[setting] Třetí království
- Conlai
- Správce rozbitých snů; Moderátor
- Příspěvky: 2399
- Registrován: 25. 11. 2003, 19:08
- Bydliště: Brno
- Kontaktovat uživatele:
[setting] Třetí království
Jak už jsem kdesi kdysi uvedl, trpím roztroušenou fantasií. Projevuje se to tak, že rozdělám několik projektů a dokončím jich jen málo. Přijde mi ale škoda nechávat nápady napospas podivným stvořením, která se skrývají ve stinných koutech mého harddisku. Proto jeden z těchto nápadů vrhnu sem na fórum, k vašemu ctěnému pobavení a hlavně, proto, aby byl nějak zužitkován. Vyzývám tímto kohokoli, kdo bude chtít, aby k němu přispěl, rozvinul jej a kdo ví... třeba jej jednou dovedeme do konce.
Mám jenom dvě podmínky. Za prvé, kdokoli, kdo nechce přispívat vážně, ať nepřispívá. Žádné rádobyvtipné příspěvky prosím. Cením si těch, kdo přispívají s vtipem, ne těch, kdo přispívají vtipy.
Za druhé, řiďte se prosím tématem, které bude upřesněné níže. Žádní vesmírní kaubojové ani elfové hraničáři...
Je to lepší, než to nechat v šuplíku a třeba se to i rozroste. Přispívejte, přejímejte, inspirujte se dle libosti.
Takže o co jde:
Koncept třetího království je jednoduchý a vychází z teorií jeho učenců a astronomů. Existují tři království. První je sídlem Božství, všech idejí, principů a forem v nejčistší podobě. Druhé království, je vzniklo díky tomu prvnímu. Je jeho (nepřesným) odrazem, uplatněním jeho podstaty. Království třetí je potom stínem, království druhého. Stínem, ve kterém známé a důvěrné věci dostávají jiné, často velmi bizarní podoby. Stínem, do kterého se utíkají ti, kdo již více nemohou žít v království druhém.
Třetí království je světem kouzel. Na první pohled je podobný našemu světu... možná o nějakých sto, sto padesát let dříve. Na druhý pohled ale zjistíme, že mnoho věcí je zde jinak. Jména mají magickou moc a lze je ukrást nebo prodat, stejně jako vzpomínky, smysly či (jak mnozí tvrdí) lásku. Říkanky a básničky jsou skutečnými zaklínadly. Všude žijí duchové a další podivná stvoření. Každý, kdo zde žije, se v kouzlech vyzná alespoň zběžně...
Žijí zde mnozí, kteří sem zabloudili z druhého království i tací, kteří se tu narodili... a o těch, kteří mohli odejít, se tu vypráví legendy. Přechod mezi královstvími je totiž skoro nemožný a když už, tak pouze směrem dolů.
A třetí království je světem stínů. Ti, kdo se nenarodili s talentem nebo do dobré rodiny (což zde často znamená jedno a to samé), žijí jako námezdní dělníci, chudáci a žebráci. Noc pohlcuje neopatrné a slabé a v lesích žijí příšery. A z druhého království sem přichází stále více a více duší.
Klíčová slova: urban fantasy, viktoriánská éra, magie
Původním záměrem byla hra, ve které by hráči představovali postavy dětí, které se dostaly do třetího království a chtěly pryč. Říká se, že je způsob, jak se dostat zpět. Je jím prý Červená cesta vedoucí hvozdem… cesta, do které se prý vejde celý svět. (odtud karta XXI.)
Inspirace je celkem jasná: Little Fears, Krajina půlnočních stínů, Hvězdný prach…
Začal jsem vytvářet karty tarotu, které bych hráčům. Sloužily by jako reference. Představení zajímavých a důležitých postav a míst.
Blázen
I. Mág
Karta: Fabio DelMar. Tvůrce DelMarova systému, loutkař a čarodějník. Na kartě je vyobrazen jako vysoký, šlachovitý muž, nezlomený vysokým věkem ani na těle ani na duchu. V oku mu plápolá jiskra Tvůrce a jeho rozcuchané bílé vlasy jsou jako jarní oblaka. Zrovna pracuje na sestavení jednoho ze svých slavných automatonů, bručounského komorníka z lakovaného dřeva a mosazi.
