od petr » 16. 3. 2015, 00:57
Případ Satanisté
Bál (7. den večer)
V tanečním sále už byla řada hostí, mimo jiné hraběnka Silvani i se svým doprovodem, mágem Sergejem Vladimirovičem Černyšovem, kterému družina neřekla jinak, než Russini. Luigi cítil, že hraběnce dluží poděkování za to, že jej na jeho post dosadila. Navíc, možná že vhodně vedená konverzace by mu pomohla odhalit roušku nejasností kolem toho proč vůbec družina Savonské posty získala. Bez velkého rozmýšlení šel za hraběnkou, a vyzval ji k tanci.
Hraběnka přijala, poodešli na volné místo na parketu, a Luigi si s hrůzou uvědomil, že neumí tančit.
- “Éee… jak to teď tady…”
Rozpřáhl nejistě ruce a koukal po ostatních párech, co dělají. Levá by měla být tak jako zvednutá… pravá na jejích zádech… Hraběnka nehnula ani brvou, poskládala Luigiho ruce, a vedla jej v klasickém dvoučtvrtečním kroku. Tanec patřil do klasického vzdělání, a hraběnka by se rozhodně nedostala tam, kam se dostala, tím, že by tančit neuměla. Zároveň chápala tradiční role partnerů, a Luigiho zkušeně vedla tak, že by to laik ani nepoznal. Luigi se po prvních trapných chvílích uklidnil -ono to tancování přece jen nebude až tak těžké- a osmělil se k rozhovoru.
- "Rád bych vám vyjádřil svou vděčnost za to, že jste mě vybrala za savonského biskupa," řekl Luigi.
- "Tato zásluha je ovšem především vaše, execelence."
- "Přesto," začal Luigi, a zarazil se, nevěda, jak zaobalit následující. "Přesto, bylo velice prozíravé nejmenovat na tento post převora Daniela," rozhodl se to říct na rovinu.
- "Ano, to... to by asi nebyla šťastná volba."
- "A doneslo se vám něco ze současného dění? Co tu... řešíme... za věci?"
- "Ano," pousmála se hraběnka. "Pan Baron mi posílá průběžné zprávy."
Chvíli se motali po parketu do rytmu allemandy beze slov.
- "Musím pohovořit s panem baronem a pochválit mu výber hostí, je zde skutečně mnoho zajímavých lidí," řekla hraběnka, aby řeč nestála.
- "A co pan Ru... chci říci, co pan Černyšov?" z ničeho nic vyhrkl Luigi.
- "Oh, Sergej Vladimirovič?"
- "Ano. Říkám si, jakou tu má roli. Není to indiskrétní otázka?"
- "Je tu mým průvodcem. Dbá na mou čest," zavtipkovala hraběnka.
- Luigi se zasmál. "Mluvím vážně."
- "Proč se ptáte na jeho roli mě?"
- "On je tak trochu kontroverzním hostem, viďte?"
- "Kontroverzním? Chová se snad nevhodně?" podivila se hraběnka.
- "To ani ne. Ale hraje s více kartami, než se zdá, neřekla byste?"
Hraběnka se na Luigiho pátravě zadívala.
- "Není tak docela tím, kým by se zdál být," upřesnil co má na mysli.
- "Ovšem kdo z nás je, že?" odpálkovala hraběnka Luigiho.
- "To máte ovšem pravdu," uzavřel to Luigi.
Mezitím si Fjodor všiml nějakého pozdvižení kolem vstupních dveří. Šel se tam podívat, a zjistil, že na prahu stojí Dáma s kočkami, i s kočkou.
- "Co se tu děje?" zeptal se uvaděče.
- "Tady madam," ukázal uvaděč na Dámu, "nemá pozvánku." Naklonil se k Fjodorovi a pošeptal, "navíc... ty kočky... no jistě chápete..."
- "Kdo vás pozval?" zeptal se Fjodor Dámy.
Dáma naznačila pohledem prominentní pár ve středu parketu, Lugiho s hraběnkou, kolem kterých se vytvořil okruh čumilů sledujících jejich tanec. Hraběnka byla natolik dobrou tanečnicí, že jejich vystoupení vzbudilo pozornost navzdory tomu, že Luigi byl naprosté dřevo.
- "Áha," řekl Fjodor. "Tak moment."
Rázným krokem vstoupil do kruhu, a přitočil se k tančícímu páru.
- "Nevadí, když vám na chvíli vystřídám tanečníka?" zeptal se hraběnky.
- "Ale prosím," souhlasila hraběnka.
Luigi hraběnku pustil, a Fjodor mu sykl do ucha:
- "Máš návštěvu."
Pak se postavil před hraběnku a s hrůzou si uvědomil, že neumí vůbec tančit.
- "Éee... jak to teď tady..."
Rozhlížel se po jiných párech, ale na parketě už žádné nebyly. Hraběnka obrátila oči v sloup, chytila Fjodora a vedla jej, tak jako předtím Luigiho.
- "Musím se vám omluvit, madam," začal Fjodor, "Luigi je pravděpodobně lepší tanečník, než já. Ja zvládnu tak maximálně kozáčka, víte?"
- "Tak kozáčka?"
Hraběnka pokynula rukou na komorní orchest, dirigent pochopil, a sálem se začaly linout řízné tóny, jak orchestr na komorních nástrojích zdatně improvizoval skočné ruské lidovky, typicky hrané na akordeon.
- "Ohó! Ovšem to bychom měli přizvat Sergeja! Sergej Vladimiryč! A, Sergej Vladimiryč!" zakřičel Fjodor přes celý sál. "Davạjtě potancụěm-ka! A nu! A věď vẹ̌selo bụdět!"
K jeho překvapení Russini přijal, chytili se s Fjodorem kolem ramen, a rozjeli kozáčka. Russini byl trochu z formy, ale rád se rozpomenul na své mládí. Hraběnka diskrétně zmizela v davu, a nálada v sále prudce stoupla. Znovu se utvořily páry a bylo vidět, jak jednotliví tanečníci experimentují, jaké kroky na tu hudbu proboha tančit, aby konečně rezignovali a rozjeli staré dobré pogo. Uprostřed toho všeho Fjodor s Russinim skákali, hekali a halekali. Kdo netancoval, aspoň podtleskával.
Když se vyřádili, dali si s Russinim po šťopičce vodky. Fjodor kouká, u dveří je stále Luigi s kočičí dámou. Něco ho napadne.
- "Slụšajtě, Sergej Vladimiryč, můžete mi prolustrovat tu ženskou tam ve dveřích jestli nepáchá nějakou magii?"
Russini zkontroloval astrální prostor, a říká:
- "Ne, ta je čistá. Ale jenom teď, rozumíte, když začne kouzlit za půl hodiny... mám ji kontrolovat průběžně?"
- "Díky, to snad nebude třeba," řekl Fjodor. Permanentně aktivní mág ruské ambasády by na bále mohl působit jistý rozruch.
Hudba se mezitím uklidnila, a Ahmed toho využil, aby vyzval hraběnku k tanci on. Pro hraběnku bylo pravděpodobně příjemné mít prozměnu partnera, který tančit umí.
- "Jaká je v Savoně všeobecná situace, barone?" začala konverzaci hraběnka po úvodních frázích o počasí a výborném výběru hostí.
- "Věci jsou celkem stabilní. Musíme dořešit tu, um, kulturní záležitost," (hraběnka pokývala hlavou na znamení, že chápe, o jakém druhu kultury Ahmed mluví), "ale jinak je to tu stabilní."
- "Myslíte, že by region zvládl," protočila se hraběnka pod Ahmedovou rukou, "vaši delší nepřítomnost?"
- "Záviselo by jak dlouhou, ale pár týdnů asi bez problémů, možná i víc. Mám několik schopných pobočníků, kteří se o věci zvládnou postarat."
- "Víte, politická situace je celkem nestabilní, možná bude zapotřebí pomocné ruky vás a vašich přatel."
- "Člověk se nenudí, viďte? V osmanské říši je také docela živo, jsem v korespondenci se svým prabratrancem, on je bey ankarského sanjaku. Řeknu vám, některé problémy, byť zajímavé, si člověk rád nechá ujít. Ovšem," (hraběnka a baron se protočili na místě), "s naší pomocí pochopitelně můžete počítat."
