od Argonantus » 13. 5. 2021, 18:31
Pepa ad Andersenův duch:
S odstupem řady měsíců procházím okolo. Překvapilo a potěšilo mne, že si s odstupem několika let někdo vzpomněl na tuto vychytávku.
Pro nešachisty a Drakkaristy z toho plyne hlavní a zásadní informace, že internet má skutečně paměť, a nepohrdejte možností, že tudy někdo projde coby úplně cizí čtenář třeba i po letech. Děláte to na dlouhé roky dopředu, ne na příští měsíc. Věřím, že si někdo takto může přečíst i daleko zásadnější příběhy, které jsem věšel do Drakkaru a péčí zdejších nadšenců vyšly v docela přijatelné podobě.
Pepa má naprostou pravdu ve zjištění, že v notaci finální partie je jasná chyba v 7. tahu černého, ostatně to lze snadno ověřit mým odkazem na originální partii o kousek výš, pokud si to tedy nepřehráváte se šachovnicí, jak jsem radil. Za to se Pepovi, autorům původní partie a těm, co to zjistili také a nenapsali, omlouvám.
Ostatním se ovšem neomlouvám, protože to nezjistili a tedy se jim žádná újma nestala.
Pepa má stejně tak pravdu, že je jasná chyba, když sekvence tahů v povídce začínají pravidelně jedničkou. Nemusíte zkoumat partii do detailů, abyste pochopili, jaký nesmysl to je. Zrovna v té hlavní partii je pořadí tahů pro její přehlednost dost důležité.
Bylo by tedy velmi fajn, kdyby tyto dva kiksy někdo opravil, neb internet má paměť, jak už tady padlo, a někdo další si toho všimne a bude nadávat a já se mu budu muset omlouvat, i když na rpgf už dávno nejsem.
Stran Pepova úžasu nad tím, jak taková partie vůbec mohla vzniknout - podobné pocity byly důvodem, proč jsem tuto partii zvolil za podstatnou součást povídky; ona je určitě stejně šílená, jako ta Andersenova Nesmrtelná, ba možná v jistém smyslu i daleko šílenější, protože má mnohem nepředvídatelnější vývoj. Rozhodně mají oba hráči podstatný podíl na mém autorství - bez nich bych něco podobného nedal dohromady ani náhodou. Jo, a také pan farář Traxler, který toto zběsilé zahájení kdysi vymyslel.
Stran toho, že šachové umění hráčů v té partii vysoce překračuje schopnosti šachisty třetí třídy - rozhodně ano, určitě to nebyli žádní amatéři, nicméně právě na premise naprosté nerovnosti sil je můj příběh založen.
Osobně mám zkušenost, že hráč o několik levelů slabší má proti hráči podstatně silnějšímu šanci jedině takto, v nějaké naprosto bizarní situaci, na kterou ten silnější nebyl připraven, nelíbí se mu a rozčiluje ho. Je v tom většinou víc té psychologie, než opravdové znalosti šachu. Totéž v menším je tato veselá epizoda
https://www.sachyvlcnov.cz/2019/02/21/k ... -zahajeni/ která se ovšem odehrála řadu let po napsání povídky. Pavel Matocha je při tom docela známý šachista, jeho soupeř vůbec žádnou sportovní kvalifikaci nemá (tedy ani třetí třídu); potud k tomu, co je všechno možné a čemu lze věřit; tohle se prostě stalo. Na povídku je to samozřejmě strašně krátké a nemá to tu zlověstnou hloubku.
Stran chyb, nalezených počítačem - to je tak trochu iluze, daná střetem různých epoch. V době, kdy vznikala originální partie, v roce 1983, počítač ještě nic takového nedokázal. Hráči na tom byli přesně jako každý normální amatér, který sedí za šachovnicí a pokud se události takto totálně vymknou kontrole, nezbývá než zoufale improvizovat.