Kreativní síla, dovednost, jistota, učení.
II. Velekněžka
Karta: Kaylin Lockwoodová, mág a Lady domu Lockwoodů. Na kartě je vyobrazena mladá dívka se smutnýma modrýma očima. Přes večerní šaty má přehozen plášť v barvách černé a stříbrné a dlouhé zlaté vlasy jí září jako slunce. V pravé ruce drží knihu okovanou ocelí a v levici těžký meč opřený o zem. Kolem ní ve větru víří zlatorudé listy.
Dívka v ohrožení, tajemství, intriky, záhady, mysticismus, znalosti, vědomí nepoznaného, ženství, intuice, led a oheň.
III. Císařovna
IV. Císař
V. Velekněz
Karta: Gyr Falkon. Děkan Černé akademie. Na kartě je vyobrazen muž s černým plnovousem prokvetlým stříbrem. Jeho husté obočí stíní ostré dravčí oči a setkává se nad zahnutým orlím nosem. Kouzelník je oblečen ve fraku, v pravé ruce svírá cylindr, hůlku a rukavice, levou rukou hladí hlavu draka.
Mocný učitel vstupující do života, skrytý vliv, rituály a obřady ovlivňující objektivní realituu, čitel, morální vyspělost, hlubší smysl, poslání.
VI. Milenci
VII. Vůz
Karta: Edward Hunt a Tullius. Tuláci, žoldnéři a dobrodruhové. Na kartě stojí v popředí pohublý Hunt v černém obleku. Je nápadně pohublý a bledý, v ruce svírá bělostný kapesník potřísněný krví, z jeho očí ale přímo sálá síla. Za ním se rýsuje temný obrys mohutného Tullia, jediného z magických konstruktů, který si uvědomil sám sebe a začal žít.
Touha po svobodě, vzpoura, cesta k cíli, bojovnost a hlad po vědění. Vítězství nad sebou samým.
VIII. Síla
IX. Poustevník
Karta: Zakharias Wlarton. Vyvrženec, mordýř a vrah. Na kartě je vyobrazen vysoký, šlachovitý troll s dlouhým nosem a úšklebkem zoufalství ve tváři. V ruce má palici pokrytou zářezy a skvrnami zaschlé krve. Každý zářez je jeden život, který ukončil její úder. V pozadí je most z šedých chladných kamenů, který stráží a který nikdo nepřejde živ.
Pomsta, radost ze zvrácného, osamění a nekonečné ticho.
X. Kolo osudu
XI. Spravedlnost
XII. Viselec
Karta: Konrád Kestrel. Idealista, magik, konspirátor a vrah. Na kartě stojí pod šibenicí, pouze v košili a kalhotách. Jeho hnědé vlasy jsou neupravené a pěsťený knír je obležen strništěm. Jeho bystré oči připomínající oči jestřába nezapřou příbuzenský vztah s Gyrem Falkonem (který by byl ale nejraději, kdyby jeho synovec nebyl).
Samostatně vykroč, dočkej dalších událostí, šach-mat. Nespokojenost, ohrožení, potřeba inspirace a motivace, nebezpečí zneužití druhými, nebát se investovat. Utrpení.
XIII. Smrt
Karta: Micael Labbros, Malomocný zabiják. Vysoká postava v černém plášti a kožených rukavicích. Tvář má zahalenou karnevalovou maskou smrtky. Jsou vidět jen černé lesklé oči a dlouhé havraní vlasy.
Vymetení špatného, aby mohlo přijít dobré, vzdání se krátkodobých méněvýhodných věcí pro hodnotnější dlouhodobé, spirála životního pokroku.
XIV. Mírnost
XV. Ïábel
XVI. Věž
XVII. Hvězda
XVIII. Měsíc
Karta: Wendanská růže. Tato růže byla ukuta před dávnými věky z měsíčních paprsků. Na pohled je stříbrná, avšak září vnitřním světlem, které napovídá, že se v ní skrývá víc. Vypráví se, že majitele si vybírá sama a sama ovládá okolnosti, za kterých k němu přijde. Vládne sny a obrazy a stírá hranici mezi snem a realitou. Její moc nabývá a sílí s fázemi stříbřitého měsíce plujícího noční oblohou.
Krása, naděje, sen a tichý zpěv v hlubinách duše i noční můra, bolest, trny, kruté utrpení a výkřiky zatracených.
XIX. Slunce
XX. Soud
XXI. Svět
Karta: Rozsochatý jasan obsypaný listím barvy podzimu stojí pod jasným letním sluncem. Ve stínu jeho koruny z trávy vyrůstá přízračné město s mnoha věžemi. Střechy města a koruny stromů v jeho parcích jsou obtěžkány sněhem. Kopec, na kterém strom stojí, obklopuje hustý hvozd, kterým se táhne cesta. Půda cesty je pro velký obsah železa rudá jako krev.
Úspěch potřebný pro větší sebedůvěru, splnění povinností, neodmítání výzev, které přínáší vývoj jednotlivce. Pobyt mimo domov.
Mám jenom dvě podmínky. Za prvé, kdokoli, kdo nechce přispívat vážně, ať nepřispívá. Žádné rádobyvtipné příspěvky prosím. Cením si těch, kdo přispívají s vtipem, ne těch, kdo přispívají vtipy.
Za druhé, řiďte se prosím tématem, které bude upřesněné níže. Žádní vesmírní kaubojové ani elfové hraničáři...
Je to lepší, než to nechat v šuplíku a třeba se to i rozroste. Přispívejte, přejímejte, inspirujte se dle libosti.
Takže o co jde:
Koncept třetího království je jednoduchý a vychází z teorií jeho učenců a astronomů. Existují tři království. První je sídlem Božství, všech idejí, principů a forem v nejčistší podobě. Druhé království, je vzniklo díky tomu prvnímu. Je jeho (nepřesným) odrazem, uplatněním jeho podstaty. Království třetí je potom stínem, království druhého. Stínem, ve kterém známé a důvěrné věci dostávají jiné, často velmi bizarní podoby. Stínem, do kterého se utíkají ti, kdo již více nemohou žít v království druhém.
Třetí království je světem kouzel. Na první pohled je podobný našemu světu... možná o nějakých sto, sto padesát let dříve. Na druhý pohled ale zjistíme, že mnoho věcí je zde jinak. Jména mají magickou moc a lze je ukrást nebo prodat, stejně jako vzpomínky, smysly či (jak mnozí tvrdí) lásku. Říkanky a básničky jsou skutečnými zaklínadly. Všude žijí duchové a další podivná stvoření. Každý, kdo zde žije, se v kouzlech vyzná alespoň zběžně...
Žijí zde mnozí, kteří sem zabloudili z druhého království i tací, kteří se tu narodili... a o těch, kteří mohli odejít, se tu vypráví legendy. Přechod mezi královstvími je totiž skoro nemožný a když už, tak pouze směrem dolů.
A třetí království je světem stínů. Ti, kdo se nenarodili s talentem nebo do dobré rodiny (což zde často znamená jedno a to samé), žijí jako námezdní dělníci, chudáci a žebráci. Noc pohlcuje neopatrné a slabé a v lesích žijí příšery. A z druhého království sem přichází stále více a více duší.
Klíčová slova: urban fantasy, viktoriánská éra, magie
Původním záměrem byla hra, ve které by hráči představovali postavy dětí, které se dostaly do třetího království a chtěly pryč. Říká se, že je způsob, jak se dostat zpět. Je jím prý Červená cesta vedoucí hvozdem… cesta, do které se prý vejde celý svět. (odtud karta XXI.)
Inspirace je celkem jasná: Little Fears, Krajina půlnočních stínů, Hvězdný prach…
Začal jsem vytvářet karty tarotu, které bych hráčům. Sloužily by jako reference. Představení zajímavých a důležitých postav a míst.
Blázen
I. Mág
Karta: Fabio DelMar. Tvůrce DelMarova systému, loutkař a čarodějník. Na kartě je vyobrazen jako vysoký, šlachovitý muž, nezlomený vysokým věkem ani na těle ani na duchu. V oku mu plápolá jiskra Tvůrce a jeho rozcuchané bílé vlasy jsou jako jarní oblaka. Zrovna pracuje na sestavení jednoho ze svých slavných automatonů, bručounského komorníka z lakovaného dřeva a mosazi.
Kreativní síla, dovednost, jistota, učení.
II. Velekněžka
Karta: Kaylin Lockwoodová, mág a Lady domu Lockwoodů. Na kartě je vyobrazena mladá dívka se smutnýma modrýma očima. Přes večerní šaty má přehozen plášť v barvách černé a stříbrné a dlouhé zlaté vlasy jí září jako slunce. V pravé ruce drží knihu okovanou ocelí a v levici těžký meč opřený o zem. Kolem ní ve větru víří zlatorudé listy.
Dívka v ohrožení, tajemství, intriky, záhady, mysticismus, znalosti, vědomí nepoznaného, ženství, intuice, led a oheň.
III. Císařovna
IV. Císař
V. Velekněz
Karta: Gyr Falkon. Děkan Černé akademie. Na kartě je vyobrazen muž s černým plnovousem prokvetlým stříbrem. Jeho husté obočí stíní ostré dravčí oči a setkává se nad zahnutým orlím nosem. Kouzelník je oblečen ve fraku, v pravé ruce svírá cylindr, hůlku a rukavice, levou rukou hladí hlavu draka.
Mocný učitel vstupující do života, skrytý vliv, rituály a obřady ovlivňující objektivní realituu, čitel, morální vyspělost, hlubší smysl, poslání.
VI. Milenci
VII. Vůz
Karta: Edward Hunt a Tullius. Tuláci, žoldnéři a dobrodruhové. Na kartě stojí v popředí pohublý Hunt v černém obleku. Je nápadně pohublý a bledý, v ruce svírá bělostný kapesník potřísněný krví, z jeho očí ale přímo sálá síla. Za ním se rýsuje temný obrys mohutného Tullia, jediného z magických konstruktů, který si uvědomil sám sebe a začal žít.
Touha po svobodě, vzpoura, cesta k cíli, bojovnost a hlad po vědění. Vítězství nad sebou samým.
VIII. Síla
IX. Poustevník
Karta: Zakharias Wlarton. Vyvrženec, mordýř a vrah. Na kartě je vyobrazen vysoký, šlachovitý troll s dlouhým nosem a úšklebkem zoufalství ve tváři. V ruce má palici pokrytou zářezy a skvrnami zaschlé krve. Každý zářez je jeden život, který ukončil její úder. V pozadí je most z šedých chladných kamenů, který stráží a který nikdo nepřejde živ.
Pomsta, radost ze zvrácného, osamění a nekonečné ticho.
X. Kolo osudu
XI. Spravedlnost
XII. Viselec
Karta: Konrád Kestrel. Idealista, magik, konspirátor a vrah. Na kartě stojí pod šibenicí, pouze v košili a kalhotách. Jeho hnědé vlasy jsou neupravené a pěsťený knír je obležen strništěm. Jeho bystré oči připomínající oči jestřába nezapřou příbuzenský vztah s Gyrem Falkonem (který by byl ale nejraději, kdyby jeho synovec nebyl).
Samostatně vykroč, dočkej dalších událostí, šach-mat. Nespokojenost, ohrožení, potřeba inspirace a motivace, nebezpečí zneužití druhými, nebát se investovat. Utrpení.
XIII. Smrt
Karta: Micael Labbros, Malomocný zabiják. Vysoká postava v černém plášti a kožených rukavicích. Tvář má zahalenou karnevalovou maskou smrtky. Jsou vidět jen černé lesklé oči a dlouhé havraní vlasy.
Vymetení špatného, aby mohlo přijít dobré, vzdání se krátkodobých méněvýhodných věcí pro hodnotnější dlouhodobé, spirála životního pokroku.
