvé tělo nepřipouštělo žádné pochyby. Poprvé v historii Marsu někdo zabil člověka. Naposledy tu zemřeli lidé násilnou smrtí před pětadvaceti lety při revoluci. A to byli cizí, ozbrojení vojáci, kteří zahynuli ve válce. Ale vražda? Něco tak vzdáleného… tak nesmyslného… kdo to udělal? Proč? Co tím mohl kdo získat?

Herkules měl odedávna pocit, že velké zločiny se na Marsu stát nemohou. Nebylo tu žádné bohatství a nikdo je nemohl na Marsu využít. Na Marsu žili skoro samí vědci. Nic nebylo této společnosti cizejší, než vražda. Každodenní dřina v marsovské pustině něco takového nepřipouštěla.

A teď tu ležel člověk, zabitý někým z přátel. Novodobý Ábel. Jeho krev volala po pomstě.
Co dělat? Co vůbec může dělat? Vždyť na Marsu není policie, nikdo tady vraha nehledá, neexistuje porota, nic! Co bude dělat Jimova rodina? Jak je může někdo odškodnit? Jak zabránit tomu, aby vrah neunikl?
Kamarád, před chvílí živý a veselý, v půli práce. A najednou je mrtvý, jeho život skončil. Ani se tomu nedá věřit. Někde tady nedaleko číhá vrah. Je to člověk a navíc jeden z kamarádů.
To je strašné! Ještě mnohem horší, než sám fakt, že Jim je mrtev. Někdo z přátel je vrah. A je to stejně jisté a nevyhnutelné, jako ta vražda. Všechno je to neotřesitelná, strašlivá jistota.

Mozek mu začal opět pracovat. Je třeba promyslet, co udělá. Velmi rád četl starodávné i novodobé detektivky, ale tam bylo všechno tak snadné… to byla jen veselá hra. Vražda byla její součást, zabitý člověk nikdy nežil. Detektiv byl zcela na výši situace a lehce řešil i ty největší záhady.

Existuje vůbec někdo, kdo by poradil, co dělat? Je někdo takový na celé planetě?
Napadla jej nová myšlenka. Vražda se stala před několika minutami. Vrah by tu mohl ještě být. Nejistě vstal a rozhlédl se. Nikde ani známky po přítomnosti nějakého člověka. Jen pustý, kamenný labyrint. A při tom měl pocit, že jej odněkud pozorují dvě zlé oči. Ne, tady nikoho nenajde. Být to někde v Hellasu nebo v Utopii, byl by viděl každého člověka na míle daleko. Ale v této krajině by se mohlo pár metrů od něj skrývat třeba deset vrahů a nenašel by je ani za den.

Znovu si prohlédl mrtvého Jima Hensona. Tentokrát klidněji a pozorněji. Mrtvý dostal strašlivou ránu něčím těžkým a padl dopředu. Nemohl si taková zranění způsobit sám a nemohla to být ani náhoda. Ten pád dopředu, to byl nezvratný důkaz. Ránu, která prorazí dosti pevnou přilbu skafandru i lebku, mohl zasadit jen silný člověk – ale zase to nemusel být nějak mimořádný silák. Takový Tyl Darwin by to dokázal lehko. A zřejmě i Ionnes a Rasmund a Vogeltanz a Morzov. Otřásl se. Je to odporné pomyšlení, že tohle spáchal někdo z nich. Ne, musí se přinutit promyslet i takovéto možnosti. Kdo by takovou ránu zasadit nemohl? Zřejmě Aiko Kosawa a snad David Miriel. Ale kdo ví, možná mají větší sílu, než by člověk myslel. Potřebuje nějakou jistotu!
S hrůzou si uvědomil, že mrtvý u sebe nemá laserový paprskomet. To znamená, že jej vrah odnesl. A celou dobu může na Herkula mířit…

Na čele mu vyrazil studený pot. Co dělat? Musí, musí se rychle dostat k buldozeru. Má tam přece svůj laser. A může ujet z tohoto místa.
Vyrazil rychle a kryl se za kameny. Věděl, že si počíná nesmyslně – vrah jej mohl zasáhnout už předtím. Došel k buldozeru. Když se tak díval na tu mlčenlivou hromadu železa, napadlo jej, že by vrah mohl číhat uvnitř. Zarazil se. Má jedinou možnost – riskovat. Vrah jej doposud nenapadl, i když to dávno mohl udělat.
Musím riskovat, že odešel. Že chtěl zabít jenom Jima. S mrazením v zádech vstoupil do přetlakové komory a začal vypouštět vzduch. Potom otevřel dveře.

Uvnitř nebyl nikdo. V životě nezažil takovou úlevu. Alespoň v něčem štěstí, myslel si. Klesl na křeslo řidiče a zdvihl hledí přilby. Nahmatal rukověť laseru a a sevřel ji pevně v dlani. Hned se cítil o něco lépe. Co dál? Jediná možnost, vrátit se k lidem. Nemá Jima naložit? V těch zábavných knihách bylo nutné nechat mrtvolu ležet a čekat, až přijde policie.
Má to smysl i teď? Vždyť je to směšné! Na koho čekat, když na celé planetě nikdo vraždám nerozumí! Ale přece jej tam nechá. Aby mrtvého viděli i ostatní. Sam Nichols je přece lékař. Třeba by z mrtvého těla něco vyčetl…

