Čerstvě dočteno

[sirien]

JAGS

Zaprvé - má to špatné jméno. Nemá to být JAGS - "Just Another Gaming System, ale JAGURPS - "Just Another Generic Universal Role Playing System", protože JAGS na mě opravdu působí jen jako takový alternativní GURPS sourcebook. Myslím, že jakýkoliv sourcebook ke GURPS bude snadno skonvertovatelný do JAGS a naopak.

Na druhou stranu, musím říct, že mi JAGS připadal trochu promyšlenější než GURPS (minimálně než GURPS 3) - má lepší řešení skillů a hlavně adventage/disadvantage a atributů. U těch atributů mě potěšlo i to, jak elegantně zabránily minmaxingu, který byl jinak v GURPS běně k vidění.

Mají standardní mechaniky téměř ve všem, včetně prodloužených úkolů.

Musím je ale prásknout, protože opisovali od Jersona - v hodu 4d6, který je obdobou GURPSího 3d6, se 6 počítá jako 0


Autoři u mě mají dvě malá ale významná plus. Zaprvé si umí přiznat chyby, narovinu se k nim hlásí a mají i smysl pro humor - žádná velká snaha o vtipnost, ale párkrát jsem se mile usmál. Zadruhé mají očividně rádi Stephena Hawkinga, čímž si u mě mile šplhli.

Jinak musím říct, že mě to docela zklamalo. Když to M odstrčil stranou jako další tuctové RPG, těšil jsem se, že to bude něco pěknýho siulacionistickýho popírajícího indie atd (prostě hezky kontroverzního), ale musím přiznat, že měl MArkus zcela pravdu - it´s just another GURPS. Úplně

[Pieta]

Conspiracy X
(Conspiracy X Revised core book - Rick Ernst, Shirley Madewell, Chris Pallace a další, Eden Studios, 1997)
(Nemesis, the Grey sourcebook - Richard Daken, Rick Ernst, M. Alexander Jurkat a další, Eden Studios, 1996)
(Forsaken Rites, the supernatural sourcebook - John Snead a další, Eden Studios, 1997)
(Atlantis Rising - the Atlantean sourcebook - Richard Dakan, Jack Emmert a další, Eden Studios, 1997)
(Cryptozoology, dossier of the unexplained - various, Eden Studios, 1997)
(Shadows of the Mind, the PSI/INT sourcebook - Justin Schmid a další, Eden Studios, 1998)
(Exodus, the Saurian sourcebook - Richard Dakan, Jack Emmert a další, Eden Studios, 1998)

"In wartime, truth is so precious that she should always be attended by a bodyguard of lies."
Winston Churchill

Na Zemi se toho děje spoustu, o čem se v novinách nedočtete. Mimozemštané existují a létající talíře krouží kolem Země. Právě teď vás možná někdo sleduje svým vnitřním zrakem, a pokud uvidí něco, co se mu nebude líbit, dá echo svému kolegovi, specialistovi na zastavování srdce silou mysli. Na Zemi přežívají civilizace mnohem starší, než ta naše. Na Zemi přežívají civilizace mnohem starší, než ta naše rasa, když už o tom mluvíme. Právě teď několik svatých koná zázraky - a mnohem víc upírů a vlkodlaků vyráží na lov. Magie funguje - tedy, když víte, jak na to, a máte štěstí. Když štěstí nemáte...

Někdo se ale musí starat o to, aby se informace o takových událostech a faktech nedostaly na veřejnost - a také o to, aby hrozby dostatečně malé byly zneškodněny a hrozby příliš velké zaznamenávány, studovány a pozorovány - zbraň dnešního nepřítele může přece být trumfem proti nepříteli zítřejšímu. Někdo musí, a ten někdo jste vy.

Her, které se tak či onak zabývají spiknutími a tajnou historií světa, je spoustu. I pokud je omezíme na ty, které na to jdou z pohledu lidských agentů všelijakých organizací, pár jich najdeme - ať už velmi populární Delta Green, nebo třeba GURPS Illuminati a GURPS Black Ops. Co nám ve srovnání s nimi může dát Conspiracy X? Pár bodů by se našlo.

