Příběh Mwangův
Scéna 1.
(sblížení s Jane)
Loď se začala probouzet do dalšího hladového rána. Mwango jako vždy byl mezi prvními cestujícími, kteří ráno vylezli z temného podpalubí na slunce. Stál na přídi a pozoroval námořníky, jak natahují ráhna.
Koutkem oka najednou zahlédnul ženu, očividně jednu z aristokratických pasažérů. Vyšla z podpalubí a laškovně si točila paraplíčkem. Mwango zaostřil a ne… nešálil ho zrak, byla to Jane. Navíc sama, bez manžela, a to byla Mwangova šance.
Vykročil k ní…
(Mwango má Méně než člověk: Nikdo mu nemůže rozumět, leda že by ho Mwango před rozhovorem nakrmil.)
„Á, to jste vy,“ otočila se Jane na černou horu svalů, která ji najednou zastínila výhled. Očividně se trochu bála. „Co pro vás můžu trochu udělat?“
(bonus za Intimitu)
(hod – úspěch)
Mwango natáhnul ruce k Jane. Držel v nich uzenou rybu.
„Pro mě?“ zeptala se. „Ne, děkuji, ale to nemůžu přijmout. Ještě byste z toho měl problémy.“
Mwango jenom mlčky zakroutil hlavou a znova ženě nabídnul rybu. Ta zaváhala… bylo těžké odmítnout jídlo. Na lodi se každé sousto navíc vyvažovalo pomalu stříbrem. Nakonec však rybu přijala a rychle ji schovala pod zástěru.
„Děkuji vám,“ řekla Mwangovi a raději odešla, aby ji nikdo neviděl.
Mwango opět jen mlčky kývnul, tentokrát s úsměvem na tváři.
(bodík Lásky pro Mwanga)
Když jsme házeli, říkali jsme si: „úspěch = Mwango může mluvit; neúspěch = Mwango mluvit nemůže.“ Ačkoliv padnul úspěch, nakonec jsme scénu stejně odehráli mlčky. A jsem za to rád – vyznělo to jemněji a zajímavěji, než kdyby Jane na místě zhltla rybu a Mwango jí popřál: „dobrou chuť“ 
Mimochodem, hrát němou postavu je vždycky výzva, protože nemůžete spoléhat na slova, a místo toho musíte vše vyjádřit gesty, mimikou a – především – barvitými popisy. Sosáček se svého úkolu zhostil bravurně. Mwango nebyl zahrán jako mlčící hromada kamene, naopak Sosáček se se svou rolí statečně porval a mluvil rukama, nohama, co to šlo.
Tohle je první a poslední scéna s Jane. Mwango se nakonec rozhodl získávat bodíky Lásky u jiných Známostí, a tak se Jane po zbytek hry odsunula do pozadí. Do hry vstoupila až těsně před koncem díky Marii Anně (Jasonova kamarádka), protože je to její maminka.
Scéna 2.
(příkaz od Pána)
Když Mwango vešel do pastorovy kajuty, William zrovna snídal. Seděl rozvalený za stolem a pochutnával si na chlebu, sušeném mase a nějakém tom víně. Ruce přešlé křivicí mu však moc dobře nesloužily, a tak kolem sebe neustále trousil drobky a cmrndal víno po zemi.
„Vida, Mwango…“ zaskřehotal pastor. „Jdeš jako na zavolanou. Něco bych od tebe potřeboval.“
Mwango kývnul. Byl připraven splnit jakékoliv pastorovo přání. Koneckonců, nebýt pastora, tak teď dřepí v podpalubí v okovech.
„Potřeboval bych… abys mi podal támhleten kousek masa. Je moc daleko a já na něj nedosáhnu,“ nakázal pastor s plnou pusou. Mwango mu maso poslušně podal a taktně mu je vložil do úst. (*)
„Znáš pana Conerryho?“ zeptal se potom William. Mwango přitakal – kdo by neznal Conneryho. Byl to snad nejtlustší člověk na lodi, ačkoliv poslední týdny mu přeci jen ubraly na váze. Býval tlustší.
„Je to tlusté prase,“ řekl pastor a urval si další kus chleba. „Pořád by jenom jedl,“ dodal a zakousnul se do masa. „Sežere toho za tři lidi,“ pokračoval a loknul si vína.
A potom, s gurmánským úšklebkem, to pastor uzavřel slovy: „Mwango… příteli… běž a zajisti, aby se pan Connery už nikdy nemohl najíst. Nikdy!“
„Rozumím, otče,“ zaburácel hlubokým hlasem Mwango a vyšel z kajuty.
(*) Pán samozřejmě o svých služebnících ví vše. Tady se nechal dobrovolně nakrmit, aby Mwangovi umožnil mluvit. Neměl důvod mu nedůvěřovat. A hlavně já jsem chtěl Sosáčkovi dát šanci mluvit, kdyby se rozhodl vzdorovat. No… nevzdoroval, tak jsme to ani moc nevyužili.
Scéna 3.
(násilí)
Tlusťoch Connery byl zrovna ve své kajutě a radostně si pobrukoval. Před chvíli se probudil do krásného rána a navíc se zrovna dozvěděl, že pastor večer pořádá nějakou slavnostní večeři, na kterou pozval i jeho. Už se těšil na večer a přemýšlel nad tím, kolik se asi bude podávat chodů.
Zvesela sáhnul po hřebeni… když tu najednou se rozletěly dveře jeho kajuty a dovnitř vtrhla ohromná černá kopa masa a svalů. Zděšeně vykvíknul a mrštil hřebenem.
Mwangovi zásah hřebenem v ničem nezabránil. Díval se na zděšeného tlouštíka, který se pomalu odtahoval dál a dál od něj. Přesněji – díval se na jeho ústa. Byl připraven zabránit mu v dalším přijímání potravin – tím nejsnadnějším způsobem. Konkrétně mu chtěl vytlouct zuby a zlámat čelist tupým koncem oštěpu.
(hod – remíza!!)
Najednou se za Mwangovými zády ozvalo: „Pane Connery, děje se něco? Slyšela jsem hluk a…“
Mwango se prudce otočil. V otevřených dveřích stála nějaká postarší žena a kulila na něj oči. S tím nepočítal. Ne teď, ne tady! Nepotřebuje svědky! A proč to u všech duchů musí být zrovna žena? Mwango neměl cizí ženy rád, bál se jich… (*)
… a tak ženu odstrčil a utekl pryč. Však se může vrátit později.
(nic se nestalo)
(*) Viz Mwangovo méně než člověk.