Ano, dnes, s počítačem a po bitvě a v klidu je každý generál. Mnozí badatelé v šachové historii, vybaveni tím computerem, upozornili, že i „neoficiální mistr světa“ Adolf Andersen rozhodně nehrál šachy nejlépe a páchal jasné chyby i na tom turnaji v Londýně. Jenže hrál zjevně lépe po psychologické stránce, lépe dokázal rozhodit soupeřovo soustředění, přesně, jak radil o moc let později Emanuel Lasker (kterému taky vyčítali, že vlastně není nejlepší, ale furt byl mistr světa).
V tomto smyslu tyhlety computery trochu kazí hru a já bych je zakázala.
Ke vzniku a postavení povídky už asi není mnoho co dodat, po komentáři ze 13. července 2017. Je to naprostá odbočka, daná láskou k této podivuhodné hře a konkrétní rozmluvou s Goranem někde v hlubinách fóra, která se v takové podobě asi už nikdy nevyskytne. Nejen proto, že i Goran dávno zmizel. Experiment se stal a není třeba ho opakovat. Naráží to na potřebnou základní znalost hry, na což správně poukázal Ilgir, a byl jsem si toho vědom, už když jsem to psal, a tím víc, když jsem to vydával. Ale nakonec se k mému překvapení ten správný čtenář našel, i když po hodně moc letech. To mi naprosto vyhovuje a opravuji závěr - cenu to nakonec mělo.
Pravé Argonantovy příběhy nikdy nedosáhnou tak těsné sepětí se šachovou hrou, neb je to daleko víc literatura, než experiment. Ale šachy se jakožto důležitá metafora mihly v Královském gambettu - které ještě stále nevyšlo nikde, ale asi časem někde vyjde - a budou mít docela velikou úlohu ve třetím románu, což je poznámka, mířící někam k roku 2030, nebo tak nějak.
Pokud chce někdo Andersenova ducha k něčemu použít a reedovat, v principu proti tomu nemám žádných námitek, ale přece jen bych prosil být k tomu přizván, neb bych chtěl zabránit jiným chybám, které nejsou na první pohled vidět a které nemusí objevit šachista.
Pepa ad Andersenův duch:
S odstupem řady měsíců procházím okolo. Překvapilo a potěšilo mne, že si s odstupem několika let někdo vzpomněl na tuto vychytávku.
Pro nešachisty a Drakkaristy z toho plyne hlavní a zásadní informace, že internet má skutečně paměť, a nepohrdejte možností, že tudy někdo projde coby úplně cizí čtenář třeba i po letech. Děláte to na dlouhé roky dopředu, ne na příští měsíc. Věřím, že si někdo takto může přečíst i daleko zásadnější příběhy, které jsem věšel do Drakkaru a péčí zdejších nadšenců vyšly v docela přijatelné podobě.
Pepa má naprostou pravdu ve zjištění, že v notaci finální partie je jasná chyba v 7. tahu černého, ostatně to lze snadno ověřit mým odkazem na originální partii o kousek výš, pokud si to tedy nepřehráváte se šachovnicí, jak jsem radil. Za to se Pepovi, autorům původní partie a těm, co to zjistili také a nenapsali, omlouvám.
Ostatním se ovšem neomlouvám, protože to nezjistili a tedy se jim žádná újma nestala.
Pepa má stejně tak pravdu, že je jasná chyba, když sekvence tahů v povídce začínají pravidelně jedničkou. Nemusíte zkoumat partii do detailů, abyste pochopili, jaký nesmysl to je. Zrovna v té hlavní partii je pořadí tahů pro její přehlednost dost důležité.
Bylo by tedy velmi fajn, kdyby tyto dva kiksy někdo opravil, neb internet má paměť, jak už tady padlo, a někdo další si toho všimne a bude nadávat a já se mu budu muset omlouvat, i když na rpgf už dávno nejsem.
