Pohádky

Literatura, film, hudba, divadlo, opereta a jiné výdobytky civilizace.

Moderátor: Faskal

Argonantus
.
Příspěvky: 16639
Registrován: 31. 10. 2006, 17:35

Pohádky

Příspěvek od Argonantus » 9. 4. 2019, 18:02

K novodobému chápání pohádky

Via Sadako odkaz jsem si prostudoval Filovo pojednání https://www.jestevetsikritik.cz/texty-z ... me-pohadky . Původní článek v odkaze je zaheslovaný pouze pro registrované, ale v mé protifilipice je obsažen celý. Místy klouže Fila po povrchu věci, ale párkrát se podařilo trefit problém pohádek přímo na komoru, takže ač s článkem moc nesouhlasím, přesto díky za něj.
Nedávno jsem absolvoval rozhovor pro Český rozhlas Plus, kde se u příležitosti úmrtí Václava Vorlíčka diskutovalo o českých pohádkách. Vysvětlit důvody obliby pohádek v tuzemsku nejde v pár větách a rozhodně to nejde v rádiu, takže to zkusím aspoň tady. Každopádně děkuji editorce Editě Vitoušové a moderátorovi Vladimíru Krocovi za podnětné otázky, jež mě inspirovaly k napsání tohoto článku.
Ve státem řízené kinematografii existoval výrobní plán, kolik se má vyrábět pohádek, kriminálek, komedií, debutů, náročných uměleckých filmů apod. Systém byl celkem podobný a hlavně podobně profesionalizovaný jako výroba filmů v Hollywoodu. Na pohádky existovalo několik dramaturgických/tvůrčích skupin, připravovaly se dlouho dopředu a byla velká snaha dělat je co nejlépe, protože se stávaly výborným vývozním artiklem. Navíc se mohly opakovaně každý rok uvádět v televizi.
Materialistické marxistické vysvětlení, dané ekonomikou. Asi je to pravda, ale uniká podstata věci – diváci měli pohádky rádi dávno před komunismem a autoři taky. Pohádka by nemohla být ekonomicky úspěšná, kdyby nikoho nezajímala.
Vzhledem k tomu, že televize vysílala dost nudných věcí (především politické zpravodajství a různé nedělní chvilky poezie), pohádky působily vždy jako velké osvěžení.
This. V této jediné větě se podle mne skrývá jádro pudla, a Fila to nějak nedocenil. Zejména, že pohádka byla vlastně monopolním azylem čehokoli fantastického – mýtu, hororu, ještě neexistující fantazy. Kdo měl rád cokoli nereálného, byl odkázán na pohádky. V padesátých letech zcela výlučně, v sedmdesátých letech se občas mihla nějaká opatrná prvotní scifi. Fantasy neexistovala, horor jedině nedopatřením dozorujících soudruhů. Jo, a komedie; tam se občas něco zajímavého zjevilo. Ale zase jen do půlky sedmdesátých let, než se normalizace dokonale znormalizovala.
Opakováním zároveň vzniká návyk a také pocit něčeho svátečního, cyklického – nějakým způsobem to odpovídá duchovní potřebě členit rok do určitých etap. Pokud zmizel náboženský rozměr Vánoc, muselo ho nahradit něco jiného – pohoda u televizní obrazovky s mísami cukroví na stolech.
Rozvádění materialistického výkladu světa, méně zajímavé.
V socialistickém Československu chyběl žánr dobového kostýmního dobrodružství. Bylo nemožné natáčet Tři mušketýry či Angeliku, k tuzemské prvorepublikové rodokapsové literatuře panoval odmítavý postoj, ale bylo možné dělat pohádky. Něco barevného pro velké plátno, s jistou dávkou akce a romantiky.
„Kostýmní dobrodružství“ je imbecilní synonymum pro historický příběh.

