Dakara v Janově

Odeslat odpověď


Odpověď na tuto otázku je nutná pro rozlišení automatizovaných pokusů o registraci.
Smajlíci
:D :) :( :-? 8) :lol: :P :oops: :cry: :roll: ;) :-o :evil: :mad: :-| :clap: :think: :doh: :naughty: :dance: $D :vamp: O-) :eyecrazy: :>;o) :>:o/ :8oO $lol$ $-o :toot: :idea: :arrow? :!: :?:
Zobrazit další smajlíky

BBCode je zapnutý
[img] je vypnutý
[url] je zapnuté
Smajlíci jsou zapnutí

Přehled tématu
   

Rozšířit náhled Přehled tématu: Dakara v Janově

Re: Dakara v Janově

od Karotka » 15. 5. 2015, 15:10

... nakonec to všechnodobře dopadlo, všichni se vrátili domů a nastal mír.

Akorát v sídle biskupa v Savonně začala hořet stará studna. Plameny z Pekla.
Zde je starý plánek Savonny, možná ji celou stráví Peklo, možná to nějak zachráníme.

Obrázek

Re: Dakara v Janově

od York » 27. 4. 2015, 10:40

O několik her později, v závěru dlouhého pátrání po unesené hraběnce Silvanni:


Padlo rozhodnutí zajmout zástupkyni obchodní společnosti v městské radě Janova a vyjednat její výměnu za unesenou hraběnku. Marco přišel s tím, že dotyčná má přítelkyni z dětství, vdovu po celkem obyčejném obchodníkovi, se kterou se často stýká. A co se nestalo, tahle přítelkyně si zlomila nohu - nejspíš při nešťastném pádu ze schodů, koho by totiž napadlo, že ji na ty schody Marco osobně odnesl po té, co ji tu nohu vlastnoručně zlomil. Gentleman se holt nezapře.

Jak se dalo čekat, služebnictvo samo aktivně doběhlo pro doktora, a milá dáma, hned poté, co se probrala, poslala dalšího sluhu se vzkazem ke své přítelkyni. Jejich přátelství zřejmě skutečně za něco stálo, protože první dáma obchodní společnosti neváhala ani okamžik a kázala připravit kočár.

Přípravy jí zabraly sotva hodinu. Což byl na poměry tak kolosální výpravy vskutku úctyhodně krátký čas. Nicméně, co čert nechtěl, její cesta za trpící přítelkyní neproběhla zcela hladce. Uprostřed Janova totiž někdo vystřelil z děla (!). Nebo možná z několika děl, případně spolu s tím vybuchnul muniční sklad. Hned v několika čtvrtích současně. Prostě strašná patálie, městská garda najednou nevěděla, kam vojáky poslat dříve.

Aby smůly drahé lady nebylo málo, tak její kočár najel přímo doprostřed jedné takové exploze. Rána to byla pořádná, div nesrovnala okolní domy se zemí. Jezdci doprovázející kočár už takové štěstí neměli... Následná bitka byla rychlá a vražedná. Ukázalo se, že obchodní společnost to s ochranou své zástupkyně v radě myslí opravdu vážně - kromě jízdního doprovodu s lady v kočáře seděli dva velmi schopní magici a další tři mágové poskytovali magickou ochranu na dálku. Útočníci ale zřejmě také dobře věděli, co dělají, a tak nakonec nad vrakem kočáru pohřbeným pod hromadou dlažebních kostek (magie, znáte to...) s k smrti vyděšenou, ale jinak vcelku nepoškozenou lady, zůstali nakonec stát oni...

Re: Dakara v Janově

od York » 27. 4. 2015, 10:39

Válka s Florencií, ke které se už nějaký čas schylovalo, nakonec skutečně propukla. Janov čelil obíklčení ze země i z moře, Florenťané si totiž údajně "pronajali" část Benátské flotily. Janov však byl na válku připravený, včas uzavřel kontrakt s několika žoldnéřskými kumpaniemi.

Baron Ahmed Al Fakher ze Savony ve spolupráci se svým správcem pokladny, Marcem Masinim, o nadcházejícím konfliktu dobře věděl a plně toho využil. Investoval velké částky do levných a zdánlivě nadbytečných surovin, například do kvalitního dřeva. Brzy se ukázalo, že kapacita Janovských loděnic zdaleka nestačí potřebám a Savonské doky tak získaly velice lukrativní zakázky na stavbu nových válečných lodí. Na plné obrátky pracují také nově otevřené hutě a zbrojířští mistři odlévají kanóny z té nejlepší oceli - nemálo jich nechal baron instalovat na hradbách čerstvě opravené Savonské pevnosti a důkladně je zastřílet na přesně vyměřené a označené průplavy do přístavu.

Jak prozíravé to opatření bylo, se ukázalo po několika měsících, kdy na Savonu zaútočila velká část Benátské flotily - informace, že se zde zbrojí na plné obrátky, Florenťanům zjevně neunikly. Tak vřelé uvítání však Benátčané ani v nejmenším nečekali a jejich slavná flotila tak značně prořídla a k vylodění se vůbec nedostala.

Ani biskup Luigi nelenil. Konečně dokončil rekonstrukci špitálu, zprovoznil útulek pro kočky a přemluvil barona Ahmeda, že tak významné město, jakým se Savona bezesporu stala, se prostě neobejde bez pořádné katedrály. Zavedl proto důmyslný systém odpůstků (no řekněte, kde jinde najdete lázně s odpůstkem v ceně vstupného?) a začal tak se střádáním astronomické částky, kterou si stavba katedrály vyžádá. Ahmed mezi tím povolal vyhlášeného stavitelského mistra a uložil mu připravit plány a pozemek pro stavbu. Současně s tím také upravil výnos o právech židů a umožnil jim tak postavit v Savoně synagogu. Bohatí arabští učenci z univerzitní čtvrti pak zafinancovali výstavbu mešity.

Biskup Luigi to neměl vůbec jednoduché. Padala na něj jedna stížnost za druhou, jak prý mohl dopustit, aby se v jeho diecézi mohla tak rozvíjet pohanská vyznání. Ústa jim však zavřel, když vysvětlil, že ve skutečnosti baronovy plány k nepoznání omezil a místo pěti plánovaných synagog se bude stavět jen jedna a mešita v univerzitní čtvrti nakonec nebude mít pět vysokých minaretů, ale jen nízkou věžičku nepřevyšující okolní zástavbu. Na všechny stížnosti pak papežská kancelář definitivně zapomněla, když jí přišlo oznámení o stavbě nové katedrály.

Nevídaná míra náboženské svobody přilákala do Savony mnoho bohatých a vzdělaných židů a muslimů, přesně jak baron zamýšlel. Nově založená banka di Masini navíc vstřícně poskytla mnoho výhodných úvěrů a krev v žilách tak Savonských zlátla stále více.



Po zhruba dvou letech se válka stále táhla. Už to vypadalo, že konečně dojde k obratu, ale v rozhodující bitvě, kdy Janované získali výraznou převahu, je zradila jedna z velkých žoldnéřských kumpanií a podle přeběhla k nepříteli. Ti, kdo mohli na konfliktu vydělat, tak už dávno učinili a zdroje se začaly povážlivě tenčit. Stále více členů městské rady Janova se začalo vyjadřovat, že je třeba válku ukončit a dohodnout rozumný mír.

Jejich slova potvrdil i vzdálený císař. Baronem Ahmedem informovaní osmané totiž využili oslabení Benátské flotily a udělali přesně to, oč je baron požádal - pořádně Benátčanům zatopili. Tím však jejich hlad po novém území ani zdaleka neskončil a turci následně vtrhli do Uher. Ještě štěstí, že o tomto "přátelském pozvání" nikdo další nevěděl. Buď jak buď, Svatá říše Římská se tak dostala do války a císař teď rozhodně nepotřebuje, aby se mu bohatá Italská města vyčerpávala v lokálních šarvátkách. Jenže Vídeň je daleko a za horami a ruka císařova tu nemá moc silný stisk...



Do Savony dorazil spěšný posel. "Unesli hraběnku!" oznámil. Po delším výslechu vypověděl, že se hraběnka včerejšího večera vypravila na jakousi tajnou schůzku a od té doby ji nikdo neviděl. Ahmed se rozhodl neriskovat, že jde jen o planý poplach, a raději ihned vyrazit do Janova. Přidal se k němu Marco a Luigi, Fjodorovi nechali instrukce.

Biskup Luigi, v přestrojení za prostého poutníka, vyrazil v Janově do přístavu, zjistit, co se povídá. Nic užitečného se nedozvěděl, zato mu jeden podvedený mládenec pěkně zamotal hlavou povídáním o prsaté Zrzce, kterou prý potkal u Zlatého lva. Ach ta světská pokušení!

Luigi mezi tím zalarmoval své výzvědné sítě. Společně s Ahmedem pak navštívil hraběnčin palác a příslušným lejstrem si zajistil přístup k tajné schránce, kde měla hraběnka nechávat zprávy právě pro podobné případy. Našel tam listinu s půl roku starými informacemi o pohybech Janovských vojsk, které ovšem po nanesení příslušného prášku zjevila aktuální zprávu:

"Na sedmou hodinu večerní mám u Svatého Dominika smluvenou schůzku s císařským vyslancem. Služebnictvo není informováno, vše by mělo zůstat v tajnosti."

Luigi se mezi tím vrátil z přístavu. Padlo rozhodnutí, že on je rozhodně tou nejlepší osobou, aby navštívil zmíněný kostel. Marco se informoval, kde že je ubytován císařský vyslanec a ihned vyrazil zkontaktovat svého člověka, který v uvedeném paláci slouží, zamaskoval se za něj a v jeho roli se do paláce dostal. V oděvu sloužícího pak zaklepal na dveře vyslancových komnat a jeho osobnímu sluhovi předal psaný vzkaz - stručnou informaci o tom, že se hraběnka po včerejší schůzce nevrátila a magickou značku, s jejíž pomocí jej má vyslanec kontaktovat.

Trvalo to asi deset minut, kdy se akorát stihl převléci zpět do "civilu" a odebrat se někam do soukromí, když se před ním zjevila planoucí slova: "Naštiv mne v mých komnatách."

Chtě nechtě se tedy musel převléci zpět do služebnického a znovu projít celou cestu. Ve vyslancových komnatách jej zastavili dva osobní strážci, vzali si od něj dýku, kterou jim sám iniciativně podal a bystře usoudili, že takto ozbrojený sloužící bude zřejmě tím, na koho vyslanec čeká.

Po krátkém rozhovoru se Marco nechal od vyslance informovat o aktuální politické situaci v Janově - tedy spíš si jen ověřil, co vyslanec ví. Z deseti členů rady jsou čtyři pro válku, čtyři proti a dva nejsou rozhodnuti. Hraběnka patří k odpůrcům války, velmož, který vyslance hostí, překvapivě k příznivcům - asi jej chtěl zkusit ovlivnit ještě před zítřejším hlasováním. Zmizení hraběnky tedy dost výrazně změnilo poměr hlasů. S vyslancem se Marco dohodl, že všechny akce podnikne raději sám, protože má v Janově mnohem lepší prostředky, bude jej ale průběžně informovat o stavu pátrání. Vyslanec na oplátku přislíbil pomoc od svýh osobních strážců, kdyby ji Marco potřeboval.

Luigi u Svatého Dominika našel ochotného mladého novice, který mu povyprávěl, jak sem včera večer přišel nějaký pán s ochrankou a nějaký čas se tiše modlil poblíž dámy zahalené v plášti. "Nerušil jsem je, to dá rozum". Luigi ještě zkontroloval astrál - žádné stopy po magii tu už pochopitelně po tak dlouhé době nenašel. Tak si alespoň ověřil, že tu opravdu nedošlo k fyzickému boji, a kostel zase opustil.

Marcovi lidé mezi tím potvrdili, že se kolem Sv. Dominika pohyboval "nějakej týpek s ochrankou", žádné svědky únosu či přepadení však nenašli - ať to udělal kdokoliv, byl natolik dobrý, že uniknul pozorným zrakům místního podsvětí. Nebo, jak podotknul Luigi, možná hraběnka vůbec unesena není a celou věc sama zinscenovala.

V komnatách v hraběnčině paláci, vyhrazených pro Barona a jeho přátele, se následně rozproudila živá diskuse. Marco stručně shrnul aktuální stav v městské radě:

- Hraběnka Silvanni je pro ukončení války, spolu s ní pak ještě další tři členové rady

- Velmož, který hostí císařského vyslance, je pro pokračování války z osobních důvodů. Jeho rodina má nějaký vleklý spor s Medičeji
- Další z členů rady je s ním pokrevně spřízněn a důvody s ním tedy sdílí
- třetí podpůrce války je hlavním armádním dodavatelem. Kdyby válka skončila, přišel by o obrovské příjmy.
- čtvrtý příznivec vlastní největší ze žoldnéřských kumpanií, které Janov platí

Dva nerozhodnutí jsou:
- Starý bezdětný šlechtic, často se zdržuje všech možných hlasování, občas ale proti všem předpokladům hlasuje velmi rozhodně
- Zástupkyně největší obchodní společnosti v Janově

Luigi, tentokrát v plné biskupské regálii i s těžkou ceremoniální berlou, se vydal oficiálně navštívit nerozhodného starce. Vedl s ním dlouhý a těžký rozhovor na téma svědomí, odpůstků a vševědoucnosti svatého Petra. Nakonec jej dostal na tom, že tak dobrý skutek, jako podpořit ukončení války a ukončit tak utrpení tisíců, je mnohem cennější než všechny odpůstky. Přidal k tomu, že nevadí, že má stařec již za své předchozí hříchy odpůstky zaplacené, protože dobrý skutek se počítá jako platba předem, dokonce mu to podpořil i příslušným citátem z Bible (v Bibli prý najdete podporu skoro pro cokoliv, když jste studovaný teolog). Odpůstek do zásoby, který navíc nic nestojí, moudrého šlechtice velice zaujal.

Marco se mezi tím magicky spojil s císařským vyslancem a probral s ním možnost přesvědčit člena rady, který vlastní žoldnéřskou kumpanii, že ukončením války netratí. Vyslanec slíbil, že dá sepsat příslib kontraktu pro tuto kumpanii při tažení proti turkům v Uhrách.

Baron Ahmed Marcovým prostřednictvím poslal rozkaz do Savony, aby do Janova urychleně vyrazil jeho plný oficiální doprovod. Usoudil, že je zbytečné osobně se trmácet tam a zpět, nosiči to takhle alespoň budou mít lehčí. Po svém "oficiální příjezdu do Janova" navštívil zmíněného člena rady a předal mu dokument od císařského vyslance.

Marco se mezi tím od svých lidí dozvěděl, že právě tento člen rady zřejmě ve svém sídle skrývá Florenťany - oficiálně to měla být kupecká karavana, Marcův člověk ale na plášti jednoho z nich zahlédl Medičejskou insignii. Císařský vyslanec, se kterým Marco informaci zkonzultoval, dal jasné instrukce: Získat důkazy o přítomnosti Medičejských, případně někoho z nich unést, ale v žádném případě neprozradit spojení s kýmkoliv důležitým.

Re: Dakara v Janově

od York » 27. 4. 2015, 10:38

Pravidelné zápisy už nepíšeme, nicméně občas vznikne nějaké shrnutí pro absentující hráče. Když už jsou napsané, tak je sem dám, ať je to kompletní - jen prosím omluvte chybějící návaznost.

Re: Dakara v Janově

od York » 16. 3. 2015, 10:26

Díky za krásné zápisy, škoda, že už nemáš sílu pokračovat. Žere to hromadu času, no :\


K Puzzlinimu: Ve skutečnosti to může být tak i tak. Hra bez přípravy funguje tak, že nic není předem dané a ani Vypravěč v drtivé většině případů neví, co je pravou příčinou událostí, či kdo za co může. Stanovuje si pouze pracovní hypotézy a podle nich dál promýšlí průběh děje. Takže já jsem to sice celou dobu hrál tak, že démona povolali organizovaní satanisté z počátku čistě kvůli likvidaci Puzzliniho (aby to vypadalo, jako že se Puzzlini pustil do něčeho moc velkého, co nezvládl a zaplatil za to svým životem), ale fakticky to klidně mohlo být tak, jak navrhujete vy (dokonce je to i hezčí vysvětlení).

Že měl démon své vlastní zájmy a svou vlastní agendu (magické zvony, vytvořené před lety pravděpodobně právě k ochraně Savony proti démonům, možná proti tomuto konkrétnímu), je dáno tím, že všechny volné astrální bytosti mají svou vlastní agendu. Smlouva s démonem uzavřená při jeho povolání to vždycky nějak zohledňuje - ty po démonovi něco chceš a on něco chce po tobě (třeba abys mu umožnil vyřídit si v našem světě vlastní záležitosti).


Výběřčí daní: Opět pracovní hypotéza - byl součástí kultu. Bylo to nahození stopy, že korupce sahá až překvapivě vysoko. Nakonec jste to nezkoumali, ale to ještě neznamená, že jste kult vymýtili tak dobře, jak si možná myslíte ;-)


Russini: Z toho se v průběhu hry stal podezřelý číslo 1, o tom není sporu. Motal se kolem hromady fakt divných věcí, často spolu vzájemně zdánlivě nesouvisejících. Ke konci se efektně vypařil - možná proto, že už jste mu až příliš šlapali na paty, možná kvůli něčemu jinému, kdo ví. Každopádně bych si celkem i vsadil, že se ještě někdy ukáže...

Re: Dakara v Janově

od petr » 16. 3. 2015, 00:57

Případ Satanisté
Bál (7. den večer)
V tanečním sále už byla řada hostí, mimo jiné hraběnka Silvani i se svým doprovodem, mágem Sergejem Vladimirovičem Černyšovem, kterému družina neřekla jinak, než Russini. Luigi cítil, že hraběnce dluží poděkování za to, že jej na jeho post dosadila. Navíc, možná že vhodně vedená konverzace by mu pomohla odhalit roušku nejasností kolem toho proč vůbec družina Savonské posty získala. Bez velkého rozmýšlení šel za hraběnkou, a vyzval ji k tanci.

Hraběnka přijala, poodešli na volné místo na parketu, a Luigi si s hrůzou uvědomil, že neumí tančit.

- “Éee… jak to teď tady…”

Rozpřáhl nejistě ruce a koukal po ostatních párech, co dělají. Levá by měla být tak jako zvednutá… pravá na jejích zádech… Hraběnka nehnula ani brvou, poskládala Luigiho ruce, a vedla jej v klasickém dvoučtvrtečním kroku. Tanec patřil do klasického vzdělání, a hraběnka by se rozhodně nedostala tam, kam se dostala, tím, že by tančit neuměla. Zároveň chápala tradiční role partnerů, a Luigiho zkušeně vedla tak, že by to laik ani nepoznal. Luigi se po prvních trapných chvílích uklidnil -ono to tancování přece jen nebude až tak těžké- a osmělil se k rozhovoru.

- "Rád bych vám vyjádřil svou vděčnost za to, že jste mě vybrala za savonského biskupa," řekl Luigi.
- "Tato zásluha je ovšem především vaše, execelence."
- "Přesto," začal Luigi, a zarazil se, nevěda, jak zaobalit následující. "Přesto, bylo velice prozíravé nejmenovat na tento post převora Daniela," rozhodl se to říct na rovinu.
- "Ano, to... to by asi nebyla šťastná volba."
- "A doneslo se vám něco ze současného dění? Co tu... řešíme... za věci?"
- "Ano," pousmála se hraběnka. "Pan Baron mi posílá průběžné zprávy."

Chvíli se motali po parketu do rytmu allemandy beze slov.

- "Musím pohovořit s panem baronem a pochválit mu výber hostí, je zde skutečně mnoho zajímavých lidí," řekla hraběnka, aby řeč nestála.
- "A co pan Ru... chci říci, co pan Černyšov?" z ničeho nic vyhrkl Luigi.
- "Oh, Sergej Vladimirovič?"
- "Ano. Říkám si, jakou tu má roli. Není to indiskrétní otázka?"
- "Je tu mým průvodcem. Dbá na mou čest," zavtipkovala hraběnka.
- Luigi se zasmál. "Mluvím vážně."
- "Proč se ptáte na jeho roli mě?"
- "On je tak trochu kontroverzním hostem, viďte?"
- "Kontroverzním? Chová se snad nevhodně?" podivila se hraběnka.
- "To ani ne. Ale hraje s více kartami, než se zdá, neřekla byste?"

Hraběnka se na Luigiho pátravě zadívala.