Stran Pepova úžasu nad tím, jak taková partie vůbec mohla vzniknout - podobné pocity byly důvodem, proč jsem tuto partii zvolil za podstatnou součást povídky; ona je určitě stejně šílená, jako ta Andersenova Nesmrtelná, ba možná v jistém smyslu i daleko šílenější, protože má mnohem nepředvídatelnější vývoj. Rozhodně mají oba hráči podstatný podíl na mém autorství - bez nich bych něco podobného nedal dohromady ani náhodou. Jo, a také pan farář Traxler, který toto zběsilé zahájení kdysi vymyslel.
Stran toho, že šachové umění hráčů v té partii vysoce překračuje schopnosti šachisty třetí třídy - rozhodně ano, určitě to nebyli žádní amatéři, nicméně právě na premise naprosté nerovnosti sil je můj příběh založen.
Osobně mám zkušenost, že hráč o několik levelů slabší má proti hráči podstatně silnějšímu šanci jedině takto, v nějaké naprosto bizarní situaci, na kterou ten silnější nebyl připraven, nelíbí se mu a rozčiluje ho. Je v tom většinou víc té psychologie, než opravdové znalosti šachu. Totéž v menším je tato veselá epizoda https://www.sachyvlcnov.cz/2019/02/21/kuriozni-sachova-zahajeni/ která se ovšem odehrála řadu let po napsání povídky. Pavel Matocha je při tom docela známý šachista, jeho soupeř vůbec žádnou sportovní kvalifikaci nemá (tedy ani třetí třídu); potud k tomu, co je všechno možné a čemu lze věřit; tohle se prostě stalo. Na povídku je to samozřejmě strašně krátké a nemá to tu zlověstnou hloubku.
Stran chyb, nalezených počítačem - to je tak trochu iluze, daná střetem různých epoch. V době, kdy vznikala originální partie, v roce 1983, počítač ještě nic takového nedokázal. Hráči na tom byli přesně jako každý normální amatér, který sedí za šachovnicí a pokud se události takto totálně vymknou kontrole, nezbývá než zoufale improvizovat.
Ano, dnes, s počítačem a po bitvě a v klidu je každý generál. Mnozí badatelé v šachové historii, vybaveni tím computerem, upozornili, že i „neoficiální mistr světa“ Adolf Andersen rozhodně nehrál šachy nejlépe a páchal jasné chyby i na tom turnaji v Londýně. Jenže hrál zjevně lépe po psychologické stránce, lépe dokázal rozhodit soupeřovo soustředění, přesně, jak radil o moc let později Emanuel Lasker (kterému taky vyčítali, že vlastně není nejlepší, ale furt byl mistr světa).
V tomto smyslu tyhlety computery trochu kazí hru a já bych je zakázala.
Ke vzniku a postavení povídky už asi není mnoho co dodat, po komentáři ze 13. července 2017. Je to naprostá odbočka, daná láskou k této podivuhodné hře a konkrétní rozmluvou s Goranem někde v hlubinách fóra, která se v takové podobě asi už nikdy nevyskytne. Nejen proto, že i Goran dávno zmizel. Experiment se stal a není třeba ho opakovat. Naráží to na potřebnou základní znalost hry, na což správně poukázal Ilgir, a byl jsem si toho vědom, už když jsem to psal, a tím víc, když jsem to vydával. Ale nakonec se k mému překvapení ten správný čtenář našel, i když po hodně moc letech. To mi naprosto vyhovuje a opravuji závěr - cenu to nakonec mělo.
Pravé Argonantovy příběhy nikdy nedosáhnou tak těsné sepětí se šachovou hrou, neb je to daleko víc literatura, než experiment. Ale šachy se jakožto důležitá metafora mihly v Královském gambettu - které ještě stále nevyšlo nikde, ale asi časem někde vyjde - a budou mít docela velikou úlohu ve třetím románu, což je poznámka, mířící někam k roku 2030, nebo tak nějak.
Pokud chce někdo Andersenova ducha k něčemu použít a reedovat, v principu proti tomu nemám žádných námitek, ale přece jen bych prosil být k tomu přizván, neb bych chtěl zabránit jiným chybám, které nejsou na první pohled vidět a které nemusí objevit šachista.