Jinak věcně je to pravda, tohle dost chybělo taky. Císařův pekař je tak trochu nezařaditelný hybrid pohádky a „dobového kostýmního dobrodružství“. Lidi to automaticky milovali, i když to mělo mouchy. Vávrova husitská trilogie byla slavná proto, že se tam mlátili rytíři, příšernou nalejvárnu mezi dějem se pokoušeli diváci statečně ignorovat. To je ostatně případ i normalizačního Vorlíčka – jsou tam vodníci, tak je to bezva, všechno ostatní raději ignorujeme.
Pohádka je navíc žánr určený pro více generací a na filmy chodí rodiče s dětmi, případně lze počítat se školními představeními, čímž narůstají tržby. Šlo o vítaný příspěvek do státní pokladny, případně do pokladny Barrandova, protože úspěšnější filmy svými zisky pomáhají dotovat filmy neúspěšnější, například divácky náročné. Nebýt výdělečných pohádek a komedií, neměli bychom možná novou vlnu v takové podobě, jak ji známe
.
Z materialistické linky vybočují ty rodiče a děti. Nejde jen o ekonomiku. Efekt sdílení zážitku mezi generacemi, pro dobrou pohádku typický, je její výlučné specifikum, které mohou jiné žánry jen závidět.
Nejde jen o to, že pohádky mohly být populární jaksi samy od sebe; podstatné je, že jejich výroba byla podporována, protože jejich ideologie odpovídala v naprosté většině případů oficiálnímu výkladu dějin: šlechta je zkorumpovaná a zdegenerovaná, lid je v jádru zdravý a postupně převezme vládu. I králové a princové se dělí na konzervativní–zdegenerované–přešlechtěné a pokrokové a zároveň obyčejné, kteří lidu naslouchají, případně se převlékají do jeho šatů a vydávají se za obyčejné chasníky. Může to znít přehnaně, ale pohádky dokonale reprezentují příběh „osvobození lidových mas“. Oslavují zdravý selský rozum, podněcují k práci a kritizují zahálku,
Uf. Pohádky nemohly být populární jaksi samy od sebe; od toho tu právě máme tento článek, aby nám záhadu vysvětlil. Další teorie je těžký posun výkladu pohádky mimo původní pojetí.