Postavy jsou členy jedné z buněk organizace Aegis, jejímž cílem je starat se o všechno nevysvětlitelné. Každá buňka může dostat rozkaz zeshora či prosbu o podporu od jiné buňky, ale většinou se čeká, že bude monitorovat své přidělené území a působit v něm vcelku samostatně. I pokud se nic aktuálně neděje, vždycky se najde dlouhodobý projekt, kterému se agenti mohou věnovat, a systém to velmi pěkně odráží.

Základní systém je zajímavou kombinací bezkostkového a kostkového. Pokud jsou schopnosti postavy příliš nízké proti obtížnosti, automaticky neuspěje, pokud jsou naopak vysoké, bez hodu uspěje. Teprve v okamžiku, kdy se schopnosti k obtížnosti (nebo schopnosti protivníků k sobě) blíží, dojde na házení kostkou. Je to kruté, ale dává to smysl. Osobně jsem systém v praxi nevyzkoušel, takže se zdržím větších soudů, jen k bojovému systému bych řekl, že mi přijde místy trochu překombinovaný. Co se mi naopak velmi líbí, je pěkné zpracování a velký důraz na dlouhodobější činnosti, od sbírání informací přes analýzu nalezených artefaktů, vývoj nových zařízení, trénink dovedností až po rozvíjení vlastních zvláštních schopností. Přispívá to k tomu, že ve hře pak není důležitý jen čas strávený přímo na misi, ale i mezi nimi - chcete-li, je to takový simulátor agentího života.

A když už je řeč o simulátoru, velmi pěkné je i to, že buňka jako celek má obvykle svoji základnu, která je samozřejmě velmi důležitá. Kniha se věnuje podrobně už jenom tomu, kde všude takovou základnu postavit a jaké plusy a mínusy takové řešení má, případně pro jaký druh činnosti se hodí. Základna schovaná ve vojenské posádce je velmi dobře chráněná, ale co když přijde inspekce s příliš velkým počtem hvězdiček? Základna v průmyslové čtvrti je vždy při ruce, zatímco na těžební plošině uprostřed oceánu ukryjete skutečně kdeco. Základna může mít také laboratoře všech možných druhů, skladiště, vězení, tělocvičnu, obytné prostory, archiv; různé bezpečnostní systémy, ostrahu, vědecký personál, telekomunikační centrálu... Hračičkové si vyhrají, protože každá základna má omezený prostor a každá buňka omezený vliv, za který vybavení pořizovat. A v okamžiku, kdy jsem se dočetl k tomu, že cena za zbraň není uváděna v dolarech, ale ve vlivu potřebnému k tomu, aby jich na základně byl umístěn tucet, došlo mi, že tahle hra se na život postavy dívá z opravdu unikátního pohledu.

Postavy jsou nejen členy Aegis, ale také svých mateřských organizací nebo zvláštních projektů, odkud pocházejí. Po vstupu do Aegis nikdo jen tak nezmizí - naopak, dále žije životem agenta některé z tajných služeb, uznávaného profesora, člena prestižního soukromého klubu, a zdroje své mateřské organizace často využívá ve prospěch Aegis. Novinář dokáže nejlépe zjistit, co se kde šustne, a pokud je třeba nějakou zprávu "ztratit", ví nejlépe, za kým jít. Voják jen tak mimochodem zařídí dost zbraní pro celý tým, policejní důstojník má přehled o zločinech a zločincích, nemluvě o možnosti přivolat zásahovou jednotku, a i taková na první pohled nepraktická organizace jako CDC (Center for Disease Control) nejenže má perfektně vybavené laboratoře a davy vědců, ale i pravomoc vyhlásit nad celým městem karanténu. Pokud postava nepochází z žádné oficiální organizace, ale z některého z projektů vedených Aegis, mívá pro změnu přístup k velmi nestandardnímu vybavení, informacím i službám (přece jen, takový Orbital Mind Control Ray nemá jen tak někdo). Všechny tyhle službičky se řeší systémově, jedním či dvěma hody, což mi přijde jako výborné řešení, protože to znamená, že když se jedna z postav rozhodne, že na podezřelou budovu pošle zaťukat obchodní inspekci, nezdrží to hru na dlouho - ano, kontrola přijede, i s urgencí dorazí za X hodin, hrajeme dál. Zároveň je i systémově řešeno, co se stane, pokud to někdo přežene, takže k bezuzdnému zneužívání taky nedojde.

