od Argonantus » 19. 12. 2017, 16:02
Číslu 58 jsem věnoval malou pozornost, zjevně proto, že jsem do něj nepřispěl a dal si volno (navzdory problému dále).
Nicméně po dočítání starých čísel – což občas dělávám z různých důvodů – na něj dodatečně narážím a vidím, že bitva o to, zda je to „dost RPG“ se už mohla vést zde, neb je to číslo doslova narvané starými literárními úpřeklady (zejména z 19. století nebo jen těsně vedle, dodávám pro současné zájemce).
Další Dunsany – Bohové z hory.
Tentokrát je to divadelní hra. Fascinující nápad; narvat typicky malebnou Dunsanyovskou povídku do dialogu. V zásadě ukázka, jak se to dělat nemá; najdete tu kdejakou dramatickou chybu. Na scéně je nesmyslně moc postav; nosné jsou obvykle asi dvě (nebo ty Quexovské tři maximálně), většina hovořících spolu souhlasí, vytváření refrénu tím způsobem, že různé postavy opakují to samé je dost zběsilý manévr. Zápletka je celkem průhledná (jak se u Dunsanyho obvyklé), malebné popisy z technických důvodů chybí, jen je tušíme mezi řádky.
Přesto to celé má duši, dýchá to mírně absurdním a jemným humorem, a výsledný dojem je moc dobrý. Jako vyprávění prosté by to umělo být určitě lepší, ale zase takto vám to zřejmě uvízne lépe v hlavě – nic podobného jste asi v životě nečetli. Faskalovo snažení zajisté není marné. A zasnil jsem se, jak by asi dopadla divadelní dramatizace Lovecrafta, na první pohled taky úplná volovina. Ale na druhý…
Další Lovecraft – Alchymista a Zvíře v jeskyni.
Doplnění dvou docela podstatných prvotin pro znalce, které v sebraných spisech kdovíproč chybí (ale válejí se v různých anarchistických verzích na soukromých netech). Zajímavé je to tím, že se tu už docela jasně rýsuje mistrův styl, i když k dokonalosti to má samozřejmě ještě kilometry daleko a chyb najdete zaručeně víc, než u toho Dunsanyho. V příštích číslech slibuji, že postupně mázneme i dochovaný zbytek, aby byl raný Lovecraft kompletní.
A místopřísežně znovu prohlašuji pro ty, kdo to ještě neslyšeli, že nejsem překladatelem této věci, jen jsem to přenesl z místa A do místa B. Překladatelem je týž Anonym, jako v prvním případě.
Gulivar na Marsu, Edwin L. Arnold.
Hawkeyeho překladatelský opus magnum, zatím zřejmě nedokončený. Pro milovníky 19. Století a steampunku zřejmě povinnost; při čtení vám co chvíli zacinká podobnost s nějakým později slavným klasikem, který se tu inspiroval (místy bych skoro řekl, že loupil). Především Burroughsův Carter se mi jeví být v podstatně jiném světle, než doposud; ale ony ty paralely vedou až k Bradburymu a jeho Marťanské kronice, napsané sice asi dvacetkrát lépe, ale duší přesto jasně spřízněné.
Poukázal bych taky na našeho současníky nedostatečně doceňovaného Svatopluka Čecha, dokonce staršího; nebo i Julese Verna. Matoucí spojení vášnivých citů a pokusů o racionalitu je pro 19. století velmi typické; mistra lze také právem prohlásit za jednoho z praotců scifi. Máme tu k vidění hned mezi dveřmi třeba telepatické učení (kolikrát se to později použilo jinde…!), nebo myšlenku o slabší gravitaci na Marsu, a z toho plynoucí slabší tělesnou konstituci Marťranů (k vidění i u toho Čecha, zřejmě všeobecně přijatá idea).
Opravdu pozoruhodné čtení, milovníkům Viktoriánských světů a steampunku převelmi doporučuji. A Hawkeyeho překlad, namnoze bizarní a archaický, funguje, jak má.
Všem, co mají rádi Drakkar, zejména na tomto místě velmi doporučuji věnovat značnou pozornost tenisu potmě; tady je to místo, kdy mělo vzniknout wikiheslo Dunsany, s příslušnými odkazy, a zřejmě i Edwin L. Arnold, velikán neprávem úplně zapomenutý. Kolik ztracených duší marně bloudí internetem a možná i přímo wikipedií, aby našli zázračné studnice pramenů fantazy v 19. století, a nenalézají! A při tom voda je na dosah, mají ji před očima; jen je dokonale ukrytá.