I u skupiny „lidových“ pohádek o hloupém selském Honzovi, co udělá zdrcující kariéru, nebo u Popelky, je třeba si povšimnout, že cílem není nějaká obroda selských mas, ale naopak pozdvižení sedláka mezi aristokracii, mezi výjimečné. Což se dělo i ve středověku, je to základ všech archetypů úspěchu a pokračuje vlastně dodnes – pan X byl povýšen do šlechtického stavu, a my ho můžeme obdivovat coby novou celebritu.
Existují také pohádky bytostně aristokratické, po celou dobu o urozených a mezi urozenými, jako třeba Kráska a Zvíře, kde selský lid tvoří toliko nepodstatný kompars. Takto jsou dnes budovány třeba Star Wars – důležité je, kdo je čí potomek a zda má v krvi midichloriány. Kdo nemá, je tak trochu outsider.
Různé pohádky v sobě obsahují schéma opozice dvou království, kdy jedno zastupuje dekadentní–temný západ, kde se zbrojí na válku, a druhé chudé království, v němž se dbá na zájmy obyčejného lidu a na klid na práci, případně radostnou práci a legraci po práci.
Jde zřejmě o Princeznu se zlatou hvězdou na čele. Podezírám, že tenhle topos dvou království je vlastně také novodobý a umělý, pohádka na vývoj světa obvykle dlabala a zajímal ji hlavně jedinec. V Grimmech nebo z Perraultovi tohle nenacházím.
Stejně tak v pohádkách často vystupují lakotní a uzurpátorští statkáři, kteří vykořisťují své zaměstnance.
Opět skoro čistě socialistická licence. Drda, který pohádky prasil k obrazu ideologie. Argumentovat jím zpětně, že pohádky jsou obvykle takové, je nedorozumění.
Spíš bych viděl jako základ individuální příběh o nepoctivém vykukovi, kterého přelstil hodný a chytrý hrdina https://cs.wikipedia.org/wiki/Till_Eulenspiegel , jehož předchůdci byli ponejvíce orientálního původu.
Pohádky na jedné straně stvrzovaly základy vládnoucí ideologie a na straně druhé byly únikem z reality. Socialismus byl éra, která velmi potlačovala úlohu jednotlivce v dějinách. Všemožní „chytří hloupí Honzové“ však byli těmi, kteří dovedli změnit svět, někoho převézt, porazit draka, symbolizujícího zlo. V pohádkách bylo možné vyhrát nad vrchností a existovalo v nich často peklo, které sčítá hříchy. Některé pohádky vlastně znovunavozovaly představu, že nad zlem lze zvítězit a že pravda se prosadí.
Poslední věta je podstatná. Univerzální a daleko přirozenější a archetypálnější základ pohádky, než konkrétní a poměrně úzce vymezená sociální kritika, na kterou se to pokoušeli za komunismu osekat. Předmětem střetu a jádrem situace může být jakákoli nespravedlnost, jakékoli nebezpečí, jakýkoli zásadní problém. Princ je očarován a bere si místo úžasně ctnostné Anežky nějakou zlou bábu z cizího království. Princezna je začarována do skály a je třeba ji z toho vysekat. Království ohrožuje drak. Král je manipulován zlými rádci ke zkáze království. A tak dále.
Všechny různé verze příběhu Císařovy nové šaty umožňovaly zvolat: „Král je nahý!“ Součástí (ne zdaleka všech) pohádek tedy byly i různé skryté narážky na režim, jež se ale tvářily, že útočí na jiného povoleného protivníka. Rozhodně to bylo méně typické v 50. a 70. letech, naprosto typické ale v 60. a 80. letech – přesně podle toho, jak se utužoval či uvolňoval režim. (Princip utahování a povolování šroubů se dnes velmi špatně vysvětluje porevolučním generacím, protože šlo často o těžko postřehnutelnou dialektiku mezi žádanou „konstruktivní“ a „nebezpečnou“ kritikou.) Některé pohádky, jež ukazují rozpadající se království, zase klidně mohly navozovat dojem, že vyprávějí nikoli o feudalismu v krizi, ale o rozpadajícím se socialistickém systému.
