od Argonantus » 17. 3. 2024, 07:39
Markyho výzkum oscarových filmů:
V naprosté většině považuji Markyho závěry za platné a nevidím důvod je zpochybňovat. V té době jsem nežil, nechodil s holkou do kina a nemohl si to užít tak nějak „z první ruky“, půlka filmů tu nejspíš nešla a část bezpečně jít ani nesměla, a navíc jde o moderní sloh, který nemám rád a jsem šťastný, že se jím už dnes nemusím obklopovat. Témata tehdejších filmů mne většinou nezajímají (sociální dramata, vztahovky tehdejší Ameriky), umělecké formy nesnáším (muzikál zejména), většinu těch věcí jsem neviděl, a pokud náhodou ano (třeba nedávno It happened one night), tak si potvrzuji, že jsem to vidět nemusel.
Takže má cenu řešit jen podnětné výjimky, kde zdvihám obočí, případně píši nesouhlasné vlnovky:
1) Rebecca (1940). Kombinace mojí oblíbené autorky Daphne du Maurier, oblíbeného Hitchcocka (jediný oceněný, mimochodem), gotického románu, jemných náznaků situace, lehkého soumračného erotična, prostě terén pro Sadako a jiné zvrhlíky. Laurence Olivier jako bonus. Místy naivní, místy směšné, ale nejspíš se přistihnete, že vás to fakt baví. Za mne daleko lepší než dost přehypovaná Casablanca (1942).
2) Cesta kolem světa za 80 dní (1956) – vlastně dost fajn věc, na to že je to úplně typický hollywoodský velkofilm té doby. Dávali mi to asi o dvacet let později jako malému v televizi a dost jsem si to užil. David Niven je samozřejmě boží (Velký šéf, asi nejznámější role). Hledat v tom politické konotace je totální minela – to je původní Verne ve vrcholné formě, radost ze života nad tím, že nám ten parní stroj šlape.
3) Bridge on the river Kwai (1957) – to tu zrovna smělo jít, ježto to napsal Francouz Pierre Boule, zde dost populární (má na svědomí třeba Planetu opic), taky šlo a bylo oblíbené, protože se to trefovalo do morálního dilematu, které bylo v okupované zemi docela aktuální. Skvělý film, říkejte si, co chcete, jakkoli řemeslně zastaral ve všem možném. Do témat válečného filmu to má dodnes co říci.
4) Ben Hur (1959). Ajajaj. Lze souhlasit, že je to Velkofilm s velkým V, dlouhá léta držící absolutní rekord v počtu udělených Oscarů (a dohnal to až Titanik, což je podobný případ), a technický skvost.
Naopak je totální kontroverze o to, zda mají takto filmy vypadat. Tyhle monstrózní věci (spolu třeba se sesterskou velmi podobnou Kleopatrou), kde podívaná a výprava zcela smetly příběh, nahradily herectví a většinu hlubších myšlenek, vyprudily partičku režisérů, Stevena Spielberga, Martina Scorseseho, George Lucase a Francise Forda Coppolu k totální formální revoluci v polovině sedmdesátých let, která mimo jiné vedla k invazi scifi a fantasy témat do filmu, což asi zajímá tady leckoho. Fáze výtvorů s minimem postav a ruční kamerou (Duel, Čelisti), sice postupně zmutovala v jiný druh velkofilmu ještě bombastičtějšího než Ben Hur, nicméně formálně vidíte rozdíly ihned. Jinak Bena Hura je zajímavé porovnat s učebnicově minimalističtějším Conanem z osmdesátek, oba velmi podobně vystavěné příběhy (Arnie a Charlton Heston jsou velmi podobní maskulinní antiherci). Jiná spojka do nové doby je se scéna s bojovými vozy, která utkvěla jako jedna z technicky nejúžasnějších of ever, takže ji cituje Scott v Gladiátorovi.
5) Lawrence of Arabia (1962) – na okraj debaty o Peteru o Tooleovi a doporučení Sadako jsem to nedávno sjížděl, a… furt ne. Jako o něco se snažili, vizuál tehdy asi působil úchvatně, ale Peter o Toole neumí hrát a celé to působí, jak když to napsal Jules Verne nebo Karel May. Lord Jim přece jen lepší, sorry jako.
6) My fair Lady (1964) – na tomhle byli v kině moji rodiče, bylo to přeložené do češtiny a všeobecný hit. Já to chytil až v devadesátkách, a muzikál a zoufalá míra nepůvodnosti (G. B. Shaw, potažmo Popelka), takže vždycky tak nějak zdálky. Audrey je bezva, ale byla brutálně předabovaná i v angličtině a pokud si ji fakt chcete užít, tak rozhodně jiné hity, třeba Prázdniny v Římě nebo zejména Čekej do tmy.
