[SotE] [Brněnský klub] Férie

[Ecthelion]

Férie



Tato hra se odehrála v prostředí a systému Příběhů Impéria (Stories of the Empire) a navazovala příběhově na hru, kterou jsme odehráli o prázdninách. Stories of the Empire je naše úprava systému Fate pro temný viktoriánská svět plný kouzel a tajemna, kdy léta Páně 1869 dosáhlo Spojené království Velké Británie a Irska pod vládou Jejího Veličenstva královny Viktorie největšího rozmachu ve své historii. Poháněno parou a zlatem průmyslové revoluce vytvořila Británie největší impérium, jaké kdy dějiny poznaly.

Ulice Londýna pokrývá dusivý dým továren a výhní, zasněžené vrchy skotské vysočiny brázdí loupeživé tlupy hraničních skřetů, mágové Rady Jejího Veličenstva zasedají, aby vyřešili nebezpečí padlého anděla, který ovládnul Benátky a mohutná loďstva Jejího Veličenstva brázdí oceány... a nad britským Impériem slunce nezapadá...

Postavy:

Lord John H. Mourningstone (Conlai)
potomek staré aristokratické rodiny, člen Sněmovny lordů



Gérard (Markus)
skřet, komorník Lorda Johna



Seamus Hewson (Bubák)
trpaslík, bývalý korzár Jejího Veličenstva a obchodník zbraněmi



V minulé hře člen Rady – Cornix – nechal z knihovny Lorda Johna uloupit strany magické knihy obsahující zhoubný a jinak dávno ztracený rituál černé magie (Hartliebův trnový rituál krve). Tento svitek poté předal renegátovi z řad mágů – Lordu Gildoyovi, který s pomocí rituálu obsahujícího obětování lidských obětí získal nesmírnou moc. Cornix se samozřejmě Lordu Giloyovi zapomněl zmínit o poslední části kouzla, kdy Hartlieb popsal, že takto získanou moc člověk není schopen udržet a ona jej nakonec pohltí a zničí. Cílem Cornixe, který dal Gildoyovi za úkol, je atentát na britského ministerského předsedu, ctihodného Lorda Gladstona.

Zmatky po jeho smrti by mu umožnily získat v Radě rozhodující slovo a snad i dokonce předsednictví, které jinak dědičně drží Leo.

Lord Mourningstone se se zmizením své knihy nesmířil – s několika přáteli vyrazil po stopách a podařilo se mu spiknutí odhalit. Minulou hru jsme ukončili na hřbitově, kde se Lord Gildoy (nyní mocí rituálu přeměněný v obludnou stvůru s křídly, ze které trčí kostěné trny) ukrýval a po příchodu Lorda Mourningstona a jeho přátel jim unikl, aby vyrazil splnit svůj úkol. Posledním momentem hry byly v mlze řehtačky policistů, kteří vyrazili prozkoumat výbuch na hřbitově.

[Ecthelion]

(* Zelenou barvou jsou uvedeny poznámky Vypravěčů nebo metaherního rázu.)


Úvodní scéna začínala na schodech Parlamentu, kde přímo nahoře na schodech se tyčila mohutná postava stvůry, která se stala z Lorda Gildoye a kousek za ním hrůzou zkoprnělý ministerský předseda. Gnóm (postava z minulé hry, tuto hru ho nikdo nehrál) , který šel první, byl sražen mohutnou pěstí stvůry a Gérárdovu tvář potřísnila jeho krev.

Vypukl souboj, kdy několik gentlemanů, kteří stáli v chodbě za předsedou Gladstonem, vytáhli pistole a zahájili palbu. Gérard vytáhl od pasu soubojovou pistoli (bod osudu), kterou podal svému pánovi. Lord nonšalantně pozvedl zbraň a zacílil přesně na hrudník stvůry. Seamus vyrazil s výkřikem vpřed a ohnal se tesákem, ale nepodařilo se mu nějak vážněji stvůru zranit a musel se stáhnout před úderem (nerozhodný konflikt). Gildoy, tísněný ze všech stran a pociťující negativní následky trnového rituálu krve, zuřivě vykřikl a kolem něj se začaly ovíjet duše, které spoutal a uloupil. Z očí mu vyšlehl zelený plamen a před jeho křikem si všichni museli zakrýt uši. Pak se kolem něj začalo šířit bílé světlo, které brzy vyplnilo celou místnost a pohltilo vše…

Gildoy již předtím (což hráči netušili) ovládl s pomocí keltských vlčích žoldnéřů (vojenská skupina Keltů, kteří zabloudili do Férie, a něco se zde stalo, co uvolnilo jejich vlčího ducha – od té doby slouží různým pánům jako nájemní vojáci) jedno z elfských lenních panství (kterému vládl jako Tyran) a zřídil si zde útočiště. Když se teď ocitl v úzkých, provedl únikové kouzlo do Férie, ale naši tři přátelé stáli tak blízko, že je strhlo s sebou.