Císařovy nové šaty je umělá pohádka od nějakého Andersena. Ve starých dobách to moc typické téma není. Socialismus to miloval jedině ve variantě, že byl nelítostně odhalen zlý feudál, měšťák nebo sedlák. Varianta, že současné vedení státu by mohl mít nějaké mouchy, byla naopak děsivá alegorie. Na tohle se brnkalo v šedesátých letech, například Bílá paní.
Ale pro rozvoj pohádky tahle politizace nikdy moc šťastná nebyla. Jádro pohádky je právě nadčasové, ba přímo věčné. Ty nejlepší pohádky fungují od Perraluta furt stejně, a lze se domnívat, že byly s nepatrnými obměnami vyprávěny už celá staletí předtím, jak ostatně autor naznačoval s odkazem na manželku Karla Velikého. Zamknout pohádku do konkrétního období je pro ni nebezpečný omyl.
Únikovost pohádek spočívala ale třeba i v tom, že ukazovaly nejkrásnější zachované kouty tehdejší přírody. Jedním ze základních znaků československého socialismu však byla obrovská neúcta k přírodě, zhoršení ekologických podmínek, ničení různých území nekontrolovanou těžbou, zamoření smogem, špinavé ulice, rozbité silnice a chodníky, opadané fasády domů apod. Často zapomínáme na to, že pro většinu lidí na severu Čech a Moravy a ve velkých či příhraničních městech byl život neobyčejně hnusný, šedivý a špinavý. V pohádkách bylo možné vidět to krásné, co se jinak do mnoha filmů jiných žánrů vůbec nedostalo. (Zbytek kinematografie 70. a 80. let už ani nedokázal zakrývat, jak hnusný byl zdejší svět za ostnatým drátem.)
Poznamenám jedovatě, že pražský intelektuál nevidí, že nejšpinavější a nejšedivější ze všeho byla Praha. A že šedivost nebylo třeba hledat na severu Čech nebo Moravy, ale byla doslova všudypřítomná. A do těch nejdivočejších a nejčistších míst přírody se prostě nesmělo, protože vojenské nebo hraniční pásmo. Motiv to asi je, ale opět hodně dobový a ne tak zásadní, jako ty předchozí.
Podobně jako u zobrazování přírody tak, jak ji většina lidí neznala (pokud neměli velké štěstí, že žili zrovna v bezproblémových oblastech nebo když hodně cestovali), měly pohádky možnost ukazovat lidi v podobách, jež jsme neznali. Týkalo se to především oblékání. Socialistické obchody nenabízely nic moc jiného než nudnou a poměrně ošklivou konfekci. Naprostá většina dokumentů či zpravodajství té doby zaznamenává, jak strašlivě lidé tehdy chodili oblékaní. Paradoxně většina dnešních retro filmů a seriálů (především typu Vyprávěj) naopak nabízí velmi zavádějící dojem, jak tehdy vypadal průměrný Čech či Slovák a průměrná Češka či Slovenka v ulicích. Kromě jistého krátkého rozkvětu módy v 60. letech bylo v Československu velmi obtížné koupit si cokoli originálního. Pohádky – především v případě šatů princezen a popelek – umožňovaly spatřit něco jiného, nového a krásného.
Mno. Balet čs. televize a pseudobaroko Babičky Boženy Němcové se mi jevilo tehdy podobně uniformní a otravné, jako cokoli jiného. A moc jsem oblečení jako mladistvý jedinec neřešil.