Co se atmosféry týče, hra si velmi zakládá na realističnosti. Ano, mluvíme tu o hře, ve které se můžete potkat s démonem, nesmrtelným mimozemšťanem nebo teleportací, a kde ve vaší buňce může být telekinetik, specialista na komunikaci s duchy a pak člověk s "experimentálním vylepšením", který si během pěti minut změní barvu kůže a rysy obličeje. Mluvit po tomhle všem o realističnosti může znít divně, ale Conspiracy X se to výborně daří. Ano, existuje tu tvor, který se dokáže dát dohromady po nedobrovolné exkurzi ve spalovně, ale tahle jeho schopnost má svůj původ, svá rizika i omezení. A podobně je to se vším - postavy a hráči sice obvykle netuší, co se děje, ale v textech určených vypravěči je logika či pseudologika stojící za všemi zvláštnostmi velmi pečlivě vysvětlena, a málokdy jsem narazil na něco, co bych s tímto vysvětlením považoval za nesmyslné či nemožné. I ten nejstrašnější protivník má své slabiny, a pokud si agenti nehrají na Jamese Bonda a věnují se výzkumu a výměně informací, velmi tím zvyšují své šance na úspěch. Což neznamená, že jedna nešťastná kulka nebude znamenat konec postavy. Kruté, ale dává to smysl.

Svět tam venku je zhruba popsán i v základní knize, ale lepší představu dávají až sourcebooky. Ačkoliv autoři se mezi jednotlivými knihami dost střídali, jednotlivé historie do sebe docela dobře zapadají. Nechci prozrazovat moc, ale řeknu aspoň to, že existují velmi dobré důvody pro to, že se na zemi míjí hned několik mimozemských ras, že magie, monstra a psionika nejsou jen výmysl, a vůbec, že se toho tolik děje. Pěkné také je, že i mnoho zdánlivě nesouvisejících faktů má skryté spojitosti. Řetěz souvislostí mezi tím, že se vlkodlak dokáže měnit z člověka do zvířete, a důvodem, proč Šediváci přiletěli na Zemi, je velmi krátký (a vede úplně jinudy, než byste čekali). Pěkné také je, že charakter jednotlivých ras a jiných pozoruhodností je velmi rozmanitý - najdete tu tvory spojené v jedno velké telepatické společenství i extrémní individuality, podle přesných plánů vyráběné umělé tvory i hříčky náhody. Nikdy nemáte dojem, že by se autoři opakovali a předložili vám "dalšího emzáka".

Celkový dojem je velmi příznivý. Příliš mě nezaujal základní systém, nicméně velmi se mi líbí různé nadstavby - práce s vlivem, dlouhodobé fungování postav, management jejich buňky. Některé sourcebooky by mohly být kratší, a občas trpí klasickým problémem použití výrazu mnohem dříve, než byl vysvětlen. Svět jako takový je velmi inspirativní, a spíš hrozí, že by hráči byli zahlceni informacemi, pokud nebudou jednotlivé záhady vhodně dávkovány, než že by "už nebylo co dělat". Proti jiným hrám s podobným tématem bych jako největší rozdíl bral to, že hra se pokouší život agenta pokrýt celý, i mezi misemi a krizemi, že každá kulka je nebezpečná, že uplatňování vlivu v infiltrovaných organizacích je velmi pravidelným jevem, a také, že často nejhorším nepřítelem jsou jiní lidé, konkurence, spiklenci a zrádci, protože proti nim nemáte výhodu domácí půdy a to je docela poznat.