Dopředu jsme si připravili, že příchod do Férie je podivný zážitek a proto každé z postav zařadíme jeden flashback z její minulosti, kdy se poprvé setkali s výraznou mocí Elfie. Každá z těchto scéna měla skončit konfliktem a jeho výsledek se pak měl dál projevit ve hře - zde mělo záležet, jak se objeví ve Férii a měl jim pomoci nebo ublížit i jinak.

… Seamus Hewson otočil kormidlo, aby upravil kurz a odtrhnul pohled od mlhy, ve které pluli. Jeho loď The Rogue proplouvala ledovou tříští na dohled grónských břehů, když vpluli do bouře. Na obzoru byla na útesu nad vodou vidět temná postava pokrytá jinovatkou, kolem které se plazily blesky, které pak dopadaly kolem lodi. Studený vichr zesílil a obrovské vlny se začaly rozbíjet o bok lodi. Bez ptaní věděl, že ta postava na břehu je původcem té podivné bouře, která je hrozila potopit (ve skutečnosti to byl divoký skřet a stará magie Elfie). Uvázal se, aby ho vlna nesmetla do moře a přikázal stáhnout plachty. Pak se pokusil provést loď vichrem, zatímco divoká vlna se přelila přes palubu a smetla několik námořníků do moře, kde byli uchváceni bělostnými pažemi, které je stáhly pod vodu. (konflikt, který Seamus vyhrál) Vyděšená posádka se chtěl otočit, ale trpaslík se pouze ušklíbnul: „Lodě Jejího Veličenstva se neobracejí kvůli nějakému nečasu.“ Brzy se mu podařilo provést loď mezi ledovou tříští a teď už mimo bouři se zahleděl do bělostné mořské pěny, která se mu slila v jedinou barvu…

… v bílé mlze Lorda Mourningstona udeřila do nosu vůně anglického podzimu, mokré hlíny a vířícího listí. Účastnil se sice lovu na lišku, sám tu ale byl kvůli jinému lovu a proto vytrvale dojížděl jistou slečnu Foxovou. Uviděl její bílé šaty zmizet v lesíku a rozhodl se jí nadjet, proto zahnul do lesa doleva a zasadil koni ostruhy. V lese bohužel zabloudil a teprve za hodnou chvíli vyjel na odlehlé anglické cestě, kterou z obou stran lemoval živý plot. Náhle věděl zcela jasně, že zabloudil na elfí cestu a z mlhy se proti němu vynořilo několik elfích rytířů na černých koních. Noční elfové jej se smíchem vyzvali, aby jim uvolnil cestu, ale Lord Mourningstone vyrazil proti nim, jakoby se nechumelilo (konflikt, který Lord Mourningstone chtěl, aby jej nechali projet – bohužel měl ale smůlu na kostky a prohrál). Elfové mu uvolnili cestu, ale pak jej zezadu strhli z koně, ztloukli a se smíchem ujeli. Lord je, ležíce na zemi, sledoval, než ztratil vědomí a všechno mu splynulo do bílé…