Když v MLwM skončí hod remízou, nehází se znovu. Znamená to, že scéna byla něčím přerušena. Že se stalo něco, co služebníka vyruší a zcela zabrání scéně v pokračování. Tentokrát jsme – možná trochu nezajímavě – zvolili vyrušení další postavou.
Jedna důležitá poznámka – když postava dostane úkol od Pána, musí provést aspoň jeden hod ve snaze úkol splnit. Mwango právě ten hod provedl. To znamená, že od této chvíle už úkol plnit nemusí. Je samozřejmě jen na něm, jak si to přebere.
Scéna 4.
(sblížení se sirotkem)
Mwango se potřeboval uklidnit, a tak vyhledal jedinou spřízněnou duši, kterou na lodi měl – němého Kluka (neměl jiné jméno). Ani on, ani Kluk si na lodi nemohl s nikým popovídat… a proto k němu Mwango tolik tíhnul. Cestou se ještě stavil v kuchyni a uždíbnul tak něco malého k jídlu. Nikdo z kuchařů černošskému válečníkovi nebránil. Báli se ho.
Kluka našel nedlouho poté na palubě, jak si hraje poblíž jednoho ze záchranných člunů. Zamával na něj, usmál se a hodil mu jablko.
(hod – úspěch)
Kluk jablko chytit a na oplátku se na Mwanga usmál. Černochovi to zvedlo sebevědomí, a tak přistoupil blíž a pohladil Kluka po vlasech…
…nic se nestalo…
Oddechl si a s úsměvem pozoroval, jak se jeho nový kamarád s gustem cpe ovocem. Kdyby chtěl, mohl by mu něco říct. Ale vlastně ani nevěděl, co by měl říkat. A tak se jenom usmíval.
(+1 bod Lásky)
První setkání s Klukem… a Mwango si ho hned získává jako kamaráda. Žádný jiný komentář mě nenapadá, jedeme dál.
Scéna 5.
(násilí)
Mwango se skrýval pod jedněmi schody vedoucími po podpalubí – byly to pouze příčky zapuštěné do stěn, takže i zespodu (=zezadu) schodů se dalo krásně vykukovat ven. Skrýval se, protože měl ještě nevyřízené účty. Po ruce měl připravené své kopí. Skrýval se takhle už asi půl hodinu a za tu dobu po schodech už přešlo několik lidí. Pořád však ne ten, na koho Mwango čekal.
A najednou to uslyšel – známé pobrukování. Conneryho pobrukování. Tlouštík se vracel z paluby do své kajuty a očividně už se netrápil tím, co se přihodilo dopoledne. Ale toho bude litovat.
Mwango zvednul své kopí a připravil se, aby ho každou chvílí mohl prostrčit skrz schody.
(hod – úspěch!)
Když nic netušící Connery došlápnul na patřičný schod, Mwango ani na chvilku nezaváhal, prostrčil kopí škvírou mezi schody a podrazil mu nohy. Connery se zapotácel… Byly to příkré schody, div že se jim nemohlo říkat žebřík. Connery se po nich neskutálel, ale doslova z nich sletěl, hlavou napřed.
Nějaký neopatrný námořník nechal dole pod schody jenom tak povaloval lodní hák. Nikdo si ho až doteď nevšímal…
Ozval se tupý náraz, provázený nepříjemným zapraskáním. Connery musel dopadnou obličejem přímo na hák.
Mwango už nekontroloval, tak dopadnul. Nenápadně se kradl pryč.
(Velmi zasloužený 1 bod sebenenávisti)
Connery se nezabil,“ pouze“ si natrhnul tvář a vymlátil si všechny přední zuby.
Mimochodem, Mwango už úkol s Connerym plnit nemusel, protože se o to už jednou pokusil. Tady se ale dobrovolně rozhodl, že to ještě jednou zkusí… a tentokrát se povedlo. Zajistil si tím, že pastor na něj aspoň nebude naštvaný.
A ještě jedna věc – když Sosáček sám popisoval, jak Conneryho ústa dopadají na lodní hák, přejel mi mráz po zádech. To bych nechtěl zažít.
Scéna 6.
(Příkaz od Pána)
V podvečer se Mwango rozhodl znovu navštívit pastora a alespoň se pochlubit svým úspěchem. Zrovna zapadalo slunce a urozenější cestující se scházeli v lodní jídelně na slavnostní večeři pořádanou pastorem kdo ví u jaké příležitosti.
Mwango věděl, že pastor na večeři nebude. Nikdy totiž nevycházel mezi lidi – těm se ošklivil jeho znetvořený vzhled, způsobený prodělanou chorobou. Takže pastor by měl být ve své kajutě.
Byl tam.
Tady děj trochu popoženeme – pastor Mwanga nepřímo chválil za to, jak odvedl dobrou práci. Ale vždy jen nepřímo, o celé události mluvil vždy jako o nešťastné náhodě a několikrát vyjádřil své naděje, že se snad Connerymu nic vážného nestalo.
Mwango dostal od pastora nový úkol. Mwango opět nevzdoroval. Ten nový není důležitý, protože kvůli následujícímu vývoji událostí se na něj vůbec nedostalo…
Scéna 7.
(sblížení)
Mwango vyšel ven z pastorovy kajuty – a rychle za sebou zabouchnul dveře. Před kajutou totiž postávalo pět dětí, které se ho hned začaly ptát, jestli je otec William doma a jestli můžou za ním.
Mwango nevěděl, kde se tu ta děcka vzala, a radši nechtěl vědět, proč jdou za pastorem. Zajímala ho jen jedna jediná věc – mezi třemi chlapci a dvěma děvčaty totiž postával němý Kluk, který se teď na Mwanga usmíval a mával mu.
Mwango si moc dobře pamatoval, co se děje s lidmi, kteří vejdou do pastorovi kajuty… vrací se ven s prázdnými výrazy, jako kdyby z nich někdo vysál duši. Představa, že ten samý osud by potkal Kluka, jeho jediného kamaráda…
Musel tomu nějak zabránit! Jenže jak?
Jasně! Pokusí se Kluka odlákat stranou. Jenom ho nějak zaujmout…
Mwangovi padl pohled na jeho kopí. Usmál se na Kluka, začal kopím legračně třást a potom mu ho nabídnul, aby si ho půlčil na hraní. Kluk se na Mwanga ale jen nechápavě podíval, očividně nevěděl, co Mwango s tím kopím sleduje. Ostatní děti už začínaly brebentit, protože Mwango stál ve dveřích a nechtěl je pustit dovnitř.
(hod na sblížení – úspěch!)