- "Není tak docela tím, kým by se zdál být," upřesnil co má na mysli.
- "Ovšem kdo z nás je, že?" odpálkovala hraběnka Luigiho.
- "To máte ovšem pravdu," uzavřel to Luigi.

Mezitím si Fjodor všiml nějakého pozdvižení kolem vstupních dveří. Šel se tam podívat, a zjistil, že na prahu stojí Dáma s kočkami, i s kočkou.

- "Co se tu děje?" zeptal se uvaděče.
- "Tady madam," ukázal uvaděč na Dámu, "nemá pozvánku." Naklonil se k Fjodorovi a pošeptal, "navíc... ty kočky... no jistě chápete..."
- "Kdo vás pozval?" zeptal se Fjodor Dámy.

Dáma naznačila pohledem prominentní pár ve středu parketu, Lugiho s hraběnkou, kolem kterých se vytvořil okruh čumilů sledujících jejich tanec. Hraběnka byla natolik dobrou tanečnicí, že jejich vystoupení vzbudilo pozornost navzdory tomu, že Luigi byl naprosté dřevo.

- "Áha," řekl Fjodor. "Tak moment."

Rázným krokem vstoupil do kruhu, a přitočil se k tančícímu páru.

- "Nevadí, když vám na chvíli vystřídám tanečníka?" zeptal se hraběnky.
- "Ale prosím," souhlasila hraběnka.

Luigi hraběnku pustil, a Fjodor mu sykl do ucha:

- "Máš návštěvu."

Pak se postavil před hraběnku a s hrůzou si uvědomil, že neumí vůbec tančit.

- "Éee... jak to teď tady..."

Rozhlížel se po jiných párech, ale na parketě už žádné nebyly. Hraběnka obrátila oči v sloup, chytila Fjodora a vedla jej, tak jako předtím Luigiho.

- "Musím se vám omluvit, madam," začal Fjodor, "Luigi je pravděpodobně lepší tanečník, než já. Ja zvládnu tak maximálně kozáčka, víte?"
- "Tak kozáčka?"

Hraběnka pokynula rukou na komorní orchest, dirigent pochopil, a sálem se začaly linout řízné tóny, jak orchestr na komorních nástrojích zdatně improvizoval skočné ruské lidovky, typicky hrané na akordeon.

- "Ohó! Ovšem to bychom měli přizvat Sergeja! Sergej Vladimiryč! A, Sergej Vladimiryč!" zakřičel Fjodor přes celý sál. "Davạjtě potancụěm-ka! A nu! A věď vẹ̌selo bụdět!"

K jeho překvapení Russini přijal, chytili se s Fjodorem kolem ramen, a rozjeli kozáčka. Russini byl trochu z formy, ale rád se rozpomenul na své mládí. Hraběnka diskrétně zmizela v davu, a nálada v sále prudce stoupla. Znovu se utvořily páry a bylo vidět, jak jednotliví tanečníci experimentují, jaké kroky na tu hudbu proboha tančit, aby konečně rezignovali a rozjeli staré dobré pogo. Uprostřed toho všeho Fjodor s Russinim skákali, hekali a halekali. Kdo netancoval, aspoň podtleskával.

Když se vyřádili, dali si s Russinim po šťopičce vodky. Fjodor kouká, u dveří je stále Luigi s kočičí dámou. Něco ho napadne.

- "Slụšajtě, Sergej Vladimiryč, můžete mi prolustrovat tu ženskou tam ve dveřích jestli nepáchá nějakou magii?"

Russini zkontroloval astrální prostor, a říká:

- "Ne, ta je čistá. Ale jenom teď, rozumíte, když začne kouzlit za půl hodiny... mám ji kontrolovat průběžně?"
- "Díky, to snad nebude třeba," řekl Fjodor. Permanentně aktivní mág ruské ambasády by na bále mohl působit jistý rozruch.

Hudba se mezitím uklidnila, a Ahmed toho využil, aby vyzval hraběnku k tanci on. Pro hraběnku bylo pravděpodobně příjemné mít prozměnu partnera, který tančit umí.

- "Jaká je v Savoně všeobecná situace, barone?" začala konverzaci hraběnka po úvodních frázích o počasí a výborném výběru hostí.
- "Věci jsou celkem stabilní. Musíme dořešit tu, um, kulturní záležitost," (hraběnka pokývala hlavou na znamení, že chápe, o jakém druhu kultury Ahmed mluví), "ale jinak je to tu stabilní."
- "Myslíte, že by region zvládl," protočila se hraběnka pod Ahmedovou rukou, "vaši delší nepřítomnost?"
- "Záviselo by jak dlouhou, ale pár týdnů asi bez problémů, možná i víc. Mám několik schopných pobočníků, kteří se o věci zvládnou postarat."
- "Víte, politická situace je celkem nestabilní, možná bude zapotřebí pomocné ruky vás a vašich přatel."
- "Člověk se nenudí, viďte? V osmanské říši je také docela živo, jsem v korespondenci se svým prabratrancem, on je bey ankarského sanjaku. Řeknu vám, některé problémy, byť zajímavé, si člověk rád nechá ujít. Ovšem," (hraběnka a baron se protočili na místě), "s naší pomocí pochopitelně můžete počítat."
- "To jsem ráda. Dobře víte, že nezůstávám za služby dlužna!" slíbila hraběnka mnohoznačně.

Kočičí útulek

Když jej Fjodor vystřídal při tanci, šel Luigi přivítat Dámu s kočkami. Vysvětlil uvaděči, že je tu jako jeho doprovod, a ano, i s tou kočkou.

- "To jsem rád, že jste zvládla dorazit," řekl. "Musím říct, že když jsem viděl vaše zranění, moc jsem tomu nevěřil."

Dáma se jen zatvářila, a nic neřekla.

- "Jak jste se vůbec na ten oltář dostala?"
- "Asi si mysleli, že jsem jim nebezpečná. Musím přiznat, že tu situaci jsem hrubě podcenila. Jednalo se o mnohem nebezpečnější protivníky, než se zdálo."
- "To ano. A ještě s nimi nejsme hotovi."
- "Kdo zbývá?"
- "Jejich velmistr. Zatím nevíme, kde je, ale pracujeme na jednom zajatci," klopil fazole Luigi.
- "Zajímavé. Víte, když jsem se vás ptala, co s nimi uděláte, byl jste velice vyhýbavý. Ukázalo se, že jste je prostě pozabíjeli."
"Říkal jsem, že bude záviset na jejich provinění. A to se ukázalo být, nebojím se říci, až kritické vážnosti."

Chvíli bylo ticho.

- "Napadla mě taková věc. Říkal jsem si, že bych při diecézním lazaretu nechal zbudovat útulek pro kočky."

Kočka na Dámině rameni zaprskala a zadívala se do prostoru. Luigi si ani na chvíli nepřipustil, že by prskání mohlo souviset s jeho větou, a podíval se, kam se kočka kouká. Zdálo se, že na Russiniho. Luigi se podíval astrálním zrakem, a kolem Russiniho uviděl slabou stopu astrální aktivity, jak ten před pár minutami kontroloval Dámu s kočkami.

- "Omluvte mě na moment," řekl, a naštvaně odkráčel k Russinimu.
- "Pane," začal, když k němu došel, "chtěl bych vás důrazně informovat, že mému hostu není vaše nemístná pozornost příjemná."
- "Promiňte, vaše excelence, ale netuším, o čem to mluvíte," blafoval Russini.
- "Myslím, že to nejen tušíte, ale dokonce víte," zašermoval rukou Luigi, otočil se na podpatku, a šel zpět.

Zbytek bálu proběhl bez zajímavých událostí. Po skončení akce Luigi našel Fjodora, který měl už už namířeno do nově zřízeného harému.

- "Poslyš, Fjodore, ten Russini astrálně koukal na Dámu," žaloval Luigi.
- "Jo, požádal jsem ho o to."
- "Cožes?!!" zděsil se Luigi.
- "Hele, neměl jsem ani tucha, že se tu ta baba má objevit. Co o ní vlastně víš? Jedině že je tajemná jak hrad v Karpatech a motá se kolem těch satanistů."
- "Jsem si skoro jistý, že je na naší straně. V tom kostele se mi snažila napovědět, jak porazit toho démona. A ty zatím jdeš za Russinim, a necháš ho tady kouzlit! Ty ses zbláznil."
- "To, že je na naší straně, slyším dneska prvně, a s Russinim jsem pracoval roky, je to kolega. Ty pořád žiješ tou teorií o tom, že za tím naším dosazením stojí on, ale tomu nic nenaznačuje."
- "Že ne? Vždyť jsme kvůli tomu sejmuli Slavia Emphemia, a víme, že ten v něčem jel, a víme, že se s Russinim stýkal."
- "Víme leda kulový. A posledně, když jsem tě s tou babou viděl mluvit, tak jsi chytil psotník a chtěl mě zabít. A měl jsem tu plnej bál lidí, který padají do mdlob jen se na ně křivě podíváš. Pochopitelně jsem se chtěl ujistit, že netropí neplechu."
- "No tak příště aspoň používej naše lidi na takovýhle věci! Do vnitřních záležitostí tahat externisty, to je přeci nerozum!"
- "Příště budu," zavrčel Fjodor. "A teď, když dovolíš..."

A odkráčel.


Moše Kohen (někdy později—třeba 9. den)

Marcova práce na zajatém kultistovi postupně přinesla ovoce. Velmistr řádu je, zdá se, v Janově. Marcovi se zajatce povedlo přesvědčit, ať za mistem jdou osobně, a nechají si poradit. Po straně zároveň vše dohodl s družinou, která nechala Savonu chvíli v rukou svých zástupců, a s malou jednotkou čtyř vybraných vojáků, navlečených do civilu, zamířila do Janova po vlastní ose. Fjodor jel sám za sebe—převleky byly v jeho případě naprostou ztrátou času. Ahmed si prostě nasadil paruku.

Luigi to měl složitější. Původně chtěl taky jet v paruce, ale zároveň se mu velice líbil prostý převlek poutníka, a zároveň chtěl něco pompézního, protože savonské procesí ho namlsalo. Na družinovém plánovacím sedánku vymýšlel, jak si nechá vyrobit skleněný meč a vyvolá svého strážného anděla. Družina ho vehementně mírnila, a nakonec se jim povedlo nají kompromis: Luigi si vezme svou těžkou, zlacenou, ceremoniální biskupskou berlu, ale zabalí ji do plátna potřísněného od krve, třešní a vajec, aby nebudila pozornost. K prostému převleku poutníka to bude nejlepší volba. (Nebo aspoň nejméně špatná.)

Marco s kultistou jeli do Savony v převleku za obchodníky. “Parukář” Marco je oba namaskoval, a sám se navoněl nenápadným parfémem, na nějž předtím nakalibroval Fjodorův citlivý nos. Vyrazili už ráno, aby byli kolem poledne na místě. Kultista je přivedl k nenápadnému domku na předměstí. Zaklepal na dveře, zcela zřejmě nějakým kódem, a vzápětí jim otevřel kluk tak čtrnáctiletý.

- “Brej den,” řekl kluk.
- “Dobrej. Potřebujeme mluvit s tvým tátou,” řekl kultista.
- “Otčéééée!” zahalekal kluk do hloubi domu.

Chvíli si zkoumavě dva muže prohlížel.

- “Nemáte ňákej chlast?” zeptal se nakonec.

Oba muži jen zavrtěli hlavami.

- “Tak aspoň cíga. Ňáký cíga máte?”
- “Hele padej,” ozval se zevnitř hlubší mužský hlas. “Promiňte pánové. Čemu vděčím za vaši návštěvu?”

Marco nenápadně šťouchl kultistu loktem.

- “Jsme poslové Nového úsvitu,” řekl ten. “Ze savonské skupiny.”
- “Ze Savony? Zajímavé,” řekl chlap. “Co pro vás mohu udělat, bratři?”
- “Potřebujeme nutně mluvit s velmistrem,” říká Kultista. “V Savoně se odehrály události, které vyžadují jeho konzultaci.”
- “Aha, tak moment. Hned jsem zpátky,” a zašel dovnitř.

(Kdyby byli ti dva pozornější, pojali by v tuto chvíli podezření, že jsou očekáváni. Otec velice pravděpodobně kódové zaklepání neslyšel, jinak by ho kluk nemusel tak vyvolávat, a netrval by jeho příchod tak dlouho.)

Marco mezitím dává telepaticky vědět Ahmedovi, na kterého má kontakt, kde se nacházejí, a že asi brzy vyrazí za velmistrem, tak ať se družina připraví.

Otec za chvíli vyšel z domu, a pěšky dvojici vedl spletí předměstských uliček k centrálněji položenému místu. Marco se v Janově vyznal dobře, a bylo mu jasné, že se blíží k židovské čtvrti. Brzy do ní vešli, proplétali se úzkými uličkami, prošli průchodem nějakého domu na dvůr, od tam do jiného domu, a vyšli na druhé straně dveřmi přímo na židovský hřbitov. Přišli k nějaké hrobce, sešli dolů, otec vzal z kouta lucernu a zažehl ji, a pokračovali chodbou dál. Marco mezitím telepaticky informoval, kde jsou. Skupinka procházela spletitým podzemím, dveřmi, odbačkami a tajnými vchody. V jednu chvíli se otec zastavil, informoval dvojici, že má instrukce vést je dál poslepu. Natáhl oběma pytle na hlavu, a tak pokračovali dál.

Družina se mezitím blížila k židovskému hřbitovu, a po cestě spekulovali, co dál. Všem bylo jasné, že na hřbitově bude mít velmistr nějaké skryté oči, a je třeba být pokud možno nenápadní.

- “Měl jsem si vzít ten skleněný meč,” zlobil se Luigi. “Udělal bych diverzi.”
- “Když uděláš diverzi, tak s námi nebudeš moci do podzemí,” upozornil ho Fjodor. “Takže ti nebude k ničemu ta těžká berla, se kterou se vláčíš až se Savony. Hele, možná bych mohl někde po cestě koupit barel oliv, a Ahmed by to zapálil, jestli teda chcem dělat diverzi,” navrhl. “No có, to už jednou vyšlo!” bránil se kritickým pohledům Ahmeda a Luigiho.
- “Hele, kolik je tam vchodů? Nemohli bychom každej z jiný strany, ať to je míň nápadný?” ptá se Ahmed.
- “Vchody jsou tam dva,” informuje jej Luigi, který má židovský hřbitov, podle zásady “poznej svého nepřítele,” zhruba zmapovaný.
- “A nemohli bychom tam vjet pohřebním povozem?” navrhuje Fjodor.
- “A kde ho tak rychle seženeš? Marco tam možná právě teď bojuje se satanistickým velmistrem!” říká Ahmed.
- “Tak jak se tam dostaneme?” ptá se Fjodor.
- “Kdyby tu tak byl Marco,” zamyslí se Luigi. “Ten by hned věděl.”

Už jsou na dohled od brány, a zastavují se.

- “Hele, tak tam půjdeme postupně. Vzbudíme míň pozornosti, když nepůjdeme jako skupina,” navrhuje Fjodor.
- “Tak já jdu první,” hlásí se Luigi.
- “Ale žádný rozruch!” upozorňuje Fjodor.
- “Neboj, stejně nemám ten meč…” říká Luigi.

Luigi vyrazil. Prošel bránou, a rozhlédl se. Na hřbitově dohromady nikdo nebyl, jen opodál postával žid v pracovním oděvu a studoval záhon.

- “Šalom aleichem”, říká Luigi, který hebrejsky docela umí.
- “Šalom, šalom,” zvedá zahradník hlavu. “Jak ti můžu pomoci, pane?”
- “Přišel jsem natrhat nějaké hřbitovní kvítí,” říká Luigi. “Víš, normálně bych ho trhal na katolickým hřbitově, ale Židé a křesťané jedno jsou, jedné víry, jedné krve, člověk jako člověk. Já to hřbitovní kvítí používám do různých odvarů, víte? A ty katolický hřbitovy už jsem úplně...”

Touhle bombou Luigi zahradníka spolehlivě zbavil slov. Ten chvíli jen zírá, ale nakonec se vzchopí:

- “Židé a křesťané? Pane, o tom si musíš nutně promluvit s rabínem!” zakřičel do proudu Luigiho verbálního průjmu.
- “No to já si popovídám rád, ale napřed bych tedy nasbíral to hřbitovní kvítí.”
- “A co to má být, hřbitovní kvítí,” ptá se zahradník podezřívavě.
- “No třeba tohleto tady,” ukazuje Luigi na záhon.
- “Tak to pane zapomeň! To by byla svatokrádež!”
- “Ani nějakej plevel?”
- “Plevel?!” děsí se zahradník.
- “No, nějakej úplně malej plevýlek,” smlouvá Luigi.
- “Pane, tady nic škubat nebudeš, tady žádný plevel není!! Vidím, že ten rozhovor s rabínem vážně nepočká, pojď, hned tě k němu zavedu!”

Zatímco probíhá tahle výměna, za jejich zády se trousí na hřbitov postupně jednotliví členové skupiny.

- “A co kdybych to kvítí koupil?” navrhuje Luigi.
- “Nó…” váhá zahradník. “Tak kdybych přimhouřil jedno oko…”
- “On ten katolickej hřbitov není tak dobrej, na ty kytky,” říká Luigi.
- “No to bych řekl,” horlivě přikyvuje zahradník.
- “Ale to nejlepší z židovství a křesťanství se stejně shoduje,” říká Luigi.
- “No tak starý zákon, samozřejmě,” připouští zahradník.
- “No jasně, to je ten lepší, žejo,” přitakává Luigi.
- “On ten novej snad ani nestojí za čtení, jsem slyšel, říkali.”
- “No tak je to moc krátký,” říká Luigi. “Navíc, kdo tomu rozumí, viď, pane, to kolikrát ani biskupové nevědí, co to znamená.”
- “Nojo, tak biskupové, ti jsou na ozdobu,” sadí mu to zahradník. “Ti beztak, haha, ani nečetli tóru!!” vítězoslavně křičí.

Chvíli se odmlčeli. Za zády se zrovna prosmýkala dvojice Fjodorových skautů.

- “A předky tu máš, pane?” ptá se zahradník.
- “Jo, někdo Kohen.”
- “No, to je divný, já teda nemůžu tvrdit, že znám všechny hroby tady, žejo, ale Kohen, to mi nějak nic neříká…”
- “Jo, Moše Kohen,” stojí si na svém Luigi.
- “Myslíte Kohn?” ptá se Zahradník.
- “Nene, Kohen. Ačkoli je možný, že jsme to blbě četli, celý ty roky.”
- “Moše Kohn by tu byl, pojďte,” vede zahradník Luigiho řadami náhrobních desek. “Je to starý, blbě čitelný, ale je to Kohn, ne Kohen.”
- “Tak ono, bez těch samohlásek, kdo ví, žejo,” spekuluje Luigi nad zákoutími hebrejštiny.
- “No jo. Hele, a co ten příspěvek?” rozpomene se najednou zahradník.

Luigi mu podává stříbrňák. Zahradníkovi se zalesknou oči.

- “A co ty barevný, tamhle, že bych si natrhal,” ukazuje Luigi opodál.
- “Tak to ne!” zatrhává mu to zahradník, rychle stříbrňák schovává, a kvapem odchází.
- “Tak já se později zastavím kvůli tomu rabínovi!” křičí na něj ještě Luigi, pak se otáčí, a kráčí za ostatními k hrobce.

Tam na něj už čeká zbytek party. Hrobka je zavřená mříží, a jeho výsost baron v ukázce své univerzality klečí s paklíči před zámkem a otevírá jej.

Skupina vstupuje do hrobky. Překvapivě odsud nevede žádný východ. Podle ohmataného místa na zdi však nacházejí tlačítko, kterým se otevřou tajné dveře. Zřejmě tudy za Marcem ještě někdo prošel a zavíral a zamykal.

Parta jde dále chodbou. Ta se zanedlouho láme, ale Fjodor si všímá, že zmizela Marcova aromatická stopa. Vrací se do zlomu: zřejmě je tu další tajná chodba. Mechanismu nevidno. Družina si s tím chvíli láme hlavy, a Ahmed se nakonec rozhodne vyrobit kouzlem puklinu v místě, v němž družina tuší východ. Za puklinu chytí Fjodor, zabere, někde nějaký mechanismus povolí, a jemu se povede kamennou desku odsunout. Chodba vede dále, a ústí zboku do úzké, dlouhé místnosti. Po pravé straně místnost končí, a táhne se doleva. Zevnitř jsou slyšet hlasy, jak se tam někdo organizuje a připravuje. Fjodor do místnosti neohroženě vstoupí, ale ve vzdálenosti možná třiceti metrů vidí skupinu šesti střelců s těžkými kušemi. Honem se zase schová.