… Gérard seděl s několika dalšími skřety a lidmi v zaplivaném sklepě a hrál kostky. Ostatní v průběhu večera vypadli a poslední hod nedopadl pro Gérarda dobře. Polknul naprázdno, když si uvědomil, že sázel příliš vysoko a nemá na vyrovnání sázek. Jeho protivník, který teď měl všechny jeho peníze a žádal zaplacení dluhu, však vůbec nebyl člověk, jak se původně zdálo. Teď, když hra skončila, vypadal jako typický pihovatý skřítek. Gérard navrhl, že mu vypíše směnku, ale skřítek trval na okamžitém zaplacení – a místo dvaceti šilinků si chtěl vzít dvacet let jeho života. Gérard se zachmuřil a skřítka obvinil z toho, že má cinknuté kostky. Skřeti, kteří byli ve sklepě s ním se zvedli a šli se podívat ke skřítkovi. Skřítek se pořád na kostky nepodíval (protože je měl v pořádku – podváděl kouzly) a Gérard dal promnutím lalůčku nenápadné znamení skřetům, aby je vyměnili. (konflikt, ve kterém se Gérardovi podařilo zvítězit) Když pak skřítek pozvedl kostky s tím, že si je může zkontrolovat, zhrozil se, protože to byly kostky se dvěma šestkami. Vyděšeně se podíval na ostatní, když si Gérard přitáhl svoji hromádku peněz zpět k sobě a pokusil se obhájit: „Ty kostky jsem nikdy neviděl.“ V dalším záběru čtveřice skřetů shodila ztlučeného skřítka ze schodů a oprašovala si ruce, když jim Gérard poděkoval a jednomu z nich slíbil, že mu tedy nakonec tu knihu prodá (rozuměj – z knihovny svého pána – od Conlaie si za toto prohlášení vysloužil zdrcující pohled a hromadný smích všech okolo). Pak se Gérard podíval do bílé mlhy a všechno se slilo do bílé…

Tím skončily flashbacky do minulosti. Seamus a Gérard vyhráli, lord Mourningstone prohrál. Přistoupili jsme k objevení ve Férii.

… Seamus se objevil na hladině ledového jezera. Vítr mu svištěl do tváře a ledové poryvy nesly ve vzduchu sněhové vločky. Pod ledem uviděl těla a tváře mrtvých, mezi kterými poznal své námořníky z The Rogue, které vlna smetla do vody. Nevidoucí oči na něj shlížely. Uslyšel praskání ledu a kousek od něj se otevřela díra v ledu, kam mohl snadno spadnout (a pokud by neuspěl v konfliktu, tak by tam také spadl) a z ní po něm chňaplo několik bledých paží. Když uskočil, paže opět zmizely mezi mrtvými ve vodě. Trpaslík se rozhlédnul po prázdném bezútěšném jezeře a vyrazil k černému hradu, který se rýsoval na obzoru…

…Gérard se objevil na malé mýtince u pahorku, na kterém byl dolmenový kruh. Kolem něj se tyčily černé uschlé stromy, mrtvé snad staletí, které k němu vztahovaly černé větve jako pařáty a dusivé ticho přerušovalo pouze skřípání kmenů prohýbajících se ve větru, který necítil. Kůru stromů drásaly jako spáry větve temných keřů, které je obtáčely ve smrtelném objetí. Gérard se zvedl z páchnoucího bahna, které bylo na zemi, a zavolal: „Pane!“ Jedinou odpovědí mu byl nelidský výkřik v dálce, proto podruhé spíš zašeptal: „Lorde Gildoyi?“ Druhý výkřik byl prokazatelně blíž než první a Gérard si uvědomil, že se něco blíží. Brzy uslyšel pleskání křídel a nad stromy se objevil gargoyl, který po něm se zavřísknutím vyrazil. Skřet si sednul na zem a jak byl zvyklý u Lorda Mourningstona, větví se pokusil na zem nakreslit ochranný kruh(konflikt, ve kterém měl Gérard pro svou výhru ve flashbacku bonusy, ale na kostkách mu padly tři mínusy a prohrál). Bohužel díky své neznalosti teoretické magie ho nakreslil přesně obráceně a kruh neobrátil proti tomu, co bylo venku, ale uvnitř. Plameny, které z kruhu vyšlehly, nevyrazily proti gargoylovi, ale proti němu a zapálily mu kalhoty. Když je udusil, vyrazil pryč, ale nepodařilo se mu dostat mezi stromy, když se mu do ramen zasekly spáry, gargoyl ho zvednul ze země a se zavřísknutím začal nabírat výšku a vyrazil k černému hradu na obzoru…