[Pieta]

Tales from the Floating Vagabond
Ludicrous Adventure in a Universe Whose Natural Laws are Out To Lunch!
(Lee Garvin, Nick Atlas, John Huff, Avalon Hill Game Company, 1991)

Byl kdysi jeden vesmír. Vlastně spíš vesmírek, takové interdimenzionální odkladiště toho, co při vyrábění ostatních vesmírů zbylo. Vzhledem k tomu, že to byla jen taková vesmírná skládka, nikdo se tu moc neobtěžoval s pořádnými fyzikálními zákony, spojováním příčiny a následku a podobnými vymoženostmi. Časem se ovšem na našem kosmosmetisku vyvinul život, začal se množit, vylezl z moří na souš, něco zblajznul a šel se opít. O pár tisíc let později si jeden velmi výstavní exemplář života otevřel bar na jakémsi zapadlém asteroidu (byl levný), a když se mu zdálo, že má málo hostů, nainstaloval místo vstupních dveří univerzální generátor portálů. A tak se v jeho baru každý večer objevuje několik jedinců, kteří vlezli do úplně obyčejných dveří kdesi daleko a vylezli v špelunce postavené na malém asteroidu o několik vesmírů dál. Stát se to vám, budete nejspíš ve slušném šoku, a na šok je nejlepší co? Něčeho se napít. A tak se v baru U létajícího tuláka proplétají osudy zmatených a obvykle více či méně opilých návštěvníků ze všech možných světů.

"Příběhy" jsou hrou plnou cest (nebo aspoň škobrtnutí) v čase i prostoru, podivných ras, ještě podivnějších spolků a především alkoholu. Svět je prostě přímo tvořený s tím, že se tu mají dít věci divné a divnější. Tomu by odpovídal i systém - ačkoliv na první pohled není zas tak výjimečný, už na druhý se objeví řada pozoruhodností. "Selský rozum" a "Cool" nejsou zrovna typické atributy, seznamy dovedností nebývají tradičně plné různých "ubližování lidem", "fakt hnusné ubližování lidem", "rychlopití", "abnormální věda", "úžasný vzhled za všecho okolností", "postřeh na skryté detaily" a "postřeh na naprosto očividné věci". Celý systém se nese v duchu očividné parodie, životy se nazývají "oops points", a všechny možné fyzikální i jiné zákony se tu podvádějí naprosto očividně.

Většina postav tu totiž má jeden nebo dva shticky, neboli možnosti nějak ovlivňovat zákony vesmíru. Třeba Murphyho efekt znamená, že nepřátelům postavy se stane přesně to, co nejméně potřebují; a za každý případ, kdy se to stane nepřátelům, se to někdy stane i jí samotné. Trenčkotový efekt způsobuje, že postava zpod kabátu může vytáhnout i věci, které se tam zaručeně nevejdou. "To by se musel stát zázrak" znamená, že pokud jediné, co postavě pomůže, je něco naprosto neuvěřitelného, stane se to s padesátiprocentní pravděpodobností.

Kniha je plná různých vtípků, lepších či horších, a především plná nesmírně roztomilých a vtipných kresbiček, které ilustrují právě probírané téma. Vlastně bych řekl, že ilustrace můžou aspoň za polovinu vtipnosti celé knihy - což je trochu škoda, protože zrovna ilustrace vám tu vylíčím těžko.

Jak udělat hru, která má být komedií? Řekl bych, že těžko, protože přece jen málokdo z nás je rozený komediant, a těžko hře poručit, že zrovna teď má být vtipná. Autoři Příběhů se rozhodli nikoho do komedie nenutit, jen předhodit svět, ve kterém divné věci jsou úplně normální, a normální věci občas docela nečekané, a nechat hráče, ať si s tím poradí, jak umí. Výsledkem je hra, kterou je naprosto úžasné číst, ale u které vlastně po přečtení vůbec netuším, jaké by bylo ji hrát. Asi víc, než u jiných her i tady platí, že ze všeho nejdůležitější je, s kým hrajete. Kdybych měl Příběhy popsat pěti slovy, řekl bych "Stopařův průvodce, ale opilejší," a ještě by mi jedno zbylo.

[Markus]

The Shab-al-Hiri Roach

Dočetl jsem tuhle zajímavost, o které už mi hodně lidí říkalo, a musím posoudit, že jsem o ní měl zkreslené představy. Dřív jsem myslel, že je to nějaká miniptákovina odehrávající se na plese, ale ukázalo, že je to normální RPG s postavami, osobními motivacemi, atd. Byť je to hra tak na jeden, dva večery.

