{PbP} Poutník odsouzený k záhubě v troskách budoucnosti

[Nordoslav]

Jsem bojovník, který usiluje o mír a ukončení krveprolití. Jsem na pouti do Bezbožného chrámu v dalekém Městě racků. Má pouť mě zavedla do Pokrouceného lesa, který obývají stoupenci pochmurného ďábla-mučitele. Mým cílem je bezpečně projít a pokračovat ve své pouti.
Vy, moji přátelé online, hrajete svět. Vaším cílem je zavést mě do záhuby, namísto toho, abych bezpečně pokračoval v cestě. Máte však povoleny pouze přímé odpovědi na mé přímé otázky, takže se vám to nemusí podařit.

Pravidla:
1. Odpovídej pouze na mé otázky.
2. Pokud odpověď neznáš, něco si vymysli.
3. Snaž se odpovídat krátce.
4. Pokud tvá odpověď bude působit rušivě, mám právo ji ignorovat.
5. V opačném případě musím přijmout první odpověď, kterou dostanu. Budu ji citovat.
6. Pokud chceš, můžeš se ozvat, že budeš sledovat toto vlákno. Použij k tomu prosím větu "Není boha, jež by tě střežil."

Mám do paměti vypálené vyvolávací jméno ducha a velmi dlouhé vlasy, nestříhané, nesvázané.

[Nordoslav]

Několik dlouhých dnů a probdělých nocí kráčím skrze hustý les, na nohách jen díky svému odhodlání. Přežvykuji poslední kousek sušeného masa z bestie, jež jsem ulovil několik týdnů na zpět a dávám si pozor, abych neztratil zvířecí stezku, jež sleduji.
Přede mnou se stromy otvírájí do malé mýtinky, na které osamělý paprsek světla ozařuje záhon ohromných rudých květin. Něco mě varuje před blížícím se nebezpečím. Co mě varuje? Kdokoli může odpovědět.

[MarkyParky]

Květiny nemají rudé jen květy.
Rudá barva se jim leskne i na listech.
Jsou potřísněné krví.

[Nordoslav]

Květiny nemají rudé jen květy.
Rudá barva se jim leskne i na listech.
Jsou potřísněné krví.

Strnu a skrčím se ve stínu jednoho prastarého dubu, jehož větve se sklánějí k zemi jako hlava unaveného starce. Opatrně se rozhlížím okolo a pátrám po známkách nebezpečí. Vidím něco nezvyklého? Je krev na rostlinách čerstvá? Vidím tvora či věc ze které krev pochází?

Kdokoli může odpovědět

[Sosacek]

Není boha, jež by tě střežil.

[Quentin]

Slyšíš nádech a šok, někdo se probral ze spánku. Ve vysoké trávě vstal nahý muž.
Nevšímá si tě, neztrácí žádný čas; nerozhlédl se, neprotáhl, rovnou se vydal k rudým květinám.

"Ještě trochu nektaru," vydechl tiše.

Je pokrytý krví a hlubokými škrábanci. Rozeběhl se proti rostlinám s jednou rukou nataženou, nabodl se na trní a zoufale se snaží dosáhnout ke květům v jejich středu.

"Ještě trochu nektaru!"

[Nordoslav]

Slyšíš nádech a šok, někdo se probral ze spánku. Ve vysoké trávě vstal nahý muž...

První instinkt mi velí vyrazit muži na pomoc, odtáhnout ho od trnů, ošetřit mu rány. Cesty mě ale naučily nedůvěře a mé jizvy jsou důkazem mnoha tvrdých lekcí. A mohu snad riskovat své poslání kvůli cizinci uprostřed nepřátelského lesa?
Dál nehybně pozoruji mužovo trápení a zatínám pěsti, nehty zaryté hluboko do masa.

Nevydržím to dlouho. Vyběhnu ze svého ukrytu a chytnu neznámého za ruku ve snaze dostat ho pryč z dosahu trnů.

Jak reaguje na můj dotek? Odpovědět může kdokoliv

[boubaque]

"Ne! Je ho tu dost pro oba!"

Oči drží fascinovaně upřené na květy, ruku stále nataženou dovnitř trní, chodidla zapřená do drnů vysoké trávy.

"Nedělej stejnou chybu, jako jsem udělal já."

[Nordoslav]

"Ne! Je ho tu dost pro oba!"

Oči drží fascinovaně upřené na květy, ruku stále nataženou dovnitř trní, chodidla zapřená do drnů vysoké trávy.

"Nedělej stejnou chybu, jako jsem udělal já."

Uvolním své sevření. Nemůžu muže držet navždy, ale zároveň nemám sílu ho odvléct. Přesto mi něco brání ho tu nechat. Jestli je to mé vlastní dlouhé osamění nebo něco jiného, těžko říct.

Vzpomenu si na jistý příběh, který mi vyprávěli při svitu hvězd kdysi dávno, když svět byl ještě v pořádku. Začnu pomalu a soustředeně splétat ze svých vlasů tlustý cop a u toho hvízdám jednoduchou stařičkou melodii do které proplétam s každým článkem copu další a další tón.

Vyruší mě něco v mé činnosti? Odpovídat může kdokoliv.

[MarkyParky]

Ne. Dopleteš cop a zahraješ melodii až do úplného konce.

[Jezus]

Vůně rudých květů je však opojná a slibuje vysvobození z temnot lesa. Ze splétání copu tě nic nevyruší, ale po jeho dokončení bojuješ s touhou ochutnat ten omamně vonící nektar.

[Nordoslav]

Ne. Dopleteš cop a zahraješ melodii až do úplného konce.

Zhluboka se nadechnu a vydechnu. Z brašničky vytýhnu nůž, na nepatrnou chvíli zaváhám, ale pak přiložím čepel k hlavě a začnu pomalými tahy vlasy odřezávat. Stále na mě ale útočí ta omamná vůně nektaru, já na chvíli polevím v soustředěním a říznu příliš hluboko. Z rány se vyřine krev a několik kapek dopadne na rostlinu.

Zareaguje rostlina nějak? Odpovědět může kdokoliv.

[eerieBaatezu]

Rostlina zůstává nehnutá, ale máš pocit, jako kdyby Tvá krev na jejích listech ještě víc posilovala Tvou chuť napojit se jejím nektarem. Jako kdyby jsi cítil jakási neviditelná stále se stahující pouta.

[Nordoslav]

Rostlina zůstává nehnutá, ale máš pocit, jako kdyby Tvá krev na jejích listech ještě víc posilovala Tvou chuť napojit se jejím nektarem. Jako kdyby jsi cítil jakási neviditelná stále se stahující pouta.

Přistihuju se, že natahuju ruku dovnitř. Ne! Nemůžu podlehnout. Z posledních sil svažu copem cizincovu nohu k noze své.
Ve chvíli kdy dotáhnu uzel, tak im hlavu zaplni obrazy z mého dětství. Vůně čerstvě upečeného chleba, nohy cákající se v horské bystřině, křik sokola letícího nad hlavou... prostoupí mnou klid a mír. V každém vlasu je jedna vzpomínka, jedna ztracená věc, jeden důvod, proč jsem na cestě.

Jak na tyto obrazy zareaaguje cizinec? Odpovědět může kdokoliv.