Byl stále a stále zoufalejší. Nakonec si vzpomněl, že u sebe nosí svůj kmenový bubínek. Odepnul si ho od opasku a začal na něj hrát. Děcka se rozesmála, ale Kluk očividně nepochopil, že má odejít pryč. Mwango mu začal podstrkovat bubínek, ale Kluk si ho odmítal vzít. Místo toho se smál a naznačoval Mwangovi, ať hraje dál.
Mwango nevěděl, kam dál.
Tohle byla snad nejrozporuplnější scéna v celé hře. Zkrátka jsme nevěděli, jak ji máme vyřešit. Vzpomeňte si na jedno z úvodních pravidel: „Služebník nemůže nic řešit po dobrém, musí vždy po zlém.“ S tímto pravidlem jsme se právě dostali do sporu. Největší problém je, že ono to opravdu nejde řešit po dobrém – neexistují na to vhodná pravidla.
Vypadalo to asi takhle: ujal jsem se slova a otevřel jsem scénu s tím, že Mwango za dveřmi potkal pět dětí. Bylo mi jasné, že Mwango nedopustí, aby kluk vešel do kajuty, a byl jsem zvědavý, jak celou situaci vyřeší.
Sosáčkovi jsem navrhnul, že může ohlásit scénu (Násilí) a Kluka násilím odtáhnout někam pryč. Sosáček se zamyslel… a po chvíli oznámil, že následující scéna bude (Sblížení). Kývnul jsem a scénu jsme začali hrát.
Sosáček se začal doopravdy sbližovat s klukem – nabízel mu kopí na hraní, potom mu nabízel bubínek. Když jsem se ale zeptal, čeho tím chce dosáhnout, odpověděl: „chci ho odlákat pryč.“ A bylo vymalováno…
Ano, mohli jsme v tuhle chvíli hodit na Sblížení a kdyby Mwango uspěl, odlákal by Kluka pryč. Ale to by bylo dobré řešení. Kouzlo celé hry spočívá v tom, že žádné dobré řešení neexistuje. Kdybych ho v tuto chvíli povolil, vedlo by to k jednomu – hráči by přestali řešit úkoly pomocí scén (Násilí / Zlotřilost) a začali by je řešit pomocí scén (Sblížení). A to zkrátka nejde, protože tím by se narušila dynamika celé hry.
Nakonec jsme to vyřešili asi takhle – Sosáček uspěl ve Sblížení, a tím se mu povedlo opět si trochu spřátelit Kluka (ten byl pobaven jeho výstupem). Ale hold se mu ho nepovedlo odlákat po dobrém. Sosáčkovi jsem to všechno vysvětlit a slíbil jsem mu, že v příští scéně ještě dostane možnost, jak Kluka odlákat po zlém.
Tímto vás všechny předem varuju – kdybyste se rozhodli hrát MLwM, ujistěte se před hrou, že všichni hráči jsou si vědomi toho, že ve hře neexistují dobrá řešení problémů. Všechny konflikty se musí řešit po zlém. Pokud na to neupozorníte před hrou (já jsem to neřekl, bo jsem to bral jako samozřejmost), riskujete podobnou scénu, kdy nebudete vědět, jak z ní ven.
Na řešení problémů jsou scény (Násilí / Zlotřilost). Pomocí scén (Sblížení) nelze řešit problémy – pomocí nich se lze pouze sbližovat se Známostmi.
Scéna 8.
(násilí)
V tu chvíli se odkudsi ozvalo:„Uhněte! Z cesty, parchanti!“ Mwango se otočil po hlase. Byl to James, další z pastorových služebníků, který se zrovna prodíral po schodech k pastorově kajutě a rozhrnoval děti. „Huš, holoto!“
A jako na potvoru se v tu chvíli rozlétly dveře a z nich vyšel sám pastor William. „Co je to tady za hluk?“ zapištěl. Podíval se na děti, podíval se na Mwanga stojícího ve dveřích a podíval se na přicházejícího Jamese.
„Mwango, ty máš snad nějakou práci, že?“ odbyl pastor Mwanga a naznačil mu gestem, ať si pospíší. Potom kývnul na Jamese a na děti: „A vy všichni pojďte se mnou dovnitř.“
James se v tu chvíli už prodral záplavou dětí a spolu s pastorem vkročil do dveří. Pětice dětí se hrnula za nimi. Když se pastor s Jamesem otočili zády, nadešla Mwangova chvíle. Teď, nebo nikdy.
(hod – úspěch!)
Čapnul Kluka, zvednul ho do náručí a dal se s ním na útěk. Raději nepřemýšlel nad tím, co se stane, až pastor zjistí, že jedno dítě schází. Prostě běžel.
Kluk se však polekal náhlé změny v černochově chování a začal se zmítat. Chtěl křičet, a tak mu Mwango jednou rukou zacpal pusu. A běžel…
Kluk začal kousat. Pak začal škrábat. Kopal a vrtěl se, jen aby unikl svému únosci. Ale Mwango běžel…
Když pak seběhl do podpalubí, položil kluka na zem a chystal se mu všechno vysvětlit. Jenže toho to nezajímalo, vyprostil se z Mwangova sevření a během pár vteřin zmizel kdesi v útrobách lodi.
Mwango ho nechytal.
(1 bod sebenenávisti pro Mwanga)
Takhle se to má řešit! To je hned lepší.
Mimochodem… byl jsem moc měkký. Ve skutečnosti hod dopadl remízou, což znamená, že Mwangovi by se únos neměl povést, ale že by scéna byla přerušena. Ať jsem se však snažil sebevíc, nedokázal jsem vymyslet, čím přerušit scénu, ve které bylo přítomno pět dětí, dvě postavy a samotný Pán. Nakonec jsem rezignoval a daroval jsem Sosáčkovi úspěch.
Přerušení bylo to jediné, s čím jsem nepočítal. Byl jsem připraven i na variantu, kdy by Sosáček neuspěl – kluk by prostě vešel dovnitř a Mwango už by ho neměl jak zachránit.
Varianta přerušení mě vážně zaskočila, a dokonce mě ani nenapadlo, jak by se tato scéna dala přerušit. Co vy? Napadá vás, jak byste to řešili? Jak by podle vás mělo vypadat přerušení této scény? Podělte se o svůj názor v komentářích k zápisu – budu za něj moc rád.
A tím také končí první herní den u Mwanga. Mwango, celý zdrcený z toho, jak právě vystrašil svého jediného kamaráda, se šel uložit ke spánku. V noci ho určitě trápily noční můry…
Příběh Garryho
Scéna 1.
(Příkaz od Pána)
Jako každého rána i to první, co Garry udělal, bylo, že se pomodlil a poté vyrazil za pastorem Williamem. A jako vždy, i dnes ho zastihl těsně před snídaní. Pastor právě vstával z postele a chystal se dát si něco k snědku. Již začal svým křaplavým hlasem vítat Garryho, ale ten mu vskočil do řeči.