- "To jsem ráda. Dobře víte, že nezůstávám za služby dlužna!" slíbila hraběnka mnohoznačně.
Kočičí útulek
Když jej Fjodor vystřídal při tanci, šel Luigi přivítat Dámu s kočkami. Vysvětlil uvaděči, že je tu jako jeho doprovod, a ano, i s tou kočkou.
- "To jsem rád, že jste zvládla dorazit," řekl. "Musím říct, že když jsem viděl vaše zranění, moc jsem tomu nevěřil."
Dáma se jen zatvářila, a nic neřekla.
- "Jak jste se vůbec na ten oltář dostala?"
- "Asi si mysleli, že jsem jim nebezpečná. Musím přiznat, že tu situaci jsem hrubě podcenila. Jednalo se o mnohem nebezpečnější protivníky, než se zdálo."
- "To ano. A ještě s nimi nejsme hotovi."
- "Kdo zbývá?"
- "Jejich velmistr. Zatím nevíme, kde je, ale pracujeme na jednom zajatci," klopil fazole Luigi.
- "Zajímavé. Víte, když jsem se vás ptala, co s nimi uděláte, byl jste velice vyhýbavý. Ukázalo se, že jste je prostě pozabíjeli."
"Říkal jsem, že bude záviset na jejich provinění. A to se ukázalo být, nebojím se říci, až kritické vážnosti."
Chvíli bylo ticho.
- "Napadla mě taková věc. Říkal jsem si, že bych při diecézním lazaretu nechal zbudovat útulek pro kočky."
Kočka na Dámině rameni zaprskala a zadívala se do prostoru. Luigi si ani na chvíli nepřipustil, že by prskání mohlo souviset s jeho větou, a podíval se, kam se kočka kouká. Zdálo se, že na Russiniho. Luigi se podíval astrálním zrakem, a kolem Russiniho uviděl slabou stopu astrální aktivity, jak ten před pár minutami kontroloval Dámu s kočkami.
- "Omluvte mě na moment," řekl, a naštvaně odkráčel k Russinimu.
- "Pane," začal, když k němu došel, "chtěl bych vás důrazně informovat, že mému hostu není vaše nemístná pozornost příjemná."
- "Promiňte, vaše excelence, ale netuším, o čem to mluvíte," blafoval Russini.
- "Myslím, že to nejen tušíte, ale dokonce víte," zašermoval rukou Luigi, otočil se na podpatku, a šel zpět.
Zbytek bálu proběhl bez zajímavých událostí. Po skončení akce Luigi našel Fjodora, který měl už už namířeno do nově zřízeného harému.
- "Poslyš, Fjodore, ten Russini astrálně koukal na Dámu," žaloval Luigi.
- "Jo, požádal jsem ho o to."
- "Cožes?!!" zděsil se Luigi.
- "Hele, neměl jsem ani tucha, že se tu ta baba má objevit. Co o ní vlastně víš? Jedině že je tajemná jak hrad v Karpatech a motá se kolem těch satanistů."
- "Jsem si skoro jistý, že je na naší straně. V tom kostele se mi snažila napovědět, jak porazit toho démona. A ty zatím jdeš za Russinim, a necháš ho tady kouzlit! Ty ses zbláznil."
- "To, že je na naší straně, slyším dneska prvně, a s Russinim jsem pracoval roky, je to kolega. Ty pořád žiješ tou teorií o tom, že za tím naším dosazením stojí on, ale tomu nic nenaznačuje."
- "Že ne? Vždyť jsme kvůli tomu sejmuli Slavia Emphemia, a víme, že ten v něčem jel, a víme, že se s Russinim stýkal."
- "Víme leda kulový. A posledně, když jsem tě s tou babou viděl mluvit, tak jsi chytil psotník a chtěl mě zabít. A měl jsem tu plnej bál lidí, který padají do mdlob jen se na ně křivě podíváš. Pochopitelně jsem se chtěl ujistit, že netropí neplechu."
- "No tak příště aspoň používej naše lidi na takovýhle věci! Do vnitřních záležitostí tahat externisty, to je přeci nerozum!"
- "Příště budu," zavrčel Fjodor. "A teď, když dovolíš..."
A odkráčel.
Moše Kohen (někdy později—třeba 9. den)
Marcova práce na zajatém kultistovi postupně přinesla ovoce. Velmistr řádu je, zdá se, v Janově. Marcovi se zajatce povedlo přesvědčit, ať za mistem jdou osobně, a nechají si poradit. Po straně zároveň vše dohodl s družinou, která nechala Savonu chvíli v rukou svých zástupců, a s malou jednotkou čtyř vybraných vojáků, navlečených do civilu, zamířila do Janova po vlastní ose. Fjodor jel sám za sebe—převleky byly v jeho případě naprostou ztrátou času. Ahmed si prostě nasadil paruku.
Luigi to měl složitější. Původně chtěl taky jet v paruce, ale zároveň se mu velice líbil prostý převlek poutníka, a zároveň chtěl něco pompézního, protože savonské procesí ho namlsalo. Na družinovém plánovacím sedánku vymýšlel, jak si nechá vyrobit skleněný meč a vyvolá svého strážného anděla. Družina ho vehementně mírnila, a nakonec se jim povedlo nají kompromis: Luigi si vezme svou těžkou, zlacenou, ceremoniální biskupskou berlu, ale zabalí ji do plátna potřísněného od krve, třešní a vajec, aby nebudila pozornost. K prostému převleku poutníka to bude nejlepší volba. (Nebo aspoň nejméně špatná.)
Marco s kultistou jeli do Savony v převleku za obchodníky. “Parukář” Marco je oba namaskoval, a sám se navoněl nenápadným parfémem, na nějž předtím nakalibroval Fjodorův citlivý nos. Vyrazili už ráno, aby byli kolem poledne na místě. Kultista je přivedl k nenápadnému domku na předměstí. Zaklepal na dveře, zcela zřejmě nějakým kódem, a vzápětí jim otevřel kluk tak čtrnáctiletý.
- “Brej den,” řekl kluk.
- “Dobrej. Potřebujeme mluvit s tvým tátou,” řekl kultista.
- “Otčéééée!” zahalekal kluk do hloubi domu.
Chvíli si zkoumavě dva muže prohlížel.
- “Nemáte ňákej chlast?” zeptal se nakonec.
Oba muži jen zavrtěli hlavami.
- “Tak aspoň cíga. Ňáký cíga máte?”
- “Hele padej,” ozval se zevnitř hlubší mužský hlas. “Promiňte pánové. Čemu vděčím za vaši návštěvu?”
Marco nenápadně šťouchl kultistu loktem.
- “Jsme poslové Nového úsvitu,” řekl ten. “Ze savonské skupiny.”
- “Ze Savony? Zajímavé,” řekl chlap. “Co pro vás mohu udělat, bratři?”
- “Potřebujeme nutně mluvit s velmistrem,” říká Kultista. “V Savoně se odehrály události, které vyžadují jeho konzultaci.”
- “Aha, tak moment. Hned jsem zpátky,” a zašel dovnitř.
(Kdyby byli ti dva pozornější, pojali by v tuto chvíli podezření, že jsou očekáváni. Otec velice pravděpodobně kódové zaklepání neslyšel, jinak by ho kluk nemusel tak vyvolávat, a netrval by jeho příchod tak dlouho.)
Marco mezitím dává telepaticky vědět Ahmedovi, na kterého má kontakt, kde se nacházejí, a že asi brzy vyrazí za velmistrem, tak ať se družina připraví.
Otec za chvíli vyšel z domu, a pěšky dvojici vedl spletí předměstských uliček k centrálněji položenému místu. Marco se v Janově vyznal dobře, a bylo mu jasné, že se blíží k židovské čtvrti. Brzy do ní vešli, proplétali se úzkými uličkami, prošli průchodem nějakého domu na dvůr, od tam do jiného domu, a vyšli na druhé straně dveřmi přímo na židovský hřbitov. Přišli k nějaké hrobce, sešli dolů, otec vzal z kouta lucernu a zažehl ji, a pokračovali chodbou dál. Marco mezitím telepaticky informoval, kde jsou. Skupinka procházela spletitým podzemím, dveřmi, odbačkami a tajnými vchody. V jednu chvíli se otec zastavil, informoval dvojici, že má instrukce vést je dál poslepu. Natáhl oběma pytle na hlavu, a tak pokračovali dál.