Věc se má tak - je rok 1919 a na Pembertonské univerzitě začíná podzimní semestr. Hráči si vytvoří postavy profesorů nebo asistentů, každý má jinou náturu a specializaci. Dinamika se zajistí tím, že se na začátku mezi postavami vytvoří spojenectví a nepřátelství. Cílem hry je získat během semestru největší reputaci.

Hra je bez Pána hry a jako taková jeho funkce zčásti nahrazuje systémem. Je předem dáno šest speciálních událostí za semestr - úvodní večírek, důležitý fotbalový zápas, vánoční ples, atakdále. Během každé této události si může každý hráč zarámovat scénu (a jelikož není Pán hry, hráč sám určuje, kde se scéna odehrává a kdo se ji účastní), v níž se pokusí něco provést. Celá hra tedy trvá tolik scén, kolik je hráčů krát 6 (počítá se s tím, že každý hráč bude chtít mít během každé události scénu).

Zezačátku jsem si nedokázal představit, co proboha tam může být za scény, ale pak mi to došlo. Tohle je stará americká univerzita internátního typu, kde jsou lidi spolu celou dobu zavření. Představte si Harryho Pottera a je vám jasné, že na pitomé škole se může odehrát spousta zajímavých věcí.

Každá scéna má vliv na reputaci, což je mimochodem jediná herní statistika.

A teď to nejlepší:
Nějaký profesor našel na Blízkém východě zvláštního švába a přivezl jej na školu. O pár dní později spáchal profesor sebevraždu a šváb utekl. To nikoho příliš nezajímalo, ovšem šváb se mezitím začal množit... A není to jen tak ledajaký šváb, je to psychošváb! Takový psychošváb vám může vlézt to hlavy a pak vás ovládá! Hra může nabývat různých podob, od divoké frašky až po tísnivý lovecraftovský strach z neznámé hrůzy.

V průběhu hry může být hráč ovládnut švábem, nemá cenu rozebírat jak. Taky se ho může s vypětím sil zbavit, ale taky nemá cenu rozebírat jak.

Před každou událostí (je jich šest) si hráč lízne jednu ze čtyřiceti karet. Karty mají dvě strany. Pokud nejste ovládnuti švábem, týká se vás strana Příležitost, která říká, co se vám během této události stane a jaký to má mechanický efekt. Hráč má povinnost tuto příležitost nějak zakomponovat do svých scén v této Události. Například "Chvála" znamená, že někoho veřejně vychválíte a dáte mu bod reputace. Karta "Obdržíte akademickou cenu" vám reputaci přidá. Karta "Řiťolezectví" vám pro jeden konflikt získá podporu jiné postavy, atd.

Druhá strana je zajímavější, jsou na ní příkazy od švába pro ovládnuté postavy (někdy se týkají konkrétní postavy) :>;o) Opět je musíte nějak zakomponovat do svých scén. Pěkné je, že chudák šváb je tisíciletí starý a nerozumí modernímu světu, takže jeho příkazy jsou někdy mnohoznačné, jindy velmi barbarské. Třeba "Naagni-In", zotroč si tuto osobu. Nebo "Lipiš Medu-Du Ga", budeš mít odvahu a pro celou událost se ti zvýší kostky. Nebo "Igiu Ea", otoč se k vycházejícímu slunci a klaň se svému pánu.

Vyhrává ten, kdo má na konci nejvíc reputace a není ovládnut švábem.

Autor v textu hry neustále vybízí hráče k tomu, aby se nebáli přitlačit na pilu. Prý mají vyvražďovat NPCčka, stupňovat napětí a hrůzu.

Celkový dojem - jsem mile překvapen. Čekal jsem nějakou minihříčku, ale vypadá to na solidní hru. Máte postavy, máte vlastní cíle, nepřátele spojence. Účastníte se akademického života a boje o prestiž - už jenom s tímhle by se ta hra dala hrát, ale tady je navíc ještě zpestření v podobě náhodných situací, případně ovládnutí švábem.

Chci si to zahrát a napsat pořádnou recenzi.

[Bifi]

Moje!!!

[Markus]

Jo, jo. Přece ti to nedám, aniž bych si to sám přečetl

[Pieta]

A přiloženej šváb je vyloženě roztomilej!