Proti kušiníkům se nikomu nechce, a tak Ahmed sáhne do svého talentového rezervoáru, a pustí tam střelcům naslepo ohnivou kouli. Je mu jedno, kam padne, akorát si dá pozor, aby zkalibroval dráhu, a netrefil stěnu. Zasahuje—kušiníci ječí bolestí a snaží se jeden druhého uhasit. Jeden z nich křičí, “jdu pro pomoc!” a odbíhá. Fjodor využívá zmatku, rozbíhá se dlouhou místností, a probíhá dezorientovanými vojáky za prchajícím alarmistou. Za ním běží ostatní, na Fjodorovy rychlé nohy však nemají šanci. Kušiníci se mezitím seberou, a padne pár výstřelů, ani jeden však nezasahuje. Vojáci, Ahmed a Luigi k nim dobíhají, a již tak dost zraněné střelce dorážejí.

Fjodor mezitím pronásleduje vojáka. Úvodní rychlý spurt mu nevydržel na dlouho, a teď vojáka dobíhá jen pomalu. Nakonec se mu ho však povede doběhnout, těsně než vběhne do další místnosti. Sekne jej zezadu šavlí a voják padá na zem. Fjodor po něm skáče, a zacpe mu šupinovým rukávem pusu, aby mu zabránil křičet o pomoc. Chlap sebou hází a snaží se vysmeknout, ale Fjodorovi se jej daří držet pod kontrolou. Nedaří se mu však chlapa pořádně chytit třeba za hrdlo, aby jej uškrtil. Párkrát jej kopne kolenem, ale není to moc účinné. Nakonec se mu povede ve stísněném prostoru rozpřáhnout se šavlí a praští chlapa hlavicí do spánku. Chlap se zazmítá, ale ani teď se mu nepovede vysmeknout se, a to už dostává další pecku do obličeje, a celý ochabne. Fjodor si utírá uslintaný, zakrvavený rukáv a šavli, a vydýchává námahu.

Z místnosti, do níž ústí chodba, je slyšet slabé hlasy.

- “Rozpal to pořádně. Žhavý železo platí na každýho.”
- “Pane, nechci podrývat vaši autoritu, ale co když jsou to vážně naši bratři?”

Pak se přiblížila družina a zbytek konverzace zahlušila. Fjodor však slyšel dost. Seznámil rychle ostatní s fakty:

- “Zřejmě mají Marca a toho druhýho, a chystaj se je mučit. Musíme tam vlítnout.”

Hm, nezapomněl na něco? Jako by mu nějaký hlásek hlodal Marcovým hlasem… nojo!

- “Jo, a jeden z nich je nějakej šéf či co. Tak je úplně nezrušte, ať je můžem vyslechnout, třeba budou něco vědět.”

Pak dá signál rukou, a vojáci vyrážejí. Místnost je prázdná, ale v jednom z bočních vchodů svítí narudlá záře. Vojáci tam zahýbají a nastává mela. Vevnitř je skutečně Marco a zajatec, oba natažení na skřipci, a vedle koš s rozžhaveným uhlím a nějaká železa. U toho stojí dva civilně oblečení mužíci, zřejmě kultisté, ačkoli vypadají spíš na obchodníky. Jeden z nich se na vojáky podívá, a řekne, “muka Satanova”. Marco však kouzlo zruší—ani to, že je přivázán na skřipci, mu kouzlit nezabrání. Vojáci tak mají dvojnásobnou přesilu fyzickou, a přibližně desetinásobnou morální, a kupčíky rychle vyřeší. Marco naváže telepatické spojení s Fjodorem a Ahmedem, a říká: “Nechte mě utéct, a zraňte mě.”

Fjodor si uvědomuje, že ač záchranná mise, musí to vypadat jako by Marco byl skutečně kultista. Nařizuje vojákům rozvázat “ty dva na skřipci,” a sešněrovat je na podlaze, ať můžou všechny čtyři odvést k výslechu. Toho Marco využívá, znehybní kouzlem vojáky, a utíká. Fjodor zanadává, a vyrazí za ním. Není mu jasné, co je Marcovým plánem, ale třeba mu ho bude ochoten vyzradit někde dál. Chvíli takhle klušou podzemím, až Marco kontaktuje Fjodora telepaticky.

- “Špatně jsi ohlučil a ztratil jsi mě,” říká mu.
- “Cože?” ptá se Fjodor.
- “Nějak si to přeber,” říká Marco.

Poselství je zhruba jasné, Marco se s ním nechce bavit. Fjodor náhodně vbíhá do nějakých dveří, aby nechal Marca utéct. Je to skromná obytná cela, a na kavalci se tam zvedá zmatený spáč.

- “Co to, to už mám zas službu? V tom pitomým podzemí člověk nepozná, jestli je noc, nebo den,” nadává ospale kultista.

“Zatracená práce,” myslí si Fjodor otráveně, “to je pořád něco.” Pak vytahuje šavli, a chlapa zabíjí. Zpátky jde pomalu, ale na jisto, cestu si pamatuje.

Marco mezitím utíká naslepo podzemím. Odbočky si volí víceméně náhodně. Nakonec se dostává k žebříku, po kterém vyleze do sklepení nějakého obytného domu, a od tam projde vchodem na ulici.

Co dál

Z mučení mučitelů vyplynulo, že družina byla skutečně očekávána. Sektářští hlavouni měli tušení, že se v Savoně děje nějaká levota, a rozdali rozkazy: očekávat, nalákat, chytit, mučit, vyslýchat. Z toho družina nakonec vyklouzla, ale nebylo úplně jasné, jak pokračovat. Byli příliš viditelní, příliš snadno kontrolovatelní, aby tuhle záležitost řešili sami.

Po několika poradách se rozhodli záležitost zkrátka předat do rukou inkvizice.

A tím tenhle příběh končí. Poněkud nečekaně a otevřeně, ale tak to holt někdy bývá.

Volné konce

Puzzlini--proč vůbec musel zemřít? První savonskou obětí démona byl Puzzlini. Ten byl studentem démonologie-amatérem. Začal skutečně páchat u sebe doma nějaké rituály. Kult na to hleděl zezačátku s obavami, a pak prostě s hlubokým nepochopením. Oni tu roky udržují maškarádu, budují základnu, opatrně, aby na ně nikdo nepřišel. A tenhle nýmand tu začne kouzlit jako by se nechumelilo! Na to se přijde, bude šetření, to nemůže dobře dopodnout. Puzzliniho museli určitě odstranit.

S GM o tom máme mírný spor, ale osobně si myslím, že démona chtěli satanisté vyvolat tak jako tak. A démon tu měl nějaké svoje zařizování, nepracoval jen pro satanisty—to otevření vortexu temnoty v Hubertovi byla jeho agenda. Hrozilo, že jeho existence se prolátne. Náhle se Puzzlini velice hodil—když nechají démona, aby jej patřičně pompézně zabil, bude to vypadat, že jej Puzzlini sám zkoušel vyvolat, a přecenil své síly. A cokoli potom démon napáchá, mělo-li by to prasknout, se svede na zabitého Puzzliniho. Navíc se nebudou do věci zatahovat vnější agenti (např. nájemní vrazi, kteří by samozřejmě Puzzliniho mohli odstranit mnohem méně nápadně, než démon).

Dál jsme během hry nevyjasnili, jak do toho zapadá výběrčí daní, nebo někdo z jeho domu, kdo používá tajnou parukárnu u vchodu do jednoho z podzemních doupat.

Dále, o tom jsem nepsal, ale za kuropění po bále stráže zahlédly vracejícího se Russiniho. Nikdo neví, kam šel, a co tam dělal. Marco má různě po městě různé hlídky, ale žádná z nich Russiniho neviděla. Cestou ven z hradu tedy cestoval neznámo kudy, a možná pod ochranou magie. Nabízí se, že s celou tou záležitostí nějak souvisí, ale podrobně jsme to nerozehrávali.

Nepsal jsem vše, například ke konci bylo ještě svěcení Puzzliniho domu, který mezitím obsadila parta gotiček. Taky ten rozhovor, kdy se družina rozhodla záležitost předat inkvizici by zasluhoval podrobnější pozornost. Ho hum. Není čas, no.

Já děkuji za pozornost, a budu se těšit někdy příště (ale v nejbližší době zřejmě ne).

Re: Dakara v Janově

od petr » 1. 3. 2015, 01:09

Případ Satanisté

Svěcení (7. den)

Za kuropění vyrazili bratři Vincenzo, Antonio, Grazio, Modesto, a Tadeusz z kláštera, a sešli se s Luigim u Sv. Antonína. Všech šest vylezlo nahoru na zvonici. Počkali na bratra Vincenza, který se supěním odhodlaně zdolával jedno schodiště za druhým. Vincenzo ve skupině platil za nejzkušenějšího a vyplatilo se na něj počkat. Byl ovšem také nejtlustší. Konečně se dovalil až nahoru, a sotva dechu popadaje, začal místo astrálně ohledávat. Okamžitě zbledl a málem se skutálel zpátky dolů.

- “Jejdamane, uf uf, tohle nevy, uf uf, nevypadá, dobře, uf uf, vaše eminence, uf uf!” sípal Vincenzo. “Obávám se, že na tohle, uf uf, budeme potřebovat otevřít, uf uf, kapitulní relikviář, uf uf, který jsme zapečetili, uf uf, když jsme zvony vysvětili.”
- “Cože, relikviář? Na biskupství je relikviář?” diví se Luigi.
- “Uf uf,” kýve hlavou Vincenzo.

Skupina vyrazila na biskupství. Relikviář bude potřeba rituálně odpečetit, a Vincenzo po cestě Luigiho dýchavičně seznamuje s potřebným rituálem. Na biskupství celou skupinu uvítá Giorgio. Luigi na něj hned zkraje vypálí:

- “Giorgio, proč jste mi neřekl, že tu máme relikviář?” Vincenza a Tadeusze popadne záchvat kašle.
- “Relikviář? To těžko, to bych věděl,” říká Giorgio.
- “Aha, promiňte, vlastně jsem si to spletl,” dochází Luigimu oč jde. “Asi jsem už přepracovaný.”
- “Musíte více odpočívat, vaše eminence,” ustaraně říká Giorgio.
- “Snad později,” neurčitě slibuje Luigi zatímco jej kašlající mnichové táhnou pryč.

Vincenzo ví přesně, kde relikviář leží a vede skupinu tajnými chodbami pod kapitulou do podzemní kaple. Na místě začne Luigi odříkávat text rituálu odpečetění, zatímco bratři jsou rozestoupeni kolem relikviáře. Na konci obřadu Luigi přestřihne rudě a zlatě tkanou šerpu popsanou latinskými nápisy, která relikviář uzavírala.

Otevřou truhlici, a vyjmou z ní berlu, obřadní roucho, kadidelnici, svitek a kůstku svatého Sávy v malé truhličce. Všechno to přenesou do Luigiho pracovny, kde to ten na sebe obleče. Mezitím zaúkolují Giorgia připravením procesí: půjde se z biskupství přes náměstí ke Sv. Antonínu. Giorgio začne organizovat mnichy, z komory vytáhne velký procesní kříž, a nechá zvěst o procesí rozhlásit, aby měli lidé čas se shromáždit. Včera jedno procesí městem šlo, ale to bylo světské. Slávě biskupského procesí se nic rovnat nemůže, a Giorgio neměl pochyb, že se sejde mnoho lidu.

A byla to velká sláva. Procesí se sunulo městem pomalým krokem. V čele dva mnichové s křížem, v obou se zcela jasně svářela doktrína, velící pokoru, s pýchou, že byli k tomuto úkolu vyvoleni. Kříž byl těžký, z masivního dřeva, ale tím pro ně byla tato služba větší radostí. Za nimi Luigi a pětice mnichů, všichni v parádních róbách, ovšem ta Luigiho byla nejskvělejší. V bílé, rudé a zlaté, kadidlem v jedné ruce a berlou ve druhé, ve vysoké biskupské čepici, byl na biskupa úctyhodný pohled. Žehnal lidem kolem kterých procesí procházelo a babkám a mrzákům klečícím kolem. Za nimi šel zbytek mnichů, a další lidé, kteří se k procesí připojili. Celou cestu Luigi monotónním hlasem předzpívával žalmy, zejména 91 a 10, které nejlépe vystihovaly jeho vnitřní nejistotu v tyto temné dny, a dodávaly mu sílu čelit nadcházejícímu boji.

Fjodor se z hradu s podezřením díval na srocení davů, které se kolem Luigiho procesí odehrávalo. Luigi během všech těch příprav nestihl ani oznámit hradu, že chystá veřejnou akci. Fjodor se nakonec rozhodl jít se podívat osobně, a rozmístil nějaké vojáky kolem domů honorace, aby snad někoho nenapadlo tam rabovat, zatímco jsou všichni na procesí. Chvíli strávil sledováním davu. On sám byl vychován v ortodoxní tradici, a dobré procesí dokázal ocenit. Katolíci neměli v oblibě ikony, a podle Fjodorova názoru tomuto procesí pěkná ikona bohorodičky zásadně chyběla. Přesto událost ocenil. Lidé byli každopádně u vytržení, padali na kolena a ječeli exstatickými hlasy, někteří se objímali a spontánně tancovali, někteří omdlévali.

Když procesí přišlo ke Sv. Antonínu, křížníci zůstali venku, a nahoru se vydal jen Luigi s mnichy. Nahoře Luigi silným hlasem začal recitovat rituál vysvěcení, prokládaný pasážemi z Bible, a mnichové se k němu přidávali a podporovali jeho recitál. Astrální stín, valící se ze srdce zvonu, ponenáhlu nabyl reálné podoby. Kolem kostela byla již cítit zlá atmosféra, a lidé byli stísnění. Napjatě čekali, co se stane. Zanedlouho však z věže vysvitly paprsky světla, a proplétaly se jako hádci s temnotou. První paprsky byly přivítány mocným pokřikem a výkřiky “chvalte Boha!” a “Ježíš je veliký!”. S uplývajícím časem paprsky světla postupně získávaly na intenzitě a síly dobra, zdálo se, vítězily.

Fjodor si všiml, že je celý zaťatý, jak se soustředil na úspěch Luigiho mise. Když začalo světlo sílit, uvolnil se, a uvědomil si, že už na rituál kouká příliš dlouho, a měl by se pravděpodobně věnovat práci—musí zkontrolovat bdělost strážných, možná revidovat některé postupy. Jestli mají čekat nějaký druh útoku, měli by být připraveni. Otočil se tedy na podpatku a vyrazil k hradu.

Když se přiblížil, slyší výkřiky v turečtině. Na nádvoří panuje chaos. Z jižního křídla jsou vidět záblesky ohňů. K Fjodorovi přibíhá voják a hlásí: “Pane, hlídky na jižních hradbách jsou v bezvědomí! Nevíme, co se děje, ale zřejmě se bojuje v jižním křídle.” Jižní hradby vedou směrem k moři, a sousedí s útesem. Že se někdo do hradu dostal tou cestou je každopádně nečekané. Fjodor neváhá, a na celé nádvoří křičí nástup, uzavřít formaci, a poklusem do jižního křídla. Vojáků je jen pár, ale není čas. Sám útok vede.

Uvnitř potkají běžícího Ahmeda, s rukou na rameni Nadíma, jednoho ze svých služebných. Ten jej vede skrze chaos, aby Ahmed do něčeho nevrazil, zatímco vnímá svět astrálními smysly.

V prvním patře je přivítá drsný pohled na rozsekané a ohořelé trupy sloužících a vojáků. Golemové jsou rozbití u vyvrácených dveří do chodby, do které se neměl nikdo dostat. Fjodorovi vojáci na tu spoušť konsternovaně zírají.

V chodbě je vidět dvě skupinky bojujících. Na jedné straně Ahmedův efrít, a kamenní bojovníci, jež pravděpodobně tvoří princezninu osobní stráž. Proti nim stojí několik šedě odětých ninjů, míhajících se tak rychle, že z pohybu samotného je vidět jen stopa prachu a kouře, kterou za sebou nechávají, a více než dvoumetrového muže v plášti s vysokým límcem, který k nim stojí zády.

Fjodor si to uvědomuje díky svému dobrému zraku, a Ahmed vidí v astrále, že ninjové jsou ve skutečnosti jen dva, přestože vypadají, že jsou aspoň čtyři. To se jen tak rychle hýbou. Ahmed krom toho vidí, že vysoký muž je mág, a že kouzlí. Vytahuje bambitku a namíří ji. Fjodor nechává vojáky na místě, v chodbě by se jim maximálně tak motali, a podél stěny jde k centru boje. Po straně nechává Ahmedovi dost místa, aby mohl střílet, a zatím se opatrně blíží k vysokému muži a chystá se na vhodnou chvíli, aby jej seknul.

Ahmed pálí, do cesty jeho kulce se však neuvěřitelnou rychlostí staví jeden z ninjů. Rána jej trefí do hrudníku a hybností kulky ninja ztratí rovnováhu, a zády napadá na vysokého muže. Fjodor využívá chvilkového zmatení a chlapa seká. Ninja pořád žije, a snaží se Fjodorovu bránu odvrátit, nezadaři se mu to však, Fjodor jeho meč snadno překonává a vysokého muže zasahuje. Ten zasykne bolestí, ale pokračuje v kouzlení.

Ahmed připravuje ohnivé kouzlo, a zatím vidí, že z místa, kde stojí vysoký muž, se rozletěla astrální tlaková vlna. Ahmedem proletěla aniž by jej ovlivnila, ale kde se setkala s astrálním otiskem hradu, tam jej lámala a drtila. Astrální stěny hradu se vyvalily jako by tam vybuchla nálož dynamitu. Strop zmizel též, jako odfouknutý, jako by nikdy nebyl. Po otisku hradu nezůstala ani stopa. Na obloze jsou vidět neznámá souhvězdí, kolem je živý plot. Ahmed se však nenechá zviklat a pokračuje v zaklínání ohně.

Fjodor nic z toho nevidí, a tak se soustředí na boj. Je si ale vědom, že čelí složitému soupeři, a než aby sekal hlava nehlava, tak čeká na příležitost k dobré ráně.

Na kostele sv. Antonína se někdy touhle dobou blíží vyvrcholení rituálu. Luigi cítí, že vítězí, temnota ustupuje. Když v tom periferním viděním zachytí pohyb, jako by se tam realita otočila naruby a udělala uzel. Luigimu zatrne, ale soustředí se i nadále na temnotu. Teď nemůže přestat. Uzly na realitě bude řešit později.

Podobný uzel na realitě vidí u sebe i Ahmed a Fjodor, objevil se tam na jedné ze stěn chodby. Plíží se z něj hádci světla a tmy, podobní těm, které Fjodor viděl u sv. Antonína, ale to spojení mu momentálně nedochází. Realita se kolem uzlu divně bortí a zavinuje sama do sebe, a celý ten uzel se zvětšuje.

Fjodor využívá příležitosti, chytá vysokého chlapa a tlačí jej do uzlu v realitě. Ninja se mu v tom pokouší bránit, je ale už těžce zraněný a Fjodor se mu bez obtíží vyhýbá. Jak tak chlapa drží pod límcem a tlačí směrem k trhlině, usmyslí si Ahmed vypustit ohňové kouzlo, které posledních pár chvil vyráběl, a do muže ve Fjodorových rukou se opřou dva proudy ohně. Fjodor jej vhazuje do uzlu, a protřepává lehce ožehnuté ruce. Ale spíš se lekl, oheň mu vzal jen chlupy. Chlapa uzel zkroutí a zdeformuje, a ten mizí.

Vortex temnoty v srdci zvonu se pomalu, ale jistě zmenšuje, a Luigi cítí, že vítězí. Když v tom se z poruchy v realitě rozvine a vypadne ohořelé lidské tělo. Na zvonici zavane spáleným masem a vlasy a ozve se naříkání těžce zraněného člověka. Bratři jsou koncentrovaní a neberou jej v potaz, bezpochyby jsou to jen ďáblovy svody. Ale zbývající jádro temnoty velikosti zhruba kokosového ořechu se začne pohybovat směrem k naříkajícímu škvarku. Luigi přesměrovává tok světla, aby udržoval vortex pod tlakem.

Rituál vrcholí, relikvie září, a temnota z místnosti ustupuje. Postupně se rozpustí zbytky tíživé atmosféry, tma ztratí svou hmotnou podstatu a světlo ji rozptýlí.