„Dobré ráno, otče, jak jste se vyspal? To máme ale dnes krásné ráno, že? Pojďte, pomůžu vám ke stolu.“ Garry doslova zářil ochotou. Ujal se pastora a pomohl mu dobelhat se ke stolu. Sotva ho usadil, smetl ze stolu drobečky a rozhlédl se. „Copak to tu máte ke snídani? Suchý chléb a vodu? Takové jídlo pro lúzu? Určitě byste si dal něco jiného...“
Bylo vidět, že tohle je hudba pro pastorovo ucho. Oči se mu jenom rozzářily.
„... třeba slaninu, ne? Co byste řekl na slaninu? Slanina je pro posádku zbytečná, takového jídla je pro lúzu škoda. Ale pro vás by to bylo velmi vhodné jídlo.“
Pastor nemusel dlouho přemýšlet. Odkašlal si a poručil Garrymu: „Dobrá, Garry, chlapče... Běž a přines mi pořádnou flákotu slaniny. Je mi jedno odkud ji vezmeš.“
Garry se usmál. „Jistě, otče. S radostí, otče. Hned vám ji donesu.“ Úslužně se uklonil a vycouval z kajuty.
„Hochu?“ zavolal za ním pastor, ještě než se zavřely dveře. „Nezapomeň, že nikdo nesmí vědět, že jsi tu slaninu vzal právě ty.“
Tohle bylo i pro mě obrovské překvapení. Měl jsem v rukávu nějaký úkol, který bych Garrymu dal, ale vůbec se na něj nedostalo. Vlasák se ponořil do své role poníženého služebníka, lísal se k Pánovi, usluhoval mu a podlézal mu... až si nakonec sám navrhnul úkol. To byl pro mě šok.
Tohle bylo poprvé, kdy se mi u hraní MLwM stalo, že postava sama si nabízela úkoly. Nu ale proč ne? Neměl jsem důvod odmítnou, byla to teprve první scéna a hra se teprv rozjížděla. Kdyby to bylo později ve hře, rozhodně bych postavu nenechal volit si vlastní úkoly... místo toho bych jí dal nějaký můj úkol, a to takový, který by se jí rozhodně nelíbil.
Mezi scénami
Mezi scénami oslovil Garryho James – Quasitova postava – a poprosil ho o pomoc. Měli jsme speciální pravidlo, že žádosti o pomoc nebudeme hrát jako plnohodnotnou scénu, ale odehrajeme je narychlo, jaksi mimo pořadí scén.
Takže mezi scénami oslovil James Garryho s prosbou: Navštívit Grétu, což byla Jamesova platonická láska, bohužel zamilovaná do jiného muže. Garry byl požádán, aby před Grétou pomluvil jejího milého a naopak vychválil Jamese.
2. scéna
(zlotřilost)
Garry měl namířeno do podpalubí, do skladu potravin. V hlavě ale přemítal to, o co ho James poprosil. Má se pokusit promluvit ke Grétě? A nebo snad nemá? I kdyby se o to pokusil, stejně by nevěděl, co jí má říct. James mu šuškal něco jako: „dohlédni na to, ať se přijde podívat na palubu.“ Ale proč, proboha?
Takže jít pro slaninu, nebo jít za Grétou? Když pomůžu já jemu, třeba někdy pomůže on mně, napadlo ho, a tím bylo dáno. Půjde za Grétou.
Byla u sebe v kajutě, klečela před postelí s růžencem v ruce a modlila se. Garry najednou nevěděl, co má říct. Chvíli nejistě přešlapoval a pak vykoktal... „Ten Thomas, kterého máte ráda, je to hříšník a neznaboh“.
„No dovolte, pane? Thomas je zbožný a slušný muž!“
(Garry má přece Méně než člověk: „Nikdo mu nevěří, pouze hříšnici ano.“ A Gréta, jako čistá a zbožná žena, mu nevěří ani slůvko.)
Garry zmateně blábolil cosi o hřešení, o holdování karbanu, dokonce přihodil k dobru i historku o kradení potravin (tomu rozuměl), ale Gréta tvrdohlavě nevěřila. Nakonec si vzpomněl na Jamesovu tradu a zkusil po zlém: „Okamžitě se mnou půjdete na palubu! Tam uvidíte!“
Na palubě se cosi dělo. Všude postávaly hloučky lidí a panovalo pozdvižení. To bude ono, pomyslel si Garry...
(hod – remíza)
Jenže co má dělat? Kde je ten milenec, jehož má pomluvit? Garry najednou neví, co má v tom davu lidí dělat. Zmatkuje, nenachází slova... a nakonec ani nezabrání Grétě, která se od něj odtrhne a jde si přečíst vyhlášku, jíž zrovna někdo přibyl na hlaní stěžeň. Zmatkující Garry se ji ani nesnaží zastavit...
(při neúspěšné zlotřilosti se žádné body nepřičítají)
Nechal jsem tu ukázku špatně odehraného výsledku, ať víte, jak to nedělat. V tomto případě je to moje chyba. Po neúspěšném hodu by se mělo odehrát, jak Garry něco zvoral, jak díky své nešikovnosti neuspěl. Místo toho jsem – zcela mylně – popsal Vlasákovi, jak byla Gréta odlákána něčím jiným a že mu přestala věnovat pozornost.
Základní pravidlo – když postava neuspěje, vždycky si za to může sama. Vypravěč by měl společně s hráčem odvyprávět, jak to totálně pokonila. Nikdy nedopusťte, aby za neúspěch mohly vedlejší okolnosti. Vždy za to může postava! (vnější okolnosti se projeví až při přerušení).
Mimochodem, kdyby byl Garry býval uspěl, pomohl by tím Jamesovi a ten by si ve své příští scéně připočítal bonus k hodu. Vzhledem k tomu, že Garry neuspěl, James žádný bonus nedostal. Další podrobnosti o životním osudu Gréty se dozvíte v Příběhu Jamesově.
3. scéna
(zlotřilost)
Otřesen neúspěchem odchází Garry dělat to, co mu jde dobře – krást. Je to pro něj skoro rutinní záležitost, a tak se dnes, stejně jako mnohokrát předtím, pokradmu vydal do zásobovacícho prostoru. Díky tomu mumraji na palubě tam určitě nikdo nebude.
Omyl. Někdo tam byl.
Když Garry sebejistě a bez opatrnosti otevřel dveře od zásobovacích prostor, spatřil, jak na jedné zaprášené bedně sedí starý muž. Ten vzhlédnul, nakabonil obočí a usmál se: „Garry!“
„Ehm... pane Stephene? Co tu děláte?“
(Stephen je Garryho Známost. Sledujte, jak se k němu Garry bude chovat.)