[Peekay]

Neuveritelna zhoda okolnosti... prave som si dnes rano stiahol free verziu po tom, co som si vypocul, ake chvaly na to spieval Paul Tevis (bolo to v tom istom podcaste ako Don't Rest Your Head, na ktory si brusim zuby).

p.s. Markus zabudol zdoraznit, ze je to GM-less.

p.p.s. Nie, nezabudol... len ja neviem citat (dik, J)

[Jezevec]

Markus zduraznil, ze to je GMless. Z Don´t rest your head jsem byl trochu zklaman, ale ten svab vypada stabne. Citim tam ohromny potencial to pouzit jako larp.

Je ta vase verze (tistena) nejak rozdilna od teto? - http://www.1km1kt.net/rpg/The_Shab-al-Hiri_Roach.php - samozrejme krom bezva plastoveho svaba :o)))

[Pieta]

Tribe 8
(Philippe R. Boulle, Stéphane Brochu, Joshua Mosqueira Asheim, Dream Pod 9, 1998)

Tribe 8 je vize světa po apokalypse, trosky měst a starých technologií, primitivní kmeny a primitivní náboženství, hledači ztracených artefaktů z doby, kdy lidstvo bylo velké... Je to vize světa po apokalypse, která nebyla fyzického, ale spirituálního charakteru. Hranice mezi realitou a sny se prolomila a do našeho světa pronikl nepřítel, který se vymykal našemu chápání a naprosto nás rozdrtil. Zbytky lidstva živořily v táborech, kde vetřelcům sloužili jako otroci, experimenty či hračky, když se lidstvu zjevili poslové Bohyně, vyvedli je z táborů a obrátili stvůry na útěk. Pak se lidé pod vedením sedmi poslů, sedmi Fatim rozdělili do sedmi kmenů, usídlili se na místě zvaném Vimary a, požehnáni milostí Bohyně, založili nové lidstvo.

Jenže ono to není zase tak idylické. Občas někdo zpochybní rozhodnutí některé z Fatim, nebo se jim čímsi znelíbí, či je prostě politicky vyšachován svými protivníky, a je z kmene vykázán. Milost Bohyně je mu odebrána a stane se psancem, aby zbytek života strávil opuštěný vší dobrotou a láskou... A zjistí, že i přes rituální vypovězení cítí, že Bohyně je stále s ním. A tak stále roste počet zavržených, osmého kmene, o kterém některá proroctví tvrdí, že je skutečnou nadějí lidstva.

Tribe 8 je velmi jedinečnou hrou, v mnoha směrech. Prvním z nich je prostředí - jde o svět, kde země snů je všem mnohem blíž, takže sny a znamení jsou běžnou záležitostí, rituály znamenají mnohem víc, než pro nás, prostě o svět mnohem magičtější. Nejde ovšem vůbec o klasickou fantasy - spíš o jemné předivo snů, náznaků a náhod, které se jen občas projevuje skutečně jasně a viditelně. Je výjimkou postava, která nemá vůbec žádnou možnost těžit ze svého kontaktu s mořem snů, stejně jako je výjimkou postava, která by to dokázala tak silně, že by potřebovala rozpočet na zvláštní efekty. Přidejte k tomu to, že celý "svět" hry tvoří ruiny jediného města Vimary, kde mezi troskami polorozpadlých mrakodrapů rostou políčka a pasou se stáda, poslední stojící zeď slouží za základ stánku obchodníka s keramikou a čluny rybářů proplouvají zatopenými ulicemi, a je jasné, že jde o skutečně unikátní prostředí.