Družina se mezitím blížila k židovskému hřbitovu, a po cestě spekulovali, co dál. Všem bylo jasné, že na hřbitově bude mít velmistr nějaké skryté oči, a je třeba být pokud možno nenápadní.
- “Měl jsem si vzít ten skleněný meč,” zlobil se Luigi. “Udělal bych diverzi.”
- “Když uděláš diverzi, tak s námi nebudeš moci do podzemí,” upozornil ho Fjodor. “Takže ti nebude k ničemu ta těžká berla, se kterou se vláčíš až se Savony. Hele, možná bych mohl někde po cestě koupit barel oliv, a Ahmed by to zapálil, jestli teda chcem dělat diverzi,” navrhl. “No có, to už jednou vyšlo!” bránil se kritickým pohledům Ahmeda a Luigiho.
- “Hele, kolik je tam vchodů? Nemohli bychom každej z jiný strany, ať to je míň nápadný?” ptá se Ahmed.
- “Vchody jsou tam dva,” informuje jej Luigi, který má židovský hřbitov, podle zásady “poznej svého nepřítele,” zhruba zmapovaný.
- “A nemohli bychom tam vjet pohřebním povozem?” navrhuje Fjodor.
- “A kde ho tak rychle seženeš? Marco tam možná právě teď bojuje se satanistickým velmistrem!” říká Ahmed.
- “Tak jak se tam dostaneme?” ptá se Fjodor.
- “Kdyby tu tak byl Marco,” zamyslí se Luigi. “Ten by hned věděl.”
Už jsou na dohled od brány, a zastavují se.
- “Hele, tak tam půjdeme postupně. Vzbudíme míň pozornosti, když nepůjdeme jako skupina,” navrhuje Fjodor.
- “Tak já jdu první,” hlásí se Luigi.
- “Ale žádný rozruch!” upozorňuje Fjodor.
- “Neboj, stejně nemám ten meč…” říká Luigi.
Luigi vyrazil. Prošel bránou, a rozhlédl se. Na hřbitově dohromady nikdo nebyl, jen opodál postával žid v pracovním oděvu a studoval záhon.
- “Šalom aleichem”, říká Luigi, který hebrejsky docela umí.
- “Šalom, šalom,” zvedá zahradník hlavu. “Jak ti můžu pomoci, pane?”
- “Přišel jsem natrhat nějaké hřbitovní kvítí,” říká Luigi. “Víš, normálně bych ho trhal na katolickým hřbitově, ale Židé a křesťané jedno jsou, jedné víry, jedné krve, člověk jako člověk. Já to hřbitovní kvítí používám do různých odvarů, víte? A ty katolický hřbitovy už jsem úplně...”
Touhle bombou Luigi zahradníka spolehlivě zbavil slov. Ten chvíli jen zírá, ale nakonec se vzchopí:
- “Židé a křesťané? Pane, o tom si musíš nutně promluvit s rabínem!” zakřičel do proudu Luigiho verbálního průjmu.
- “No to já si popovídám rád, ale napřed bych tedy nasbíral to hřbitovní kvítí.”
- “A co to má být, hřbitovní kvítí,” ptá se zahradník podezřívavě.
- “No třeba tohleto tady,” ukazuje Luigi na záhon.
- “Tak to pane zapomeň! To by byla svatokrádež!”
- “Ani nějakej plevel?”
- “Plevel?!” děsí se zahradník.
- “No, nějakej úplně malej plevýlek,” smlouvá Luigi.
- “Pane, tady nic škubat nebudeš, tady žádný plevel není!! Vidím, že ten rozhovor s rabínem vážně nepočká, pojď, hned tě k němu zavedu!”
Zatímco probíhá tahle výměna, za jejich zády se trousí na hřbitov postupně jednotliví členové skupiny.
- “A co kdybych to kvítí koupil?” navrhuje Luigi.
- “Nó…” váhá zahradník. “Tak kdybych přimhouřil jedno oko…”
- “On ten katolickej hřbitov není tak dobrej, na ty kytky,” říká Luigi.
- “No to bych řekl,” horlivě přikyvuje zahradník.
- “Ale to nejlepší z židovství a křesťanství se stejně shoduje,” říká Luigi.
- “No tak starý zákon, samozřejmě,” připouští zahradník.
- “No jasně, to je ten lepší, žejo,” přitakává Luigi.
- “On ten novej snad ani nestojí za čtení, jsem slyšel, říkali.”
- “No tak je to moc krátký,” říká Luigi. “Navíc, kdo tomu rozumí, viď, pane, to kolikrát ani biskupové nevědí, co to znamená.”
- “Nojo, tak biskupové, ti jsou na ozdobu,” sadí mu to zahradník. “Ti beztak, haha, ani nečetli tóru!!” vítězoslavně křičí.
Chvíli se odmlčeli. Za zády se zrovna prosmýkala dvojice Fjodorových skautů.
- “A předky tu máš, pane?” ptá se zahradník.
- “Jo, někdo Kohen.”
- “No, to je divný, já teda nemůžu tvrdit, že znám všechny hroby tady, žejo, ale Kohen, to mi nějak nic neříká…”
- “Jo, Moše Kohen,” stojí si na svém Luigi.
- “Myslíte Kohn?” ptá se Zahradník.
- “Nene, Kohen. Ačkoli je možný, že jsme to blbě četli, celý ty roky.”
- “Moše Kohn by tu byl, pojďte,” vede zahradník Luigiho řadami náhrobních desek. “Je to starý, blbě čitelný, ale je to Kohn, ne Kohen.”
- “Tak ono, bez těch samohlásek, kdo ví, žejo,” spekuluje Luigi nad zákoutími hebrejštiny.
- “No jo. Hele, a co ten příspěvek?” rozpomene se najednou zahradník.
Luigi mu podává stříbrňák. Zahradníkovi se zalesknou oči.
- “A co ty barevný, tamhle, že bych si natrhal,” ukazuje Luigi opodál.
- “Tak to ne!” zatrhává mu to zahradník, rychle stříbrňák schovává, a kvapem odchází.
- “Tak já se později zastavím kvůli tomu rabínovi!” křičí na něj ještě Luigi, pak se otáčí, a kráčí za ostatními k hrobce.
Tam na něj už čeká zbytek party. Hrobka je zavřená mříží, a jeho výsost baron v ukázce své univerzality klečí s paklíči před zámkem a otevírá jej.
Skupina vstupuje do hrobky. Překvapivě odsud nevede žádný východ. Podle ohmataného místa na zdi však nacházejí tlačítko, kterým se otevřou tajné dveře. Zřejmě tudy za Marcem ještě někdo prošel a zavíral a zamykal.
Parta jde dále chodbou. Ta se zanedlouho láme, ale Fjodor si všímá, že zmizela Marcova aromatická stopa. Vrací se do zlomu: zřejmě je tu další tajná chodba. Mechanismu nevidno. Družina si s tím chvíli láme hlavy, a Ahmed se nakonec rozhodne vyrobit kouzlem puklinu v místě, v němž družina tuší východ. Za puklinu chytí Fjodor, zabere, někde nějaký mechanismus povolí, a jemu se povede kamennou desku odsunout. Chodba vede dále, a ústí zboku do úzké, dlouhé místnosti. Po pravé straně místnost končí, a táhne se doleva. Zevnitř jsou slyšet hlasy, jak se tam někdo organizuje a připravuje. Fjodor do místnosti neohroženě vstoupí, ale ve vzdálenosti možná třiceti metrů vidí skupinu šesti střelců s těžkými kušemi. Honem se zase schová.