… Lord Mourningstone se objevil přivázaný na obětním stole na jakési gigantické hlavě sochy, která vyrůstala z lesa, který byl spoután řetězy. Ve větru se ozývalo cinkání těchto řetězů, které zabraňovaly stromům, aby se pohnuly. Uslyšel jakési zaklínání v cizím jazyce, který naštěstí znal ((Conlaiův bod osudu). K obětnímu stolu přistoupily tři čarodějnice, z nichž jedna nesla kamenný nůž a podle zaříkání Lord Mourningstone jasně poznal, že mu hodlají vyříznout srdce z hrudi. Jazykem zaříkávání se jim pokusil vysvětlit, že jeho duše a srdce již patří Dolnímu králi, kterému je prodal za jakousi službu (a což byla pravda), ale je to nezastavilo a kamenným nožem mu vyřízly srdce z hrudi. Když se znovu probral, byly už pryč, ale jeho pouta už tam také nebyly. Nikdy si neuvědomil, jak uklidňující je, když ti v hrudi tluče srdce, ale tento pocit byl pryč. V hrudi mu zela strašlivá rána, ze které trčely rozřezaná žebra a ze které vyjmuly čarodějnice srdce. Zbrocený od krve pokrčil rameny a vyrazil k černému hradu, který se rýsoval na obzoru.

Až po tento moment jsme měli rámcově připravenou posloupnost událostí, ale od této chvíle šlo víceméně o improvizaci, kdy jsme dopředu nevěděli, jak se věci budou vyvíjet a hodně záleželo na hráčích.

Lord Mourningstone a Seamus se setkali před mostem přes řeku, která je dělila od hradu. Seamus podotkl, že Lordovi Mourningstonovi někdo zničil košili, když nad sebou uslyšeli pleskání netopýřích křídel a nad nimi proletěl gargoyl s lapeným Gérardem v drápech. Seamus nezaváhal (úspěšně vyhraný konflikt) a jeho tesák proletěl vzduchem a zabodl se gargoylovi do křídla. Ten s výkřikem upustil Gérarda, který spadl do řeky, ztratil výšku, rozbil se o zem a změnil se na kámen.

Gérard si mezitím ve vodě uvědomil, že neumí plavat a zřejmě se utopí. (jeho přátelé mu chtěli pomoci a proto jsme vytvořili konflikt, ve kterém měl Gérard házet a jak Seamus tak Lord John měli zvítězit ve vlastních konfliktech, čímž by mu přidali bonusy – Lordu Johnovi se podařilo zvítězit, ale Seamusovi nepřálo štěstí a proto se jim konflikt nepodařil). Seamus se jako starý námořník neohroženě vrhnul do řeky a pokusil se zachránit topícího se Gérarda, bohužel se mu to ale nepodařilo a voda je odnesla pod most. Lord John chvíli čekal na mostě, kdy se objeví na druhé straně, ale když se neobjevovali, seběhl pod most sám.

Pod mostem oba dva z vody vytáhl trol, který zde přebýval a nadšeně jim do uší zahulákal: „Jídlo!“ Gérard se jej pokusil přemluvit, aby je nejedl, ale když se zdálo, že se je trol už už chystá rozmačkat, rozkřičel se na něj a rozkázal mu, aby je pustil (konflikt, který Gérard vyhrál) a zpitomělý trol, kterému se to ještě nestalo, ho poslechnul. Poté uvěřil povídačce o svačince, kterou mu nachystali po proudu a s výkřikem: „Jídlo!“ vyrazil z dohledu.

Vyrazili pak společně k černému hradu, kam vedly ze všech stran řetězy spoutaných stromů. Hradní brána byla v troskách, a když Gérard pokročil na nádvoří, aby ohlásil svého pána, z lesa se ozvalo vytí a vyšli z něj mohutní vlci, kteří měli kolem krků keltské torque. Aniž spěchali, odřízli jim cestu zpět a pomalu postupovali dál. Gérard je zpozoroval a zavolal je na nádvoří, kde stála velká síň z jejichž dveří vyšel hubený a špinavý elf bez života v očích. Aniž pohnul ústy, zeptal se jich proč vyrušují Tyrana. Gérard mu odpověděl, že Lord Mourningstone s doprovodem si přeje navštívit jej. Elf zmizel, ale cesta dál byla volná. Za nimi na nádvoří vešli vlci a mohutný nahý Kelt s bronzovým kopím a zrzavým keltským účesem. Naše trojice rychle proto vešla do velké síně a zaklínila za sebou dveře. Když se pak otočili do síně, první věc, kterou chtěli udělat, bylo otočit se, otevřít tu bránu, kterou právě zabednili a utéci ven.