Myslím, že na tomto místě se sluší poznamenat, že Fila úplně zasklil tu chybějící romantickou linku příběhu v českém filmu, kterou pohádka rovněž suplovala. Tři oříšky pro Popelku, zejména a zcela evidentně. Téma jako hrom, kterého se celý socialismus téměř vzdal.
Zároveň mluvíme o značné setrvačnosti vkusu v současné české kultuře. Stále je v nás esteticky zakonzervovaná normalizace. Nová éra – poslední více než čtvrtstoletí – nedokázala v oblasti pohádek vygenerovat nic nového. Vše podstatné se odehrálo již v 80. letech, kdy se pohádky začaly pojímat postmoderním způsobem v duchu Arabely – propojováním tradičních pohádkových motivů a postav se současným světem a zároveň tehdejší popkulturou (například Fantomasem).
Ve skutečnosti Fila podstatu pohádky přechází dost rychle a věnuje se jen té okrajové vlně moderních a studiových pohádek, už řádně znormalizovaných. Chybí tu třeba docela kolosální Herzovy pohádky Panna a netvor nebo Deváté srdce. Chybí tu S čerty nejsou žerty, což se nenápadně na csfd plíží na místo úplně nejúspěšnější české pohádky – Fila si všiml jen toho, že se to napodobuje. Chybí Tři veteráni. Chybí tu časně porevoluční Nesmrtelná teta, což je docela epos.
Většina tradičních českých pohádek od Karla Jaromíra Erbena a Boženy Němcové už byla zfilmována.
To je vtip? Pokud se některé pohádky dvou našich největších klasiků zmotaly na lacinou studiovou pseudoadaptaci, třeba tahle moje v dětství velmi oblíbená https://www.csfd.cz/film/331251-neohroz ... s/prehled/ , případně z toho nebyl vytvořen oblíbený formát „tři chlapi a kůň“, pak tím není řečeno, že by se to nedalo zfilmovat doopravdy, s dnešní technikou a plnou vážností. V Hollywoodu by to rozhodně udělali. Navzdory umanutému přesvědčení všech machrů, děti nemají rády odfláknuté laciné studio, ale naopak milují velkoformátové kino s maximálními efekty.
Jinak Němcová a Erben jsou nejslavnější, ale zdaleka ne jediní sběratelé pohádek. Což třeba Václav Říha čili Václav Tille? Otevřel někdo někdy jeho skvělou sbírku pohádek? https://www.cbdb.cz/kniha-38920-pohadky ... clava-rihy
Také pár pohádek Karla Čapka, ty však mají modernější ráz.
Přesně. Modernější ráz, to je neštěstí nejen socialistických, ale vůbec moderních pohádkářů; pohádku vlastně nechápou, pohrdají jí, a snaží se z ní udělat „zábavný příběh pro děti“, což spočívá hlavně v tancování, zpívání a snížení inteligence. Čapka jakožto pohádkáře moc neberu vážně, to je jiný žánr. Stejně jako Svěráka a Wericha. Zadařilo se jim jen v několika ojedinělých opusech, kdy to dokonale sedlo, a kdy se vážnější podkres nepodařilo přebít nějakým vtipkováním (Tři veteráni).
Bratři Grimmové a Hans Christian Andersen jsou nahlíženi jako „kulturně cizí“, příliš temní a studení, bez šance na komerční úspěch,
Tak byli nahlíženi zejména komunisty. O jedno každé vydání se vedl boj, a potom ještě dlouhé debaty, zda má být Bůh s malým nebo velkým B, případně se cenzurovaly drastičtější exempláře, jakože pro děti. Znáte Jalovec? Děti, přirozeně velmi surové, by rozhodně jásaly, kdyby to někdo zfilmoval.
Soudobá vlna, kdy jsou naopak vyráběny zakčněné a přitvrzené hororové verze pohádek https://www.csfd.cz/film/269437-jenicek ... c/prehled/ mi dává zapravdu, že jsme do téhle studny sotva nahlédli.
který má v Česku v současnosti zaručit údajně jen pseudobarokní stylizace typu Anděl Páně. Ale ani ten není návratem k literárním klasikám 18. a 19. století. Jedná se o postmoderní mišmaš, který má sice relativně netradiční katolický základ, převážně jde ale o dvojsmyslné vtipkování pro dospělejší publikum.
To se ale týká 90% všeho, co Fila popisuje. Drtivá většina pohádek v původní podobě je stále utajována, dospělým i dětem.
Česká televize pod dojmem, že veřejnoprávnost znamená udržovat lidi mentálně v normalizaci, chrlí každoročně štědrovečerní pohádky, z nichž se žádná nestala a nejspíš ani nestane novodobou klasikou.
Což třeba Sedmero krkavců https://www.csfd.cz/film/346919-sedmero ... u/prehled/ ? Ukázka, co se taky může stát, když někdo tu klasiku opravdu zfilmuje. Jenže on ten Fila nemá rád Alici Nelis, tak nám to zatajil.
Svět je totiž dávno někde jinde. Namísto tradičních pohádek tu máme fantasy ságy typu Harry Potter a akční 3D filmy jako Shrek a LEGO Movie. Všechno je v nich mnohem dynamičtější a komplikovanější, než mohou nabídnout relativně pomalé pohádky, vzniklé před několika dekádami.
Já bych ty staré pohádky tak neodepisoval. Skrývají se tam archetypální skvosty. Grimmové, Hauff, Andersen, Erben, Němcová, viz výše. A nikdy to nebyl žánr výlučně pouze pro děti; vždycky si dobrou pohádku rádi s těmi dětmi dali i dospělí.
Představy, že pohádky jsou automaticky nadčasovým žánrem, protože přece „obsahují, ó, jak hluboké archetypy“, se míjejí s tím, že většina pohádek se už od 80. let s archetypy moc nezdržuje. A současné archetypální příběhy jsou podávány jinou formou.
No, to je ale právě to; kdyby se pohádky k těm archetypům vrátily, třeba by se ukázalo, že Harry Potter – který na nich vpodstatě stojí taky – má docela slušnou konkurenci.

Uživatelský avatar
Vallun
Příspěvky: 27211
Registrován: 14. 5. 2008, 10:40
Bydliště: Velká Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Pohádky

Příspěvek od Vallun » 9. 4. 2019, 18:26

A do těch nejdivočejších a nejčistších míst přírody se prostě nesmělo, protože vojenské nebo hraniční pásmo.
Jeden z bodů, který je třeba minulému režimu přičíst k dobru!

Jinak úplný základ: https://www.databazeknih.cz/knihy/psych ... dek-137891
Pokud chce někdo slyšet jen "ano" nebo "ne", tak jej nezajímá odpověď.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.

Odpovědět

Zpět na „Kultura“

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 host