Proti kušiníkům se nikomu nechce, a tak Ahmed sáhne do svého talentového rezervoáru, a pustí tam střelcům naslepo ohnivou kouli. Je mu jedno, kam padne, akorát si dá pozor, aby zkalibroval dráhu, a netrefil stěnu. Zasahuje—kušiníci ječí bolestí a snaží se jeden druhého uhasit. Jeden z nich křičí, “jdu pro pomoc!” a odbíhá. Fjodor využívá zmatku, rozbíhá se dlouhou místností, a probíhá dezorientovanými vojáky za prchajícím alarmistou. Za ním běží ostatní, na Fjodorovy rychlé nohy však nemají šanci. Kušiníci se mezitím seberou, a padne pár výstřelů, ani jeden však nezasahuje. Vojáci, Ahmed a Luigi k nim dobíhají, a již tak dost zraněné střelce dorážejí.
Fjodor mezitím pronásleduje vojáka. Úvodní rychlý spurt mu nevydržel na dlouho, a teď vojáka dobíhá jen pomalu. Nakonec se mu ho však povede doběhnout, těsně než vběhne do další místnosti. Sekne jej zezadu šavlí a voják padá na zem. Fjodor po něm skáče, a zacpe mu šupinovým rukávem pusu, aby mu zabránil křičet o pomoc. Chlap sebou hází a snaží se vysmeknout, ale Fjodorovi se jej daří držet pod kontrolou. Nedaří se mu však chlapa pořádně chytit třeba za hrdlo, aby jej uškrtil. Párkrát jej kopne kolenem, ale není to moc účinné. Nakonec se mu povede ve stísněném prostoru rozpřáhnout se šavlí a praští chlapa hlavicí do spánku. Chlap se zazmítá, ale ani teď se mu nepovede vysmeknout se, a to už dostává další pecku do obličeje, a celý ochabne. Fjodor si utírá uslintaný, zakrvavený rukáv a šavli, a vydýchává námahu.
Z místnosti, do níž ústí chodba, je slyšet slabé hlasy.
- “Rozpal to pořádně. Žhavý železo platí na každýho.”
- “Pane, nechci podrývat vaši autoritu, ale co když jsou to vážně naši bratři?”
Pak se přiblížila družina a zbytek konverzace zahlušila. Fjodor však slyšel dost. Seznámil rychle ostatní s fakty:
- “Zřejmě mají Marca a toho druhýho, a chystaj se je mučit. Musíme tam vlítnout.”
Hm, nezapomněl na něco? Jako by mu nějaký hlásek hlodal Marcovým hlasem… nojo!
- “Jo, a jeden z nich je nějakej šéf či co. Tak je úplně nezrušte, ať je můžem vyslechnout, třeba budou něco vědět.”
Pak dá signál rukou, a vojáci vyrážejí. Místnost je prázdná, ale v jednom z bočních vchodů svítí narudlá záře. Vojáci tam zahýbají a nastává mela. Vevnitř je skutečně Marco a zajatec, oba natažení na skřipci, a vedle koš s rozžhaveným uhlím a nějaká železa. U toho stojí dva civilně oblečení mužíci, zřejmě kultisté, ačkoli vypadají spíš na obchodníky. Jeden z nich se na vojáky podívá, a řekne, “muka Satanova”. Marco však kouzlo zruší—ani to, že je přivázán na skřipci, mu kouzlit nezabrání. Vojáci tak mají dvojnásobnou přesilu fyzickou, a přibližně desetinásobnou morální, a kupčíky rychle vyřeší. Marco naváže telepatické spojení s Fjodorem a Ahmedem, a říká: “Nechte mě utéct, a zraňte mě.”
Fjodor si uvědomuje, že ač záchranná mise, musí to vypadat jako by Marco byl skutečně kultista. Nařizuje vojákům rozvázat “ty dva na skřipci,” a sešněrovat je na podlaze, ať můžou všechny čtyři odvést k výslechu. Toho Marco využívá, znehybní kouzlem vojáky, a utíká. Fjodor zanadává, a vyrazí za ním. Není mu jasné, co je Marcovým plánem, ale třeba mu ho bude ochoten vyzradit někde dál. Chvíli takhle klušou podzemím, až Marco kontaktuje Fjodora telepaticky.
- “Špatně jsi ohlučil a ztratil jsi mě,” říká mu.
- “Cože?” ptá se Fjodor.
- “Nějak si to přeber,” říká Marco.
Poselství je zhruba jasné, Marco se s ním nechce bavit. Fjodor náhodně vbíhá do nějakých dveří, aby nechal Marca utéct. Je to skromná obytná cela, a na kavalci se tam zvedá zmatený spáč.
- “Co to, to už mám zas službu? V tom pitomým podzemí člověk nepozná, jestli je noc, nebo den,” nadává ospale kultista.
“Zatracená práce,” myslí si Fjodor otráveně, “to je pořád něco.” Pak vytahuje šavli, a chlapa zabíjí. Zpátky jde pomalu, ale na jisto, cestu si pamatuje.
Marco mezitím utíká naslepo podzemím. Odbočky si volí víceméně náhodně. Nakonec se dostává k žebříku, po kterém vyleze do sklepení nějakého obytného domu, a od tam projde vchodem na ulici.
Co dál
Z mučení mučitelů vyplynulo, že družina byla skutečně očekávána. Sektářští hlavouni měli tušení, že se v Savoně děje nějaká levota, a rozdali rozkazy: očekávat, nalákat, chytit, mučit, vyslýchat. Z toho družina nakonec vyklouzla, ale nebylo úplně jasné, jak pokračovat. Byli příliš viditelní, příliš snadno kontrolovatelní, aby tuhle záležitost řešili sami.
Po několika poradách se rozhodli záležitost zkrátka předat do rukou inkvizice.
A tím tenhle příběh končí. Poněkud nečekaně a otevřeně, ale tak to holt někdy bývá.
Volné konce
Puzzlini--proč vůbec musel zemřít? První savonskou obětí démona byl Puzzlini. Ten byl studentem démonologie-amatérem. Začal skutečně páchat u sebe doma nějaké rituály. Kult na to hleděl zezačátku s obavami, a pak prostě s hlubokým nepochopením. Oni tu roky udržují maškarádu, budují základnu, opatrně, aby na ně nikdo nepřišel. A tenhle nýmand tu začne kouzlit jako by se nechumelilo! Na to se přijde, bude šetření, to nemůže dobře dopodnout. Puzzliniho museli určitě odstranit.
S GM o tom máme mírný spor, ale osobně si myslím, že démona chtěli satanisté vyvolat tak jako tak. A démon tu měl nějaké svoje zařizování, nepracoval jen pro satanisty—to otevření vortexu temnoty v Hubertovi byla jeho agenda. Hrozilo, že jeho existence se prolátne. Náhle se Puzzlini velice hodil—když nechají démona, aby jej patřičně pompézně zabil, bude to vypadat, že jej Puzzlini sám zkoušel vyvolat, a přecenil své síly. A cokoli potom démon napáchá, mělo-li by to prasknout, se svede na zabitého Puzzliniho. Navíc se nebudou do věci zatahovat vnější agenti (např. nájemní vrazi, kteří by samozřejmě Puzzliniho mohli odstranit mnohem méně nápadně, než démon).
Dál jsme během hry nevyjasnili, jak do toho zapadá výběrčí daní, nebo někdo z jeho domu, kdo používá tajnou parukárnu u vchodu do jednoho z podzemních doupat.
Dále, o tom jsem nepsal, ale za kuropění po bále stráže zahlédly vracejícího se Russiniho. Nikdo neví, kam šel, a co tam dělal. Marco má různě po městě různé hlídky, ale žádná z nich Russiniho neviděla. Cestou ven z hradu tedy cestoval neznámo kudy, a možná pod ochranou magie. Nabízí se, že s celou tou záležitostí nějak souvisí, ale podrobně jsme to nerozehrávali.
Nepsal jsem vše, například ke konci bylo ještě svěcení Puzzliniho domu, který mezitím obsadila parta gotiček. Taky ten rozhovor, kdy se družina rozhodla záležitost předat inkvizici by zasluhoval podrobnější pozornost. Ho hum. Není čas, no.
Já děkuji za pozornost, a budu se těšit někdy příště (ale v nejbližší době zřejmě ne).