V dlouhé síni vládlo šero. Na zemi se válely nepohřbené mrtvoly, sloupy nesly stopy ohně a byly v nich dosud zaklíněny šípy. V přítmí mezi sloupy stály tiché postavy Keltů a obrysy vlků. Ve stínech se leskly vlčí oči a na kamenném trůně naproti dveřím se v templářském brnění rozvaloval Lord Gildoy (nebo stvůra, která se z něj stala). Do ticha zazvonil Seamusův ocelový tesák, který mu vypadl z ruky a zazvonil na podlaze.
„Poklekněte před Tyranem!“ zazněl jim v hlavách mohutný hlas, přestože v místnosti se nikdo nepohnul. Zatímco Seamus Hewson a Lord Mourningstone zůstali rezolutně stát, Gérard klečel na kolenou ještě dřív, než hlas dozněl. Na oba stojící se vrhli stínoví vlci a začali je táhnout z místnosti pryč. Gérard, když to uviděl, nelenil, sebral ze země ležící kost (Markusův bod osudu) a začal kreslit ochranný kruh (tentokrát přesně obráceně než v Mrtvém lese). Nechal jej nedokončený a zavolal na ostatní.

Lord Mourningstone si strhnul z prstu svůj zednářský prsten, zamumlal několik slov (konflikt, jestli se vytrhne a dostane k Gérardovi, který vyhrává) a hodil jej do davu. Zlato prstenu zazářilo a prsten se rozmotal, když se změnil v ohnivého salamandra, který způsobil mezi Kelty zmatek. Zatímco Seamuse odvlekli Keltové pryč (neúspěch ve stejném konfliktu, který vyhrál Conlai), Lord Mourningstone se svým věznitelům vysmekl, a doběhl k Gérardovi, který teď začal dokončovat kruh.

Z davu Keltů vyšel jeden mohutný s bronzovým kopím v ruce, které potěžkal a hodil proti nim. Gérardovi se podařilo dokončit kruh včas (postava zvítězil v dalším konfliktu) a oštěp shořel na uhel. Pouze rozpálená bronzová hlavice proletěla a zabodla se Lordu Mourningstonovi tam, kde míval srdce. Lord se na hlavici opovržlivě podíval a naznačil něco neslušného směrem ke Keltovi. Kelt se podíval na Lorda bezvýznamně a za povzbuzování svých druhů a jejich vytí vzal do ruky druhý oštěp. Mourningstone si vytrhl rozpálenou hlavici z hrudi a načrtl s ní několik runových symbolů do vzduchu, užívajíce magie smluv, aby obrátil útok zpět trojnásobnou silou (konflikt - úspěch). Keltův oštěp zmizel v ohni ochranného kruhu, ale nad ním samotným se rozlomila střecha a ostrý kůl z ní na něj spadl a přibodl ho k zemi. Ostatní Keltové vyrazili kupředu a obklopili kruh, křičíce a vyjíce začali bodat do plamenů a snažit se prorazit jeho obranu. Pečlivě se přitom vyhýbali ocelovému tesáku ležícímu na podlaze vně kruhu.

Seamuse vlci odnesli dolů do sklepení a hodili jej do tmy za okovanými dveřmi. Ucítil na sobě pohledy desítek očí, a když se objevilo světlo, zjistil, že zde jsou uvězněni původní obyvatelé hradu – kdysi hrdí elfové, nyní špinaví a vyhladovělí. Z očí se jim ztratil svit a byly téměř bez života.

Trpaslík nelenil a vyrazil ke dveřím. Čím víc se blížil ke dveřím, tím víc stoupal odpor, který ho tlačil zpět. Pak si ale uvědomil, že se mu zahřívá kovová spona na opasku a runy na dveřích postupně zhasly. Došel proto k nim a vysadil je. Podzemím se rozlehla mohutná rána, jak opadly na zem. V čele asi dvou desítek hubených elfů vyšel ven, ale zjistil, že schodiště nahoru blokuje postava v černém. Byla nezdravě štíhlá a mrtvolně bledá. Muž měl místo očí pouze dva černé otvory, kde byla pouze temnota. Kolem něj bzučel roj much, které mu lezly po těle a pod tím hemžením a bzučením bylo vidět leprózní bílé maso. Rty a dásně měl plné bílých hnisajících vředů. Seamus si sundal opasek, zatočil železnou přezkou a vyrazil ke schodům. Jako na povel pak muž v černém zvedl ruce a všechny morové mouchy vyrazily k trpaslíkovi.