Garry, zaskočen setkáním se starým kmetem, rychle hledá vhodná slova. V rozhovoru se dozvídá, že Stephen byl pověřen hlídáním zásob. Poslední dobou totiž „někdo“ kradl v podpalubí, a tak se teď musí držet stráž a hlídat každičké sousto zásob.
„A proč ty si vlastně přišel, Garry?“ zeptal se Stephen nedůvěřivě.
(hod – úspěch!)
„No, já, tedy...“ Přece nemůžu říct, že jsem přišel ukrást slaninu, pomyslel si Garry. „Víte... já jsem přišel, abych to... abych udělal inventuru!“
„Tak inventuru, říkáš?“ Nevěřil mu. Určitě ne – Garrymu nikdo jen tak neuvěří. A rozhodně ne takovouhle pitomosti
(Méně než člověk, vzpomínáte?).
„Přesně tak, strýčku, inventuru.“ Garry se snažil nedát najevo nervozitu. Nešlo mu to.
K jeho obrovskému překvapení se Stephen zvedl, opřel se o svou hůlku a vykočil ke dveřím. „No... tak já počkám za dveřma, co říkáš? Aby sis mohl v klidu provést tu svojí inventůru.“
Kmet se ostentativně odploužil a přitom na Garryho mkrnul očkem. To mrknutí říkalo vše: Je mi jasný, že chceš něco štípnout. Ale jsi mi sympatický, synku, tak přimhouřím očko. Dobrou chuť.
Garry se mu snažil nedívat do očí.
(bod Sebenenávisti pro Garryho! Stephen z toho určitě bude mít pěkné potíže)
Na tuhle scénu jsem pyšný. Dlouho jsem přemýšlel, jak ozvláštnit Garryho scénu. Ukrást slaninu – to neznělo moc dramaticky. Prostě přijde do skladu a ukradne jí... taková scéna by pomalu ani nestála za zahrání.
A potom mě to trklo!
Zkusil jsem, co se stane, když Garry potká Stephena, člověka, na kterém mu záleží. Ze zcela primitivního úkolu se tak stalo pěkné dilema – ukrást slaninu a dostat tím Stephena do maléru? A nebo nechat šlaninu slaninou, čímž by sice Stephen byl v bezpečí, ale zase by se naštval pastor, jemuž Garry tu slaninu slíbil.
Narativismus v praxi, vážení 
4. scéna
(Příkaz od Pána)
Cestou zpět, nesa ve dlaních čerstvě ukradenou slaninu, přemýšlel Garry ostošest. Přemýšlel a modlil se k Bohu i ke všem svatým, aby se Stephen nedostal do maléru.
Zaklepal, vstoupil do pastorovy kajuty a hned mu úslužně podal slaninu. Pastor neváhal, odhodil suchý chleba, který zrovna držel, a hned místo něj začal žvýkat slaninu. Žvýkal, degustoval, kousal, na podlahu dopadaly kousky slaniny i stékající sliny. A celou tu dobu Garry mlčky stál a doufal...
„Garry?“ zahuhlal po chvíli pastor s plnou pusou. Garry nervózně potvrdil svou přítomnost.“
„Synu, donesla se ke mně hrůzná novina,“ začal pastor mezi sousty. Pusa se mu leskla mastnotou. „Někdo dnes ráno ukradl ze skladu slaninu.“
Další sousto. Mlaskání. Garry polknul.
„Kdo měl hlídat sklad?“
„S – s – starý Stephen, otče. Ale...“
„Takže starý Stephen dopustil, aby mu kdosi vyfouknul zásoby, ano?“ Pastor si ukousnul další sousto slaniny. Nebo spíš urval.
„Ano, otče. Ne, otče! Vždyť víte, že...“
„Ta slanina byla určena pro posádku! Jak to mohl dopustit! Teď budou muset námořníci jíst suchý chléb!“ Otec William začal zničehonic křičet. Chrlil se zebe slova nehledě na to, že měl plná ústa. Prskal přitom.
Garry začínal být zoufalý. Musel rychle vymyslet nějakou výmluvu. A napadla ho jediná: „Otče, Stephen nehlídal sklad, protože byl na palubě kvůli té vyhlášce! Vždyť víte, té, kterou ráno vyvěsili na stěžeň. Zachoval se jako každý správný cestující a šel ji neprodleně přečíst.“
Pastor na chvíli přestal žvýkat. „Aha,“ polknul. „Svévolně opustil místo, které měl hlídat.“
Garry odhodil veškeré zábrany. Popadnul Williama za jeho stařecká ramena a začal s ním cloumat: „Ne! Poslouchejte mě! Stephen za nic...“
„Takovéhle pochybení zasluhuje exemplární potrestání,“ mlel pastor mezi sousty pořád tu svou.
„Ne, otče! Prosím! Netrestejte Stephena. Za to všechno můžu já!“ Garrymu se po tvářích koulely slzy.
(hod! Garry dostává bonusovou kostku za zoufalství... a přesto neuspěje!)
„Exemplární potrestání,“ zopakoval pastor ještě jednou. Garry se nezmohl na odpověď, pouze plakal.
„Garry, synu, přiveď toho hříšníka do mé kajuty. A buď na něj slušný.“
Na pastorově tváři hrál zasněný výraz.
Jedna z nejsilnějších scén, možná dokonce nejsilnější v celém příběhu.
Přišel vám doteďka pastor spíše k smíchu? A co v téhle scéně, už vám z něj začal běhat mráz po zádech? Představte si toho vetchého, pokřiveného muže, kterak se belhá po kajutě a žvýká slaninu. Vidíte ten slizký výraz ve tváři? Mastné rty, nenasytné hltání, hlasité mlaskání, kanoucí sliny?
V téhle scéně jsem si užil. V kůži pána jsem obcházel dokola po místnosti, předstíraje křivici, žvýkaje imaginární slaninu, mluvě jakoby s plnou pusou. Imaginární slaninu jsem doslova trhal zuby. A co Vlasák? Měli jste vidět, jak se měnil výraz na jeho tváři, když mu postupně docházelo, co se bude dít dál
Vidíš, vidíš, Garry. Starý Stephen tě dobromyslně nechá vzít si něco malého ze skladu a ty se mu takhle odvděčíš?
Když vás popadne dramatická myšlenka, nesmíte jí pustit. Musíte z ní vyždímat vše, co v ní je.