[size=200]Případ Satanisté[/size]
[size=150]Bál (7. den večer)[/size]
V tanečním sále už byla řada hostí, mimo jiné hraběnka Silvani i se svým doprovodem, mágem Sergejem Vladimirovičem Černyšovem, kterému družina neřekla jinak, než Russini. Luigi cítil, že hraběnce dluží poděkování za to, že jej na jeho post dosadila. Navíc, možná že vhodně vedená konverzace by mu pomohla odhalit roušku nejasností kolem toho proč vůbec družina Savonské posty získala. Bez velkého rozmýšlení šel za hraběnkou, a vyzval ji k tanci.
Hraběnka přijala, poodešli na volné místo na parketu, a Luigi si s hrůzou uvědomil, že neumí tančit.
- “Éee… jak to teď tady…”
Rozpřáhl nejistě ruce a koukal po ostatních párech, co dělají. Levá by měla být tak jako zvednutá… pravá na jejích zádech… Hraběnka nehnula ani brvou, poskládala Luigiho ruce, a vedla jej v klasickém dvoučtvrtečním kroku. Tanec patřil do klasického vzdělání, a hraběnka by se rozhodně nedostala tam, kam se dostala, tím, že by tančit neuměla. Zároveň chápala tradiční role partnerů, a Luigiho zkušeně vedla tak, že by to laik ani nepoznal. Luigi se po prvních trapných chvílích uklidnil -ono to tancování přece jen nebude až tak těžké- a osmělil se k rozhovoru.
- "Rád bych vám vyjádřil svou vděčnost za to, že jste mě vybrala za savonského biskupa," řekl Luigi.
- "Tato zásluha je ovšem především vaše, execelence."
- "Přesto," začal Luigi, a zarazil se, nevěda, jak zaobalit následující. "Přesto, bylo velice prozíravé nejmenovat na tento post převora Daniela," rozhodl se to říct na rovinu.
- "Ano, to... to by asi nebyla šťastná volba."
- "A doneslo se vám něco ze současného dění? Co tu... řešíme... za věci?"
- "Ano," pousmála se hraběnka. "Pan Baron mi posílá průběžné zprávy."
Chvíli se motali po parketu do rytmu allemandy beze slov.
- "Musím pohovořit s panem baronem a pochválit mu výber hostí, je zde skutečně mnoho zajímavých lidí," řekla hraběnka, aby řeč nestála.
- "A co pan Ru... chci říci, co pan Černyšov?" z ničeho nic vyhrkl Luigi.
- "Oh, Sergej Vladimirovič?"
- "Ano. Říkám si, jakou tu má roli. Není to indiskrétní otázka?"
- "Je tu mým průvodcem. Dbá na mou čest," zavtipkovala hraběnka.
- Luigi se zasmál. "Mluvím vážně."
- "Proč se ptáte na jeho roli mě?"
- "On je tak trochu kontroverzním hostem, viďte?"
- "Kontroverzním? Chová se snad nevhodně?" podivila se hraběnka.
- "To ani ne. Ale hraje s více kartami, než se zdá, neřekla byste?"
Hraběnka se na Luigiho pátravě zadívala.
- "Není tak docela tím, kým by se zdál být," upřesnil co má na mysli.
- "Ovšem kdo z nás je, že?" odpálkovala hraběnka Luigiho.
- "To máte ovšem pravdu," uzavřel to Luigi.
Mezitím si Fjodor všiml nějakého pozdvižení kolem vstupních dveří. Šel se tam podívat, a zjistil, že na prahu stojí Dáma s kočkami, i s kočkou.
- "Co se tu děje?" zeptal se uvaděče.
- "Tady madam," ukázal uvaděč na Dámu, "nemá pozvánku." Naklonil se k Fjodorovi a pošeptal, "navíc... ty kočky... no jistě chápete..."
- "Kdo vás pozval?" zeptal se Fjodor Dámy.
Dáma naznačila pohledem prominentní pár ve středu parketu, Lugiho s hraběnkou, kolem kterých se vytvořil okruh čumilů sledujících jejich tanec. Hraběnka byla natolik dobrou tanečnicí, že jejich vystoupení vzbudilo pozornost navzdory tomu, že Luigi byl naprosté dřevo.
- "Áha," řekl Fjodor. "Tak moment."
Rázným krokem vstoupil do kruhu, a přitočil se k tančícímu páru.
- "Nevadí, když vám na chvíli vystřídám tanečníka?" zeptal se hraběnky.
- "Ale prosím," souhlasila hraběnka.
Luigi hraběnku pustil, a Fjodor mu sykl do ucha:
- "Máš návštěvu."
Pak se postavil před hraběnku a s hrůzou si uvědomil, že neumí vůbec tančit.
- "Éee... jak to teď tady..."
Rozhlížel se po jiných párech, ale na parketě už žádné nebyly. Hraběnka obrátila oči v sloup, chytila Fjodora a vedla jej, tak jako předtím Luigiho.
- "Musím se vám omluvit, madam," začal Fjodor, "Luigi je pravděpodobně lepší tanečník, než já. Ja zvládnu tak maximálně kozáčka, víte?"
- "Tak kozáčka?"
Hraběnka pokynula rukou na komorní orchest, dirigent pochopil, a sálem se začaly linout řízné tóny, jak orchestr na komorních nástrojích zdatně improvizoval skočné ruské lidovky, typicky hrané na akordeon.
- "Ohó! Ovšem to bychom měli přizvat Sergeja! Sergej Vladimiryč! A, Sergej Vladimiryč!" zakřičel Fjodor přes celý sál. "Davạjtě potancụěm-ka! A nu! A věď vẹ̌selo bụdět!"
K jeho překvapení Russini přijal, chytili se s Fjodorem kolem ramen, a rozjeli kozáčka. Russini byl trochu z formy, ale rád se rozpomenul na své mládí. Hraběnka diskrétně zmizela v davu, a nálada v sále prudce stoupla. Znovu se utvořily páry a bylo vidět, jak jednotliví tanečníci experimentují, jaké kroky na tu hudbu proboha tančit, aby konečně rezignovali a rozjeli staré dobré pogo. Uprostřed toho všeho Fjodor s Russinim skákali, hekali a halekali. Kdo netancoval, aspoň podtleskával.
Když se vyřádili, dali si s Russinim po šťopičce vodky. Fjodor kouká, u dveří je stále Luigi s kočičí dámou. Něco ho napadne.
- "Slụšajtě, Sergej Vladimiryč, můžete mi prolustrovat tu ženskou tam ve dveřích jestli nepáchá nějakou magii?"
Russini zkontroloval astrální prostor, a říká:
- "Ne, ta je čistá. Ale jenom teď, rozumíte, když začne kouzlit za půl hodiny... mám ji kontrolovat průběžně?"
- "Díky, to snad nebude třeba," řekl Fjodor. Permanentně aktivní mág ruské ambasády by na bále mohl působit jistý rozruch.
Hudba se mezitím uklidnila, a Ahmed toho využil, aby vyzval hraběnku k tanci on. Pro hraběnku bylo pravděpodobně příjemné mít prozměnu partnera, který tančit umí.
- "Jaká je v Savoně všeobecná situace, barone?" začala konverzaci hraběnka po úvodních frázích o počasí a výborném výběru hostí.
- "Věci jsou celkem stabilní. Musíme dořešit tu, um, kulturní záležitost," (hraběnka pokývala hlavou na znamení, že chápe, o jakém druhu kultury Ahmed mluví), "ale jinak je to tu stabilní."
- "Myslíte, že by region zvládl," protočila se hraběnka pod Ahmedovou rukou, "vaši delší nepřítomnost?"
- "Záviselo by jak dlouhou, ale pár týdnů asi bez problémů, možná i víc. Mám několik schopných pobočníků, kteří se o věci zvládnou postarat."
- "Víte, politická situace je celkem nestabilní, možná bude zapotřebí pomocné ruky vás a vašich přatel."
- "Člověk se nenudí, viďte? V osmanské říši je také docela živo, jsem v korespondenci se svým prabratrancem, on je bey ankarského sanjaku. Řeknu vám, některé problémy, byť zajímavé, si člověk rád nechá ujít. Ovšem," (hraběnka a baron se protočili na místě), "s naší pomocí pochopitelně můžete počítat."