Nahoře v síni začala situace vypadat hrozivěji. Kruh začal povolovat a Gérard nestíhal obnovovat slábnoucí linie kruhu. V té chvíli vzal Lord Mourningstone hlavici bronzového kopí a prořízl si s ním kůži na ruce. Protože mu netlouklo srdce, musel vymačkat krev z ruky a doprovodil to zaříkáním. Vše se zastavilo, jakoby zatuhlo v medu. Odkryla se střecha a střechou sem nahlédl jakýsi démon. Vidět byl jen odlesk tří očí. Lord Mourningstone si od něho vyžádal službu sta mrtvých červenokabátníků za jedno oko (jedno oko vyhandloval v minulé hře na trolovi v Londýně). Démon mu odpověděl, že za jedno oko mu dá jednu armádu. S tím Mourningstone souhlasil a vše se opět zrychlilo. (úspěch v konfliktu)

Zvedlo se jedno z mrtvých těl, které zde ležely na zemi a ukázalo se, že je to jeden zjizvený červenokabátník s puškou (Roku 1842 z výpravy Elphinstonovy armády, která čítala na patnáct tisíc mužů a která vyrazila dobýt Afghánistán se vrátil jediný, William Brydon – prakticky v bezvědomí s několika těžkými ranami. Když se ho ptali, kde je armáda, odvětil: „Já jsem armáda.“ a omdlel. Švindloval jak Mourningstone, který nenabízel své oko, tak démon, který sice poskytl služby armády, ale o jediném muži. Nezahrávejte si s démony.). Keltové se kolem něj se smíchem shlukli a začali proti němu naznačovat výpady kopím, aby ho vyprovokovali. Jeden z nich ho pak probodnul skrz naskrz. Červenokabátník pozvedl zbraň, vystřelil a s nasazeným bodákem a výkřikem: „Za královnu.“ se vrhl do klubka Keltů.

Hewson vyrazil vpřed a byl obalen hejnem much, které mu vlezly do nosu, pusy, uší a zabránily mu ve výhledu. Některé mu začaly rozdírat kůži a klást pod ni vajíčka. Chvíli se zdálo, že podlehne (v tomto konfliktu málem Hewson podlehnul, ale Markus obětoval dva své body osudu, aby mu pomohl a nakonec se mu podařilo zvítězit), ale ozvala se vzdálená elfí hudba a mouchy ustoupily. Elfové, kteří vylezli z kobky s ním, stáli na stejném místě jako předtím, ale evidentně mu pomohli. Hewson nezaváhal, vyrazil vpřed, jediným úderem spony opasku do obličeje malomocného mu urazil čelist a srazil ho ze schodů, kde se nemocemi prolezlé tělo roztříštilo na kusy. Elfové vzali pod schody kusy těla a donesli je do kobky, v níž znovu zmizeli. Trpaslík nečekal a vyrazil vzhůru po schodech.

Gérard ucítil příležitost, vystoupil z kruhu, sebral železný tesák, který vypadl trpaslíkovi a nepozorován se dostal až za trůn, kde seknul doposud sedícího a nic nedělajícího Gildoye. Nejprve cítil tlak, ale ten povolil a on mu prořízl krk (Markus zvítězil v konfliktu).. Gildoy se ale pozvednul a síla z něj přímo sálala. Jakoby všichni v místnosti najednou cítili žár z ohně nebo se dívali přímo do jádra Slunce, všichni ucítili tu moc, která jím pulzovala. Keltové i červenokabátník přestali bojovat a ustoupili. Gérarda srazila stvůra stranou a ten těžce dopadl na nějaký sloup. Trpasličí tesák zvonil na podlaze, když mu vyletěl z ruky a přistál dva metry před Hewsona, který právě dorazil do místnosti. Hewson popadl tesák a vyrazil vpřed proti stvůře, která bývala Gildoy. (Conlai a Bubák společně chtěli zaútočit proti nepříteli a proto jsme určili, že když Conlai zvítězí ve svém konfliktu, přidá Bubákovi bonus k hodu – to se skutečně stalo, ale stále to ještě nebylo dost. Protože v minulém konfliktu sice Markus vyhrál, ale Gildoyovi nebyla způsobena újma (to bylo způsobeno povahou rituálu – tedy dějově), rozhodli jsme se zohlednit to a ještě mu přidat další bonus, protože po vítězství by měla následovat nějaký prospěch vítězi – a s tímto bonusem se Bubákovi podařilo v konfliktu zvítězit.).