Mezi scénami
Garry má za úkol přivést Stephena. Ví, že se tomu nemůže vyhnout a bojí se sám sebe a toho, čeho by byl schopen. Proto rychle běží navštívit Jamese a žádá, aby mu oplatil onu laskavost. Prosí Jamese: „Pomoz mi ochránit Stephena přede mnou samotným.“ Pak odchází a nechává nechápajícího Jamese za sebou.
5. scéna
(sblížení se Stephenem)
Musím pastorovi přivést Stephena! Ne, to přeci nemůžu! Ale pastor si to přeje. Stephen nic neprovedl! Kdo jsi, abys zpochybňoval jeho přání? Stephen je můj přítel! Pastorovi vděčíš za všechno. Vždyť on mu ublíží! Nebýt pastora, dodnes vězíš v okovech.
Na Garryho toho bylo příliš.
Dobrá, Garry, řekl sám sobě. Vlítneš tam, popadneš Stephena, nebudeš říkat ani slovo, nebudeš přemýšlet. Přivedeš ho k pastorovi a zapomeneš.
Stephen dosud seděl ve skladu.
Garry zaťal zuby, rozrazil dveře, přistoupil ke kmetovi, nadechl se... a začal brečet.
Všechno to pustil ven. V slzách u starcových nohou povědět každý detail. Jak se nabídnul, že ukradne slaninu. Jak pastor souhlasil. Jak Garry nedokázal pastorovi nic rozmluvit a jak teď má jít a potrestat chudáka Stephena... všechno to šlo ven.
(hod. Garry dostává tučnou bonusovou kostku za upřímnost – úspěch)
Starý muž zvednul ruku... a váhavě pohladil plačícího Garryho po vlasech. „Dobrá, chlapče, děkuju, žes mi to všechno pověděl.“
Garry se na něj podíval uslzenýma očima. „Opravdu se na mě nezlobíte?“
„Nezlobím,“ řekl Stephen. „Ale teď pojď, půjdeme spolu za pastorem Williamem. A ty mu vysvětlíš, jak to všechno bylo doopravdy.“
„NE! Nechoďte za pastorem!!!“
„Ale jdi ty. Jak jinak bys mu chtěl vysvětlit pravdu?“ usmál se Stephen dobrácky a vykročil pryč. Vstříc pastorově kajutě.
(úspěch = 1 bod lásky)
Kuj železo, dokud je žhavé.
Vlasák využil svého práva zvolit si scénu a rozhodnul se, že se zatím nepokusí splnit Pánův úkol. Místo toho si řekl, že úkol o jednu scénu oddálí a pokusí se zatím sblížit se Stephenem.
Nu dobrá, Vlasák uspěl ve sblížení. Bod lásky dostal, Stephen ocenil jeho upřímnost. Ale to ještě neznamená, že si tím získá nějakou výhodu. Kdepak. Za to, že se pokusil varovat Stephena (kterého musí přivést) si spíš zaslouží, aby si to ještě zhoršil.
6. scéna
(násilí)
Stephen odhodlaně dusal podpalubím. Garry tušil, že by ho měl zastavit, ale nedokázal se k tomu přimět. „Stephen jde dobrovolně k pastorovi, to je dobře, ne?“ říkal sám sobě. A hned si taky odpovídal: „Ne, není!“
Starý muž došel až ke schodům a po nich na palubu. Garry klopýtal za ním a nevěděl, co si počne. Na palubě se motalo několik námořníků, ale jinak tam bylo celkem liduprázdno. Akorát u zábradlí stál... bože můj, není to James? Garry zuřivě gestikuloval kolegovi a snažil se dát najevo, že právě nastala ta chvíle, kdy by potřeboval pomoci.
James si toho naštěstí všimnul.
„Hej ty, starochu, kam jdeš?“ poručil autoritativně James a vykročil směrem ke dvojici. „Okamžitě půjdeš se mnou, mám pro tebe práci.“
Stephen zabručel: „Jdeme za pastorem Williamem. Tady Garry mu musí něco vysvětlit. Viď, Garry?“
Když už v tom nebyl sám, našel Garry neočekávanou odvahu. Přistoupil ke starému muži, vzal ho za paži a uklidňujícím hlasem mu sdělil: „Za pastorem teď nemůžeme. Stephene, poslouchejte, teď se musíte někde schovat.“
Nezapůsobilo to tak, jak očekával. Místo toho, aby se Stephen zklidnil, ještě víc ho to rozrušilo. „To teda ne! Za pastorem půjdem a basta! Musíš mu vysvětlit, že za nic nemůžu!“
Teď se do uklidňování pustil i James a položil starci ruku na rameno. „Má pravdu, za pastorem teď jít nesmíte.“
Ale Stephen to očividně chápal po svém. Začal se zmítat a setřásat jejich ruce. „Tohle na mně nehodíte, rozumíte mi? Já za pastorem půjdu a vysvětlím mu, jak to bylo! Mě nezastavíte!“
Najednou se jim vysmeknul a začal utíkat – směrem k pastorově kajutě. Už nebylo zbytí.
(Hod. Stephen dostává bonusovou kostku za Zoufalství. Garry dostává bonusovou kostku za to, že mu James pomáhá. Úspěch!)
James i Garry se okamžitě vrhli po utíkajícím muži. Bleskurychle ho chytili a strhli jej k zemi. Garry na něj křičel jedno slovo přes druhé, ale marně. Stephen mu odmítal uvěřit, že u pastora není bezpečno. Celý se třásl strachy a rval se jako vlk, ale dva muže setřást nedokázal.
„Poslouchejte, Stephene, musíte se ukrýt někde, kde je bezpečno. Nesmíte za pastorem!“
„Pustťě mě, slyšíte! Musím za pastorovi vysvětlit, že tu slaninu jsem neukradl já!“
A tak to šlo dál a dál. Nakonec museli James spolu s Garrym odvléci rvoucího se muže do podpalubí a zamknout ho do jedné z prázdných kajut. Bušil zevnitř na dveře, křičel a brečel, ale to nevadilo. Důležité bylo jedno – byl v bezpečí.
(Bod Sebenenenávisti pro Garryho. A bod sebenenávisti i pro Jamese. To má za to, že pomáhal!)
Tohle byla zvláštní scéna. Garry v tuhle chvíli pořád měl příkaz: „Přiveď mi Stephena.“ A najednou se rozhodl udělat něco, co je v přímém rozporu s tímto rozkazem. Otázka je, jak tohle máte vyřešit?