- "To jsem ráda. Dobře víte, že nezůstávám za služby dlužna!" slíbila hraběnka mnohoznačně.
[b]Kočičí útulek[/b]
Když jej Fjodor vystřídal při tanci, šel Luigi přivítat Dámu s kočkami. Vysvětlil uvaděči, že je tu jako jeho doprovod, a ano, i s tou kočkou.
- "To jsem rád, že jste zvládla dorazit," řekl. "Musím říct, že když jsem viděl vaše zranění, moc jsem tomu nevěřil."
Dáma se jen zatvářila, a nic neřekla.
- "Jak jste se vůbec na ten oltář dostala?"
- "Asi si mysleli, že jsem jim nebezpečná. Musím přiznat, že tu situaci jsem hrubě podcenila. Jednalo se o mnohem nebezpečnější protivníky, než se zdálo."
- "To ano. A ještě s nimi nejsme hotovi."
- "Kdo zbývá?"
- "Jejich velmistr. Zatím nevíme, kde je, ale pracujeme na jednom zajatci," klopil fazole Luigi.
- "Zajímavé. Víte, když jsem se vás ptala, co s nimi uděláte, byl jste velice vyhýbavý. Ukázalo se, že jste je prostě pozabíjeli."
"Říkal jsem, že bude záviset na jejich provinění. A to se ukázalo být, nebojím se říci, až kritické vážnosti."
Chvíli bylo ticho.
- "Napadla mě taková věc. Říkal jsem si, že bych při diecézním lazaretu nechal zbudovat útulek pro kočky."
Kočka na Dámině rameni zaprskala a zadívala se do prostoru. Luigi si ani na chvíli nepřipustil, že by prskání mohlo souviset s jeho větou, a podíval se, kam se kočka kouká. Zdálo se, že na Russiniho. Luigi se podíval astrálním zrakem, a kolem Russiniho uviděl slabou stopu astrální aktivity, jak ten před pár minutami kontroloval Dámu s kočkami.
- "Omluvte mě na moment," řekl, a naštvaně odkráčel k Russinimu.
- "Pane," začal, když k němu došel, "chtěl bych vás důrazně informovat, že mému hostu není vaše nemístná pozornost příjemná."
- "Promiňte, vaše excelence, ale netuším, o čem to mluvíte," blafoval Russini.
- "Myslím, že to nejen tušíte, ale dokonce víte," zašermoval rukou Luigi, otočil se na podpatku, a šel zpět.
Zbytek bálu proběhl bez zajímavých událostí. Po skončení akce Luigi našel Fjodora, který měl už už namířeno do nově zřízeného harému.
- "Poslyš, Fjodore, ten Russini astrálně koukal na Dámu," žaloval Luigi.
- "Jo, požádal jsem ho o to."
- "Cožes?!!" zděsil se Luigi.
- "Hele, neměl jsem ani tucha, že se tu ta baba má objevit. Co o ní vlastně víš? Jedině že je tajemná jak hrad v Karpatech a motá se kolem těch satanistů."
- "Jsem si skoro jistý, že je na naší straně. V tom kostele se mi snažila napovědět, jak porazit toho démona. A ty zatím jdeš za Russinim, a necháš ho tady kouzlit! Ty ses zbláznil."
- "To, že je na naší straně, slyším dneska prvně, a s Russinim jsem pracoval roky, je to kolega. Ty pořád žiješ tou teorií o tom, že za tím naším dosazením stojí on, ale tomu nic nenaznačuje."
- "Že ne? Vždyť jsme kvůli tomu sejmuli Slavia Emphemia, a víme, že ten v něčem jel, a víme, že se s Russinim stýkal."
- "Víme leda kulový. A posledně, když jsem tě s tou babou viděl mluvit, tak jsi chytil psotník a chtěl mě zabít. A měl jsem tu plnej bál lidí, který padají do mdlob jen se na ně křivě podíváš. Pochopitelně jsem se chtěl ujistit, že netropí neplechu."
- "No tak příště aspoň používej naše lidi na takovýhle věci! Do vnitřních záležitostí tahat externisty, to je přeci nerozum!"
- "Příště budu," zavrčel Fjodor. "A teď, když dovolíš..."
A odkráčel.
[size=150]Moše Kohen (někdy později—třeba 9. den)[/size]
Marcova práce na zajatém kultistovi postupně přinesla ovoce. Velmistr řádu je, zdá se, v Janově. Marcovi se zajatce povedlo přesvědčit, ať za mistem jdou osobně, a nechají si poradit. Po straně zároveň vše dohodl s družinou, která nechala Savonu chvíli v rukou svých zástupců, a s malou jednotkou čtyř vybraných vojáků, navlečených do civilu, zamířila do Janova po vlastní ose. Fjodor jel sám za sebe—převleky byly v jeho případě naprostou ztrátou času. Ahmed si prostě nasadil paruku.
Luigi to měl složitější. Původně chtěl taky jet v paruce, ale zároveň se mu velice líbil prostý převlek poutníka, a zároveň chtěl něco pompézního, protože savonské procesí ho namlsalo. Na družinovém plánovacím sedánku vymýšlel, jak si nechá vyrobit skleněný meč a vyvolá svého strážného anděla. Družina ho vehementně mírnila, a nakonec se jim povedlo nají kompromis: Luigi si vezme svou těžkou, zlacenou, ceremoniální biskupskou berlu, ale zabalí ji do plátna potřísněného od krve, třešní a vajec, aby nebudila pozornost. K prostému převleku poutníka to bude nejlepší volba. (Nebo aspoň nejméně špatná.)
Marco s kultistou jeli do Savony v převleku za obchodníky. “Parukář” Marco je oba namaskoval, a sám se navoněl nenápadným parfémem, na nějž předtím nakalibroval Fjodorův citlivý nos. Vyrazili už ráno, aby byli kolem poledne na místě. Kultista je přivedl k nenápadnému domku na předměstí. Zaklepal na dveře, zcela zřejmě nějakým kódem, a vzápětí jim otevřel kluk tak čtrnáctiletý.
- “Brej den,” řekl kluk.
- “Dobrej. Potřebujeme mluvit s tvým tátou,” řekl kultista.
- “Otčéééée!” zahalekal kluk do hloubi domu.
Chvíli si zkoumavě dva muže prohlížel.
- “Nemáte ňákej chlast?” zeptal se nakonec.
Oba muži jen zavrtěli hlavami.
- “Tak aspoň cíga. Ňáký cíga máte?”
- “Hele padej,” ozval se zevnitř hlubší mužský hlas. “Promiňte pánové. Čemu vděčím za vaši návštěvu?”
Marco nenápadně šťouchl kultistu loktem.
- “Jsme poslové Nového úsvitu,” řekl ten. “Ze savonské skupiny.”
- “Ze Savony? Zajímavé,” řekl chlap. “Co pro vás mohu udělat, bratři?”
- “Potřebujeme nutně mluvit s velmistrem,” říká Kultista. “V Savoně se odehrály události, které vyžadují jeho konzultaci.”
- “Aha, tak moment. Hned jsem zpátky,” a zašel dovnitř.
(Kdyby byli ti dva pozornější, pojali by v tuto chvíli podezření, že jsou očekáváni. Otec velice pravděpodobně kódové zaklepání neslyšel, jinak by ho kluk nemusel tak vyvolávat, a netrval by jeho příchod tak dlouho.)
Marco mezitím dává telepaticky vědět Ahmedovi, na kterého má kontakt, kde se nacházejí, a že asi brzy vyrazí za velmistrem, tak ať se družina připraví.
Otec za chvíli vyšel z domu, a pěšky dvojici vedl spletí předměstských uliček k centrálněji položenému místu. Marco se v Janově vyznal dobře, a bylo mu jasné, že se blíží k židovské čtvrti. Brzy do ní vešli, proplétali se úzkými uličkami, prošli průchodem nějakého domu na dvůr, od tam do jiného domu, a vyšli na druhé straně dveřmi přímo na židovský hřbitov. Přišli k nějaké hrobce, sešli dolů, otec vzal z kouta lucernu a zažehl ji, a pokračovali chodbou dál. Marco mezitím telepaticky informoval, kde jsou. Skupinka procházela spletitým podzemím, dveřmi, odbačkami a tajnými vchody. V jednu chvíli se otec zastavil, informoval dvojici, že má instrukce vést je dál poslepu. Natáhl oběma pytle na hlavu, a tak pokračovali dál.