Trpaslík Hewson prorazil kryt Gilodye a do hrudi mu zarazil svůj tesák. Ve stejnou chvíli se Lordu Mourningstonovi podařilo bez přerušení čar obrátit kruh a převrátit jej tak na Gildoye. Stvůra zůstala uzavřena v ohnivém kruhu a jeho řev opět rozostřil vidění všech členů. Opět se probrali na schodech parlamentu ve stejný moment, kdy odsud odešli. Na schodech nad nimi byla kamenná socha stvůry Gildoye s tesákem zaseknutým v hrudi.

Domluvili jsme se, že Gildoy zůstal ve Férii uzavřen v kruhu, zatímco v našem světě zůstala jeho socha. Zbývá doufat, že kruh nepovolí…

[Ecthelion]

Přidali jsme ze zpožděním zápis ze hry. Kdyby měl někdo nějaký dotaz nebo připomínku, napiště – rádi odpovíme.

Budeme rádi za vešekeré ohlasy.

[Conlai]

Bylo to dobré. Oproti minulé hře, kde jsme se trochu plácali, byl znát jasný směr, kterým se dát, což se v tomto typu (připravené) hry cení.

Super byly ty flashbackové scény. V té mé se ozřejmilo, proč Mourningstone nemá rád noční elfy (potažmo proč v minulé hře vykopnul jejich knížete z jedoucího kočáru). A v jejím důsledku mi potom bylo vyříznuto srdce... pamatuji si, že jsem si říkal Tak a co teď, postava je tuhá.... a ona nebyla. To je holt ta magie.

Také se mi moc líbil ten nápad s armádou jednoho muže a příběh o navrátivším se červenokabátníkovi. Pro mě jeden ze zlatých hřebů večera...

A potom samozřejmě představa Gildoyovy makabrózní sochy na schodech parlamentu.

[Vallun]

Ecthelion - nebylo už za časů Disraeliho a Gladstona podmínkou předsedání vládě členství v Dolní sněmovně? (A tedy nikoliv Lord Gladstone...)

[Ecthelion]

Conlai: Moc díky za reakci.

...Oproti minulé hře, kde jsme se trochu plácali, byl znát jasný směr, kterým se dát, což se v tomto typu (připravené) hry cení...

Už jsme se trochu poučili. Jak jsme už říkali - minule měla být scéna večírku u Lorda Mourningstona jenom úvodní desetiminutovkou pro seznámení s prostředím (lehce jsme ten motiv vykradli z Dokonalého manžela), ale nějak se nám vymknul z ruky a roztáhl se na půl hry... Ne že by nebyla zajímavý, ale přesně jak říkáš, neměli jste v ní žádný cíl a nevěděli jste co dělat... což byla chyba. Teď už to snad bylo lepší.

Super byly ty flashbackové scény. V té mé se ozřejmilo, proč Mourningstone nemá rád noční elfy (potažmo proč v minulé hře vykopnul jejich knížete z jedoucího kočáru). A v jejím důsledku mi potom bylo vyříznuto srdce... pamatuji si, že jsem si říkal Tak a co teď, postava je tuhá.... a ona nebyla. To je holt ta magie.

Nám se zase líbilo, jak jsi spojil ten incident z minula k této hře. Když jsi to nahodil, vyplynulo to úplně přirozeně a pěkně se to propojilo.

Vallun: Vidíš - byl až čtvrtým synem Lorda Gladstona, takže titul nedědil (myslel jsem, že ano), takže máš pravdu.

[Markus]

No ale dalo nám to hodně přemlouvání, abyste nakonec svolili, že Gildoye se nám nepovede zabít, ale že na schodech v parlamentu zůstane zkamenělý jako socha.

[Ecthelion]

Přemlouvání ani ne... spíš dolaďování...

Nám to přišlo jako super nápad, ale chvíli jsme tápali v tom, jak to přesně dořešit...

[Ecthelion]

Doplnili jsme charaktery postavy. Jsou k nalezení v prvním příspěvku.

[jonka]

Moc hezky zpracované postavy