Mistnost je tedy čistá, nyní se ještě postarat o ten zbytek, co utekl do zraněného obra. Luigi započne návazný rituál exorcismu. Posledních pár dní si nemůže odpustit, že nápovědu Dámy s kočkami nepochopil. V té bitvě ve starém klášteře ona sama nekouzlila, jen mu napovídala, použij exorcismus! Všechno mohlo být mnohem jednodušší. Takže teď jej má čerstvě v hlavě. “Lorem ipsum…” zazní magická formule, a bratři se přidávají, a vytahují poslední zbytky astrálního hnusu ze seškvařeného těla, které vypadlo z poruchy v realitě.

Zaklíná se jim snadno, nyní již stojí na svaté půdě! Seškvařené tělo se vznáší, jak se v něm sváří démonická podstata s exorcistickým rituálem, chlap křičí bolestí a kroutí se v pekelných mukách, sám zřejmě na hraně smrti, navíc nyní s ďáblem v těle. S posledními slovy rituálu se z jeho hrdla vydral nelidský, zoufalý výkřik, z těla cosi vyletělo a rozplynulo se, a tělo se zaduněním padlo na trámovou podlahu zvonice.

Lost in Time and Space (±7. den)

Luigi se rozhlíží. Chce triumfálně promluvit k davu, kapitalizovat na vítězství, ale místo toho stojí na zahradní cestě obklopené živým plotem, a jediný ke komu může promlouvat jsou Fjodor, Ahmed, efrít Šardžahán, pan Škvarek a šedivý ninja.

Pětice mnichů, které to sem stáhlo spolu s Luigim, se duchapřítomně začíná křižovat a drmolit modlitby.

Fjodor a Ahmed si snad ani nevšimli, že už nejsou v Savoně, a pokračují v boji se šedivým ninjou. Fjodor míjí—ninja je tu doma, a přestože je těžce zraněn, je z něj náhle důstojný soupeř. Ale Ahmed svou magickou šavlí zasahuje a do ninji vjíždí blesk. Luigi se chápe své masivní rituální berly, rozmachuje se, a nyní již krutě zřízenému ninjovi tvrdou ranou láme vaz. Podobně vyřizují úpícího škvarka.

- “Šmarjá panno, kde to zase jsme?” rozhlíží se Fjodor.
- “Nerouhej se, bratře,” napomíná jej jeden z thaumaturgů. Fjodor jej sjede pohledem.
- “Tihle jsou co zač?” otáčí se k Luigimu a ukazuje na pětici palcem.
- “No jo, seznamte se: bratři Antonio, Vincenzo, Modesto, Tadeusz a Grazio,” ukazuje Luigi na mnichy po řadě, “a Fjodor, Ahmed, a támhle džentlmena bohužel neznám,” ukazuje na efríta.
- “To je Šardžahán,” představuje Ahmed efríta.
- “Mno, tak když se teď tak dobře známe, tak já bych se snad asi vychcal,” říká Fjodor, přistupuje k jednomu z živých plotů, a činí, jak řekl.

Na obzoru se zableskne. Oblaka nejsou vidět, blesk byl z čistého nebe. A znělo to spíš jako výstřel z kanónu než jako hrom a blesk.

- “To se děje vždycky, když močíš?” ptá se jedovatě Luigi.
- “Běžně ne, jen když jsem na velký,” opáčí Fjodor a oklepává.
- “Pojďme. Třeba… tam,” ukazuje Ahmed jedním směrem.

Skupina vyráží. Jdou a jdou, motají se v labyrintu živých plotů, až nakonec přicházejí na mramorový klenutý mostek, porostlý břečťanem. Z mostku je kolem vidět jiné mostky, sloupy, terasy a ostrůvky plovoucí pod nimi. Všechno je to porostlé břečťanem, trávníky, záhony překrásných květů, alejemi okrasných dřevin. Některé ostrůvky jsou hluboko dole napojené mostky na budovy města, které je asi tak ve stometrové hloubce pod nimi. Není zřejmé, jak celá ta konstrukce drží. Asi prostě jen tak… je.

Město pod nimi je z větší části v plamenech. Kde nehoří, tam se aspoň objevují záblesky magie. Město je rozděleno na dvě víceméně stejné poloviny, frontová linie je zcela zřetelně vidět i odtud. Je vidět i palác, kde panuje klid. Palácová brána je zavřená.

Všechno nasvědčuje tomu, že jsou ve staré Persii.

Družina je jasné, že je žádoucí zdekovat se co možná nejrychleji zpátky do Janova. Koneckonců, mají tam rozdělanou práci. Když už neřeší problematické kultisty, měli by aspoň odpočívat, a ne trajdat po alternativních realitách.

Ahmed naštestí starou Persii trochu znal, a věděl o průchodu zpátky. Šardžahán je všechny pobral, a vyrazili, za vydatných modliteb Luigiho sboru, jehož členové nevěděli, zda se spíš křižovat, nebo si držet kutny. Hradby přeletěli naštěstí bez obtíží—zdaleka nebylo zřejmé, zda někdo neznámý létající objekt nebude považovat za problém.

Ifrít družinu vyložil kousek za hradbami. Ahmed se snažil podle slunce poznat kudy se vydat dál. Když v tom, z ničeho nic, se vedle nich objeví známý uzel na realitě, a z něj vystoupí dvojice lidí: prostě oblečený turek, a klučina v luxusním vezírském oděvu, s prsteny, náramky, boty se zahnutou špičkou, a tak dále. Klukovi nemohlo mu být víc, než dvanáct. Luigi nezaváhal ani na moment:

- “Chlapče, už jsi slyšel o učení Ježíše Krista?”
- “As-salāmu ʿalaykum,” přerušuje ho Ahmed a zdraví chlapce, jímž je ve skutečnosti Abd al-Misra. Kýve zároveň turkovi, ve kterém poznává maskovaného Marca.
- “Wa-ʿalaykumu s-salāmu,” odpovídá kluk vychovaně.
- “Pane, můžeš nás dostat zpět do Savony rychleji? I s Šardžahánovou pomocí nám to bude trvat několik dní,” ptá se hned Ahmed.
- “Ovšem, ale…” začal Abd al-Misra, ale Ahmed jej přerušil.
- “A jaká je vůbec situace v Savoně?”
- “Útočníky jsme odrazili. Poté, co jste zlikvidovali Tárika al-Hizráha, už to šlo snadno. Koho by to napadlo, Tárik ibn Šaraj al-Hizráh. Jeden z mých nejnadanějších studentů. Jeho nedouzavřený průchod do této reality jsem, mimochodem, využil ke své cestě sem.”
- “Znáš motiv jeho útoku na princeznu?” zeptal se Ahmed.
- “Myslím, že jej někdo poslal. Mám určité podezření, ale nevím to jistě. To bylo to ‘ale’, co jste mě nenechal doříct: když už tu jsme, měli bychom to prozkoumat, ne se hned vracet. Já se s Tárikem znal jen na univerzitě. Znám jeho otce, Šaraje ibn Alama al-Hizráha, vím, že se zdržuje v Persepoli. Ale o Tárikovi osobně nevím nic—komu sloužil, co dělal, nic.”
- “A bude s námi Šaraj chtít mluvit?”
- “Snad. Možná se mnou. Nevím, zas tak dobře se neznáme, a v těchto věcech se moc nevyznám. Ani nevím, jestli by měl o motivacích svého syna přesnější informace.”
- “Mám nějaké známé v Damašku,” uvažuje nahlas Ahmed. “Myslím, že by nám dokázali pomoci, a myslím, že by i byli ochotní.”
- “Dobrá, to vypadá jako jistější stopa,” říká kluk s viditelným ulehčením. Přesvědčit Šaraje, aby jim prozradil něco o synovi, jehož čerstvě zabili, by asi nebylo jednoduché.
- “Tak vyrážíme!” velí Ahmed italsky.
- “Kam jdeme?” zajímá se družina.
- “Do Damašku.”
- “Pěšky?” děsí se Vincenzo.
- “Jo, pěšky, Abd nás tam vezme zkratkou.”
- “A co tam?” zajímá se Luigi.
- “Zeptat se známých na toho mága, co jsme ho sejmuli dneska…”
- “Jakýho mága? Myslíš pana Škvarka?” ujišťuje se Luigi.
- “Jo, toho. Jmenoval se Tárik al-Hizráh. Mám v Damašku kontakty, myslím, že by nám mohli pomoci rozkrýt Tárikovy motivace.”
- “A je v Damašku kostel?” ptá se Luigi.
- “To pochybuju,” odpovídá Ahmed. “Ani mešita tam asi nebude. Není tam nic.”
- “A co bordel?” chtěl vědět Fjodor.
- “Bordel tam asi bude,” ujistil ho Ahmed.
- “Tak pojďme,” zavelel Fjodor.

A šli. Vincenzo se valil někde vzadu a brblal si pod brady něco o svatém Jiří. Během přestávek, kdy na něj čekali, Luigi s ostatními mnichy stavěli kříže.

Chystali se zrovna přehoupnout přes nějaký hřeben, když se Abd, který šel vytrvale vepředu, zastavil, a zadíval se do údolí. “Egypťané,” řekl jen.

Pod nimi se táhl průvod egyptské armády. Pěší, jízda, vozy se zásobami, a mezi tím vším zástup otroků, táhnoucích na kůlech masivní černý obelisk. Údolím zní dunění, jak bubeník udává tempo.

- “No to je průšvih. Musíme zpátky do Persepole a varovat je!” naléhá Abd na Ahmeda.
- “To těžko, Persepole je ve válce.”
- “Válka nakonec propukla?” zoufale se ptá Abd.
- “Je to tak. Shora z těch visutých zahrad je vidět, jak se to tam mele. Prakticky celé město je zasažené, jen paláce jsou zdánlivě v klidu.”
- “Šáhův syn zřejmě aktivoval armádu,” uvažuje nahlas Abd. “Na to by Šáhův bratr reagoval tím, že by požadoval pomoc od spřízněných šlechtických rodů. Měl nezanedbatelný vliv. A spustila se občanská válka…”

Chvíli uvažoval, a pak vykřikl:

- “Musíme je zastavit!”
- “Zastavit! Jak?” zoufale vykřikne Ahmed latinsky, aby rozuměli všichni.
- “Vždyť jich je armáda,” protestuje Fjodor. “Ostatně, při vší úctě, tohle není náš problém. Náš problém je udržet naživu osobu, která je od nás momentálně vzdálená jeden astrální skok.”
- “Život té osoby bude podstatně méně cenný, když egypťané Persepoli dobudou!” vykřikl zoufale Abd.
- “Ten obelisk se mi nelíbí,” uvažuje nahlas Luigi. “Nemohli bychom ho vysvětit?” Suita bratrů se začne nervózně křižovat a lituje, že kdy klášter opustila. Naštěstí Luigiho nikdo nebere vážně.
- “Možná bychom mohli vyčarovat záplavovou vlnu?” navrhuje turek Marco s přízvukem.
- “To by trvalo moc dlouho. Kouzlo tohoto rozsahu je na týden příprav, i víc,” zamyšleně říká Abd.
- “Mohli bychom je aspoň varovat?” ptá se Luigi.
- “Jak?”
- “No, třeba dunivým nadpozemským hlasem rozhlásíme, že se na město blíží armáda.”
- “To si každá strana vyloží jako trik,” pochybuje Marco. “Možná rozšířit šeptandu. Pěkně odspoda.”
- “My potřebujeme koordinovanou činnost velení, šeptanda je k ničnemu,” oponuje Luigi.
- “A co ta princezna, nevěděla by něco?” ptá se Marco aniž by tušil, že zbytek družiny netuší.
- “Ehm, princezna je jaksi na útěku, soudím,” kroutí se Abd.
- “Tak na útěku?” dochází spojitost Fjodorovi.
- “I kdybychom ji mohli kontaktovat, co bychom jí řekli?” ptá se Abd.
- “Kdybychom?” ptá se významně Luigi.
- “Eh, pojďme se poradit s Omarem,” rezignuje Abd, a přenáší družinu zpátky do Janova.

V Janově od jejich odchodu uplynulo už pár hodin. Luigi si velice palčivě uvědomuje, že na náměstí nechal čekat dav, který za tu dobu nutně musel nabýt dojmu, že boj je prohrán, a že “ktulu snědlo biskupa,” nebo něco podobného. Odebere se do hradní kaple, aby vyvolal svého osobního anděla strážce. Ten za něj radostnou zvěst o vítězství bude zvěstovat patřičně bombastickým způsobem.

- “Vaše výsosti, pane Massini, pane Majackých, pojďme za efendim Omarem al-Fakherem,” říká zatím Abd.
- “Massini…?” nechápe Fjodor a rozhlíží se. “Ajo, to je Marco!” dochází mu, kdo je maskovaný turek. “Člověče, vůbec jsem tě nepoznal!”
- “Díky, beru to jako poklonu,” spiklenecky na něj mrkne Marco.

U Omara se rozvine debata o tom, jak vyřešit problém s egypťany. Marco se ujme slova:

- “V podstatě je problém, že když zprávu přineseme, tak nám ani jedna strana nebude věřit, že to není léčka. Takže navrhujeme použít jako posla důvěryhodnou třetí stranu, a navrhujeme, aby jí byla zde její císařská výsost,” skloní hlavu Marco.
- “Jenže co když na zprávu o příchodu vojsk třetí strany někdo čeká?” nezdá se to Omarovi. “Situace v Persepoli by se zlomila, rebelové by mohli zvítězit.
- “Navíc, měla-li by pravidelná armáda egypťanům čelit, musela by vyrazit bez mágů,” dodává Abd.
- “Možná bychom mohli do konfliktu zavléct další armádu,” pronese váhavě Ahmed.
- “Jen tak sehnat armádu bude docela složitý,” spekuluje Fjodor. “Co máš na mysli?”
- “Uvažoval jsem o arabské astrální říši.”
- “Jak tohle dojednáš?” ptá se Omar.
- “No, to nevím. Nemyslím, že znám někoho s vhodnými konexemi. Ale aspoň o mě Zlatý vezír ví.”

Chvíli přemýšlí:

- “Kdybychom jednali jménem princezny, mohli bychom prostě požádat o slyšení na dvoře Zlatého vezíra,” navrhuje.
- “I kdyby, vezír nevypraví armádu jen tak z dobrého rozmaru. Co mu nabídneš jako protihodnotu?”
- “Princeznu,” prostě prohlásí Ahmed.
- “Princeznu?” diví se Abd s Omarem.
- “Princeznu. V sázce je osud říše, o tom není pochyb. Jestli egypťané dobudou Persepoli, a za současné situace nevidím jinou variantu, nastane přinejmenším rozvrat. Pravděpodobně prostě postupně dobudou i zbytek země. Je v zájmu jak vládnoucí elity, tak princezny samotné, aby tento strategický sňatek uzavřela. A vezír sám takovou cenu neodmítne, i pro něj se jedná o významné strategické spojenectví.”

Celá skupina se odmlčí. Mohlo by to fungovat?

- “A co tedy budeme dělat,” ptá se po chvíli Abd. Stejně jako Fjodor, i on je zcela zřejmě mimo svůj živel.
- “Budeme potřebovat něco, co patří princezně. Prsten, třeba,” říká Marco. “Ukážeme jej vezírovi, aby nám věřil, že jednáme v princeznině jméně.”
- “To by asi šlo,” říká Omar.
- “Dokážete nás přenést do vezírova paláce?” ptá se Marco Abda.
- “Až tam ne. Mohu vás přenést do Damašku, dál se budete muset spolehnout na místní zdroje.”
- “To by neměl být problém,” kýve hlavou Ahmed.
- “Akorát máme večer ten bál,” poukazuje Fjodor.
- “Hm, bude to muset být rychlovka,” kýve hlavou Ahmed. “Když jsem se Zlatým vezírem jednal kvůli víš čemu, tak to nebylo na dlouho, je to zaměstnaný člověk, nemá na přehnané formality čas.”

Jak řekli, tak udělali. Omar celou záležitost vyjednal s princeznou, která s plánem souhlasila, předal Ahmedovi princeznin prsten, a Abd sebe a družinu, včetně Luigiho, přenesl do Damašku.

V Damašku Ahmed dohodl pomoc u svých známých, kteří zajistili předání zprávy Zlatému vezírovi. Mezitím byla družina hostována na dvoře jednoho z místních pánů, kde na ně čekalo malé pohoštění, šíša, a tanečnice. Zanedlouho se roznesla zvěst, že zlatý vezír dorazí přímo sem. Odevšad se vyhrnuly zástupy sloužících a s pomocí magie připravovali síň k důležité návštěvě. Sotva byla síň připravena, jídlo na stolech, víno v karafách, a ovoce na tácech, zazněly trubky ohlašující vezírův příchod. Všichni padli čelem k zemi.

Vezír vstoupil, přivítal se s pánem domu a Ahmedem, a po slabých deseti minutách formalit odcházejí i s Marcem do zákulisí vyjednávat.

Na to jako by všichni čekali. V sále se rozjela volná zábava. Luigi s Fjodorem okukovali tanečnice a komentovali velikost jejich poprsí. Fjodor navrhoval, že by Luigi měl konvertovat k protestantsví, a jednu z nich pojmout za ženu. Luigi se bránil, že to on se jen tak rád vystavuje pokušení, tvrdí to prý charakter. No v tom případě, navrhuje Fjodor, Luigiho někdy vezme do Lakšmí. Tam zažije pokušení, jaké jinde nezažil. Ale Luigimu stačí tohle. A tak dále, a tak podobně.

S pokračujícím časem se párty zcela zřetelně vyvíjela směrem k orgii. Morální standardy tohoto světa byly Fjodorovi velice blízké, a rozhodl se, že na penzi bude žít tady.

Zatímco v sále panovala volná zábava, v zákulisí se jednalo.

- “Vaše výsosti, předpokládám, že agenti vaší výsosti již ráčili vaší výsosti doručit informace o tom, jaký překotný vývoj nastal v perské říši?” začal Ahmed zeširoka.
- “Správně předpokládáte,” odvětil vezír.
- “Smím též předpokládat, že jste informován o tom, že egyptská armáda oslabení Persie využila a vypravila na Persepolis armádu?”
- “Ta je pro mě novinkou.”
- “Činí mi veliké potěšení, že mohu vaší výsosti tímto drobným způsobem posloužit.”
- “To však není cílem vaší návštěvy.”
- “Nikoli, výsosti. Chtěli bychom vás požádat o vojenskou intervenci a odvrácení hrozby pro Persepolis. Nepomůžete-li, Persepolis velice pravděpodobně padne.”
- “To je velký požadavek. Co z toho?”
- “Závazek přímo jednomu z členů královské rodiny, princezny Šárí,” ukázal Ahmed prsten. “Ta by se mohla stát nevěstou vaší výsosti. Geopolitické a strategické vlivy, které z toho budou plynout, přináleží analýze jiných.”

Vyjednávání ještě chvíli pokračovalo, ale nakonec se Ahmed s vezírem domluvil. Abd al-Misra přivolal princeznu, kterou vezír zatím nechal ubytovat zde v paláci a střežit, jako oko v hlavě. Sám nadiktoval několik zpráv pro své pobočníky a rychlým vozem odjel organizovat armádní záležitosti.

Abd potom družinu přesunul zpět do Janova, včetně Fjodora i s konkubínou, se kterou zrovna obcoval, a Luigiho, který se tím pohledem nechával pokoušet, a jež v rukou držel stříbrné příbory, které ještě honem stihl chytit, než se arabská říše propadla do nicoty. Při pohledu na stěny hradu konkubína nezaváhala ani okamžik, a začala nezřízeně ječet.

- “Ach jo, jiščo dvě minůtočky jste mi mohli dát,” postěžoval si Fjodor, “dostal bych se k té prsaté s tou drzou bradou…,” a hodil si ječící ženskou přes rameno. Otočil se na Ahmeda: “Máš tu harém?”
- “To nemám.”
- “Tak teď už máš,” informoval jej Fjodor, a předal ječící balík sloužícím, ať bábu někde ubytují. “A hlavně mi dejte vědět, kde,” zdůraznil ještě, zapínaje se. “Ať ji nemusím v noci hledat po celým hradu.”

Kolem panovalo mírné pozdvižení, protože bál už téměř začal. Sloužící měli od Marca seznam výmluv, které se daly použít, kdyby se družina výrazně opozdila, ale přece jenom nevypadá dobře, když řekněme taková hraběnka Silvani přijde na bál, a hostitel nikde. Družina se sotva stihla převléci ze zaprášených šatů, než se začali trousit první hosté.