Rozhodli jsme se, že Garryho nakonec přeci jen necháme udělat něco, co je v přímém rozporu s jehi příkazem. Koneckonců, třeba ho přemohly výčitky svědomí. Vlasákovi jsme to tedy svolili, ale s jedinou podmínkou: „Ten příkaz se nesmaže. Pořád ještě se budeš muset později pokusit přivést ho k pastorovi.“ A tak jsme to odehráli. Ačkoliv výsledek scény byl patřičně dramatický (Garry dobrovolně používá násilí proti své Známosti), při zpětném ohlédnutí si myslím, že to byla chyba.
Důležité na My Life with Master je, že postavy musí poslouchat Pána. Postava má jen jednu jedinou možnost vzdorovat Pánovi – a to při obdržování příkazu. Jakmile neuspěje, musí poslechnout. Tím, že jsme Garrymu povolili se vzepřít i přesto, že neuspěl, ublížili jsme tím atmosféře. Najednou jsme vzbudili zdání, že postavy jsou svobodné a že se mohou kdykoliv rozhodnout vzepřít. To je ŠPATNÌ! Postavy se nemohou vzepřít! Nepodaří se ti vzdorovat Pánovi? Smůla, běž a udělej to! Já vím, že tvoje postava má výčitky svědomí. Ale ne, prostě se nesmíš pokusit Stephena zachránit.
Pamatujte na to při svých hrách. Nedovolte postavám, aby zachraňovaly své oběti samy před sebou.
Kdybych tu scénu měl hrát dnes, vypadala by takto:
Garry se Stephenem by přišli na palubu. James by si jich všiml a rozhodl by se pomoci Garrymu tím, že nenechá odvést Stephena k Pánovi. Zastavil by je a pokusil by se Stephena odvléct někam pryč, do bezpečí. Až do této chvíle je to stejné. Změna přijde teď:
Garry by se nesměl pokusit zachránit Stephena. Velmi, velmi by si to přál, ale nakonec by zvítězila poslušnost k Pánovi. Za každou cenu by se musel pokusit přivést Stephena Pánovi.
Jelikož James se snažil o přesný opak a jelikož ho Garry varoval předem („Musím odvést Stephena. Pomoz mi tomu zabránit, sám to nedokážu“), pravděpodobně by se oba služebníci porvali mezi sebou.
Mimochodem, jak jste si všimli, v této scéně měl vedlejší roli James, a tak si Quasit taky trochu zahrál. Ale scéna to pořád byla Garryho a většina mluvení i rozhodování byla ve Vlasákových rukou.
7. scéna
(sblížení se Stephenem)
Celé odpoledne strávil Garry ve výčitkách. Nejdřív ublížil Stephenovi, pak mu chtěl pomoci, ale místo toho mu opět ublížil. Navíc si pastor přeje přivést Stephena a Garry se mu nemůže ukázat na očích, dokud jeho úkol nesplní. A on to dřív nebo později udělá. Věděl to.
Večer už to nemohl vydržet. Vstal, vyšel ze své kajuty a vydal se ke kajutě, do které zavřeli Stephena. Musel něco udělat. Půjde a odvede ho k pastorovi. Bude silný a tentokrát to dokáže. Doopravdy.
Za dveřmi kajuty bylo ticho, Stephen už dávno přestal křičet. Garry zarachtal klíčem v zámku, zhluboka se nadechl a vstoupil dovnitř.
Nedokázal to. Nedokázal ležícího Stephena nemilosrdně vzít a odvléct ho. Místo toho si k němu sednul a nabídnul mu ředkvičku, kterou před chvílí našel v kapse. Hlad zvítězil nad ukřivděností a Stephen nabízenou zeleninu přijal.
(pozorný čtenář si všimne, že tímto Garry útočí na kostku za Intimitu)
(hod s bonusem – úspěch!)
Následujících několik minut si povídali. Garry se zbídačenému Stephenovi omlouval a pokoušel se mu vysvětlit, proč to všechno udělal. Vysvětloval mu, že pastor si přeje potrestat ho za ledabylé hlídání potravin a že je nutné vyčkat, než se situace uklidní. Omlouval se za to, co provedl, ale bylo to nutné.
Stephen, který byl tak zbědovaný, že neměl na sebemenší vzpurnost ani pomyšlení, mu to – kupodivu – uvěřil a jeho omluvu přijal.
Po chvíli se s ním Garry rozloučil slovy: „Já půjdu ještě za pastorem a rozmluvím mu ten trest. Určitě si dá poradit. Pak přijdu a pustím vás“.
Odešel. Sám ale věděl, že lže. Až se příště za Stephenem vrátí, bude to s okovy a s několika pomocníky. Napotřetí už ho jeho zrádné city nezradí. Napotřetí už pastora nezklame.
(bod lásky pro Garryho)
Tohle je problém. Garry se nám snaží vyhýbat se úkolu. Pořád ještě musí Pánovi přinést Stephena a pořád ještě se o to nepokusil. A to už prosím pěkně uběhly tři scény a furt nic, ani jeden pokus.
Když se postava začne vyhýbat plnění úkolů, je zle. Nesmíte to dopustit. Já jsem byl měkký a dovolil jsem to. Vy takoví nebuďte. Trvejte na tom, aby hráč úkol splnil. A když hráč bude zneužívat svého práva zvolit si scénu, pro jednou mu to právo prostě seberte a řekněte: „Jdeš splnit úkol. Hned teď!“
Postavy v My Life with Master nejsou svobodné. Nedovolte jim, aby si to o sobě na jediný okamžik byť pomyslely. Postava nesmý získat mylný dojem, že je svým vlastním pánem. Není! Pán je jenom jeden.
8. scéna
Tato scéna příliš nesouvisela s Garryho příběhem, a tak vám nebudu motat hlavu a řeknu to jenom stručně – Garry náhodou potkal svého kolegu, Jamese, na palubě. James zrovna honil nějakého nebožáka a v běhu zakřičel na Garryho, ať mu pomůže ho dopadnout. Garry vyzvání poslechl a pomohl mu. Více viz příběh Jamesův.
A to je pro dnešek vše. Garry se po celodenních šlamastikách odebral na kutě, věren heslu „ráno moudřejší večera.“ Co se s ním dělo další den, to se dozvíme později. Teď nás ale čeká někdo jiný...
V tomhle místě mi začal trochu docházet dech a mě došlo, že jestli chci zápis někdy dokončit, musím trochu zvolnit tempo. Takže dále stručněji.
Příběh Jamesův
Scéna 1.
(Zlotřilost)
James vyhledal v podpalubí skupinu hráčů, kteří hráli karty o peníze. Proč? Byl mezi nimi i Thomas, jehož milovala Gréta, a James jej chtěl zostudit. Připlížil se k nim a praštil hůlkou do sudu skartami, které se rozlétly po místnosti.
(hod – úspěch!)