7) Sound of music (1965) – to už jsme někde točili, zřejmě taky hit všech hitů, nicméně já to stále ještě v životě neviděl a není tak dlouho co vím, že to vůbec existuje. Záhada.
8) (Lev v zimě) (1968) v Markyho seznamu není, zjišťuji, že to není nejlepší film, což je pro tento vesmír jistá omluva, nicméně má tři Oscary, všechny dokonale absurdní, takže můj protest trvá v plném rozsahu. Pokud Hollywood postupně zavrhl historické filmy až do devadesátých let, ve světle tohoto díla to bylo velmi moudré rozhodnutí.
9) Patton (1970) – nesouhlas s Markym, neb ta věc je zvláštní hybrid válečného filmu a portrétu, a jako portrét bizarní postavy Pattona funguje skvěle. Viděno velmi ex post v devadesátkách, protože samozřejmě zcela zakázané. Úvodní generálův monolog paroduje Aldo Rayne v Panchartech. Kontrast postavy spíše nesympatické až střelené s tím, že postava ve svém oboru skvěle funguje. Vlastně vzdáleně podobné téma jako Johanka. Jeden z nejlepších až doposud oceněných filmů.
10) Godfather (1972) – tohle je ovšem ještě úplně jiná liga. Revoluce postmoderních minimalistů je tu skrytá, ale stačí si uvědomit, že k dojmu „mafiánského velkofilmu“ tu stačilo vlastně jen velice málo explozí, honiček autem, davových scén a podobně, srovnejte s Ben Hurem. Všechno je zejména spousta charakterního herectví, tvořícího pozdější legendy (zejména tehdy neznámí Al Pacino, Robert Duval a Diane Keatonová). A souhlasím i s tím, že Godfather 2 je tak nějak slepený z odřezků, co nám zbylo z mistrovy předlohy, only for fans a s prvním filmem srovnávat nelze. Naopak dodatečný Godfather 3 z počátku devadesátek je stejně skvělý jako opomíjený.
11) Stink (1973) – no, tady musím naopak velmi nesouhlasit. Film se u mne jako první přesouvá do kategorie „viděl jsem v plné slávě v kině“, zřejmě s nějakými spolužáky a zřejmě s několikaletým zpožděním, jak bylo tehdy typické. Že tehdy existovaly „heist“ filmy je možné, nicméně neviděl jsem dodnes ani jeden starší. Navíc tu nejde jen o ten Stink, ale vlastně o manévr nespolehlivého vypravěče, to, co vidí divák není pravda (hlavní hrdinové mrtví). Míříme tedy k výtvorům jako Beautiful mind, Six sense nebo Fight club, které za to sklízely slávu skoro o třicet let později. Ano, je to provedeno daleko neobratněji, daleko víc to divákovi napovídá a divák dnešní je schopen tu zradu uhádnout předem. Divák tehdejší, který viděl něco podobného poprvé v životě, ani náhodou; bylo k vidění plno zmatených skupinek, které se dohadovaly, co vlastně viděly (něco jako naše debata nad Sucker punchem). Takže jako hodně bezva film a oceněný právem, a halt není Mercedes 1901 tak perfektní jako model o třicet let novější.
12) One flick over the cuckoo nest (1975) – tady asi nemá cenu nosit sovy do Athén, další zcela právem ceněný skvost, kandidát na nejlepší český film (pakliže je český), který ovšem… vskutečnosti není nejlepším filmem roku 1975, protože tehdy Spielberg natočil Jaws. A to je úplně největší revoluce v dějinách filmování, pakliže si to srovnáte s tím Ben Hurem coby dva „typické hollywoodské blockbustery“. Souboj „Spielberg versus Hollywood“ postupně vyhrál Spielberg a jeho kamarádi absolutním K.O. během dalších let, kdy za ním odešel divák a film se trvale změnil; Akademii to ovšem trvalo další hromadu let, než to pochopila, a zatvrzele oceňuje klasická ctihodná dramata, po kterých dnes už pes štěkne jen velmi slabě a zdálky.
13) Rocky (1976) – za mne totální volovina. Je to sice minimalistické jako Čelisti, ale myšlenka je prostá jako kladívko a Stallonův herecký výkon rovněž. Absolutně nechápu, co na tom koho uchvátilo.
14) Annie Hall (1977) – tady zcela souhlasím s Markym a nesnáším Woodyho Allena z těchže důvodů. Tentýž rok vznikla Blízká setkání třetího druhu, velkofilm všech velkofilmů a o něco později další autentický velezážitek v kině. Jistě bych nebyl jediný tehdejší divák, co s názorem Akademie nesouhlasil.