Druhým unikátním prvkem je společnost - funguje tu vedle sebe poněkud antiutopická společnost sedmi kmenů pod vládou sedmi poslů, kteří každému kmenu dodávají zvláštní charakter podle své povahy. Najdete tu třeba Agnity, "kmen dětí", kterému vládne doslova rada mladších, Dahlity, obchodníky, podvodníky, průzkumníky a iluzionisty, Terashebany, jejichž celé životy jsou podřízené zvykům a zákonům, nebo Yagánce, zasvěcené smrti a paměti. Kmeny mezi sebou spolupracují, obchodují i soupeří, ovládané touhami svých náčelníků, podivných bytostí zvaných Fatim. Lidé z kmenů se mají dobře, je o ně postaráno, jsou chráneni před útoky stvůr... A teprve když se podíváte podrobně, uvidíte, že považují za samozřejmost, že pravidelně obětují několik svých členů za dobrou úrodu, jako ochranu před nepřízní či z podobných důvodů, a že Fatimy rozhodují doslova o všem - v případě Yagy i o tom, kdo kdy má zemřít. Mimo kmeny se potom vyvrženci a vyvrhelové sdružili do osmého kmene, kde je spojuje společná minulost a společná naděje, ale rozděluje to, že nemají jednotnou vizi, že jsou roztříštění - ale přesto mohou být největší nadějí, kterou lidstvo má, protože jsou ochotní se změnit. Dalším spolkem jsou Keepers, ti, kteří udržují staré vědomosti, hledači starých technologií, vynálezci, opraváři a technofetišisti, jejichž artefakty občas fungují snad ještě lépe, než by vzhledem ke svému stavu měly. Proti nim všem stojí zbytky Z'bri, vetřelců z druhé strany, které kdysi Fatimy porazily a zahnaly pryč, nelidské a nepochopitelné bestie, které si dokáží s emocemi lidí a tvarem světa hrát jako s modelínou, a kterých možná vůbec nezbylo tak málo, jak tvrdí Fatimy...

Prezentace celého settingu je přímo ukázková. Kromě kupy zajímavých textů, od dochovaných útržků starých textů přes povídání u ohně, svaté knihy Fatim či vyprávění pamětníků jsou to především ilustrace, které hru výborně oživují. Celá kniha je totiž ilustrována v jednotném stylu, plná glyphů a znaků, podivně rozbořených a oživených krajin, postav oblečených do směsi starých technologií a primitivních kožešin, zdobených exotickými tetováními a piercingy, a ilustracemi bytostí z druhé strany, u kterých váháte, jestli jde o abstraktní zpodobnění nebo přesné zakreslení toho, jak dotyčné stvoření vypadá... Z téhle knihy ta atmosféra skutečně přímo čiší. Navíc mě hodně potěšilo, že kniha si nehraje na hodné a zlé, každá frakce je něčím úžasná a v nějakém směru má máslo na hlavě, a nikdo není předložen jako záporák nebo hrdina, je ponecháno na hráčích a jejich postavám, jaký vztah si ke komu vytvoří.

Co se systému týče, je tu použitý Silhouette, o kterém řeknu jen stručně - je to lehký, i když realisticky zaměřený systém, ve kterém je velmi pěkně zohledněna podoba světa a různé zvláštní schopnosti jeho obyvatel, takže se k prostředí docela hodí, a má velmi pěkně (respektive spíš ošklivě, realisticky, jednoduše a pochopitelně) řešeny životy postav.

Celkový dojem z Tribe 8: Velmi zajímavé a nové prostředí, hlavně zvláštním prolínáním reality a mystična, krutě realistického postapokalyptického života s podivně snovým vnímáním "nového člověka". Velmi pěkné.

[Jezevec]

Miluju te, Pieto. Presne o tehle hre mi uz pred dobrymi tremi roky povidal jeden z autoru Engela v Essenu, ale ja tupec si nezapamatoval to jmeno.

Ted, kdyz jsi mi protrel zrak jsem si nasel na NK prebal a je to ono. Je to ono. Diky moc.

[Bifi]

Mňa to pred pár rokmi vcelku tiež zaujalo (aj s tou ich kampaňou), ale potom som to vzdal. Na rozdiel od Pietu kupujem hry, aby so ich hral, a nemôžem hrať všetko.

[Jezevec]

Mňa to pred pár rokmi vcelku tiež zaujalo (aj s tou ich kampaňou), ale potom som to vzdal. Na rozdiel od Pietu kupujem hry, aby so ich hral, a nemôžem hrať všetko. :D

Ja uz jsem hrani vzdal a tak si alespon kupuji knizky na cteni. Proto si udelam radost a poctu si. A tohle je na cteni uzasne ;o)

[Fritzs]

Panty Explosion

...a vono to nejni tak špatné, jak by název napovídal, ono je to celkem dobré... ale autor byl zřejmě americký otaku, či nějaká horší varianta japanofila a na přiložených textech je to místy znát...