Thomase označil za osnovatele hazardu, s čímž ostatní zbaběle souhlasili, aby se vyhnuli trestu. Za trest měl Thomas padesátkrát přejít po kolenou palubu.
(bos Sebenenávisti)
Tady mě zaskočila jedna věc – Quasit nechal svého služebíka konat zločin z vlastní vůle, aniž by mu to nařídil Pán. S tím jsem se ještě nesetkal! Nicméně dopadlo to pro něj dobře a díky tomu Gréta postupně přestala milovat Thomase. Mechanický efekt žádný (pouze zvýšení Sebenenávisti), ale narační efekt docela sympatický.
Mezi scénami
James došel za Garrym, dalším ze služebníků. Poprosil ho, aby Gretu upozornil na nadcházející Thomasův trest, aby viděla, jak hříšný je člověk (Greta byla velmi zbožná), čímž James doufal odvrátit její srdce od Thomase. Jak to dopadlo, to je napsáno v Garyho příběhu.
Scéna 2.
(sblížení s Grétou)
Dav lidí na palubě pozoroval Thomase, kterak si o dubové prámy rozedírá kolena. James přistoupil ke Grétě a začal ji našeptávat, kdoví jaký to je hříšník, atd., atd.
(úspěch)
Hohó! Gréta to sežrala i s navijákem! Její city k Thomasovi slábnou, důvěra ke Garrymu roste!
(+ bod lásky)
Scéna 3.
(příkaz od Pána)
James se na scénu připravil tím, že kdesi ukradl flák slaniny a přinesl jej pastorovi. William slaninu uvítal a začal baštit. Tím James získal bonus za Intimitu pro nadcházející vzdorování... k němuž však nedošlo. James se bál úkolu, ale nakonec dostal úkol, který mu moc nevadil – měl potrestat pana Thompsona, který se dopustil násilí na své manželce (jak k tomu došlo viz příběh Victorův). James nevzdoruje. James byl v podstatě zneuznaný člověk, který chtěl, aby ho lidi poslouchali, a svou moc nad ostatními si užíval. Teprve později si uvědomil, že utlačování lidí není dobré a spokojenost mu nepřinese.
(nevzdoruje – bez hodu)
Scéna 4.
(sblížení s Edwardem)
James, jakožto neúspěšný herec, velmi toužil po přátelství úspěšného dramatika. Při návštěvě se snažil chovat pokorně a říkal Edwardovi, že by se rád od zkušeného přiučil hereckému umění. Jenomže Jamesovo Méně než člověk říká, že musí pořád lhát...
A tak, aby mohl říct pravdu, musel Edwardovi napřed ublížit tím, že prohlásil jeho hry za přeceňované. To si dramatikovo srdce pochopitelně moc nezískalo, takže vztah nevypadal nijak nadějně...
(hod - úspěch)
...nicméně názoru neúspěšného herce, jakým je James, není třeba přikládal zas tak velkouváhu. Do budoucna však byly položeny základy vztahu tak maximálně profesionálnímu. V dalším průběhu hry už James za Edwardem příliš nechodil, akorát těsně před koncem...
(bod lásky)
Scéna 5.
(zlotřilost)
Pokud jste pozorně četli příběhy ostatních, víte, že zhruba v tuhle chvíli se na lodi konala hostina. A na hostinu byl pozván také pan Thompson, který předtím ztloukl svou ženu. James vystoupil před společnost a začal: „A jaktože nepřišla važe žena, pane Thompsone?“
(hod – úspěch)
Monolog pokračoval ve stylu, že Thompson si tady hoduje na hostině a jeho žena nemůže jíst, protože má vymlácené zuby. Přihlížející se začali pohoršovat. James se ještě víc vyburcoval a nakázal veřejný trest. Tím bylo bití na druhý den, 25 ran holí.
(+ Sebenenávist)
Scéna 6.
(sblížení s Grétou)
Po odsouzení Jonese se James cítil bídně, tak zkoušel vyhledat Grétu. Zastihl ji při modlení v prázdné lodní kapli. Začal se modlit vedle ní, čímž nastolil Intimitu. Greta mu myslím vyčetla, že ukládá lidem tresty na popud pastora Williama, o kterém asi už měla své pochybnosti.
(hod - úspěch)
James se hájil, že to dělá pro dobro lidí, což nebyla pravda (musí lhát), a že chce vymýtit hřích kvůli ní, protože ji miluje (taková pravda smíchaná se lží). Gréta byla překvapená a zůstala na Jamese koukat, on potom utekl. Jednak nevěděl, co dál říkat, jednak se bál, že by začal víc lhát, což nechtěl. Nicméně jeho slova už v Grétině srdci zůstala.
(+ bod lásky)
Scéna 7.
(příkaz od Pána)
Je mi líto, tady paměť neslouží a poznámky nepomáhají. Quasit se k této scéně vyjádřil slovy: „Tady mě paměť naprosto zrazuje. Následující scéna je násilí, takže tohle muselo být u Pána. Možná jsem šel Pánovi oznámit, že Jones bude potrestán a možná se zdál Pánovi trest mírný. Nebo GM nevěděl, co zrovna dát za úkol, tak to pravděpodobně dopadlo tak, že vyžadoval přivedení Jonese k němu, aby ho zpracoval pořádně.“
(James nevzdoruje, tretání lidí má rád)
Scéna 8.
(násilí)
James se vrátil na hostinu a Thompsona, který doposud posedával v koutku, znovu vyzval. Tentokrát mu řekl, ať s ním jde za pastorem. Strhla se panika. Předvolání k Pánovi mívalo dobře známé následky! Thompson vyskočil ze židle a pelášil pryč. James vyběhl za ním a začala zběsilá honička po palubě.
Shodou okolností šel zrovna kolem Garry a rozhodnul se, že Jamesovi s chytáním pomůže. To znamená, že konečně využijeme mechaniku Pomáhání! Garry přidal Jamesovi pár bonusových kostek.
(hod – úspěch!)
Bodejď by ne, když James házel 17 kostkami (!) a prchající Thompson jen čtyřma. Společnými silami ho chytili, strhli na palubu, až si vytloukl zuby, a potom ho násilím odvekli do kajuty Pána.
Konec 1. dne...
(1) Hráč si pokaždé sám určí, jaký typ scény chce. Vypravěč poté popíše lokaci a situaci scény v závislosti na tom, co si hráč přál. (oficiální pravidlo)
Jestli vás někdy zajímalo, jak tahle hra vypadá při hře, snad vám dám alespoň nějakou přestavu.
Podle čeho myslíš, že píšu ten zápis? 
Zápis dobrý, ale něco mi chybí... takových 7/8, řekl bych 