od Argonantus » 22. 2. 2019, 14:04
Jen tak zlehka pár faktů k Izajášovi, které měl Argonantus zřejmě na mysli, když prožíval Boží soud. Jde o věci mezi učenci poměrně známé, a jsou v katedrálách často k vidění.
Staří židovští učenci dělili biblické knihy na triádu Tóra – Proroci – Spisy, se zhruba klesající důležitostí.
Proroci byli zásadní proto, že, na rozdíl od Spisů – což jsou takové dějiny a „co nám tak nějak zbylo“ – míří do budoucnosti, mají tedy zásadní vliv na osudy světa i konkrétních lidí. A uvnitř Proroků byla ještě vnitřní hierarchie – byli čtyři Velcí proroci, a zbytek jsou Malí proroci. Těch je jako mraků a kdekdo zapomíná, že to v Bibli vůbec je (Náhum, Abakuk nebo Joel).
Nepřející materialista to zřejmě odmávne s tím, že velcí proroci jsou velcí prostě proto, že toho víc nakecali a jejich knihy jsou dlouhé. Židovský učenec by zřejmě vysvětlil, že je v tom daleko víc. Proroci musí být čtyři, protože na čtyřce je zbudováno prakticky všechno počítání, kůň má čtyři nohy a vůz čtyři kola; je v tom prostě taková symetrie. Čtyři mudrci ví všechno o všem, jsou to fakt čarodějové nejvyšších levelů. A jsou to pánové Izajáš, Jeremijáš, Ezechiel a Daniel. Nad ně už moc není; jedině Tóra, kde občas mluví Pán osobně.
Křesťani měli tohle v hlavě už ve chvíli, kdy křesťanství budovali. Jako Nový zákon vylepšuje ten Starý, tak čtyři proroky nahradili čtyři evangelisté. Ale tím Velcí proroci rozhodně nezmizeli ze scény. Když si člověk projede citace biblických odkazů pod čarou, které má každá správná bible (tzv. konkordance), zjistí, že zrovna těch čtyř velkých proroků je tam odkazováno spousta, vlastně úplně nejvíc z celého Starého zákona (víc než Tóra, dokonce). Je tomu tak proto, že všichni čtyři proroci – Izajáš zdaleka nejvíc – se věnovali problému příchodu Mesiáše, který přijde a všechno to rozsvítí. A zpětně, pánové evangelisti věnovali docela hodně prostoru ve svých pojednáních důkazu, že právě Ježíš je ten Mesiáš, a dokazovali to spoustou odkazů na předpovědi těchto čtyř proroků.
Soudělnost těchto čtveřic je patrná i v ikonografii kostelů; čtyři evangelisty najdeme v katedrálách velmi často, a čtyři proroky taky, a v jednom slavném případě v Chartres jsou dokonce nad sebou, právě jako v mojí oblíbené parabole „Jsme trpaslíci stojící na ramenou obrů, ale vidíme dále než oni.“ © Bernard z Chartres, právě v Argonantově době.
Což je vlastně odhalení podstaty civilizace, toho největšího vynálezu, který lidstvo používá.
Princip replikování čtveřice největších machrů byl použit ještě jednou, u Otců patristiky, což jsou svatý Ambrož, svatý Jeroným, svatý Augustin a svatý Řehoř Veliký. Tihle trpaslíci zase stojí na ramenou těch evangelistů, takže v době Argonantově má civilizace nejméně tři patra. A předpokládám, že věk následující by zřejmě doplnil v téže logice další aktuální čtveřici, třeba Doctor angelicus, Doctor mirabilis a Doctor iluminatus, a toho čtvrtého by jistě dali dohromady taky, možná Albert Magnus.
Princip takto vymezený je vlastně podstatný i pro Umění. Protože náš subjekt, zreplikovaný ve vyšším patře vývoje, je sice ten samý, jak zlomyslně zdůrazňují nepřející, ale taky je tak trochu jiný, jak ukazují ty vzácné a mnohými ne moc doceněné „filmové“ vývojové řady obrazů. Fulcanelli to vysvětluje jen jednou, na těch hvězdičkách na krbu pana de Estissac.
Když klesnu zpět do profánnější říše psaní, čtyři proroci se pomalu sbírají v Argonantově knihovně, jak vidno ne náhodou, a dva z nich mají už i speciální prostor v příběhu (Daniel ve Vězních času a Izajáš v Božím soudu). Ezechiela bylo plno v druhém románu Povolán, kde je to čtvero zkoušení Adepta skrze živly, tím jsem se z něj trochu vypsal a od té doby jsem se k němu nevrátil. Ale jsem si jist, že Argonantus ho čte taky, je to hodně odvázaná církevní záležitost.
Nejsložitější je Jeremiáš, ten mi jde tak nějak na nervy. Nenašel jsem k němu klíč a Argonantus ho zatím v knihovně nemá.
Poznámku si zaslouží pátý zásadní prorok – neprorok jménem Job. Zřejmě už ti ranní židovští badatelé moc nevěděli, co s ním. Prorok to evidentně není, je to obyčejný člověk ™. Přesto kdekdo postřehl, že to je naprosto nejinstruktivnější kniha o víře ze všech; něco na způsob Institutiones uvnitř Corpus Iuris Civilis, jakási příručka, jak to všechno užívat. Nebo trajler k Bibli.
Takže ač to není prorocká kniha, Job měl odjakživa autoritu obrovskou, mezi Židy a mezi křesťany taky. A cituje se možná stejně masivně jako Velcí proroci. Také se tu obvykle dělí čtenáři na Věřící a Nevěřící, daleko jasněji a výrazněji, než kdekoli jinde. Pokud máte nějaké pochyby, přečtěte Joba a bude vám rychle jasno.
Argonantův postoj k Jobovi je mi zatím trochu záhadou. To původní užití, ryzí, syrovou až brutální víru, tu rozhodně nedává a neodpovídá to jeho naturelu. Na druhou stranu, je to vedle Izajáše možná nejvýživnější drakologická kniha v Bibli. Takže to spíš vypadá zase na nějaké postmoderní zlomyslné variace. Aktuální je to proto, že v čísle 88 bude mimo jiné taky Job.
Jen tak zlehka pár faktů k [b]Izajášovi[/b], které měl Argonantus zřejmě na mysli, když prožíval Boží soud. Jde o věci mezi učenci poměrně známé, a jsou v katedrálách často k vidění.
Staří židovští učenci dělili biblické knihy na triádu Tóra – Proroci – Spisy, se zhruba klesající důležitostí.
Proroci byli zásadní proto, že, na rozdíl od Spisů – což jsou takové dějiny a „co nám tak nějak zbylo“ – míří do budoucnosti, mají tedy zásadní vliv na osudy světa i konkrétních lidí. A uvnitř Proroků byla ještě vnitřní hierarchie – byli čtyři Velcí proroci, a zbytek jsou Malí proroci. Těch je jako mraků a kdekdo zapomíná, že to v Bibli vůbec je (Náhum, Abakuk nebo Joel).
Nepřející materialista to zřejmě odmávne s tím, že velcí proroci jsou velcí prostě proto, že toho víc nakecali a jejich knihy jsou dlouhé. Židovský učenec by zřejmě vysvětlil, že je v tom daleko víc. Proroci musí být čtyři, protože na čtyřce je zbudováno prakticky všechno počítání, kůň má čtyři nohy a vůz čtyři kola; je v tom prostě taková symetrie. Čtyři mudrci ví všechno o všem, jsou to fakt čarodějové nejvyšších levelů. A jsou to pánové Izajáš, Jeremijáš, Ezechiel a Daniel. Nad ně už moc není; jedině Tóra, kde občas mluví Pán osobně.
Křesťani měli tohle v hlavě už ve chvíli, kdy křesťanství budovali. Jako Nový zákon vylepšuje ten Starý, tak čtyři proroky nahradili čtyři evangelisté. Ale tím Velcí proroci rozhodně nezmizeli ze scény. Když si člověk projede citace biblických odkazů pod čarou, které má každá správná bible (tzv. konkordance), zjistí, že zrovna těch čtyř velkých proroků je tam odkazováno spousta, vlastně úplně nejvíc z celého Starého zákona (víc než Tóra, dokonce). Je tomu tak proto, že všichni čtyři proroci – Izajáš zdaleka nejvíc – se věnovali problému příchodu Mesiáše, který přijde a všechno to rozsvítí. A zpětně, pánové evangelisti věnovali docela hodně prostoru ve svých pojednáních důkazu, že právě Ježíš je ten Mesiáš, a dokazovali to spoustou odkazů na předpovědi těchto čtyř proroků.
Soudělnost těchto čtveřic je patrná i v ikonografii kostelů; čtyři evangelisty najdeme v katedrálách velmi často, a čtyři proroky taky, a v jednom slavném případě v Chartres jsou dokonce nad sebou, právě jako v mojí oblíbené parabole „Jsme trpaslíci stojící na ramenou obrů, ale vidíme dále než oni.“ © Bernard z Chartres, právě v Argonantově době.
Což je vlastně odhalení podstaty civilizace, toho největšího vynálezu, který lidstvo používá.
Princip replikování čtveřice největších machrů byl použit ještě jednou, u Otců patristiky, což jsou svatý Ambrož, svatý Jeroným, svatý Augustin a svatý Řehoř Veliký. Tihle trpaslíci zase stojí na ramenou těch evangelistů, takže v době Argonantově má civilizace nejméně tři patra. A předpokládám, že věk následující by zřejmě doplnil v téže logice další aktuální čtveřici, třeba Doctor angelicus, Doctor mirabilis a Doctor iluminatus, a toho čtvrtého by jistě dali dohromady taky, možná Albert Magnus.
Princip takto vymezený je vlastně podstatný i pro Umění. Protože náš subjekt, zreplikovaný ve vyšším patře vývoje, je sice ten samý, jak zlomyslně zdůrazňují nepřející, ale taky je tak trochu jiný, jak ukazují ty vzácné a mnohými ne moc doceněné „filmové“ vývojové řady obrazů. Fulcanelli to vysvětluje jen jednou, na těch hvězdičkách na krbu pana de Estissac.
Když klesnu zpět do profánnější říše psaní, čtyři proroci se pomalu sbírají v Argonantově knihovně, jak vidno ne náhodou, a dva z nich mají už i speciální prostor v příběhu (Daniel ve Vězních času a Izajáš v Božím soudu). Ezechiela bylo plno v druhém románu Povolán, kde je to čtvero zkoušení Adepta skrze živly, tím jsem se z něj trochu vypsal a od té doby jsem se k němu nevrátil. Ale jsem si jist, že Argonantus ho čte taky, je to hodně odvázaná církevní záležitost.
Nejsložitější je Jeremiáš, ten mi jde tak nějak na nervy. Nenašel jsem k němu klíč a Argonantus ho zatím v knihovně nemá.
Poznámku si zaslouží pátý zásadní prorok – neprorok jménem Job. Zřejmě už ti ranní židovští badatelé moc nevěděli, co s ním. Prorok to evidentně není, je to obyčejný člověk ™. Přesto kdekdo postřehl, že to je naprosto nejinstruktivnější kniha o víře ze všech; něco na způsob Institutiones uvnitř Corpus Iuris Civilis, jakási příručka, jak to všechno užívat. Nebo trajler k Bibli.
Takže ač to není prorocká kniha, Job měl odjakživa autoritu obrovskou, mezi Židy a mezi křesťany taky. A cituje se možná stejně masivně jako Velcí proroci. Také se tu obvykle dělí čtenáři na Věřící a Nevěřící, daleko jasněji a výrazněji, než kdekoli jinde. Pokud máte nějaké pochyby, přečtěte Joba a bude vám rychle jasno.
Argonantův postoj k Jobovi je mi zatím trochu záhadou. To původní užití, ryzí, syrovou až brutální víru, tu rozhodně nedává a neodpovídá to jeho naturelu. Na druhou stranu, je to vedle Izajáše možná nejvýživnější drakologická kniha v Bibli. Takže to spíš vypadá zase na nějaké postmoderní zlomyslné variace. Aktuální je to proto, že v čísle 88 bude mimo jiné taky Job.