Re: Dakara v Janově

od mesanfaron » 20. 2. 2015, 23:42

York píše:Pokud někdo čtete Antovy zápisy a chcete je číst dál, je ten pravý čas se ozvat, protože Ant je u příležitosti uzavření velké kapitoly hry téměř rozhodnutý přestat je psát.
Je to čtivé a zábavné, hlasuju pro pokračování zápisků.

Re: Dakara v Janově

od York » 18. 2. 2015, 11:18

Nekra píše:Je to hezky napsaný.
Že jo ;-)

Chudák Ant, vyrobili jsme mu dilema ;-)

Re: Dakara v Janově

od Nekra » 18. 2. 2015, 09:46

Jo, taky si to čtu. Je to hezky napsaný.

Re: Dakara v Janově

od Arten_CZ » 17. 2. 2015, 21:44

Já si zápisy čtu, pokud je to možné, pokračujte v nich

Re: Dakara v Janově

od York » 17. 2. 2015, 10:19

Pokud někdo čtete Antovy zápisy a chcete je číst dál, je ten pravý čas se ozvat, protože Ant je u příležitosti uzavření velké kapitoly hry téměř rozhodnutý přestat je psát.

Re: Dakara v Janově

od petr » 8. 2. 2015, 23:52

Případ Satanisté

Kámoši (6. den—Marco)

Marco se začne věnovat výslechu zajatého mága. Zkouší to hypnózou a dozvídá se toho o chlapovi docela dost. Ukazuje se, že se jedná o jednoho z důležitých členů bratrstva, patří do vnitřního kruhu zasvěcenců. Jeho autorita však není dostatečná, aby mohl sám provádět zasvěcení noviců. Má zlou ženu (pochopitelně), živí se jako písař, a je mu asi 40. Kdo a kde je velekněz však zajatec odmítá říci i pod hypnózou, jedná se o hluboké tajemství.

Mezi lopatky zajatci nechá Marco vytetovat magickou značku, aby se s ním později mohl spojit. Ubytuje jej v jednom ze svých četných hide-outů. Cela je strohá, ale na to je určitě zvyklý. Nechá kolem nějaké svoje lidi, aby jej hlídali, ale nenápadně, chlap se o nich nesmí dozvědět.

Marco si na obličej a tělo namaluje četné modřiny, a vymýšlí krycí historku. Je Palo, zasvěcenec vnitřního kruhu, a posledních pár dní tu o chlapa pečoval.

Pak se s ním posadí do cely, a čeká. Za několik hodin se chlap probírá:

- “Uuuuhh… bolí mě celý tělo.” Uvidí Marca: “Jak se jmenuješ?”
- “Palo. Jsem rád, že se probíráš.”
- “Co se to stalo?”
- “Myslím, že na nás shodili katedrálu.”
- “Sakra… co to bylo… za šmejdy?” sípe chlap.
- “Taky toho moc nevím, seběhlo se to hrozně rychle. Musíme tomu přijít na kloub!”
- “No jo… jak to, že jsme to přežili?”
- “Zasypaly nás sutiny, asi si nás nevšimli. To jediný nás zachránilo.”
- “Byl jsem mimo dlouho?”
- “Jo, tři dny!”
- “Ty vado, to mě žena zabije…”
- “No, vím cos říkal,” sympatizuje Marco, “radší jsem jí žádnou zprávu nepředal.”
- “Já jí snad radši řeknu, že jsem mrtvej,” spekuluje chlap.

Pak je chvíli ticho.

- “Tyjo, co se mohlo zvrtnout? Byli jsme tak blízko!” znovu se rozjede kultista. “Co mistr, nevíš, jestli přežil?”
- “Viděl jsem ho tam, ale nebylo mu pomoci.”
- “To je v háji, takovejch let… myslíš že po nás jdou?”
- “Na tuty. Jen protože jsem parukář, tak mi to projde, tady kolem chodit. Můžu i něco malýho zařídit.”
- “Musím se dát do kupy… co chceš dělat ty?”
- “Já nevím, čekal jsem na tebe…”
- “Asi se budem muset zdejchnout,” uvažuje kultista.
- “Je jen jeden, s kým se můžeme poradit.”
- “!? To nemůžeme!” vyděsí se chlap.
- “To je velká věc, co se stalo, co se pokazilo. O tom nemůžeme rozhodovat sami!”
- “A ty bys na to měl koule?”
- “No řeknu ti, včera ani předevčírem ne. Ale čas utíká a já nemám nápad co dál. Dneska už jinou možnost nevidím.”

Zase nastalo chvíli ticho.

- “Tak co myslíš?” začíná Marco.
- “Řeknu ti, nejít o nesmrtelnost, tak na to seru.”
- “No to je jasný!”
- “Mistr je fakt mrtvej? Jsi si jistej?”
- Marco kýve. “Jsem rád, že jsem vůbec vytáhl tebe. Ostatní rozdrtil ten strop.”
- “Asi bysme to měli ohlásit,” uvažuje kultista. “Co s náma asi udělá?”
- “Když to neuděláme, stejně si nás najde,” kuje železo Marco.
- “To je taky fakt.”
- “Co mu řeknem?”
- “Musíme pravdu… musíš to říct ty, já to nemůžu!”
- “Já na tohle nikdy nebyl… ani bych nevěděl, co mu říct,” vykrucuje se Marco.
- “Řekneš mu to, co mně!”
- “Tobě se to řekne, s tebou mluvit nebude!”
- “Ale bude, však víš, s jakým ďáblem je spolčenej!”

Oba dva se na chvíli odmlčí. Chlap zvařuje míru průseru, do kterého se dostali, Marco uvažuje, s jakým ďáblem by mohl být spolčen velmistr řádu.

- “Už jsi byl doma?” ptá se najednou chlap.
- “To víš že jo, večer musím, však víš… Tebe tu držím tajně, to nikdo neví!”
- “Hlavně neříkej nic ženě!”
- “Neboj, si snad hodím smyčku, ne?”
- “No to já jen pro jistotu… Hele, neměl bys vodu a ňákej žvanec?”
- “To víš že jo,” ožívá Marco, loví něco v torně, a dává chlapovi.
- “Díky kámo,” na to chlap.

Achievement: unlocked, myslí si Marco. Ale ještě je před nimi složitá cesta.

Omar (6. den—Ahmed)

Ahmedovy rány o sobě dávaly docela vědět i druhý den, takže se nechal po hradě nosit v nosítkách. A protože byl krásný den, uspořádal oběd na terase s výhledem na moře. Pozval i Fjodora a Luigiho, hodovali spolu na vybraných lahůdkách a odpočívali po velice náročném včerejšku. Po obědě Ahmed nechal nabít šíšu kvalitním tabákem, popíjeli čaj s džemem a kouřili.

Moře bylo klidné, a na obzor se vyhouply nějaké lodě. Podobný pohled byl v oblasti celkem běžný, v podstatě nebylo možné ani říci, zda lodě vůbec plují do Savony, nebo jen přejedou po obzoru někam dále. Ponenáhlu si však Fjodor všiml, že lodě plují pod vlajkami popsanými arabikou. Arabiku číst neumí, ale pozná vlajku osmanské říše.

- “Očekáváš nějaké hosty?” zeptal se zamyšleně Ahmeda.
- “Ne, proč?”
- “Támhle ty tři lodě,” ukázal prstem Fjodor, “plují pod vlajkami osmanské říše. Na zadním stěžni vidím vlajku, která myslím patří tvému rodu.”

Ahmed zamžoural na stíny, ale musel nechat lodě připlout blíže, než vlajku rozeznal. Podle tvaru však poznal Šebeky, válečné lodě používané v jeho domovině. Když se trojice lodí přiblížila, bylo na vlajce zřetelně vidět motiv rodu al Fakher, a tato konkrétní patřila jeho bratru, Omarovi. Což bylo zvláštní, protože Omar obvykle plul pod falešnými identitami, nebo přímo pod černou vlajkou pirátskou—byl admirálem pirátské flotily. Tentokrát se zřejmě jedná o oficiální návštěvu. Což je dvojnásob zajímavé.

Když se lodě přiblížily, od vůdčí lodi se odpojil člun, na kterém mířil do přístavu posel. A brzy skutečně žádal o přijetí. Ahmed se nechal odnést do přijímacího sálu. Fjodor s Luigim zatím zůstali nahoře a spekulovali co to je zase za hosty. Fjodor, který za vším viděl konspiraci, podezříval, že to souvisí s těmi zatracenými satanisty. Luigi pochyboval.

Ahmed nechal posla uvést. Ten vešel do místnosti, poklekl na koleno, a turecky promluvil:

- “Vaše sultánská vznešenosti, effendi Ahmede al Fakhere, nechť slunce nezapadá nad vaší říší. Jsem pokorným služebníkem a přináším zprávy od vašeho ctihodného bratra, jeho vznešenosti effendi Omara al Fakhera, nechť slunce nezapadá nad jeho říší. Dovolte mi, effendi, promluvit.” (Kráceno, na Ahmedovy zámořské tituly a kudrlinky otomanských formalit není místo ani na internetu. -ed)
- “Posloucháme,” pronesl prostě Ahmed.
- “Jeho vznešenost, můj p.t. pán a vládce, vás, effendi, žádá o audienci. Přijíždí v záležitosti obchodních příležitostí a setkání s rodinou. Také žádá o ubytování pro osoby cestující pod jeho osobní ochranou, a pro jednotku osobní stráže.”
- “Tyto žádosti panu Omaru al Fakherovi vyplníme. Náš komoří s vámi dohodne detaily,” pohlédnul na Usámu stojícího opodál. Ten jen sklonil hlavu. “Bratra budeme očekávat,” dodal ještě, a propustil posla.

Ten se vrátil na loď. Přistávácí manévry ještě nějakou dobu trvaly. Mezitím se rozkřikla zpráva o příjezdu hostí, a kolem přístaviště se začali kupit zvědavci. Za nějakou dobu položili můstek a z lodí se začal vinout štrůdl Omarových vojáků, vyšňořených v parádních uniformách. Hradní vojáci na nábřeží dělali místo, a procesí se vinulo městem směrem k hradu—vojáci, sluhové, Omar osobně na nosítkách, velký uzavřený palankýn nesený suitou osmi svalnatých, černých otroků, a další vojáci.

Luigi a Fjodor sledují dlouhé procesí. Vojáků by tam mohla být tak stovka.

- “Docela dost vojáků,” říká Fjodor.
- “Hm, a samí musulmáni,” na to Luigi. “To nebudu stíhat světit.”
- “Mají je nějaký nesehraný,” všímá si Fjodor vojenským okem, aniž by vzal na vědomí Luigiho poznámku. “Tohle bych u sebe netoleroval.”

Chvíli mu to leží v hlavě. Proč jsou součástí takového průvodu zelenáči? Navíc ani jako zelenáči nevypadají, vypadají na ostřílené mazáky, větrěm ošlehané tváře jsou zjizvené, ohmatané hlavice šavlí je vidět i na tu dálku. A zase: výzbroj je nejednotná. U některých je vidět meče, tu a tam má někdo i bambitku. Ale pochodují jako kadeti, každý zvedá nohy jinak vysoko, krok mají nejednotný, celkový dojem je rozpačitý. Zvláštní.

Najednou mu to dochází. Omar se živí především potápěním lodí. Je pirát. Kde by asi tak vzal stovku vojáků řádné služby? Prostě převlékl za vojáky svoje lidi, piráty. Proto ta nejednotnost. No, to je asi mezi ním a Ahmedem. Omarovi je snad možné věřit, Ahmedovi a jeho přátelům vděčí za svůj život.

Štrůdl se postupně naštosoval na hradní nádvoří a nosítka s Omarem osobně byla donesena do Ahmedova přijímacího sálu. Dva bratři si zcela bez ceremonií padli do náručí a vřele se pozdravili.

- “Ahmede! Potřebuji s tebou mluvit velice diskrétně.”

Ahmed pokynul, a sloužící opustili místnost.

- “Hovoř,” podíval se na Omara.
- “Ahmede, jsem v tísni, a nevidím jiného spojence dost silného, aby mi mohl pomoci. V těch nosítkách na nádvoří je nesmírně důležitá osoba, jejíž existence musí být utajena. Potřebuji pro ni komnaty, jen pro ni, nikdo cizí ji nesmí ani spatřit. Má tu osobní stráž, ta ji bude hlídat. A mám tu svoje lidi, kteří budou hlídat okolí místnosti. Chci tě požádat, abys pro mě vyčlenil část hradu, která bude pod dohledem mých jednotek.”

Tohle byl velký požadavek. Dost velký na to, aby měl Ahmed právo na nějaké detaily.

- “Kdo je tou osobou, Omare?”
- “Princezna ze staré persie,” odpověděl Omar bez zaváhání.
- “Snad ne ta Belaški, která…”
- “Ne!” zhrozil se Omar. “Je to princezna Šárí. Ale tahle informace musí zůstat v této místnosti!”
- “Spolehni se,” ujišťuje Ahmed. “Kolik jí vůbec je, Šárí?”
- “No, víš jak to u nich bývá s tím věkem.”

Čas v astrálních říších plynul… jinak, než ve fyzickém světě..

- “Když to přepočítáš, tak je starší, než my všichni dohromady. Ale od pohledu… víš, jak jsme říkávali… ženská na vdavky,” usmál se Omar.

Ahmed jen pokýval hlavou a oba bratři se na pár chvil odmlčeli.

- “Takže co se děje? Proč ta náhlá návštěva?” probral se první Ahmed.
- “Jak jen začít…” zamyslel se Omar. “Situace v Persepoli je mimořádně složitá. Umírají vysoce postavení lidé. Mezi vládnoucí elitou panuje paranoia, děje se něco velkého.”
- “Puč?”
- “Snad. Vezou se v tom i rádci, vysoce postavení úředníci. Celé je to strašně nepřehledné, nikdo neví kdo je s kým. Tajné služby naprosto nemají situaci pod kontrolou, proto jsem byl kontaktován já. Tohle musel někdo dlouho a pečlivě připravovat.”
- “Takže Šárí je na útěku?”
- “Ano. Už na ni byl jeden pokus o vraždu.”
- “V říši, nebo u nás?”
- “V říši.”
- “A vědí útočníci, že Šárí utekla?”
- “Pravděpodobně. Každopádně je v neustálém nebezpečí. Nevím, mohou-li nás vystopovat sem, ale otevření astrálního průchodu si pravděpodobně všimli. Nevím ani, mohou-li útočníci přijít na to, že s celou tou věcí mám něco společného já. Celá ta akce byla připravena nezávisle. Šárí byla vyvezena lodí, kterou se mnou nelze spojit, a která po předání pokračovala dále. Řetězem předání byla dodána až ke mně. Tuhle návštěvu jsem přitom připravoval dopředu, dříve, než Šárí vyvezli. Nevím, možná se toho nějak domáknou. Ale vyžadovalo by to hlubokou analýzu. Ale mohli by se tu někde motat na moři, to by bylo nebezpečný.”
- “Bude potřeba zajistit magickou ochranu,” uvažoval Ahmed.
- “Ano. Princezna tu má osobního mága z Persie. To on ji ochránil při tom pokusu o vraždu. Ale tady je jeho moc samozřejmě omezená, necítí se tu dobře. Kdyby chtěl využít magii naplno, musel by otevřít průchod, a to je až nejzazší možnost.”
- “Budu do toho muset zapojit své lidi.”
- “Ahmede, jsi si jist? Je na ně spolehnutí? A budou vůbec chtít, do celé té záležitosti zabřednout?”
- “Jestli se nám tu budou motat asasíni, měli by to vědět. A navíc, nikdy mě nenechali ve štychu. Jsou spolehliví.”
- “To dává smysl. Ale poslyš, že se jedná o princeznu jim přece jen asi neříkej.”
- “To ani nemám v plánu,” řekl Ahmed.

Potom nechal Ahmed poslat pro Fjodora a Luigiho, a nechal sloužící zorganizovat ubytování hostí, a hlavně vyklizení chodeb, aby mohla princezna nikým neviděna přejít mezi palankýnem a svými komnatami.

Když Luigi a Fjodor přišli, Ahmed jim sdělil, že jejich hostem je vysoce postavená šlechtična ze staré Persie, a že je důvodný předpoklad, že se ji někdo pokusí zabít. Omar se poté ujal slova a začal rozplétat změť, jíž byla politická situace ve staré Persii.

- “Perský šáh je stále naživu, ale je chronicky nemocen a v podstatě neschopen vlády. Místo něj vládne jeho bratr. Jeho autorita na trůnu však není univerzálně uznávána. Následník trůnu byl však zabit, a přestože druhý syn stále žije, jeho formální nárok na trůn nevznikne, dokud šáh nezemře. Pak jsou tam dcery. Šárí je nejstarší. Sama nemá přímo nárok na trůn, ale kdyby si někoho vzala, stal by se ten formálním vládcem, ale de fakto by mohla vládnout ona. Rozhodně by měla větší právo vládnout, než šáhův bratr.”
- “Celé by to mohla být vnější akce,” pokračoval Omar. “Někoho, kdo se snaží říši destabilizovat a vyvolat občanskou válku. Docílit třeba toho, aby ten zbývající syn vzal armádu, a pustil se do šáhova bratra. Situace v Persopoli je tedy velice paranoidní, mocní se bojí o život, a zavřeli se do svých opevněných sídel. Šáhův bratr ovládá exekutivu, nikoli však armádu. Tu má pod kontrolou generál, který je loajální k šáhovi, a autoritu jeho bratra odmítá. Proto si do svých paláců šáhův bratr stáhl městskou gardu. Bez gardy panuje v ulicích chaos, nepokoje. Magické bitvy a rabování jsou na denním pořádku. Celá situace poměrně rychle eskaluje, a zdá se, že nevyhnutelně spěje k občanské válce.”
- “A co nesmrtelní?” ptá se Ahmed.
- “Imperiální stráži velí jiný generál. Jeho loajalita, mimo šáha, je mi neznámá. Aha, a ještě loďstvo jsem zapomněl ale to je v podstatě nepoužitelné, musí být v pohotovosti pro případ napadení Egyptem.”

Potom si nechal Ahmed zavolat princeznina osobního mága, Abda al-Misru. Bude potřeba vyřešit otázku princezniny magické ochrany.

- “Mohu na princezninu ochranu povolat svého efríta,” navrhuje Ahmed.
- “Vaše vznešenosti, efrít je jistě dobrá volba, největší nebezpečí je z astrálního prostoru. Moc mágů z astrálních říší je zde omezená, ale to omezení je menší v astrálním prostoru. Stejně, jako je vyvolání efríta otevřením průchodu směrem k jeho doméně, tak oni by otevřeli průchod do astrálního prostoru a tak čerpali sílu. Efrít by však tento druh čerpání síly viděl.”
- “Dobrá, tak se i stane. Dále je tu k dispozici univerzita, můžu je požádat o propůjčení několika golemů,” navrhuje Ahmed.
- “A jak jim vysvětlíš, k čemu je potřebuješ?” ptá se Omar.
- “To je prosté, my jsme tu nedávno měli napadení démonem. Pojďte, tady vedle ho mám vycpaného,” ukazuje hostům okřídleného koňomedvěda, jehož instalace byla včera dokončena. “Tak to svedeme na démony.”

Abd al-Misra si démona udiveně prohlížel.

- “No tohle! To je aspoň z pátého kruhu!”
- “No to víte,” blazeovaně přitakává Ahmed. “Nové sídlo, musíme vychytat mušky.”
- “Copak tu je někdo, kdo je schopen takového démona vyvolat?” diví se Abd al-Misra.
- “Už to tak bude. Měl byste vidět, jak zřídili starý klášter.”
- “Blahorodí,” otočí se Abd al-Misra na Omara, “opravdu je tohle dobré místo pro náš záměr?”
- “Ále, žádné strachy,” mírní mágovy obavy Ahmed. “Kultisty jsme vymlátili.”

Omar se rozhodl Ahmedovi věřit. Ne, že by bylo příliš na výběr.

Ahmed tedy zašel na univerzitu, kde s Todorem a kabalisty vyjednal hradní zakázku na strážné golemy. Ti byli na večer dodáni, a Ahmed, Omar a al-Misra je rozmístili do chodby před princezniny komnaty. Těm pochopitelně zavřeli okenice, a před okny nechali na střídačku hlídat Ahmedova efríta Šardžahána a al-Misrova osobního ducha. Ahmed s al-Misrou si dohodli termíny bdění, aby mohli udržovat vždy aspoň jednoho astrálního hlídače.