Tož tedy, hráči hrají japonské středoškolačky... nejméně jedna a nejvíce počet hráčských postav -1 mají parapsychické schopnosti, přičemž čím je těchto méně tím lépe a ideální počet je jedna, která pak funguje trochu jako hlavní hrdinka. Hra je o boji s démonem, CIA, psychošvábem, whatever, a chození na střední školu.

Samotné mechaniky jsou relativně zajímavé, postavy jsou definovfány pomocí 5ti tradičních japonských elementů, které jsou, alespoň dle ména, stejné jako ty řecké tj. země, voda, oheň, vzduch a místu éteru je tam prázdnota, přičemž každý z těchto elementů popisuje určitý způsob jednání jakým je možné dosáhnout nějakého cíle, tj. chce li například hráč někoho znemožnit, pak otevřený útok je "oheň", kdežto pomlouvání za zády je "prázdnota" a je jim při tvorbě postavy přiřazena hodnota 1-5. A nyní k tomu zajímavějšímu, během tvorby postavy je třeba určit každé postavě kamarádku a rivalku (hrůzné to slovo), což je dosti zásadní, jelikož hráč kamarádky má narační pravomoc odvyprávět úspěch dané postavy a rival pro změnu neúspěch, hra zde bohužel nijak neřeší, jak si tyto role navzájem rozdělit, a je to v podstatěš na vzájemné dohodě (žádné orgie stylu "jak si kdo sedne" jako v Polaris, nebo Shab-Al-Hiri Roach se nekonají), nadále zde funguje hlasování o popularitu, přičemž nejpopulárnější studentka háže 12ti stěnými kostkami a ta nejméně populární používá kostky 6ti stěné, vzhledem k tomu, že za úspěchy se považují hody více než 5 je popularita opravdu důležitá.

Příběhově jsou postavy hnány dopředu nejen tím, že je nutné nezkazit písemku a zlikvidovat démona, CIA, psychošvába whatever, ale navíc je nutné si splnit si motivace, které při nesplnění přidají démonovi,CIA, psychošvábovi whatever 2 kostky do jeho poolu démonských kostek (jinak má démon stejné statistiky jako všechny ostatní postavy a funguje v tomto směru podobně jako čaroděj v Mountain Witch, tyto kostky navíc, jsou opravdu kostkami navíc), navíc při každém využití paranormálních schopností fasuje démon do svého poolu dvě kostky, nicméně paranormální schopnosti toto mají vyvážené tím, že jsou poměrně dost mocné. A motivací, ktžeré je možné nesplnit je dost na to, aby měl démon po několika scénách kostek tolik, co Cthulhu zásahových bodů, tedy opravdu hodně.

Velmi pěkně je řešená tvorba scén, která je rozdělena také podle elementů na "zemi" (kde), "vzduch" (kdo je přítomen), "vada" (jaká je nálada dané scény) "oheň" (co se děje) a "prázdnota" (nadpřirozené prvky), přičem na struktuře scény hráči spolupracují tak, že každý specifikuje jednu věc, přičemž GM má právo veta (hra ovšem nijak neřeší, kdo specifikuje co, nejspíš to má fungovat stylem, kdo dřív přinde ten dřív mele)

Dále je hra vybavena nějakými plky o japonsku, nicméně nejedná se o nic, co by se nedalo najít na wikipedii, ilustrace jsou velmi zdařilé, ač bych ocenil i nějaký jiný výjev, než jen samé japonské středoškolačky, kupodivu na obálku je z nějakého důvodu použita ilustrace nejméně zdařiřilá. celkový dojem ovšem lehce kazí některé doprovodné komentáře, které jsou příliš cítit otakizmem a nezřízenou japanofilií, nicméně není jich nijak mnoho.

Celkový dojem je ovšem víceméně pozitivní...

[Pieta]

Ja uz jsem hrani vzdal a tak si alespon kupuji knizky na cteni. Proto si udelam radost a poctu si. A tohle je na cteni uzasne ;o)

Můj člověk! Můj člověk! Můj člověk!
(-: