od Argonantus » 21. 3. 2024, 18:41
Pád domu Usherů.
Pard Galen mne donutil si to pustit ještě jednou, takže podruhé a lépe.
1) V naší generaci prakticky nešlo neznat Poea, pokud měl někdo rád jakékoli nadpřirozeno. Poe byl objeven u nás již v 19. století, právě jako Verne (zřejmě Janem Nerudou), četl se za první republiky, četl se za komárů přímo maniakálně, úměrně k tomu, jak nebylo nic jiného. Můj první nakladatel tvrdil, že výběr Jáma a kyvadlo dosáhl v několika vydáních po sobě celkem 600 000 exemplářů jen v Československu, což je zřejmě absolutní rekord i na tu dobu. Tu knihu měl doma prostě každý, kdo uměl číst; a pokud ne, tak měl nějaký jiný výbor, který obsahoval ty samé hity, co jsou v nadpisech toho seriálu. A pokud vás zajímá historie scifi, fantasy a podobné věci, tak je Poe důležitější, než zbytek 18. a 19. století dohromady, a hlavně drtivě kratší. Napsal toho méně než já, a jen jediný, a ne moc dlouhý román (Dobrodružství Arthura Gordona Pyma, což nebyl právník, nýbrž námořník). A naprostá většina těch textů je dnes už zcela nezajímavá, bohatě vám stačí těch asi 15 nejznámějších plus pár básní.
2) I po druhém shlédnutí série je zřejmé, že jde o velmi nedobrovolné propojení dvou k sobě nijak nepatřících témat; Poeův starožitný téměř gotický horor a moderní sociální drama. Sociální drama je totální „meh“, na které bych se nikdy dobrovolně nedíval (fakt neznáte to o zlém podnikateli, co zkouší na lidech nebezpečné léky a okrádá je?), horory jsou vlastně pokusy o dopracování těch povídek a sociální drama má tvořit jejich propojení. Prostě buňky a propojení (to se mi sem odněkud připletlo).
3) „Postmoderní humory“ jsou hromada dalších poeovských narážek. Snad úplně všechny postavy mají slavná jména z těch povídek. Lenora, Morela, Anabel Lee, každé je věnována povídka nebo báseň. Chybí snad jen Ligeia a Berenice. Právník je Arthur Gordon Pym, jeho protivník August Dupin a firma se jmenuje Fortunato. A tak dále. Po třiceti letech postmoderních humorů tohleto už moc velký objev není, a občas mne dost štvalo, že se autoři ani nepokusili tu původní postavu nějak rekonstruovat, když ji pojmenovali. A když to zkusili, zároveň tam rvou svoje ujetá woke témata, která opět nemají s Poem absolutně nic společného a komunikují s ním v totální japonštině. Třeba zrovna August Dupin, postava pěkně zahraná dvěma černochy různého stáří, důstojná, přesvědčivá, Sidney Poitier a Morgan Freeman, leč bohužel patřící do úplně jiného vesmíru, než první polovina 19. století, východní pobřeží USA. Původní Dupin je samozřejmě bílý jak papír (nebo upír?), ježto žije hlavně v noci, tak trochu autoportrét samotného Poea, a taky velmi přesně vzor Sherlocka Holmese, který je téměř plagiát této postavy, jak si všiml kdysi už Škvorecký. Smysl tohoto násilného totálního remasteringu některých postav mi uniká a dost mne otravuje. Frodo bude Číňan na rýžovém poli a babička Boženy Němcové by mohla být indiánka v džungli. Hahaha.
4) Bída s nouzí je i ten „rámovací“ příběh, kde to celé ex post vypráví Roger Usher Dupinovi. Tenhle scénáristický trik obvykle značí, že se autor pokouší svázat do síťovky hejno chobotnic, které mu unikají a nepatří k sobě. Naposledy Milada Horáková, kde bylo k vidění lautr to samé. Když pochopíte někdy během první epizody, jak to funguje, pak je tohle čisté uhlí a mohli jste to klidně vyškrtat a seriál by byl tak o třetinu kratší a údernější. Ani ty lekačky s vyskakujícími mrtvolami to nezachrání; i to je dost ohraná a prostoduchá zábava.
5) Mnohem šťastnější je studovat jednotlivé epizody jako uzavřené povídky, čímž taky původně byly. Půlnoční děs – nejsem si jist, jestli Poe něco takového skutečně napsal, je to i možné, protože s tou maminkou je to taková pěkná starožitná esence první poloviny 19. století. Velmi se tomu blíží prapůvodní titulní příběh Pád domu Usherů. Hraběnka vskutečnosti mrtvá, tohle veleklasické klišé pochází zejména a právě odtud (konkurenční pachatel je zřejmě Washington Irwing, netuším, kdo byl dřív). Průměrný divák asi spadl nudou pod židli, milovník starožitností si to docela užije.