Omarovi vojáci byli ubytováni ve stejném křídle, v komnatách sousedících s princezninými. Její osobní stráž tvořená oživlými sochami byla přímo s princeznou uvnitř.

A jako poslední bezpečnostní opatření uspořádal Ahmed na následující večer bál, kam nechal pozvat důležitou honoraci jak savonskou, tak janovskou—včetně Porca Rossa di Medici, se kterým ještě nedávno byli na nože. Bál bude fungovat ke krytí skutečného důvodu Omarovy návštěvy.

Vincenzo (6. den—Luigi)

Ze setkání s Ahmedem šel Luigi na Římské náměstí—v obvyklou dobu na obvyklé místo. Netrvalo dlouho, a černá průzkumná kočka přišla obhlédnout situaci. Zase to byla ta s astrální přítomností, stejně jako v tu noc na Via Pulvore.

Kočka se lísala Luigimu k nohám, a ten ji pohladil. Nebyl si jist, zda by měl. Když se minule Dámy ptal na její vztah k jejím kočkám, odpověděla, že jsou přítelkyně. Kočka ale začala příst—jestli to vadí Dámě, tak kočce zřejmě ne.

Dáma však nepřicházela. Luigi nevěděl, jak dlouhu čekat, ale minule tu byla chvíli po kočce, a dnes nic. Beztak je z toho včerejška ještě zřízená, říká si Luigi. Rozhodne se poslat po kočce vzkaz.

- “Vyřiď své paní…”, hm je v pořádku říkat jí paní, když jsou přítelkyně? Nojo, ale jak jinak… “Vyřiď své paní pozvání na bál, který se bude konat na hradě.”

Kočka nic.

- “Tvá paní je zřejmě zvědavá, a exotická návštěva by ji mohla zajímat.”

Kočka skočí na kašnu a pije.

- “Na ten bál potřebuje pozvánku. Já ale mám jednu pro sebe s doprovodem. Vzal bych ji tam jako svůj doprovod,” vysvětluje Luigi nezaujaté kočce.

No nic. Mám ještě kupu práce, myslí si Luigi, a jde světit.

Zajde ke Sv. Antonínovi, kde stále visí Hubert s puklým srdcem a stopami po drápech. Atmosféra tam je mnohem stísněnější, než minule. Luigi se podívá do astrálu, a po zádech mu přeběhne mráz: temnota, která se minule přelévala v srdci zvonu, se pomalu, jako černá pryskyřice, rozšiřuje do okolí. Luigi ještě v životě nic takového neviděl. Je zřejmé, že to s tím svěcením podcenil, měl to udělat hned. Ale, pozdě bycha honiti, jak by řekl Padre.

Když už je na věži, rozhlíží se astrálním pohledem po Savoně. Žádná další ohniska nevidí. Nevidí však ani to ve starém klášteře, a o něm velice dobře ví, že tam je. Jenže klášter má mocný astrální otisk, jeho astrální stěny jsou stejně neprůhledné, jako stěny fyzické. Navíc si někdo dal záležet, a klášter zevnitř obalil vrstvou astrálního materiálu, takže zelené plameny a kouř uvnitř neprosvítají ani okny. Zda mu podobně neunikají nějaké podzemní nesvatyně je otázka.

Luigi se znovu soustředí na zvon. Ohmatává vortex temnoty astrálními smysly, zkouší nějaká zaklínadla, ale s hrůzou zjišťuje, že průvlak do zásvětí je příliš mocný. Nedokáže jej sám ucpat. Když ne sám, s kým tedy? Jak? Ahmed ani Marco mu nepomohou, jejich magie je úplně jiného typu. A Fjodor teprve ne, jeho talenty leží úplně jinde. Takhle vypít litr vodky a ošu… ee, osmilnit sedm… žen pochybného charakteru, to by možná zvládl.

V Savoně je samozřejmě ještě druhý klášter. Tamní mnichové Luigiho při jeho nedávné návštěvě přijali značně chladně (jak si koneckonců poznamenal do svého deníku jako zápisek № 7). Ale co mu zbývá? Cesta do Janova a zpět je na celý den, a další den jim bude trvat, než se rozhoupou někoho poslat. Tolik času není, kdo ví, kam se temnota rozšíří za další dva dny… nezbývá, než vsadit vše na převora Daniela a jeho lidi. Diecéze by měla mít nějaké záznamy o tom, kdo je schopen provádět rituály.

V diecézním archivu Luigi nachází hledaný svazek, a listuje kádrovými posudky vybraných mnichů z kláštera. Zjišťuje, že převor Daniel sám mágem není, několik jeho mnichů však ano. Skvělé! Teď ještě je přesvědčit ke spolupráci. Luigi si bere k ruce dva mnichy, a vyráží na místo. Hlavou mu kmitne myšlenka, zda s sebou nevzít Fjodora, ale pak to zamítne. Jednak, co by tam dělal? Je nutně svázán se světskou mocí. A navíc ty jeho historky z Lakšmí, ještě by je tam někomu vyprávěl… takového pokušení snad ani Daniel nezasluhuje!

U kláštera Luigi zaklepe na bránu. Po chvíli se otevírá špehýrka, a na Luigiho kouká pár očí.

- “Pochválen buď Ježíš Kristus,” zdraví Luigi a jeho doprovod trojhlasem.
- “Až na věky,” ozve se ze špehýrky skuhravým hlasem.

Špehýrka se zavírá. Minule to Luigiho vykolejilo, ale teď už protokol zná. Obsluhu vrat má na starosti mnich, který pravděpodobně pamatuje Krista osobně. Je ohnutý až téměř k zemi, a aby viděl špehýrkou, musí si přistavit štokrle. Manipulace se štokrletem a šplhání je pro něj náročné, takže to chvíli trvá. Za chvíli se ve vratech otevírají dvířka.

- “Kdo jste a co chcete?” skuhrá ohnutý stařec.
- “Jsem Luigi, bisk…” začne Luigi, ale jeden z mnichů v doprovodu ho přeruší.
- “Bratře, mluvíš s jeho eminencí, Biskupem savonským! Ohlaš jej, a dej vědět, že žádá o audienci u Opata!” horlí mnich.
- Stařec na trojici mžourá, a po chvíli si to uvědomuje. “Nojó, teď to vidím. Omluvte mě, vaše eminence, úplně jsem vás nepoznal. To víte, ty mý oči.”
- “Nechám vám přidělit větší dávky mrkve,” říká na to Luigi.
- “Proč mrkve?” tváří se dveřník nechápavě.
- “Kvůli zraku. Mrkev obsahuje hodně železa, a to prospívá na oči,” poučuje Luigi.
- “Aha. No jo. Železa. Tak já dojdu pro opata,” říká mnich a zavírá dvířka.

Trojice zůstala stát venku. Bratři jsou nedočkaví, ale Luigi je uklidňuje. Bratr dveřník se šourá ještě pomaleji než důstojný pán Ottantenne od sv. Antonína. Chvíli to potrvá.

Za slabou čtvrthodinku se znovu otevírá špehýrka. Oči koukají a čekají. Ach jo, říká si Luigi, a rozjede protokol.

- “Pochválen buď Ježíš Kristus.”
- “Až na věky,” a špehýrka se zavírá.

Konečně se dvířka otevírají.

- “Pořád jsme tady,” říká Luigi omluvně.
- “To je dobře,” skuhrá dveřník. “Už jsem vás ohlásil u opata.”

A odmlčí se.

- “Tak to abychom za ním šli?” navrhuje Luigi.
- “Ó, musíte mít strpení. Jeho opatstvo vás bude očekávat, jen co dokončí rozjímání.” A hrdě dodává: “Víte, on je velice zbožný člověk, ten náš opat!”
- “No ano, vzpomínám si,” pronese trpce Luigi. “Tato záležitost však nesnese velkých odkladů. Víte, já vám to řeknu úplně na rovinu a bez okolků. Vlastně chceme mluvit hlavně s bratrem Vincenzem.”
- “Vincenzem?” nevěří vlastním uším bratr dveřník.
- “Ano, Vincenzem.”
- “Tak Vincenzem…”
- “Víte, on je velký odborník na tu záležitost, o kterou nám jde.”
- “Aha. No tak já pro něj dojdu…” říká dveřník zklamaně.
- “Rád si popovídám i s opatem!” smířlivě zvolá Luigi. “Když nebude zrovna rozjímat,” kvalifikuje svou smířlivost. “Ale tato záležitost nesnese odkladu.”
- “Víte, asi bych se měl opata radši zeptat,” váhá dveřník. “Ale když on zrovna rozjímá… zajdu pro bratra Vincenza, ať s ním můžete probrat tu svou neodkladnou záležitost.” rozhoduje se nakonec.

A začal se šouravě vzdalovat. Dlouhou klášterní chodbou jej viděli odcházet ještě dobrých pět minut, než někam zahnul.

Za slabou čtvrthodinku se přivalil Vincenzo. Byl značně obézní a rozhodně netrpěl nedostatkem brad.

- “Pozdrav pámbů,” pozdravil dýchavičně. “Slyšel jsem dobře, že chcete mluvit osobně se mnou?”
- “Je to tak,” potvrzuje Luigi. “Jistě se vám doneslo, co se děje? Co se stalo s Hubertem?”
- “Jako se zvonem? Co se stalo se starým Hubertem?”
- “Doneslo se vám něco z toho, co se tu posledních několik dní děje?”
- “Posledních… několik let myslíte?” podezřívavě se ptá Vincenzo.
- “Několik dní,” trvá na svém Luigi. I na tváři svých mnichů vidí nesouhlas s Vincenzovou hlubokou neinformovaností, a ti ani nevědí o té astrální polovině celé té záležitosti, a snad i věří na to, že na hradě bouchly saze.
- “Několik dní… no asi ne. Jejda, snad není jeho výsost baron di Medici nemocný?”
- “Ne, baron di Medici je zdravý.”
- “Poslyšte, a odkud vy jste vůbec přišel?” ptá se Vincenzo. Jeden z mnichů se tak tak zdrží facepalmu.
- “Ze Savony,” dí Luigi.
- “Jakto ze Savony? No jasně, haha, protože tu bydlíte v zájezdním hostinci, haha. Já myslel jako odkud jste? Ke které diecézi patříte?”
- “K Savonské,” chladným pohledem drtí Luigi mnichovu bodrost.
- “Jakto, ze Savonské?” nechápe Vincenzo.
- “Jsem nový biskup Savonské diecéze.” Na novinky si tu tedy moc nepotrpí.
- “O! Ale ovšem to všechno mění! Ee… vaše eminence. Eee… takže co je s tím Hubertem?”
- “Puklo mu srdce.”
- “Moment. Komu puklo srdce?”
- “Hubertovi.”
- “Od svatého Antonína?” nevěřícně zírá Vincenzo.
- “Ano.”
- “Počkat. Vy myslíte bratra Huberta, žejo? Haha, takovej starší, plešatej, umí vykrkat otčenáš pozpátku.”
- “Myslím zvon Huberta,” nebaví se Luigi.
- “Tomu nemůžu uvěřit.”
- “Přesto je to pravda.”
- “Vy nevtipkujete,” říká Vincenzo polekaně.
- “Ovšem že ne!”
- “Ale Hubert je nejsvětější savonský předmět! On a jeho tři bratři!” stále nemůže uvěřit Vincenzo.
- “Bohužel, taková je pravda. Jeho bratři jsou v pořádku, aspoň pokud mohu říci. Ale v Savoně se dějí hrozné věci! Byli viděni démoni, máme tu co do činění se satanistickým kultem! Z Huberta prýští koncentrované zlo, a starý klášter je hluboce znesvěcený. Míra úpadku a prolnutí našeho světa s peklem je tam prakticky hmatatelná. A podívejte se na tohle,” dává do ruky mnichovi Conciatoreho zápisník.

Vincenzo jím zalistuje, pak jej zhnuseně uchopí do špiček prstů a vrací jej Luigimu.

- “Dejte to pryč! Proč to sem vůbec nosíte?”
- “Abyste mi věřili!” vykřikne Luigi.
- “No jo… asi chápu,” zaraženě říká Vincenzo. Ani on není tak hluboký popírač, aby popíral množství popíračů v klášteře.
- “Temnota se šíří, bratře Vincenzo,” vážně říká Luigi. “A má moc není dostatečná, abych jí v tom zamezil. Vím že vy a několik dalších bratří máte thaumaturgické nadání. Potřebuji vaši pomoc.”
- “A jak to chcete vysvětlit opatovi?” ptá se Vincenzo. Opat je ovšem všech popíračů král, jde Vincenzovi hlavou.
- “No, to nevím,” dí Luigi se stejnými myšlenkami.
- “Víte, my všichni jsme tu oddáni Bohu a světským záležitostem nevěnujeme pozornost. A pan opat je nám v tom velikým vzorem. Já nevím… nevím…”
- “Bratře Vincenzo, uvědomujete si, že temné síly mohou zachvátit i váš klášter?”
- “Musíte si s tím poradit!”
- “Děláme, co můžeme. Zlikvidovali jsme jedno satanistické doupě. Plukovník Majackých osobně zaškrtil démona, jehož pracky jsou na Hubertovi otištěny.” Čert spral pohádku o sazích.
- “Cože? Kdo je ten Majackých, že šahá na náš zvon?” pohoršuje se Vincenzo.
- “Na zvon šahal démon, a Majackých ho zaškrtil,” uvádí věci na pravou míru Luigi.
- “Aha, tak to vyřiďte panu plukovníkovi poděkování.”
- “Můžete mu ho předat osobně. Podívejte, opat o tom nemusí ani vědět. Prostě vás vypíšu na provedení obřadu, to je pouhá formalita. Nic mu nemusíte vysvětlovat. Navíc, bojovat se zlem je vaše poslání! Pomyslete na svatého Jiří!”
- “Svatý Jiří...” pokřižuje se mimoděk Vincenzo. “To se vám řekne… Ale dobrá… tak dobře!” rozhoduje se nakonec.

Podobně se Luigimu podařilo přesvědčit ostatní čtyři thaumaturgy v klášteře. Než se převor Daniel probral z kontemplací, bylo papírování pro všech pět bratrů vyřízené a byli domluvení na zítřejší ráno na setkání u Sv. Antonína.

Re: Dakara v Janově

od petr » 24. 1. 2015, 15:26

Případ Satanisté

Katakomby (5. den odpoledne)

Když se věci trochu uklidní, rozpomene se Luigi na svůj původní záměr s podzemím. Bere Fjodora pod rukou a vyrážejí do katakomb pod kapitulou. Luigi Fjodora vede spletí chodeb, schodišť a tajných dveří, po cestě si sotto voce cosi drmolí, jak se snaží rozpomenou kudy kam. Dorážejí na místo, ale stopa po vyvolávání už je nevýrazná, byť stále znatelná. Luigi a Fjodor se rozhodnou pokračovat dále, kam je cesta zavede. Cesta se vine, další schodiště a sestupy, cihlové obložení se postupně mění v kamenné a později je chodba nahrubo tesaná ve skále. To už jsou hluboko, možná 30 metrů, odhaduje Fjodor, a vzduch je těžký, vlhký. Fjodor ví, že jdou severním směrem, zhruba ve směru k opuštěnému klášteru. Nakonec dorážejí na konec cesty: chodba ústí do obrovské přírodní kaverny. Světlo luceren se v ohromném prostoru ztrácí aniž by narazilo na překážku, jen se v něm občas mihnou netopýři. Jiných východů nevidno. Fjodor hází do propasti kamínek, a počítá vteřiny. Je slyšet, jak se kámen odráží od neviditelné stěny někde pod nimi, a nakonec po dlouhých vteřinách zvuk utichá. Tohle je hodně hluboké.

Přátelé přemýšlí, co dál. Fjodor by se mohl podél stěny sesoukat dolů jako úhoř, ale jak se dostane zpátky je nejasné. Budou se sem ještě muset vypravit, teď tu ale k ničemu nejsou. Obracejí se tedy, a jdou zpět.

Mezitím se na hrad přiřítí jeden z vojáků, kteří měli za úkol průzkum podzemí. Je od krve a bledý jak smrt, a naléhavě žádá slyšení u barona. Tomu předává hlášení:

- “Pane, hlásím, že průzkum podzemí narazil na problémy. Bylo to… byl to masakr. Bylo to hrozný,” zajíkl se voják. “Byla tam tma, něco se na nás vyřítilo… seržant Pesci nařídil stáhnout se.”
- “Kdo,” pronesl baron důrazně, “na vás zaútočil?”
- “Nějací lidi. Nebo démoni v lidské podobě. Míhali se ve stínech, chvíli byli tam, chvílil tady. Měli jsme pochodně, ale stejně jsme je neviděli. A hrozně mě bolela hlava, a seržantovi vytryskla z nosu a uší krev, a útočily na nás ty stíny. Byla to hrůza!”

Ahmed okamžitě nechá povolat Fjodora. Když mu připomenou, že šel s biskupem, zakleje. Kde je ten chlap, když ho člověk potřebuje? Zřejmě bude muset do katakomb sám. Bere Marca, a nechává poslat na biskupství rychlého posla.

Na Luigiho a Fjodora však na biskupství už čeká jiný zkrvavený voják, a říká jim podobný příběh. “Do řiti,” zakleje Fjodor, “ještě jsem zlámanej z těch kultistů, a teď tohle.”

“Ukaž, já ti to pofoukám,” nabízí se Luigi, a prozkoumává Fjodorova zranění. Dává mu nějaké bylinky a několika rychlými kouzly dává Fjodora téměř do pořádku. Hned je to lepší. A to už je dostihl rychlý posel z hradu se zprávou, že Ahmed s Marcem jdou na místo. Fjodor si nechá od zraněného vojáka popsat cestu, a s Luigim vyrážejí také.

Družina se shledává na místě činu. Po podlaze se tu válejí mrtvoly vojáků. Fjodorovi je jasné, že se nacházejí na druhé straně stěny, za kterou ještě nedávno s Luigim procházeli. Mágové prozkoumávají astrální stopu, zjevně se tu kouzlilo. Stopovat ji však nelze, kouzlilo se jen tu. Fjodor tedy následuje výraznou pachovou stopu. Ta je vede spletí chodeb, až do katakomb, kde jsou po stranách chodby s nikami zhruba velikosti postavy. Tam stopa mizí. Družina se rozhlíží a snaží se objevit kam. Marco si zkouší lehat do jedné z nik, ale nic tam není. Pronásledovaní jako by se do země propadli. Nakonec se někomu podaří objevit průlez pod jednou z nik. Nikdo nechápe, jak to, že si jej nevšimli hned, přece se tam koukali? Záhada.

Fjodor se plíží první. Ahmed zatím posílá jednoho z vojáků zpět se zprávou. Na druhé straně je chodba rovnoběžná s katakombou. Architektonicky je zcela odlišná, zřejmě mnohem starší. Fjodor houkne na ostatní a skupina pokračuje dále. Pachová stopa je vede místnostmi, chodbami a schodišti, až na místo, kde je před nimi vidět světlo. Fjodor naslouchá:

- “Já to velmistrovi řikal, jo, že mě nemůže nasazovat každej večer, jo? Ona žena se diví, že ňák často nejsem doma, jo, kdo si má pořád ty výmluvy vymýšlet, jo?”
- “Před náma jsou kultisti,” zašeptá Fjodor skupině.
- “Nevěřil bych, že je Savona tak kulturní město,” poznamená Luigi.
- “Nechte to na mě,” protáhne se dopředu Marco.

Přiblíží se k dvojici stráží. Mají ve výklenku na stěně lampu. Amatéři. Takhle jsou vidět do dálky. Marco uvažuje. Jestli jejich velitel je co k čemu, a úroveň jejich mágů naznačuje, že se jedná o profesionálně vedenou organizaci, tak mají svícení zakázané. Ale komu se chce stát hodiny ve tmě. Lampa je hluboko ve výklenku, zastrčená, aby nebylo světlo vidět za rohem—chodba za nimi se láme. To by jeho tezi podporovalo. Hmm. Marco nahmátne na podlaze kamínek, a prohodí jej mezi nohama hlídačů, aby se odrazil od stěny za nimi. Stráže vyskočí leknutím. Jeden přiskočí k lomu chodby a syčí: “pohni, tu lampu,” ale jeho kumpán ví, co má dělat, a lampu zháší.