15) Deer hunter (1978) – viděno dodatečně v osmdesátkách na videu, nějak mne to nebralo. K zamyšlení je, že tentýž rok vznikly Star Wars. Nemyslím si, že je to moc dobrý film, nemyslel jsem si to ani tehdy, ale připadá mi zjevné, že v dějinách filmu mají ex post význam poněkud větší než Deer Hunter.
16) Kramer versus Kramer (1979) – zde stejný efekt, neb ten rok vznikl Alien. Bez ohledu na to, jak moc jsou Kramerovi dobrý film, dnes málokoho zajímají a téma nebylo tak nadčasové, jako u Aliena, který byl stejně zakladatelský a průlomový jako ty Čelisti, jakkoli se mi tehdy nelíbil.
Ve stejném duchu to pokračovalo i v letech dalších; Akademie se zcela odtrhla od diváků a hlásala „pravé umění“, obvykle řešící témata desítky let stará formami desítky let starými, což ovšem diváky zajímalo stále méně a méně, a dnešní divák občas kroutí hlavou, co na tom vlastně oceňovali. Z osmdesátkových Oscarů je hájitelný Gándhí (1982), Amadeus (1984) a Poslední císař (1987), ostatní jsem buď neviděl, nebo je to takové meh. Mezitím se ovšem v té době valily do kin jeden postmoderní skvost za druhým – Excalibur, Blade Runner, Raider of the lost Ark, Terminator, Dead ringers, Videodrom, Blue velvet, Aliens, Batman, Die Hard, Predator… netrvám na tom, že filmy musí nutně vypadat jedině takto, ale je absurdní, že ANI JEDEN z těch filmů nebyl uznán jako nejlepší film roku. Otec zakladatel Spielberg dostal 1993 Oscara teprve, když natočil klasický velkofilm s hodně pajduláky, kde nebyla žádná strašidla, nic fantastického a šlo čistě o dějepis. Jako byl to dobrý film, ale z mistra se stal během dalších let někdo úplně jiný a dnes ho děti vnímají jako nudného Jiráska.
Markyho výzkum oscarových filmů:
V naprosté většině považuji Markyho závěry za platné a nevidím důvod je zpochybňovat. V té době jsem nežil, nechodil s holkou do kina a nemohl si to užít tak nějak „z první ruky“, půlka filmů tu nejspíš nešla a část bezpečně jít ani nesměla, a navíc jde o moderní sloh, který nemám rád a jsem šťastný, že se jím už dnes nemusím obklopovat. Témata tehdejších filmů mne většinou nezajímají (sociální dramata, vztahovky tehdejší Ameriky), umělecké formy nesnáším (muzikál zejména), většinu těch věcí jsem neviděl, a pokud náhodou ano (třeba nedávno It happened one night), tak si potvrzuji, že jsem to vidět nemusel.
Takže má cenu řešit jen podnětné výjimky, kde zdvihám obočí, případně píši nesouhlasné vlnovky:
1)[b] Rebecca[/b] (1940). Kombinace mojí oblíbené autorky Daphne du Maurier, oblíbeného Hitchcocka (jediný oceněný, mimochodem), gotického románu, jemných náznaků situace, lehkého soumračného erotična, prostě terén pro Sadako a jiné zvrhlíky. Laurence Olivier jako bonus. Místy naivní, místy směšné, ale nejspíš se přistihnete, že vás to fakt baví. Za mne daleko lepší než dost přehypovaná Casablanca (1942).
2) [b]Cesta kolem světa za 80 dní [/b](1956) – vlastně dost fajn věc, na to že je to úplně typický hollywoodský velkofilm té doby. Dávali mi to asi o dvacet let později jako malému v televizi a dost jsem si to užil. David Niven je samozřejmě boží (Velký šéf, asi nejznámější role). Hledat v tom politické konotace je totální minela – to je původní Verne ve vrcholné formě, radost ze života nad tím, že nám ten parní stroj šlape.
3) [b]Bridge on the river Kwa[/b]i (1957) – to tu zrovna smělo jít, ježto to napsal Francouz Pierre Boule, zde dost populární (má na svědomí třeba Planetu opic), taky šlo a bylo oblíbené, protože se to trefovalo do morálního dilematu, které bylo v okupované zemi docela aktuální. Skvělý film, říkejte si, co chcete, jakkoli řemeslně zastaral ve všem možném. Do témat válečného filmu to má dodnes co říci.