Družina se mezitím blížila k židovskému hřbitovu, a po cestě spekulovali, co dál. Všem bylo jasné, že na hřbitově bude mít velmistr nějaké skryté oči, a je třeba být pokud možno nenápadní.
- “Měl jsem si vzít ten skleněný meč,” zlobil se Luigi. “Udělal bych diverzi.”
- “Když uděláš diverzi, tak s námi nebudeš moci do podzemí,” upozornil ho Fjodor. “Takže ti nebude k ničemu ta těžká berla, se kterou se vláčíš až se Savony. Hele, možná bych mohl někde po cestě koupit barel oliv, a Ahmed by to zapálil, jestli teda chcem dělat diverzi,” navrhl. “No có, to už jednou vyšlo!” bránil se kritickým pohledům Ahmeda a Luigiho.
- “Hele, kolik je tam vchodů? Nemohli bychom každej z jiný strany, ať to je míň nápadný?” ptá se Ahmed.
- “Vchody jsou tam dva,” informuje jej Luigi, který má židovský hřbitov, podle zásady “poznej svého nepřítele,” zhruba zmapovaný.
- “A nemohli bychom tam vjet pohřebním povozem?” navrhuje Fjodor.
- “A kde ho tak rychle seženeš? Marco tam možná právě teď bojuje se satanistickým velmistrem!” říká Ahmed.
- “Tak jak se tam dostaneme?” ptá se Fjodor.
- “Kdyby tu tak byl Marco,” zamyslí se Luigi. “Ten by hned věděl.”
Už jsou na dohled od brány, a zastavují se.
- “Hele, tak tam půjdeme postupně. Vzbudíme míň pozornosti, když nepůjdeme jako skupina,” navrhuje Fjodor.
- “Tak já jdu první,” hlásí se Luigi.
- “Ale žádný rozruch!” upozorňuje Fjodor.
- “Neboj, stejně nemám ten meč…” říká Luigi.
Luigi vyrazil. Prošel bránou, a rozhlédl se. Na hřbitově dohromady nikdo nebyl, jen opodál postával žid v pracovním oděvu a studoval záhon.
- “Šalom aleichem”, říká Luigi, který hebrejsky docela umí.
- “Šalom, šalom,” zvedá zahradník hlavu. “Jak ti můžu pomoci, pane?”
- “Přišel jsem natrhat nějaké hřbitovní kvítí,” říká Luigi. “Víš, normálně bych ho trhal na katolickým hřbitově, ale Židé a křesťané jedno jsou, jedné víry, jedné krve, člověk jako člověk. Já to hřbitovní kvítí používám do různých odvarů, víte? A ty katolický hřbitovy už jsem úplně...”
Touhle bombou Luigi zahradníka spolehlivě zbavil slov. Ten chvíli jen zírá, ale nakonec se vzchopí:
- “Židé a křesťané? Pane, o tom si musíš nutně promluvit s rabínem!” zakřičel do proudu Luigiho verbálního průjmu.
- “No to já si popovídám rád, ale napřed bych tedy nasbíral to hřbitovní kvítí.”
- “A co to má být, hřbitovní kvítí,” ptá se zahradník podezřívavě.
- “No třeba tohleto tady,” ukazuje Luigi na záhon.
- “Tak to pane zapomeň! To by byla svatokrádež!”
- “Ani nějakej plevel?”
- “Plevel?!” děsí se zahradník.
- “No, nějakej úplně malej plevýlek,” smlouvá Luigi.
- “Pane, tady nic škubat nebudeš, tady žádný plevel není!! Vidím, že ten rozhovor s rabínem vážně nepočká, pojď, hned tě k němu zavedu!”
Zatímco probíhá tahle výměna, za jejich zády se trousí na hřbitov postupně jednotliví členové skupiny.
- “A co kdybych to kvítí koupil?” navrhuje Luigi.
- “Nó…” váhá zahradník. “Tak kdybych přimhouřil jedno oko…”
- “On ten katolickej hřbitov není tak dobrej, na ty kytky,” říká Luigi.
- “No to bych řekl,” horlivě přikyvuje zahradník.
- “Ale to nejlepší z židovství a křesťanství se stejně shoduje,” říká Luigi.
- “No tak starý zákon, samozřejmě,” připouští zahradník.
- “No jasně, to je ten lepší, žejo,” přitakává Luigi.
- “On ten novej snad ani nestojí za čtení, jsem slyšel, říkali.”
- “No tak je to moc krátký,” říká Luigi. “Navíc, kdo tomu rozumí, viď, pane, to kolikrát ani biskupové nevědí, co to znamená.”
- “Nojo, tak biskupové, ti jsou na ozdobu,” sadí mu to zahradník. “Ti beztak, haha, ani nečetli tóru!!” vítězoslavně křičí.
Chvíli se odmlčeli. Za zády se zrovna prosmýkala dvojice Fjodorových skautů.
- “A předky tu máš, pane?” ptá se zahradník.
- “Jo, někdo Kohen.”
- “No, to je divný, já teda nemůžu tvrdit, že znám všechny hroby tady, žejo, ale Kohen, to mi nějak nic neříká…”
- “Jo, Moše Kohen,” stojí si na svém Luigi.
- “Myslíte Kohn?” ptá se Zahradník.
- “Nene, Kohen. Ačkoli je možný, že jsme to blbě četli, celý ty roky.”
- “Moše Kohn by tu byl, pojďte,” vede zahradník Luigiho řadami náhrobních desek. “Je to starý, blbě čitelný, ale je to Kohn, ne Kohen.”
- “Tak ono, bez těch samohlásek, kdo ví, žejo,” spekuluje Luigi nad zákoutími hebrejštiny.
- “No jo. Hele, a co ten příspěvek?” rozpomene se najednou zahradník.
Luigi mu podává stříbrňák. Zahradníkovi se zalesknou oči.
- “A co ty barevný, tamhle, že bych si natrhal,” ukazuje Luigi opodál.
- “Tak to ne!” zatrhává mu to zahradník, rychle stříbrňák schovává, a kvapem odchází.
- “Tak já se později zastavím kvůli tomu rabínovi!” křičí na něj ještě Luigi, pak se otáčí, a kráčí za ostatními k hrobce.
Tam na něj už čeká zbytek party. Hrobka je zavřená mříží, a jeho výsost baron v ukázce své univerzality klečí s paklíči před zámkem a otevírá jej.
Skupina vstupuje do hrobky. Překvapivě odsud nevede žádný východ. Podle ohmataného místa na zdi však nacházejí tlačítko, kterým se otevřou tajné dveře. Zřejmě tudy za Marcem ještě někdo prošel a zavíral a zamykal.
Parta jde dále chodbou. Ta se zanedlouho láme, ale Fjodor si všímá, že zmizela Marcova aromatická stopa. Vrací se do zlomu: zřejmě je tu další tajná chodba. Mechanismu nevidno. Družina si s tím chvíli láme hlavy, a Ahmed se nakonec rozhodne vyrobit kouzlem puklinu v místě, v němž družina tuší východ. Za puklinu chytí Fjodor, zabere, někde nějaký mechanismus povolí, a jemu se povede kamennou desku odsunout. Chodba vede dále, a ústí zboku do úzké, dlouhé místnosti. Po pravé straně místnost končí, a táhne se doleva. Zevnitř jsou slyšet hlasy, jak se tam někdo organizuje a připravuje. Fjodor do místnosti neohroženě vstoupí, ale ve vzdálenosti možná třiceti metrů vidí skupinu šesti střelců s těžkými kušemi. Honem se zase schová.