Marco se k němu přitáčí a přehazuje mu garottu přes hlavu a škrtí jej. Nepovedlo se mu garottu přehodit tak čistě, jak doufal, a chlapík sebou šije a zápasí. Ten druhý ho napomíná: “co to tam děláš, buď zticha, ať něco slyším”. Marco napodobuje hlas své oběti:

- “Zatracená lucerna. Je tam někdo?”
- “Nevim, buď zticha, ať aspoň něco slyším.”

Chlapík Marcovi zatím umírá v rukách. Klade ho opatrně na zem. Teď je naprostá tma, i družina vzadu svou lampu zavřela. Marco šeptá, opět hlasem oběti:

- “Hej, už je to dobrý. Mám rozsvítit?”
- “Ne, ticho, ať se můžu konečně zaposlouchat,” odsekává mu ten druhý polohlasem.
- “Kde jsi? Já nic nevidím,” blíží se za ním Marco po hlase.
- “Říkám kurva ticho!!” důrazně šeptá ten druhý.

Marco odhaduje, kde jeho oběť stojí, a přehazuje garottu přes hlavu. Tentokrát se mu zadařilo perfektně. Pořádně zabere, smýkne svou obětí, a láme jí vaz. Chlap je mrtvý ještě než dopadne na zem.

Družina se sejde na křižovatce a okukuje mrtvé. V tom se za rohem objeví světlo a vynoří se dva kultisté. Ten přední se zarazí a zírá na mrtvoly a ozbrojenou skupinu kolem. Marco duchapřítomně vytahuje meč a vyráží do boje, ale kultisté se otáčejí a prchají zpět. Fjodor posílá část vojáků Marcovi na pomoc, a se zbytkem se vydává na druhou stranu: stopa vede tudy.

Spolek zhrzených mužů (5. den večer)

Chodba katakomb se několikrát zlomí, a na stěnách se objeví pochodně. Z chodby vedou vchody do cel, zjevně uzpůsobených na bydlení, byť spartánské. Fjodor z dálky zaslechne sborové recitování. Zaposlouchá se. “... čtyři knížata pekelná, Satana z jihu, Lucifera z východu, Beliala ze severu, Leviathana ze západu, a z vašich oltářů nechť povstanou v tento den …”

- “Oni tam snad vyvolávají samotný pekelný knížata,” zhrozí se Fjodor. “Co je to za lidi?”
- “Sdružení lidí, co má zlou ženu,” poučí ho Luigi. “I v Janovském klášteře pár nebohejch manželů našlo azyl…”

Vydají se chodbou dále, zaklínání postupně sílí. Přijdou až ke schodům, které vedou zřejmě přímo do zákristie, jestli se tomu místu tak dá říkat, když jde o satanisty. Odhadem dvacetihlavý sbor hlasů vytváří docela dobrou zvukovou kulisu.

- “Co teď?” ptá se Fjodor. “Tehdy jak jezuiti vyvolávali toho anděla, tak jsme jim tam hodili dynamit,” podíval se s nadějí na Ahmeda.
- “Co si myslíš, že s sebou tahám dynamit, kdyby něco?” ohradil se Ahmed.
- “Bez dynamitu, bez projímadla, jsme naprosto nepřipravení,” lamentuje Luigi. “Taková školácká chyba.”

Družina váhala. Do křížku s cirka dvacetihlavým sborem satanistů se jim nechtělo. Jestli jsou složení ze samých mágů, mohlo by to dopadnout celkem špatně. Schodištěm je však vidět na oltář a že na něm někdo leží. Luigi si nemůže nevšimnout černého šatu a bot — obojí viděl u té kočičí ženy! Je rozhodnuto, tuhle tu nemůžou nechat. Ale teď jak na to? Marco s třetinou vojáků poletuje kdo ví kde...

- “Kdyby tam tak visel nějakej kandelábr,” prohlíží si Fjodor strop katedrály, “možná byste ho někdo mohl na ně shodit kouzlem, to by nám dalo nějakou výhodu.”
- “Tak já na ně prostě shodím kus stropu,” navrhuje Ahmed.

A hned začne mumlat hrdelní řečí plnou ɣ, ħ a ɦ. Družina s napětím čeká, jestli nenastanou přestávky v satanistickém zaklínání, které by je prozradily, ale satanisté pějí své monotónní ódy na bolest navzdory suti, která se na ně shora začíná sypat. Konečně se kus stropu, na který Ahmed viděl, bortí a propadá se na shromážděné kultisty. Luigi trne, jestli některý kus náhodou netrefí Cat Lady, ale neměl by — strop je vysoko a tudíž by měl dopadnout hlouběji v katedrále.

Zeshora se ozývají výkřiky bolesti a smrtelné chroptění, jak kusy zdiva rozrážejí lebky a drtí orgány. Ale to už Fjodor vybíhá s di Capriem nahoru a snaží se v oblacích zvířeného prachu zorientovat. Na zemi se tu válí mrtví, ale kolem stěn katedrály je vidět několik jedinců na nohou. Fjodor navazuje s vojákem oční kontakt a ukazuje na jednoho z nich. Sám se rozbíhá a skáče na ochoz, který se táhne zhruba ve třech metrech, kde je další kultista. Ještě ve skoku se rozpřahuje a seká. Rána se povedla, kultista byl překvapený a na bližší pohled zjevně těžce zraněný od padajícího stropu, a Fjodor mu bez obtíží čistou ranou rozsekává trup od ramene až někam k srdci. Di Caprio mezitím útočí na kultistu dole, ten ale sesílá obranné kouzlo, vojákem zazmítají křeče a míjí.

Útok a propadení stropu nezpůsobilo až takovou paniku, jako družina doufala. V chóru v přední části katedrály kultisté chvíli zmateně pobíhali, ale velice rychle se tam začaly ozývat úsečné rozkazy, jak dav někdo organizoval a připravoval na boj.

Jeden z kultistů, které nechal Fjodor dole, se také vzpamatovává, a křičí: “ve jménu Alláha, ustaňte!” Družinu to mírně překvapí, zní to naléhavě a satanisté se v těchto končinách tradičně spojují s křesťanstvím. “Není boha kromě Alláha, Alláh je veliký a pravdivý, to křesťané nás krmí lžemi. Skloňte zbraně a vyslechněte mne, sdělím vám pravdivou zvěst!” Družina se však nenechá zviklat. Bijte je všechny, Alláh si je přebere!

Z podzemí vybíhá Luigi s druhým vojákem. Luigiho primární zájem leží na oltáři, a Luigi podle křivky ňader okamžitě i bez koček poznává Dámu s kočkami. Jsou tu však naléhavější problémy. Například ten Alláhovec. Luigi s vojákem se k němu rozbíhají. Luigi z rozběhu seká, alláhovec se ho snaží zbrzdit magickou křečí, ale Luigi přesto zasahuje. Luigiho voják po cestě klopýtne, všude jsou tu rozházená těla a sutiny, ale dobíhá a z rozmachu kultistu špičkou meče také škrábne. Alláhovec zaúpí bolestí, přestane s litaniemi, zadívá se na Luigiho, a pronese “Muka Satanova”.

Dav se mezitím podařilo zorganizovat. Několik jasných hlasů začíná předříkávat, a postupně se připojují další, až se chorál obnoví. Fjodor se na ně otáčí a po ochozu vybíhá směrem do přední části katedrály. Z rozběhu vyskakuje, přistává před jedním ze zpívajících kultistů, a seká. I tahle rána se mu daří a kultistu jednou ranou popravuje.

Ze schodiště vybíhá Ahmed s dalším vojákem. Vidí Fjodora běžícího po ochozu a otáčí se směrem k satanistickému chóru. Okamžitě namíří a vypálí z bambitky, a dva kultisté se kácejí na zem.

Ahmedův voják mezitím běžel na pomoc di Capriovi. Další dva vojáci, co se kolem Ahmeda prodírají, se rozbíhají do přední části katedrály a rozdávají rány mečem padni komu padni. Z podzemí se k nim postupně připojují další a vepředu nastávají ta správná satanistická halal jatka.

Di Caprio dostává posilu a jsou teď dva na jednoho kultistu. Ten se rozhodne zahnout kramle. Vyskakuje na vysoké katedrální okno, ale ujíždí mu noha, a klouže zpátky. Vojáci k němu přiskakují a triumfálně se jej chystají sejmout. Oba však rozhodí další křečový záchvat a ani jednomu se nepovede kultistu ani trefit. Kultista se znovu škrábe na okno, ale opět se mu nedaří. Opět se brání kouzlem, ale tentokrát ho jeden z vojáků lehce sekne. Pro vojáky je to zřejmě značně frustrující zážitek, chlapa, co se beznadějně škrábe do okna by měli být schopní zaříznout na tři doby, a zatím se tu svíjí v křečích a jeho sotva zranili. Ještě, že je nevidí plukovník!

Luigi a jeho voják se zatím oťukávají s Alláhistou—žádnému se nedaří zasadit pořádnout ránu, ale ani Alláhistovo kouzlo “Muka Satanova” nebylo efektivní. Až moc, napadne Luigiho—on určitě nekouzlil. Něco chystá! A skutečně, mocný tlak za Luigiho očima mu dává za pravdu. Luigi sesílá ochranné kouzlo, ale tlaku neodolává. Na patře mu vyvstane pachuť krve, a po obličeji se mu z nosu a uší spustí červené stružky. Aspoň že vojáka se mu povedlo odštítit. Zatvrdí se však a zasazuje Alláhistovi krutou ránu do břicha. I vojákovi se zadaří. Kultista se drží za břicho, snaží se udržet kličky střev uvnitř, a pomalu se sune na podlahu. Luigi se rozhlíží a vydává se na pomoc Di Capriovi a jeho kumpánovi.

Ahmed schovává bambitku—na přebíjení teď není čas—a pálí několik kultistů v davu magickým ohněm.

Ale to už jejich zpěv kulminuje, kouzlo je hotovo. Nad Ahmedem a vojáky se objevil démonický stín z kouře s ohnivýma očima. Ahmed se zkouší bránit protikouzlem, ale nezadařilo se mu. Objevily se plamenné spáry a bytost jedním dlouhým sekem zasáhla tři vojáky a Ahmeda. Ahmed padá na zem, vojáci kolem se drží na nohou, ačkoli někteří sotva.

Fjodor vidí, že jednoho z mágů měl celou dobu vedle sebe. Mezi všemi těmi zpívajícími kultisty nebyl poznat. Svou dobrou ránu vyplýtval na nějakého budižkničemu. Neváhá a širokým sekem šavlí mága zasahuje. Ten padá k zemi. Tři mrtví na tři zásahy—když se daří, tak se daří.

Luigi přibíhá ke skupince s di Capriem. Kultista se opět snaží dostat oknem ven, a teď se mu daří, ale Luigi mu v poslední chvíli do cesty strká meč. Kultista má slušnou hybnost, jak se se švihem do okna dostal, a o ostří meče se nepříjemně pořeže. Navíc mu meč zabraňuje projít oknem, a kultista se kácí zpět do katedrály. Tam se na něj vrhá di Caprio s kumpánem a dorážejí ho. Luigi vojáky odesílá pomoct dopředu, a sám se jde věnovat Dámě s kočkami.

V přední části katedrály je kolem Fjodora stále poněkud husto. Fjodor se rozmáchne aby trefil tři kolem něj stojící kultisty, ale jeden z nich na něj sešle obranné kouzlo, vyvede Fjodora z rovnováhy a ten je míjí všechny. Když se nedaří, tak se nedaří.

Do vřavy se dostávají vojáci zranění kouzlem, a řežou kultisty hlava nehlava, i když jeden z nich je bledý až do zelena a zjevně sotva chodí. Další kultista padá k zemi.

Kultisty zřejmě dohnala opožděná panika. Jeden padá na kolena a prosí o milost. Druhý vytahuje dýku a se skelným výrazem ve tváři mumlá modlitby. Stále však není vyhráno, nějací kultisté stále zbývají, a vojákům kladou tuhý odpor, a Fjodor ví, že aspoň jeden z nich je ještě mág. Dokonce ví, který, a teď se k němu obchvatem blíží, aby ho překvapil zezadu.

Kultista s dýkou si ji vráží do břicha a křičí: “Ve jménu Satanově, všechny vás proklínám!” Čas jako by na chvíli zpomalil. Všichni v družině pocítí náhlý přetlak v hlavě, Luigimu a několika vojákům se udělá mdlo, a jeden voják padá k zemi.

V tu chvíli vybíhá z podzemí Marco se svou částí vojáků. Vyřídili ty dva nýmandy a přišli jak to jen šlo. Marco na celé kolo křičí: “Posily dorazily! Na místa!” Rozhlédne se, bleskově se zorientuje, a hned šplhá na zpovědnici, odkud bude mít nejlepší přehled o dění.

Luigi se mezitím dostává ke Cat Lady a prohlíží si ji. Má bílé vlasy, a k oltáři je přivázána řadou deseti tenkých lanek na každé straně hlavy. Ke tváři je má připojeny háčky. Zjevně nějaké důmyslné mučení. Krom toho má ruce a nohy přivázané lanem. Luigi zvažuje, jak ji zbavit těch lanek, ty jí zjevně působí největší utrpení. Nakonec se rozhoduje lanka prostě přeseknout mečem. Jestli jí to bude bolet, tak to má za to, že na něj tuhle poslala toho mrože. Ihned tak učiní, a uřeže i lana kolem zápěstí. Křičí: “Utíkej, sejdeme se v obvyklou dobu na obvyklém místě!” a rozbíhá se do přední části katedrály, kde je stále nějak živo.

Příchod Marca byl pro kultisty poslední kapkou. Mág, ke kterému se Fjodor opatrně blížil zezadu, se otáčí na útěk. Překvapeně zírá do Fjodorových očí, nebyl ten člověk před chvílí ještě tamhle? Fjodor neváhá ani okamžik a dobře mířenou ranou mága stíná.

Zbývají dva prchající kultisté a jeden, co se vzdává. Fjodor se ohlédne, a vidí, že o kultisty se starají čerstvé posily. Sám se tedy jde věnovat tomu, co se vzdává. Zkroutí ho do vývrtky a shání se po lanu, aby ho sešněroval, ale koutkem oka si všímá přibíhajícího Luigiho. Situace je v zásadě pod kontrolou, ale Luigiho chytil nějaký amok, řve až mu sliny lítají, a rozpřahuje se mečem. Jde z něj docela hrůza, Fjodor je zvyklý na vyrovnaný obličej řádového bratra, takovou ztrátu nervů u Luigiho ještě neviděl. Pro jistotu vytahuje zkrouceného kultistu na nohy a kryje se za jeho tělem. Marco nevysvětlitelné Luigiho chování vidí také, a magií mu vnukne jemné hnutí, které stačí, aby se na složitém terénu důstojný pán rozplácl jako palačinka.

Luigi se však hned škrábe na nohy. “Odhoď meč, Luigi,” křičí na něj Fjodor. Dáma s kočkami ze zadní části katedrály zavřeští jako kočka. Napětí na Luigiho obličeji polevuje, a on odkládá meč.

Marco je zvědavý, co se to děje, a zkouší Luigimu číst myšlenky. Daří se mu proniknout do jeho hlavy, kde panuje naprostý zmatek. Útržky nedopracovaných myšlenek střídají jedna druhou, jako když člověk listuje knihou. Nedá se z toho naprosto nic poznat.

Prostorem se rozezvučí jasný hlas Dámy s kočkami.

- “Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit...”

Luigi ten text poznává, je to začátek exorcistického recitálu. Marco si to uvědomuje též, zprostředkovaně přečtením Luigoho myšlenek. Fjodor jej nepoznává, ale latině rozumí, a chápe, že se nejedná o nic závadného. Jestli Dáma kouzlí, kouzlí v jejich prospěch. Nebo to aspoň zdatně maskuje.

Marco neví, co se přesně děje, ale je zřejmé, že užitečnější bude tam dole. Schovává bambitku, kterou měl připravenou, seskakuje ze zpovědnice, přibíhá k Luigimu a chytá jej zezadu kolem pasu a rukou, aby mu znemožnil pohyb.

Ani Fjodor neví, co se děje, ale Marca jako zdroj problémů vyloučí: kdyby chtěl škodit, mohl dávno někoho zastřelit bambitkou. Odhazuje na zem kultistu, za kterým se doteď schovával, nařídí vojákům, ať jej svážou, a bere do ruky šavli. Pozvedat zbraň proti příteli je mu nepříjemné, ale jestli má dnes jeden z nich zemřít, ať je to biskup: ten má aspoň tam nahoře vyřízený papírování.

Dáma s kočkami přerušila recitál, a začala znovu od začátku: “Lorem ipsum...” Luigi si to uvědomuje, recitál zná, následovat mělo “etiam tincidunt nibh in nisl tempus”. Marco si to tím pádem uvědomuje též. Není jasné, co má Dáma s kočkami za lubem, ale minule recitál rozhodně nedokončila.

- “Ona mi chce asi pomoct,” říká Luigi.

Fjodor nemíní nic riskovat. Dva vojáci šněrují kultistu, dalším dvěma Fjodor nařizuje svázat Dámu s kočkami, a dalším dvěma svázat ruce Luigimu.

- “Nechte ji dokončit ten exorcismus!” říká Marco nahlas.
- “Хорошо, nechte ji dokončit ten exorcismus. Zatím jen hlídat,” mění svůj rozkaz Fjodor.
- “A probuďte Ahmeda,” ještě Marco. Dva vojáci se neobtěžují čekat na Fjodorovo dobrozdání a běží příkaz vyplnit.

“Jestli je ve hře exorcismus…” napadá Marca, ani se neobtěžuje domyslet, a soustředí se na vnímání astrálního prostoru. Ten se od fyzického dramaticky liší: celý kostel je obklopen zelenými plameny, nahoře pod stropem jsou oblaka kouře. Nad Luigim se vznáší obrovská okřídlená bestie z ohně a kouře, vrhá se na Luigiho a pere se s ním. Démon se na okamžik stahuje, jen aby se vzápětí na Luigiho vrhnul s nevídanou zuřivostí, a skutečně se zdá, že Luigi podléhá. Marco zkouší Luigimu pomoci a útoky odráží, ale nevypadá to moc účinně. Také jeho protiútoky se míjejí účinkem. Luigi je nyní obklopen kruhem plamenů, a démon jej ovládá jako loutku. Je to zlé.

Luigi se rozhoduje zkusit se Marcovi vysmeknout, nebo lépe řečeno, démon mu tuto myšlenku vnuká, a Marco se o tomto plánu dozví z Luigiho myšlenek. Zvedá Luigiho nad zem, aby mu ztížil pohyb, a drží jej zmítajícího se v náručí.

Fjodor odstrkuje vojáka, co se Luigimu marně pokouší nasadit pouta, a uhodí Luigiho do hlavy hlavicí své šavle.

Stále nechápe, co se děje, ale něco se děje, není to nic dobrého, a tady jsou na hluboce prokleté půdě. Nebýt těch Luigiho křížků, uvědomoval by si to mnohem silněji. “Ven, musíme ven!” křičí.

Chytá Luigiho do medvědího sevření. V tu chvíli Marco Fjodora v astrále uvidí, narostly mu mamutí svaly a chytil Luigiho. Sám jej tedy pouští, a Fjodor jej odnáší ke dveřím katedrály. “Ven, ven!” křičí po cestě. Vojáci v zadní části katedrály napůl podepírají, napůl táhnou Dámu k vratům. Ahmed procitá, a snaží se přes mračna bolesti – rameno a část trupu má po seknutí těmi ohnivými spáry na hadry – pochopit, co se děje.

Démonovi se konečně daří proniknout poslední Luigiho obrannou bariérou, a posedá jej. Marco to v astrále vidí, z Luigiho nezbývá prakticky nic, už je tam prostě jen ten démon. Marco na něj astrálně zaútočí, a poprvé se mu daří démona zranit. Ahmed se konečně rozkoukal, pochopil, že ta zajímavá část příběhu se odehrává v astrále, a hned ví o co kráčí. Zakouzlí mráz, Luigi Fjodorovi v rukou mrzne jako kostka ledu, a démon strašlivě zařve. Plameny kolem něj pohasínají, a démonovo tělo teď tvoří převážně převalující se temnota.

Je však stále životaschopný. Obrací se směrem k Marcovi a Ahmedovi, formuje plamenný bič a švihá. Ahmed duchapřítomně kondenzuje vzdušnou vlhkost do štítu, a daří se mu odvrátit útok od Marca. Jemu samotnému se však zakrýt nepodaří a démon jej špičkou biče olizuje. Ahmed z posledních sil poskládá ze sutin, které už stihly získat astrální otisk, kamennou pěst, a démona udeří. Mráz, který před okamžikem vyvolal, stále působí, a démon dále úpí bolestí, hasne a tmavne. Rána od biče však pálí jako čert, a Ahmed opět ztrácí vědomí.