4)[b] Ben Hur [/b](1959). Ajajaj. Lze souhlasit, že je to Velkofilm s velkým V, dlouhá léta držící absolutní rekord v počtu udělených Oscarů (a dohnal to až Titanik, což je podobný případ), a technický skvost.
Naopak je totální kontroverze o to, zda mají takto filmy vypadat. Tyhle monstrózní věci (spolu třeba se sesterskou velmi podobnou Kleopatrou), kde podívaná a výprava zcela smetly příběh, nahradily herectví a většinu hlubších myšlenek, vyprudily partičku režisérů, Stevena Spielberga, Martina Scorseseho, George Lucase a Francise Forda Coppolu k totální formální revoluci v polovině sedmdesátých let, která mimo jiné vedla k invazi scifi a fantasy témat do filmu, což asi zajímá tady leckoho. Fáze výtvorů s minimem postav a ruční kamerou (Duel, Čelisti), sice postupně zmutovala v jiný druh velkofilmu ještě bombastičtějšího než Ben Hur, nicméně formálně vidíte rozdíly ihned. Jinak Bena Hura je zajímavé porovnat s učebnicově minimalističtějším Conanem z osmdesátek, oba velmi podobně vystavěné příběhy (Arnie a Charlton Heston jsou velmi podobní maskulinní antiherci). Jiná spojka do nové doby je se scéna s bojovými vozy, která utkvěla jako jedna z technicky nejúžasnějších of ever, takže ji cituje Scott v Gladiátorovi.
5) [b]Lawrence of Arabia[/b] (1962) – na okraj debaty o Peteru o Tooleovi a doporučení Sadako jsem to nedávno sjížděl, a… furt ne. Jako o něco se snažili, vizuál tehdy asi působil úchvatně, ale Peter o Toole neumí hrát a celé to působí, jak když to napsal Jules Verne nebo Karel May. Lord Jim přece jen lepší, sorry jako.
6) My fair Lady (1964) – na tomhle byli v kině moji rodiče, bylo to přeložené do češtiny a všeobecný hit. Já to chytil až v devadesátkách, a muzikál a zoufalá míra nepůvodnosti (G. B. Shaw, potažmo Popelka), takže vždycky tak nějak zdálky. Audrey je bezva, ale byla brutálně předabovaná i v angličtině a pokud si ji fakt chcete užít, tak rozhodně jiné hity, třeba Prázdniny v Římě nebo zejména Čekej do tmy.
7) [b]Sound of music[/b] (1965) – to už jsme někde točili, zřejmě taky hit všech hitů, nicméně já to stále ještě v životě neviděl a není tak dlouho co vím, že to vůbec existuje. Záhada.
8) [b](Lev v zimě)[/b] (1968) v Markyho seznamu není, zjišťuji, že to není nejlepší film, což je pro tento vesmír jistá omluva, nicméně má tři Oscary, všechny dokonale absurdní, takže můj protest trvá v plném rozsahu. Pokud Hollywood postupně zavrhl historické filmy až do devadesátých let, ve světle tohoto díla to bylo velmi moudré rozhodnutí.
9) [b]Patton [/b](1970) – nesouhlas s Markym, neb ta věc je zvláštní hybrid válečného filmu a portrétu, a jako portrét bizarní postavy Pattona funguje skvěle. Viděno velmi ex post v devadesátkách, protože samozřejmě zcela zakázané. Úvodní generálův monolog paroduje Aldo Rayne v Panchartech. Kontrast postavy spíše nesympatické až střelené s tím, že postava ve svém oboru skvěle funguje. Vlastně vzdáleně podobné téma jako Johanka. Jeden z nejlepších až doposud oceněných filmů.
10)[b] Godfather[/b] (1972) – tohle je ovšem ještě úplně jiná liga. Revoluce postmoderních minimalistů je tu skrytá, ale stačí si uvědomit, že k dojmu „mafiánského velkofilmu“ tu stačilo vlastně jen velice málo explozí, honiček autem, davových scén a podobně, srovnejte s Ben Hurem. Všechno je zejména spousta charakterního herectví, tvořícího pozdější legendy (zejména tehdy neznámí Al Pacino, Robert Duval a Diane Keatonová). A souhlasím i s tím, že Godfather 2 je tak nějak slepený z odřezků, co nám zbylo z mistrovy předlohy, only for fans a s prvním filmem srovnávat nelze. Naopak dodatečný Godfather 3 z počátku devadesátek je stejně skvělý jako opomíjený.