Číslu 58 jsem věnoval malou pozornost, zjevně proto, že jsem do něj nepřispěl a dal si volno (navzdory problému dále).
Nicméně po dočítání starých čísel – což občas dělávám z různých důvodů – na něj dodatečně narážím a vidím, že bitva o to, zda je to „dost RPG“ se už mohla vést zde, neb je to číslo doslova narvané starými literárními úpřeklady (zejména z 19. století nebo jen těsně vedle, dodávám pro současné zájemce).
Další Dunsany – Bohové z hory.
Tentokrát je to divadelní hra. Fascinující nápad; narvat typicky malebnou Dunsanyovskou povídku do dialogu. V zásadě ukázka, jak se to dělat nemá; najdete tu kdejakou dramatickou chybu. Na scéně je nesmyslně moc postav; nosné jsou obvykle asi dvě (nebo ty Quexovské tři maximálně), většina hovořících spolu souhlasí, vytváření refrénu tím způsobem, že různé postavy opakují to samé je dost zběsilý manévr. Zápletka je celkem průhledná (jak se u Dunsanyho obvyklé), malebné popisy z technických důvodů chybí, jen je tušíme mezi řádky.
Přesto to celé má duši, dýchá to mírně absurdním a jemným humorem, a výsledný dojem je moc dobrý. Jako vyprávění prosté by to umělo být určitě lepší, ale zase takto vám to zřejmě uvízne lépe v hlavě – nic podobného jste asi v životě nečetli. Faskalovo snažení zajisté není marné. A zasnil jsem se, jak by asi dopadla divadelní dramatizace Lovecrafta, na první pohled taky úplná volovina. Ale na druhý…
Další Lovecraft – Alchymista a Zvíře v jeskyni.
Doplnění dvou docela podstatných prvotin pro znalce, které v sebraných spisech kdovíproč chybí (ale válejí se v různých anarchistických verzích na soukromých netech). Zajímavé je to tím, že se tu už docela jasně rýsuje mistrův styl, i když k dokonalosti to má samozřejmě ještě kilometry daleko a chyb najdete zaručeně víc, než u toho Dunsanyho. V příštích číslech slibuji, že postupně mázneme i dochovaný zbytek, aby byl raný Lovecraft kompletní.
A místopřísežně znovu prohlašuji pro ty, kdo to ještě neslyšeli, že nejsem překladatelem této věci, jen jsem to přenesl z místa A do místa B. Překladatelem je týž Anonym, jako v prvním případě.
Gulivar na Marsu, Edwin L. Arnold.
Hawkeyeho překladatelský opus magnum, zatím zřejmě nedokončený. Pro milovníky 19. Století a steampunku zřejmě povinnost; při čtení vám co chvíli zacinká podobnost s nějakým později slavným klasikem, který se tu inspiroval (místy bych skoro řekl, že loupil). Především Burroughsův Carter se mi jeví být v podstatně jiném světle, než doposud; ale ony ty paralely vedou až k Bradburymu a jeho Marťanské kronice, napsané sice asi dvacetkrát lépe, ale duší přesto jasně spřízněné.
Poukázal bych taky na našeho současníky nedostatečně doceňovaného Svatopluka Čecha, dokonce staršího; nebo i Julese Verna. Matoucí spojení vášnivých citů a pokusů o racionalitu je pro 19. století velmi typické; mistra lze také právem prohlásit za jednoho z praotců scifi. Máme tu k vidění hned mezi dveřmi třeba telepatické učení (kolikrát se to později použilo jinde…!), nebo myšlenku o slabší gravitaci na Marsu, a z toho plynoucí slabší tělesnou konstituci Marťranů (k vidění i u toho Čecha, zřejmě všeobecně přijatá idea).
Opravdu pozoruhodné čtení, milovníkům Viktoriánských světů a steampunku převelmi doporučuji. A Hawkeyeho překlad, namnoze bizarní a archaický, funguje, jak má.
Všem, co mají rádi Drakkar, zejména na tomto místě velmi doporučuji věnovat značnou pozornost tenisu potmě; tady je to místo, kdy mělo vzniknout wikiheslo Dunsany, s příslušnými odkazy, a zřejmě i Edwin L. Arnold, velikán neprávem úplně zapomenutý. Kolik ztracených duší marně bloudí internetem a možná i přímo wikipedií, aby našli zázračné studnice pramenů fantazy v 19. století, a nenalézají! A při tom voda je na dosah, mají ji před očima; jen je dokonale ukrytá.