Proti kušiníkům se nikomu nechce, a tak Ahmed sáhne do svého talentového rezervoáru, a pustí tam střelcům naslepo ohnivou kouli. Je mu jedno, kam padne, akorát si dá pozor, aby zkalibroval dráhu, a netrefil stěnu. Zasahuje—kušiníci ječí bolestí a snaží se jeden druhého uhasit. Jeden z nich křičí, “jdu pro pomoc!” a odbíhá. Fjodor využívá zmatku, rozbíhá se dlouhou místností, a probíhá dezorientovanými vojáky za prchajícím alarmistou. Za ním běží ostatní, na Fjodorovy rychlé nohy však nemají šanci. Kušiníci se mezitím seberou, a padne pár výstřelů, ani jeden však nezasahuje. Vojáci, Ahmed a Luigi k nim dobíhají, a již tak dost zraněné střelce dorážejí.
Fjodor mezitím pronásleduje vojáka. Úvodní rychlý spurt mu nevydržel na dlouho, a teď vojáka dobíhá jen pomalu. Nakonec se mu ho však povede doběhnout, těsně než vběhne do další místnosti. Sekne jej zezadu šavlí a voják padá na zem. Fjodor po něm skáče, a zacpe mu šupinovým rukávem pusu, aby mu zabránil křičet o pomoc. Chlap sebou hází a snaží se vysmeknout, ale Fjodorovi se jej daří držet pod kontrolou. Nedaří se mu však chlapa pořádně chytit třeba za hrdlo, aby jej uškrtil. Párkrát jej kopne kolenem, ale není to moc účinné. Nakonec se mu povede ve stísněném prostoru rozpřáhnout se šavlí a praští chlapa hlavicí do spánku. Chlap se zazmítá, ale ani teď se mu nepovede vysmeknout se, a to už dostává další pecku do obličeje, a celý ochabne. Fjodor si utírá uslintaný, zakrvavený rukáv a šavli, a vydýchává námahu.
Z místnosti, do níž ústí chodba, je slyšet slabé hlasy.
- “Rozpal to pořádně. Žhavý železo platí na každýho.”
- “Pane, nechci podrývat vaši autoritu, ale co když jsou to vážně naši bratři?”
Pak se přiblížila družina a zbytek konverzace zahlušila. Fjodor však slyšel dost. Seznámil rychle ostatní s fakty:
- “Zřejmě mají Marca a toho druhýho, a chystaj se je mučit. Musíme tam vlítnout.”
Hm, nezapomněl na něco? Jako by mu nějaký hlásek hlodal Marcovým hlasem… nojo!
- “Jo, a jeden z nich je nějakej šéf či co. Tak je úplně nezrušte, ať je můžem vyslechnout, třeba budou něco vědět.”
Pak dá signál rukou, a vojáci vyrážejí. Místnost je prázdná, ale v jednom z bočních vchodů svítí narudlá záře. Vojáci tam zahýbají a nastává mela. Vevnitř je skutečně Marco a zajatec, oba natažení na skřipci, a vedle koš s rozžhaveným uhlím a nějaká železa. U toho stojí dva civilně oblečení mužíci, zřejmě kultisté, ačkoli vypadají spíš na obchodníky. Jeden z nich se na vojáky podívá, a řekne, “muka Satanova”. Marco však kouzlo zruší—ani to, že je přivázán na skřipci, mu kouzlit nezabrání. Vojáci tak mají dvojnásobnou přesilu fyzickou, a přibližně desetinásobnou morální, a kupčíky rychle vyřeší. Marco naváže telepatické spojení s Fjodorem a Ahmedem, a říká: “Nechte mě utéct, a zraňte mě.”
Fjodor si uvědomuje, že ač záchranná mise, musí to vypadat jako by Marco byl skutečně kultista. Nařizuje vojákům rozvázat “ty dva na skřipci,” a sešněrovat je na podlaze, ať můžou všechny čtyři odvést k výslechu. Toho Marco využívá, znehybní kouzlem vojáky, a utíká. Fjodor zanadává, a vyrazí za ním. Není mu jasné, co je Marcovým plánem, ale třeba mu ho bude ochoten vyzradit někde dál. Chvíli takhle klušou podzemím, až Marco kontaktuje Fjodora telepaticky.
- “Špatně jsi ohlučil a ztratil jsi mě,” říká mu.
- “Cože?” ptá se Fjodor.
- “Nějak si to přeber,” říká Marco.
Poselství je zhruba jasné, Marco se s ním nechce bavit. Fjodor náhodně vbíhá do nějakých dveří, aby nechal Marca utéct. Je to skromná obytná cela, a na kavalci se tam zvedá zmatený spáč.
- “Co to, to už mám zas službu? V tom pitomým podzemí člověk nepozná, jestli je noc, nebo den,” nadává ospale kultista.
“Zatracená práce,” myslí si Fjodor otráveně, “to je pořád něco.” Pak vytahuje šavli, a chlapa zabíjí. Zpátky jde pomalu, ale na jisto, cestu si pamatuje.
Marco mezitím utíká naslepo podzemím. Odbočky si volí víceméně náhodně. Nakonec se dostává k žebříku, po kterém vyleze do sklepení nějakého obytného domu, a od tam projde vchodem na ulici.
[size=150]Co dál[/size]
Z mučení mučitelů vyplynulo, že družina byla skutečně očekávána. Sektářští hlavouni měli tušení, že se v Savoně děje nějaká levota, a rozdali rozkazy: očekávat, nalákat, chytit, mučit, vyslýchat. Z toho družina nakonec vyklouzla, ale nebylo úplně jasné, jak pokračovat. Byli příliš viditelní, příliš snadno kontrolovatelní, aby tuhle záležitost řešili sami.
Po několika poradách se rozhodli záležitost zkrátka předat do rukou inkvizice.
A tím tenhle příběh končí. Poněkud nečekaně a otevřeně, ale tak to holt někdy bývá.
[size=150]Volné konce[/size]
Puzzlini--proč vůbec musel zemřít? První savonskou obětí démona byl Puzzlini. Ten byl studentem démonologie-amatérem. Začal skutečně páchat u sebe doma nějaké rituály. Kult na to hleděl zezačátku s obavami, a pak prostě s hlubokým nepochopením. Oni tu roky udržují maškarádu, budují základnu, opatrně, aby na ně nikdo nepřišel. A tenhle nýmand tu začne kouzlit jako by se nechumelilo! Na to se přijde, bude šetření, to nemůže dobře dopodnout. Puzzliniho museli určitě odstranit.
S GM o tom máme mírný spor, ale osobně si myslím, že démona chtěli satanisté vyvolat tak jako tak. A démon tu měl nějaké svoje zařizování, nepracoval jen pro satanisty—to otevření vortexu temnoty v Hubertovi byla jeho agenda. Hrozilo, že jeho existence se prolátne. Náhle se Puzzlini velice hodil—když nechají démona, aby jej patřičně pompézně zabil, bude to vypadat, že jej Puzzlini sám zkoušel vyvolat, a přecenil své síly. A cokoli potom démon napáchá, mělo-li by to prasknout, se svede na zabitého Puzzliniho. Navíc se nebudou do věci zatahovat vnější agenti (např. nájemní vrazi, kteří by samozřejmě Puzzliniho mohli odstranit mnohem méně nápadně, než démon).
Dál jsme během hry nevyjasnili, jak do toho zapadá výběrčí daní, nebo někdo z jeho domu, kdo používá tajnou parukárnu u vchodu do jednoho z podzemních doupat.
Dále, o tom jsem nepsal, ale za kuropění po bále stráže zahlédly vracejícího se Russiniho. Nikdo neví, kam šel, a co tam dělal. Marco má různě po městě různé hlídky, ale žádná z nich Russiniho neviděla. Cestou ven z hradu tedy cestoval neznámo kudy, a možná pod ochranou magie. Nabízí se, že s celou tou záležitostí nějak souvisí, ale podrobně jsme to nerozehrávali.
Nepsal jsem vše, například ke konci bylo ještě svěcení Puzzliniho domu, který mezitím obsadila parta gotiček. Taky ten rozhovor, kdy se družina rozhodla záležitost předat inkvizici by zasluhoval podrobnější pozornost. Ho hum. Není čas, no.
Já děkuji za pozornost, a budu se těšit někdy příště (ale v nejbližší době zřejmě ne).