Rozjel buldozer. Cestou mu vířily hlavou všechny možné myšlenky, jenom ne veselé. Buldozer vyjel na kopec a Herkules získal výhled. Kolem ohromné mašiny pracují lidé. Jeden, dva, pět… je jich sedm. To by odpovídalo. Chybí Nichols a Krejczyk a Ionnes s Mirielem, kteří chtěli dodělat baterii 205. On sám a Jim jeli prostřílet cestu. U stroje tedy má být Rasmund Llyot, Sims, Vogeltanz, Darwin, Morzov, Kosawa a Emanuel Hardy. Musí je sledovat. Nikdo nechybí, to je už jisté. Musí zjistit, kdo se vzdálil. Bude to snadné…

Dojel až k nim a vystoupil. „Vypněte to!“ řekl. Něco v jeho výrazu všechny zarazilo. Martin Vogeltanz zatáhl za jednu páku a veliký stroj, který zrovna zapouštěl do země kotvy, zmlkl.
„Co se děje?“

„Jima Hensona před několika minutami někdo zabil. A udělal to někdo z nás!“
„Herkule! Ty jsi zešílel! Top je nesmysl!“ vykřikl nesvým hlasem Ariel. Ale Herkules stál úplně klidně a vyzařovala z něj strašlivá jistota.

„Herkule, to není možné! Řekni, že to není pravda!“ řekl nejistě Aiko.
„Je. Odstřeloval skálu a já byl v buldozeru a poslouchal ho. Najednou slyším zachroptění a pak ticho. Když jsem k Jimovi došel, měl zezadu rozbitou hlavu. Někdo jej zabil, zřejmě něčím jako vzorkovací tyčí. A byl to někdo z nás. Kdo se odtud vzdálil?“
„Neblázni, Herkule. Vždyť jsme tu byli všichni celou dobu, tak, jak nás vidíš. Nikdo nemohl odejít déle než tak na dvě minuty, jinak bychom si toho všimli,“ řekl rozhodně Llyot.
„A je – opravdu mrtvý?“ vyrazil ze sebe Ariel.
„Je. Rána mu rozbila přilbu i hlavu. Není pochyb. Můžeme se tam jít podívat.“

Zarazil se. Viděl, jak se na něho dívá Darwin. Byl i přes sklo skafandru pobledlý. Tiše řekl Herkulovi: „Říkáš, že Jima někdo zabil. A já mohu přísahat, že odtud nikdo neodešel. A že ti druzí čtyři jsou odtud pět kilometrů daleko a mimo to vysílali do Xanthe. Poslouchali jsme to. Do rádia mluvili všichni. Lloyd Ionnes, Sam Nichols, i Krejczyk, i David. Jediný, kdo byl sám nedaleko mrtvého a sám jsi byl ty.“

Teď konečně pochopil. On je jediný, kdo mohl zabít. A on to neudělal. Ale jak je přesvědčí? Je to vůbec možné?
„Pojďte, pojedeme tam,“ řekl nejistě. Zamířili do transportéru. Ras Llyot, Tyl Darwin, a Vogeltanz zamířili k jeho buldozeru. Najednou vyšel Martin Vogeltanz zpět a držel něco v ruce. Herkules to poznal. Martin řekl přísně: “Říkal jsi, že Jim právě střílel, když se to stalo. Můžeš mi vysvětlit, proč si přivezl jeho i svůj laser zpět?“

[Sosacek]

Tedka jsem znovuotevrel jednu knizku a musim rict ze po tech knizkach napsanejch jak kdyby je psal nekdo komu je 15 (the Expanse, treba) je husty videt mistra jazyka v akci.

Sledujte, kolik toho typek dokazal rict o svete v tehdle dvou nebo trech odstavcich:

THEY SET A SLAMHOUND on Turner’s trail in New Delhi, slotted it to his pheromones and the color of his hair. It caught up with him on a street called Chandni Chauk and came scrambling for his rented BMW through a forest of bare brown legs and pedicab tires. Its core was a kilogram of recrystallized hexogene and flaked TNT.

He didn’t see it coming. The last he saw of India was the pink stucco façade of a place called the Khush-Oil Hotel.

Because he had a good agent, he had a good contract. Because he had a good contract, he was in Singapore an hour after the explosion. Most of him, anyway. The Dutch surgeon liked to joke about that, how an unspecified percentage of Turner hadn’t made it out of Palam International on that first flight and had to spend the night there in a shed, in a support vat.

It took the Dutchman and his team three months to put Turner together again. They cloned a square meter of skin for him, grew it on slabs of collagen and shark-cartilage polysaccharides. They bought eyes and genitals on the open market. The eyes were green.

He spent most of those three months in a ROM-generated simstim construct of an idealized New England boyhood of the previous century. The Dutchman’s visits were gray dawn dreams, nightmares that faded as the sky lightened beyond his second-floor bedroom window. You could smell the lilacs, late at night. He read Conan Doyle by the light of a sixty-watt bulb behind a parchment shade printed with clipper ships. He masturbated in the smell of clean cotton sheets and thought about cheerleaders. The Dutchman opened a door in his back brain and came strolling in to ask questions, but in the morning his mother called him down to Wheaties, eggs and bacon, coffee with milk and sugar.

And one morning he woke in a strange bed, the Dutchman standing beside a window spilling tropical green and a sunlight that hurt his eyes. “You can go home now, Turner. We’re done with you. You’re good as new.”