11)[b] Stink[/b] (1973) – no, tady musím naopak velmi nesouhlasit. Film se u mne jako první přesouvá do kategorie „viděl jsem v plné slávě v kině“, zřejmě s nějakými spolužáky a zřejmě s několikaletým zpožděním, jak bylo tehdy typické. Že tehdy existovaly „heist“ filmy je možné, nicméně neviděl jsem dodnes ani jeden starší. Navíc tu nejde jen o ten Stink, ale vlastně o manévr nespolehlivého vypravěče, to, co vidí divák není pravda (hlavní hrdinové mrtví). Míříme tedy k výtvorům jako Beautiful mind, Six sense nebo Fight club, které za to sklízely slávu skoro o třicet let později. Ano, je to provedeno daleko neobratněji, daleko víc to divákovi napovídá a divák dnešní je schopen tu zradu uhádnout předem. Divák tehdejší, který viděl něco podobného poprvé v životě, ani náhodou; bylo k vidění plno zmatených skupinek, které se dohadovaly, co vlastně viděly (něco jako naše debata nad Sucker punchem). Takže jako hodně bezva film a oceněný právem, a halt není Mercedes 1901 tak perfektní jako model o třicet let novější.
12)[b] One flick over the cuckoo nest[/b] (1975) – tady asi nemá cenu nosit sovy do Athén, další zcela právem ceněný skvost, kandidát na nejlepší český film (pakliže je český), který ovšem… vskutečnosti není nejlepším filmem roku 1975, protože tehdy Spielberg natočil Jaws. A to je úplně největší revoluce v dějinách filmování, pakliže si to srovnáte s tím Ben Hurem coby dva „typické hollywoodské blockbustery“. Souboj „Spielberg versus Hollywood“ postupně vyhrál Spielberg a jeho kamarádi absolutním K.O. během dalších let, kdy za ním odešel divák a film se trvale změnil; Akademii to ovšem trvalo další hromadu let, než to pochopila, a zatvrzele oceňuje klasická ctihodná dramata, po kterých dnes už pes štěkne jen velmi slabě a zdálky.
13) [b]Rocky[/b] (1976) – za mne totální volovina. Je to sice minimalistické jako Čelisti, ale myšlenka je prostá jako kladívko a Stallonův herecký výkon rovněž. Absolutně nechápu, co na tom koho uchvátilo.
14) [b]Annie Hal[/b]l (1977) – tady zcela souhlasím s Markym a nesnáším Woodyho Allena z těchže důvodů. Tentýž rok vznikla Blízká setkání třetího druhu, velkofilm všech velkofilmů a o něco později další autentický velezážitek v kině. Jistě bych nebyl jediný tehdejší divák, co s názorem Akademie nesouhlasil.
15) [b]Deer hunter [/b](1978) – viděno dodatečně v osmdesátkách na videu, nějak mne to nebralo. K zamyšlení je, že tentýž rok vznikly Star Wars. Nemyslím si, že je to moc dobrý film, nemyslel jsem si to ani tehdy, ale připadá mi zjevné, že v dějinách filmu mají ex post význam poněkud větší než Deer Hunter.
16) [b]Kramer versus Kramer[/b] (1979) – zde stejný efekt, neb ten rok vznikl Alien. Bez ohledu na to, jak moc jsou Kramerovi dobrý film, dnes málokoho zajímají a téma nebylo tak nadčasové, jako u Aliena, který byl stejně zakladatelský a průlomový jako ty Čelisti, jakkoli se mi tehdy nelíbil.
Ve stejném duchu to pokračovalo i v letech dalších; Akademie se zcela odtrhla od diváků a hlásala „pravé umění“, obvykle řešící témata desítky let stará formami desítky let starými, což ovšem diváky zajímalo stále méně a méně, a dnešní divák občas kroutí hlavou, co na tom vlastně oceňovali. Z osmdesátkových Oscarů je hájitelný Gándhí (1982), Amadeus (1984) a Poslední císař (1987), ostatní jsem buď neviděl, nebo je to takové meh. Mezitím se ovšem v té době valily do kin jeden postmoderní skvost za druhým – Excalibur, Blade Runner, Raider of the lost Ark, Terminator, Dead ringers, Videodrom, Blue velvet, Aliens, Batman, Die Hard, Predator… netrvám na tom, že filmy musí nutně vypadat jedině takto, ale je absurdní, že ANI JEDEN z těch filmů nebyl uznán jako nejlepší film roku. Otec zakladatel Spielberg dostal 1993 Oscara teprve, když natočil klasický velkofilm s hodně pajduláky, kde nebyla žádná strašidla, nic fantastického a šlo čistě o dějepis. Jako byl to dobrý film, ale z mistra se stal během dalších let někdo úplně jiný a dnes ho děti vnímají jako nudného Jiráska.