6) Maska červené smrti. Hoj, to je mnohem štěpnější případ. I tahle mistrova povídka patří mezi ty extra starožitné a prostinké, je to přímo esence 18. století, nápad v originálu není skoro žádný, je to jen taková estetická vychytávka. Smrt přišla mezi zhýralé bohatce. Tady to modernizace posunula do výborného hororu, kde jsem byl chvíli úplně nadšený. První okamžik, kdy divák neví, co se vlastně děje, je naprosto úžasný. Zhýralí bohatci tu dávají smysl a souvisí s originálem, racionální vysvětlení by se Poeovi určitě líbilo taky. Tady remastering funguje a dost bych se zamýšlel nad tím, jak z toho udělat samostatný film, kdyby mne taková věc napadla. Samozřejmě se tam něco přidat musí, protože vlastní Poeův horor je i tak shortstory a zabere sotva dvacet minut.
7) Vražda v ulici Morgue. Tady je Poeova předloha daleko mocnější a vlivnější a taky až fantasticky modernější. Právě tady se totiž objevil Auguste Dupin a potažmo byla založena detektivka jako žánr. A jako bonus hybrid detektivky s horororem; vypadá to nadpřirozeně, ale má to racionální vysvětlení. Pes Baskervilský, ovšem asi o padesát let dříve. Hodí se taky připomenout, že Poe napsal s Dupinem ještě dvě další povídkové detektivky s Dupinem, ale po těch už pes moc neštěkne; tahle první zcela ovládla dějiny. No, a postmoderní hrátky na tohle téma spáchal kdekdo, například Barker; a tahle variace ujde, ale ze židle mne neshodila, na rozdíl od té předchozí.
8) Černý kocour. Další známý mistrův hit, který vypadá nadpřirozeně, ale má racionální vysvětlení. Krom toho je tu bezva nálada, a taky hodně starožitné křesťanské pocity viny. Vůbec hodně Poeových povídek je psáno z pozice vraha, pronásledovaného výčitkami. Tady jsem skoro žádnou přidanou hodnotu nenašel, ten zhulený zoufalec je sice taky vinen, ale jen zabitím kočky a to není úplně ono. A nějak jsem věděl dopředu, jak to dopadne, což mi vadilo; doufal jsem, že kocour zvládne víc.
9) Zrádné srdce. Tohle je v originále skoro identická povídka té předchozí a vždycky se mi pletly. V seriálu se naopak odlišují velmi a nepletou se vůbec; téma viny je tam provedeno nádherně a fungovalo by to jako samostatný film úplně skvěle, s dolepením děje zřejmě od těch Vražd v ulici Morgue zejména. I lesbické krásno v tomhle příběhu dává smysl. Perfektní, pět hvězd, a zvláště mistrovsky zahrané od té černošky. Možná úplně nejlepší epizoda.
10) Zlatý brouk. Povídka o hledání pokladu a luštění záhady je opět mega zakladatelská, neb od ní vedou dlouhatánská vlákna přes Holmese (Musgraveský rituál) k Indiana Jonesovi a k Danu Brownovi a kdovíkam ještě. Předvedená epizoda je o něčem úplně jiném a s Poem nesouvisí prakticky vůbec. Tahle smrt je taková průhledná a dost slabá, na film s tímhle tématem bych asi nešel.
11) Jáma a kyvadlo. Možná úplně nejznámější Poeova povídka, tak nějak divně inženýrsky technická, vlastně raný případ scifi s velmi omezenou fantastickou složkou. Epizoda diváky dost nadchla, mne vlastně až tak moc ne. I když princip "pokropený kropič" není špatný, stejně je to hodně zavalené žvaněním a ty dvě části k sobě moce nesedí.
12) Havran. K poslední epizodě jsem ještě při opakování nedošel, utkvěl mi tam zejména další propašovaný Poeův hit Sud vína amnotilladského, provedený dosti věrně a funguje na přesně stejných principech, jako původní povídka, která je prostě skvělá bez ohledu na to, do kterého žánru ji zařadíme. Výjimečný případ, kde měl mistr dialog, který si pamatujete. Jenže pak se toho tam nacpalo strašně moc, too many endings. Havran originál sám je báseň, zpopularizovaná autorovým rozborem (Filosofie básnické skladby), oboje bych zařadil do povinné literatury, nebo se tu o literatuře dozvíte mnoho podstatného, ale do prozaického vyprávění to zoufale nesedí. A ještě další žvanění, a další konec, a další. Bezpečně nejslabší epizoda, i když ta část v baru je klíčová vlastně pro celý příběh. Paradoxně nejkřesťanštější a nejarchaičtější ze všeho, i když to Poe nevymyslel.
Pád domu Usherů.