Marco se rozběhne k démonovi. Klopýtá přes sutiny reálného světa, a po cestě formuje čepel z ryzí magické síly, rozpřahuje se a démona seká. Démon strašlivě zavyje, katedrála se otřese v základech, a démon zmizí.

Luigiho astrální stopa je opět normální. Zmatek ustává.

Po boji (závěr 5. dne)

Luigiho venku svazují vojáci, další pomáhají těžce zraněnému Ahmedovi ven. Venku ho pokládají na zem. Ahmed zdravou rukou, s bolestivým šklebem ve tváří, šmátrá po kapsách svého roucha, a konečně nachází hliněnou dýmku a pytlík tabáku. Vojáci mu nabíjejí a připalují, vzduchem zavoní opium, a Ahmedovi se na tváři rozvine blažený výraz. Luigi, který se ještě před chvílí dožadoval sundání pout, aby mohl zraněného přítele ošetřit, se znechuceně odvrací. Bylinky budiž, ale opium?

Marco mezitím uvnitř pracuje. Obchází jednoho kultistu po druhém a všechny systematicky doráží. Náhodně nechává žít jednoho ze zadní části katedrály, toho budou později vyslýchat. Zvedá jej, a opírá o oltář, aby se ujistil, že je živý, a později jej mohl odnést.

Při práci si všímá, že na oltáři je stopa vázacího kouzla. Prozkoumává to blíž. Je to něco zvláštního, asi spoušť, připravené kouzlo s fyzickou spouští. Spouští jsou ta lanka, kterými byla Kočičí žena přivázána k oltáři, a už je neaktivní, někdo už ji spustil. Asi to byl Luigi, a tím, jak ty lanka přesekl, probudilo toho démona, myslí si Marco. A dochází mu další věc: tu spoušť musel někdo udržovat zvenku, protože tady uvnitř krom démona nikdo magicky aktivní nebyl. Nějaký boss?

Jestli byl tedy někdo venku, možná chtěl mít přehled o tom, co se tu děje, uvažuje Marco. Rozhlíží se kolem. Ten kříž! Nad oltářem je kříž, nyní obrácený vzhůru nohama, a bez Ježíše. Marco si jej důkladně prohlíží, a skutečně, na patě nachází vyrytou značku pentagramu. Značku si obkresluje, mohl by si přes ni místo kontrolovat sám. Boss se určitě přijde na tu spoušť podívat osobně.

Marco ještě pro jistotu prohlíží celou scénu. Jeho pečlivost se vyplácí, pod nánosem suti nachází zkrvavenou knihu. Zajímavé, pro tu si možná boss bude chtít přijít zpátky.

Marco si hází na záda kultistu, zlámaného padajícím stropem, v jedné ruce táhne Luigiho meč, a vychází z katedrály. Když je venku, navazuje s Ahmedem a Fjodorem telepatickou rozpravu.

- “Ještě není konec, existuje někdo další, který to celé řídil,” sděluje ostatním.

O něco později ke klášteru přijíždějí vojáci, které Fjodor před tajným vchodem poslal zpět. Nakládají zraněné a vydávají se zpátky. Fjodorovi vykládají co se to uvnitř vlastně dělo a po krátké úvaze rozvazují Luigiho. Jednak by to už mělo být bezpečné, jednak, jak by to vypadalo, přivést na biskupství sešněrovaného biskupa?

Na biskupství Marco zalistuje nalezenou knihou. Jsou v ní popsány satanistické rituály.

Ve špitále mezitím léčí Étorre Ahmeda a Luigiho, ale zranění obou jsou velice vážná. Daří se mu zručným ošetřením oběma dost pomoci, a i Luigi přispívá magií, ale pořád jsou oba polámaní a posekaní, a budou se z toho vylízávat pěkně dlouho. Hlavně Ahmedovo zranění je velice vážné, Étorreho odhad je aspoň měsíc, možná dva. A to nám tam venku běhá velekněz, kmitne hlavou Luigimu.

Luigi si chce promluvit s Dámou s kočkami, ta je ale ve zbídačeném stavu. Nechává ji odpočívat a má v úmyslu zajít za ní ráno. Ráno je však Dáma pryč—přes noc odešla, nikým neviděna. Možná se proměnila v kočku? Tak jako tak, zpátky ke kašně. Snad si vzpomene, jak jsem na ni křičel, že se sejdeme…

Re: Dakara v Janově

od petr » 3. 1. 2015, 17:16

Případ Satanisté
Saze (5. den kolem poledne)
Zhruba tou dobou, kdy Fjodor marně zkoušel vyrazit tlakové dveře v podzemí, se ozvalo zaklepání na biskupovy dveře. “Dále,” vzhlédl biskup od knih. Nic. “Můžete dále, není zamčeno.” Nic. Hm, to bude ten Pippo. “Pojď dál Pippo, já vím, že tam jsi,” řekl biskup dveřím. Po chvilce se skutečně klika pohnula, dveře se otevřely na škvírku. Dovnitř se opatrně vsunuly dva prsty, jako když někdo zkouší teplotu vody. Pak se dovnitř škvírou ve dveřích protáhl Pippo. Zcela zjevně se snažil otevřít dveře co nejméně. Asi aby se Luigi nezlobil, že mu ošoupává panty.

- “Ahoj Pippo. Copak bys mi chtěl?”
- “Víte, pane eks… scence… jak jsme byli tam dole, jak je tam ticho, tma, a krysy?”
- “To víš že jo,” na to přátelsky Luigi. “Měli bychom zase někdy zajít.”
- “Tak já tam našel místo, kde jsou takový divný zvuky. Divný zlý zvuky. Zlý pánové tam dělaj zlý zvuky.”
- “Zlý zvuky, jo?” zamyslel se Luigi. “A umíš je napodobit?”
- “To ne, to já vás nechci strašit…”
- “Jen mě postraš, já to mám rád,” překvapil sám sebe Luigi.
- “Tak pojďte se mnou tam dolů, pane eks… scence.”
- “No dobrá,” na to biskup, “ale vezmeme s sebou tentokrát světlo, ať zas nešlápneme na hrábě.”

Pippo vedl biskupa sklepeními, prošli nějakým tajným vchodem, přes několik schodišť a odboček, a dále, a Luigi se celou cestu úporně soustředil, aby si cestu zapamatoval. Po nějaké době se Pippo chytil biskupovy ruky, napůl aby ho táhl za sebou, ale aspoň napůl, aby zahnal hrůzu, kterou teď už začínal cítit i Luigi. Atmosféra houstla, zvuky ze zásvětí začínaly prosakovat do reality, a na hraně periferního vidění jako by se neustále něco míhalo. Bylo to velice podobné tomu, co cítili tehdy s Fjodorem před Puzzliniho domem. Astrálním viděním Luigi viděl, jak ze stěny do chodby prostupují proužky hustého dýmovitého stínu. Na hranici slyšitelnosti se ozývalo dunivé zaříkávání. Za tou stěnou někdo zřejmě vyvolává démona. A to už je aspoň druhý, napadlo Luigiho.

Luigi se urychleně vydal zpátky. O tomhle musí říct ostatním. Po cestě si opakoval odbočky aby pak trefil, a spěchal na hrad.

Na hrad mezitím dorazil Mascarpone, dva zajatí kultisté, jež ho prve hlídali, a dva vojáci, které tam Fjodor poslal po krátké potyčce ještě před bojem se skupinkou kultistů. Mascarponeho, notně pobitého a pomučeného, se ujal hradní lékař, a začal ho dávat do parády. Jeden z vojáků z doprovodu nechal Ahmedovi doručit psaní od Fjodora, kde popisuje situaci a další plány.

Hmm, podzemí, blesklo Ahmedovi hlavou. Už dávno ho chtěl nechat zmapovat. A jak se říká, neodkládej na zítřek, co můžeš udělat dnes. Okamžitě osobně nařídil vyčlenění čety vojáků a dalšího podpůrného personálu, aby na tom začali pracovat.

Asi o hodinu později, když byl Mascarpone schopen základního provozu, převlečený a umytý, donesli ho na nosítkách za baronem al Fakherem. V předpokoji se setkal s Marcem, který se vrátil z další služební cesty do Janova, a do místnosti vstoupil doslova před minutou.

- “Pane! Jaká vzácná příležitost. Omluvte mne, prosím, jsem ve zbídačeném stavu a nemohu se vám poklonit.”

Marco jen pokynul rukou, Mascarpone vypadal příšerně. Rozhodl se starce neunavovat otázkami. Komoří byl informovat Ahmeda o návštěvě a brzy budou moct mluvit všichni. Když se Ahmed vynořil ze své pracovny, ujal se slova Mascarpone.

- “Můj pane, dovol mi poníženou omluvu. Nevydržel jsem! Prozradil jsem tajemství! Ale pane, oni mě mučili! Mě, pokorného sluhu! Selhal jsem však, nevydržel.”
- “Pomalu, pomalu, Mascarpone,” krotí starého pána Ahmed. “Jak se to semlelo? Začněte od začátku”.
- “Pane, převlékal jsem se na denní službu, abych vaší jasnosti asistoval při jejích povinnostech. Když v tom někdo vtrhl do mého pokoje. Ani jsem je nezahlédl, něco mi hodili přes hlavu. Pak si nic nepamatuji, a procitnul jsem až na mučidlech!”
- “A na co se vás ptali?” zajímal se baron.
- “Chtěli vědět, kde vaše jasnost přechovává cenné věci.”
- “Cenné věci?” zaujalo Marca. “Co tím mysleli?”
- “Ani mě nenapadlo o tom přemýšlet,” přiznal Mascarpone. “Řekl jsem jim, že cennosti jsou v bezpečnostní truhlici, a že klíče má jen jeho jasnost pan al Fakher, a že jsem je jeho jasnosti dal při inauguraci.”

Marco si jen pomyslel, že je asi dobře, že se nad tím Mascarpone hlouběji nezamýšlel. Kdo ví, na co by stařec všechno přišel.

- “Kdo to byl?” zeptal se Marco dále.
- “Nevím, pane. Neviděl jsem je. Zřejmě místní, mluvili čistou italštinou, bez přízvuku,” podíval se provinile na Ahmeda, jestli si to snad nebere osobně. “Všichni to byli dospělí muži. Smrdělo to tam, no, jako ve stoce. Ale, víte, ona to byla mučírna, jestli mi rozumíte… Dál si zase nic nepamatuju, asi jsem znovu pozbyl vědomí, a probudil se až když mě vysvobodili lidé pana plukovníka Majackých.”
- “Dobrá. Děkuji za vaši zprávu,” začal Ahmed a mnul si čelo. Situace je složitá. Bylo by třeba svolat ostatní na poradu. Napřed ale: “Vezměte si tři dny volna. Zajděte si do lázní. A k Madamme Amour, nebo do Lakšmí. Hrad to proplatí. Mezitím vás zastoupí Usáma.”

Do místnosti vešel Fjodor, ještě se skvrnami krve na obličeji.

- “Чего? Hrad platí Lakšmí? To se nenechám přemlouvat.”
- “Mascarponemu,” zpražil Ahmed Fjodora. “Vypadáš příšerně, podej hlášení.”

Fjodor v hrubých rysech popsal k čemu došlo: našli doupě kultistů, Mascarpone tam byl, dva sejmuli hned, další v následném boji. Z podzemí vedou dva další východy, jeden na cestu po střechách, druhý do domu výběrčího daní. Zatímco vyprávěl, do předpokoje se přihnal Luigi. Hned, jak Fjodor domluvil, dal se Luigi do řeči:

- “Pánové, v katakombách pod kapitulou se nám tvoří podobný problém jako v tom Puzzliniho baráku tehdy. Teď jsem tam byl, šíří se tam atmosféra strachu a bylo slyšet zaříkání.”
- “A proč jsi to nezarazil?” diví se Ahmed.
- “Bylo to za stěnou, co jsem měl dělat, rozebrat ji?”

To bych udělal já, myslí si Ahmed, ale nahlas neříká nic. Luigi tenhle druh magie neovládá.

- “A za druhé,” pokračuje Luigi, “myslím, že za tím vším by mohl být Russini, ten mág z ruské ambasády v Janově.” Družina na něj hledí jak kdyby přišel o rozum. “Jen se nad tím zamyslete,” pokračuje Luigi. “Všechny tyhle věci začaly nedlouho před naším příchodem. A to není jen tak, že odstavíte inkumbenta a dosadíte svého člověka, a ne jednoho, i církev, i exekutiva, i vojenství je teď v rukou nových lidí. A tu pohádku o odměně za obranu vlasti jste přece nesežrali ani vy, stejně tak, a víc, pomáhala halda dalších lidí, ten samý Russini mimochodem taky. Práce, kterou odvedli univerzitní mágové byla pro obranu Janova klíčová, to my jsme proti tomu podržtaškové, operace živý štít. To smrdí politikou. A vzpomínáte, komu jsme šlapali na paty, a komu jsme rozkrývali spikleneckou síť, než se nám do reality nahrnuli ti orkoidi? Russinimu a tomu Slaviovi Emphemiovi, co jsme ho sejmuli ve starým Janově, a tak dále. Je úplně jasný, že za tím naším odsunem z Janova je nějaká politika. A Russini má velice blízko…” nestihl domluvit.

Z nádvoří zazněl výkřik následovaný dupotem nohou a dalšími výkřiky. Něco se dělo. Marco se někam vytratil, Ahmed a Fjodor přistopili k oknu a Fjodor zařval přes nádvoří na probíhajícího vojáka: “Solari, pó-zor! Podat hlášení!” Solari zasalutoval a řve zpátky, “někdo vyhlásil poplach, pane, nevím, co se děje.” “Хорошо, pokračujte,” na to Fjodor. V tom se z okna přilehlé stěny po levé ruce vynořil oblak ohně. A sakra. Fjodor, Ahmed a Luigi se rozběhli na místo. Ahmed krátce zvažoval vytvoření vzdušného mostu. Bylo by to rozhodně velice efektní. Ovšem je to velice náročná magie, na to si zatím netroufá. Navíc se to vyvolává nějak dlouho, jestli si pamatuje. Takže oběhnout po svých.

Marco přiběhl do místnosti, odkud se vyvalil oheň. Všude ležela potrhaná těla sloužících a vojáků. Zápach síry byl hmatatelný, a jako by se zažíral do duše. Byl to pocit síry, přítomnost síry. A zlost a nesnesitelná bolest, surová emoce v nevídané koncentraci. Astrálním viděním vidí stopu po magii, zelené jazyky astrálního ohně plazící se po jedně ze stěn. Opodál je slyšet dupání něčeho tvrdého o kamennou podlahu. Je tu ten démon!, bleskne mu hlavou. A hned ví, proč: přišel pro truhlu. Rychle do trezorového sálu! Ale už je pozdě, celým hradem se rozlehne lupnutí, jak démon vyrval truhlu i se zbytkem podlahy, ke které byla přikovaná. Zezdola se ozvaly rány, padání suti, borcení zdiva. Všechno to padá na nádvoří a vzniklým otvorem vystupuje masivní postava, vysoká přes dva metry, ocelové svalstvo se převaluje pod tenkou kůží, půl kůň a půl medvěd, a v prackách jako by nic třímá truhlu i s kusem zdiva. Roztahuje křídla a chystá se uletět. Marco cílí bambitku, a mušketýři na hradbách muškety. Vzduchem zazní výstřely. Marco si je skoro jist, že minul, rána byla složitá, ale vojáci zasahují a démon nelidsky zavřeští, až se vysypou vzácná skleněná okna. Marco duchapřítomně chrání osádku protikouzlem, ale i tak je zavřeštění fyzicky bolestivé. Démon s žuchnutím dopadá na nebohého vojína Solariho. Luigi, Fjodor a Ahmed vybíhají na nádvoří a démona dorážejí.

Situaci je pochopitelně třeba ututlat: vybuchly saze v kuchyňských kamnech, nebo tak něco. Takže je třeba démona odtáhnout z nádvoří. Magická bytost sešitá z koně, medvěda, s masem z krávy, a masivními koženými křídly, váží někam k tuně. Fjodor si prokřupne klouby, zabere, a táhne obrovské zvíře dovnitř do hradu. Marco mu k tomu pomáhá magií, aby to lépe odsýpalo. Efekt je patřičně majestátní, vojáci si mezi sebou šeptají a přehodnocují svůj názor na velitele. Nebude dlouho trvat, a všichni budou vědět, že démona zabil Fjodor osobně, a přitom jej prohodil stěnou. Proto je hrad tak pobořený… Nějaký šťoural se ptá, proč ho teda prohazoval stěnou i s truhlou, ale je okamžitě umlčen ostatními: ten démon ji chtěl ukrást, a už ji držel. Asi nebyl čas žádat ho, aby teda laskavě tu truhlu položil, než ho Fjodor zruší asi, ne asi? Tak jako tak z toho plyne pro Fjodora jedna nepříjemná věc: sláva.

Uvnitř si skupina netvora prohlíží. Luigi prozoumává stavbu těla, a je mu jasné, že tohle tělo někdo vyrobil uměle, usochal. Navíc jsou švy nějaké roztažené, démon zcela zřejmě rostl ještě poté, co byl vyvolán. Asi ze všech těch pozřených duší.

Podezření z autorství padá celkem pochopitelně na taxidermistu Conciatoreho. Marco telepaticky kontaktuje jednoho ze svých lidí, který jeho obchod hlídal, a dozví se, že ten ráno odjel někam pryč. Odjížděl vozmo, se svým vozkou Ferrarim. Družina se rozhodla do krámku i tak vlítnout, pozatýkat co se dá, a zabavit zbytek. Třeba tam budou nějaké stopy.

Fjodor vzal četu vojáků a spolu s ostatními do krámku bez okolků vpadli. Přítomná byla opět Conciatoreho dcera. Fjodor jí sdělil smyšlené obvinění z přechovávání Židů mimo vyhrazené území, a vojáci se mezitím rozeběhli do všech koutů stavby. “Jací Židi? Tady přeci žádní Židi nejsou! To je přeci křivé obvinění!” lomila rukama dcera. “To si nechte pro tribunál,” doporučil jí Fjodor a nechal ji zatknout.

V domě jinak nikdo nebyl, i poloviny zvířat ze sklepa už zmizely. Ve sklepě našli zjevně používaný servisní vstup do kanálů, ale něco takového je celkem běžné. Skupina zabavila Conciatoreho účetní knihy a papíry, všechno včetně dcery naložili na vůz, a jeli zpět na hrad. Tam se jejího výslechu ujal Marco. Vysvětlil jí, že obvinění jsou velice vážná, Židé sice ve městě smí formálně působit, ale jejich oblast je pečlivě vymezena městskou vyhláškou, a to, že jsou tolerováni, ba vítání někde, neznamená, že se můžou producírovat všude. Toto je velkým trnem v oku papeži osobně, a tím jeho excelenci biskupovi, a tím přeneseně celé savonské výkonné moci. Je třeba dbát na řád a pořádek. Ale jestli jsou obvinění smyšlená, tak se to jistě vysvětlí: mohla by mladá paní dodat nějaké důkazy, že žádné Židy nepřechovávají? A tak dále a tak podobně.

Z výslechu vyplynulo, že papá odjel ráno do Janova. Má tam svůj sklad, a zjevně i milenku, o které dcerunka moc dobře ví, ať si papá nemyslí, že ne, Ferrari se jednou podřekl. Ferrari je z Janova. Dcera o kšeftech svého otce nic neví, dokonce se rozbrečela, že ji nenechá dělat nic podstatného. Když s ní Marco svou hladkou řečí skončil, byla dcerunka ještě ráda, že jí nabídl ochrannou vazbu, protože když ji někdo takhle obviňuje, kdo ví, před čím by se zastavil.

Účty byly vedeny důsledně. Konkrétní záznam o zakázce na démoní tělo chyběl, ale asi před dvěma týdny si taxidermista kupoval koně, medvěda, krávu a dobytčí kůže. Mimo to se ukáže, že Conciatore s nějakým Židem obchodoval: tak přece jen. Na každém šprochu pravdy trochu. Marcovi je jasné, že taxidermista měl být zatčen už dávno, a lituje, že má tolik běhání v Janově, a nemůže tu na věci trochu dohlédnout. Nechává jednoho ze svých lidí jít po taxidermistově stopě. Třeba se ho ještě dohmátneme.

Nahoru