Hra jako stavebnice – o bastlení, jednoduchosti a znovuobjevené radosti z hraní

Čím víc jsem toho o RPG věděl, tím víc rostly i moje představy a očekávání. Svět už neměl být jenom hospoda a jeskyně, ale propracované komplexní svět, ideálně s nějakým motivem nebo myšlenkou. Postavy už nebyly obyčejní dobrodruhové, ale každý měl nějakou pohnutou minulost a osobní vztahy a jedinečné cíle, které chtěl rozvíjet. A šíleným úkolem Vypravěče bylo tohle všechno rozvíjet, ideálně tomu dodat smysl a vytvořit z toho uspokojivý, až „umělecký“ výstup. Termíny jako premisy, bengy… Jenomže čím vyšší očekávání, tím vyšší zklamání, když se nenaplní. V určitou chvíli prostě RPGčka začaly být víc práce než zábava. A pak přišel old school, který řekl: Na tohle na všechno se vykašli.