Pard Galen mne donutil si to pustit ještě jednou, takže podruhé a lépe.
1) V naší generaci prakticky nešlo neznat Poea, pokud měl někdo rád jakékoli nadpřirozeno. Poe byl objeven u nás již v 19. století, právě jako Verne (zřejmě Janem Nerudou), četl se za první republiky, četl se za komárů přímo maniakálně, úměrně k tomu, jak nebylo nic jiného. Můj první nakladatel tvrdil, že výběr Jáma a kyvadlo dosáhl v několika vydáních po sobě celkem 600 000 exemplářů jen v Československu, což je zřejmě absolutní rekord i na tu dobu. Tu knihu měl doma prostě každý, kdo uměl číst; a pokud ne, tak měl nějaký jiný výbor, který obsahoval ty samé hity, co jsou v nadpisech toho seriálu. A pokud vás zajímá historie scifi, fantasy a podobné věci, tak je Poe důležitější, než zbytek 18. a 19. století dohromady, a hlavně drtivě kratší. Napsal toho méně než já, a jen jediný, a ne moc dlouhý román (Dobrodružství Arthura Gordona Pyma, což nebyl právník, nýbrž námořník). A naprostá většina těch textů je dnes už zcela nezajímavá, bohatě vám stačí těch asi 15 nejznámějších plus pár básní.
2) I po druhém shlédnutí série je zřejmé, že jde o velmi nedobrovolné propojení dvou k sobě nijak nepatřících témat; Poeův starožitný téměř gotický horor a moderní sociální drama. Sociální drama je totální „meh“, na které bych se nikdy dobrovolně nedíval (fakt neznáte to o zlém podnikateli, co zkouší na lidech nebezpečné léky a okrádá je?), horory jsou vlastně pokusy o dopracování těch povídek a sociální drama má tvořit jejich propojení. Prostě buňky a propojení (to se mi sem odněkud připletlo).
3) „Postmoderní humory“ jsou hromada dalších poeovských narážek. Snad úplně všechny postavy mají slavná jména z těch povídek. Lenora, Morela, Anabel Lee, každé je věnována povídka nebo báseň. Chybí snad jen Ligeia a Berenice. Právník je Arthur Gordon Pym, jeho protivník August Dupin a firma se jmenuje Fortunato. A tak dále. Po třiceti letech postmoderních humorů tohleto už moc velký objev není, a občas mne dost štvalo, že se autoři ani nepokusili tu původní postavu nějak rekonstruovat, když ji pojmenovali. A když to zkusili, zároveň tam rvou svoje ujetá woke témata, která opět nemají s Poem absolutně nic společného a komunikují s ním v totální japonštině. Třeba zrovna August Dupin, postava pěkně zahraná dvěma černochy různého stáří, důstojná, přesvědčivá, Sidney Poitier a Morgan Freeman, leč bohužel patřící do úplně jiného vesmíru, než první polovina 19. století, východní pobřeží USA. Původní Dupin je samozřejmě bílý jak papír (nebo upír?), ježto žije hlavně v noci, tak trochu autoportrét samotného Poea, a taky velmi přesně vzor Sherlocka Holmese, který je téměř plagiát této postavy, jak si všiml kdysi už Škvorecký. Smysl tohoto násilného totálního remasteringu některých postav mi uniká a dost mne otravuje. Frodo bude Číňan na rýžovém poli a babička Boženy Němcové by mohla být indiánka v džungli. Hahaha.
4) Bída s nouzí je i ten „rámovací“ příběh, kde to celé ex post vypráví Roger Usher Dupinovi. Tenhle scénáristický trik obvykle značí, že se autor pokouší svázat do síťovky hejno chobotnic, které mu unikají a nepatří k sobě. Naposledy Milada Horáková, kde bylo k vidění lautr to samé. Když pochopíte někdy během první epizody, jak to funguje, pak je tohle čisté uhlí a mohli jste to klidně vyškrtat a seriál by byl tak o třetinu kratší a údernější. Ani ty lekačky s vyskakujícími mrtvolami to nezachrání; i to je dost ohraná a prostoduchá zábava.
5) Mnohem šťastnější je studovat jednotlivé epizody jako uzavřené povídky, čímž taky původně byly.[b] Půlnoční děs [/b]– nejsem si jist, jestli Poe něco takového skutečně napsal, je to i možné, protože s tou maminkou je to taková pěkná starožitná esence první poloviny 19. století. Velmi se tomu blíží prapůvodní titulní příběh Pád domu Usherů. Hraběnka vskutečnosti mrtvá, tohle veleklasické klišé pochází zejména a právě odtud (konkurenční pachatel je zřejmě Washington Irwing, netuším, kdo byl dřív). Průměrný divák asi spadl nudou pod židli, milovník starožitností si to docela užije.
6)[b] Maska červené smrti[/b]. Hoj, to je mnohem štěpnější případ. I tahle mistrova povídka patří mezi ty extra starožitné a prostinké, je to přímo esence 18. století, nápad v originálu není skoro žádný, je to jen taková estetická vychytávka. Smrt přišla mezi zhýralé bohatce. Tady to modernizace posunula do výborného hororu, kde jsem byl chvíli úplně nadšený. První okamžik, kdy divák neví, co se vlastně děje, je naprosto úžasný. Zhýralí bohatci tu dávají smysl a souvisí s originálem, racionální vysvětlení by se Poeovi určitě líbilo taky. Tady remastering funguje a dost bych se zamýšlel nad tím, jak z toho udělat samostatný film, kdyby mne taková věc napadla. Samozřejmě se tam něco přidat musí, protože vlastní Poeův horor je i tak shortstory a zabere sotva dvacet minut.
7) [b]Vražda v ulici Morgue[/b]. Tady je Poeova předloha daleko mocnější a vlivnější a taky až fantasticky modernější. Právě tady se totiž objevil Auguste Dupin a potažmo byla založena detektivka jako žánr. A jako bonus hybrid detektivky s horororem; vypadá to nadpřirozeně, ale má to racionální vysvětlení. Pes Baskervilský, ovšem asi o padesát let dříve. Hodí se taky připomenout, že Poe napsal s Dupinem ještě dvě další povídkové detektivky s Dupinem, ale po těch už pes moc neštěkne; tahle první zcela ovládla dějiny. No, a postmoderní hrátky na tohle téma spáchal kdekdo, například Barker; a tahle variace ujde, ale ze židle mne neshodila, na rozdíl od té předchozí.
8) [b]Černý kocour. [/b]Další známý mistrův hit, který vypadá nadpřirozeně, ale má racionální vysvětlení. Krom toho je tu bezva nálada, a taky hodně starožitné křesťanské pocity viny. Vůbec hodně Poeových povídek je psáno z pozice vraha, pronásledovaného výčitkami. Tady jsem skoro žádnou přidanou hodnotu nenašel, ten zhulený zoufalec je sice taky vinen, ale jen zabitím kočky a to není úplně ono. A nějak jsem věděl dopředu, jak to dopadne, což mi vadilo; doufal jsem, že kocour zvládne víc.
9)[b] Zrádné srdce.[/b] Tohle je v originále skoro identická povídka té předchozí a vždycky se mi pletly. V seriálu se naopak odlišují velmi a nepletou se vůbec; téma viny je tam provedeno nádherně a fungovalo by to jako samostatný film úplně skvěle, s dolepením děje zřejmě od těch Vražd v ulici Morgue zejména. I lesbické krásno v tomhle příběhu dává smysl. Perfektní, pět hvězd, a zvláště mistrovsky zahrané od té černošky. Možná úplně nejlepší epizoda.
10) [b]Zlatý brouk.[/b] Povídka o hledání pokladu a luštění záhady je opět mega zakladatelská, neb od ní vedou dlouhatánská vlákna přes Holmese (Musgraveský rituál) k Indiana Jonesovi a k Danu Brownovi a kdovíkam ještě. Předvedená epizoda je o něčem úplně jiném a s Poem nesouvisí prakticky vůbec. Tahle smrt je taková průhledná a dost slabá, na film s tímhle tématem bych asi nešel.
11)[b] Jáma a kyvadlo.[/b] Možná úplně nejznámější Poeova povídka, tak nějak divně inženýrsky technická, vlastně raný případ scifi s velmi omezenou fantastickou složkou. Epizoda diváky dost nadchla, mne vlastně až tak moc ne. I když princip "pokropený kropič" není špatný, stejně je to hodně zavalené žvaněním a ty dvě části k sobě moce nesedí.
12) [b]Havran[/b]. K poslední epizodě jsem ještě při opakování nedošel, utkvěl mi tam zejména další propašovaný Poeův hit [b]Sud vína amnotilladského[/b], provedený dosti věrně a funguje na přesně stejných principech, jako původní povídka, která je prostě skvělá bez ohledu na to, do kterého žánru ji zařadíme. Výjimečný případ, kde měl mistr dialog, který si pamatujete. Jenže pak se toho tam nacpalo strašně moc, too many endings. [b]Havran [/b]originál sám je báseň, zpopularizovaná autorovým rozborem (Filosofie básnické skladby), oboje bych zařadil do povinné literatury, nebo se tu o literatuře dozvíte mnoho podstatného, ale do prozaického vyprávění to zoufale nesedí. A ještě další žvanění, a další konec, a další. Bezpečně nejslabší epizoda, i když ta část v baru je klíčová vlastně pro celý příběh. Paradoxně nejkřesťanštější a nejarchaičtější ze všeho, i když to Poe nevymyslel.