XIV. Mírnost
XV. Ïábel
XVI. Věž
XVII. Hvězda
XVIII. Měsíc
Karta: Wendanská růže. Tato růže byla ukuta před dávnými věky z měsíčních paprsků. Na pohled je stříbrná, avšak září vnitřním světlem, které napovídá, že se v ní skrývá víc. Vypráví se, že majitele si vybírá sama a sama ovládá okolnosti, za kterých k němu přijde. Vládne sny a obrazy a stírá hranici mezi snem a realitou. Její moc nabývá a sílí s fázemi stříbřitého měsíce plujícího noční oblohou.
Krása, naděje, sen a tichý zpěv v hlubinách duše i noční můra, bolest, trny, kruté utrpení a výkřiky zatracených.
XIX. Slunce
XX. Soud
XXI. Svět
Karta: Rozsochatý jasan obsypaný listím barvy podzimu stojí pod jasným letním sluncem. Ve stínu jeho koruny z trávy vyrůstá přízračné město s mnoha věžemi. Střechy města a koruny stromů v jeho parcích jsou obtěžkány sněhem. Kopec, na kterém strom stojí, obklopuje hustý hvozd, kterým se táhne cesta. Půda cesty je pro velký obsah železa rudá jako krev.
Úspěch potřebný pro větší sebedůvěru, splnění povinností, neodmítání výzev, které přínáší vývoj jednotlivce. Pobyt mimo domov.
Naposledy upravil(a) Conlai dne 28. 2. 2007, 13:01, celkem upraveno 3 x.
- Ecthelion
- Moderátor
- Příspěvky: 12356
- Registrován: 13. 7. 2004, 15:19
- Bydliště: Brno/Rezno
- Kontaktovat uživatele:
IX. Poustevník
Karta: Zakharias Wlarton. Vyvrženec, mordýř a vrah. Na kartě je vyobrazen vysoký, šlachovitý troll s dlouhým nosem a úšklebkem zoufalství ve tváři. V ruce má palici pokrytou zářezy a skvrnami zaschlé krve. Každý zářez je jeden život, který ukončil její úder. V pozadí je most z šedých chladných kamenů, který stráží a který nikdo nepřejde živ.
Pomsta, radost ze zvrácného, osamění a nekonečné ticho.
Trollové jsou asi dvě hlavy vyšší než lidé. Jsou to šlachovitá stvoření a ve Třetím království nejsou zase až tak neobvyklá. Mají dlouhý nos, špičaté uši, oči žhnoucí barvou červeného podzimu a ústa plná ostrých špičatých zubů. Jejich zneklidňující úsměv málokdo snese bez hnutí, protože se dobře ví, že trollové jedí všechno, co se dá strávit, včetně lidí... Chodí většinou oblékáni podle místní viktoriánské módy, ale málokdy si mohou vzít na sebe něco své velikosti – nohavice a rukávy jsou jim krátké, jejich šaty jsou často opravované a záplatované a ve veliké oblibě mají klobouky.
Propadli sem stejně jako lidé z našeho království a žijí na okraji společnosti. Jsou velice silní a hbití, jsou tedy občas najímáni na práce, které tyto vlastnosti vyžadují, ale jinak jsou to vyvrhelové. Lidé se jich straní a dávají jim najevo, že jsou spodinou společnosti. Trollové je na oplátku nesnášejí, i když se od nich nechají najímat, aby přežili.
Karta: Zakharias Wlarton. Vyvrženec, mordýř a vrah. Na kartě je vyobrazen vysoký, šlachovitý troll s dlouhým nosem a úšklebkem zoufalství ve tváři. V ruce má palici pokrytou zářezy a skvrnami zaschlé krve. Každý zářez je jeden život, který ukončil její úder. V pozadí je most z šedých chladných kamenů, který stráží a který nikdo nepřejde živ.
Pomsta, radost ze zvrácného, osamění a nekonečné ticho.
Trollové jsou asi dvě hlavy vyšší než lidé. Jsou to šlachovitá stvoření a ve Třetím království nejsou zase až tak neobvyklá. Mají dlouhý nos, špičaté uši, oči žhnoucí barvou červeného podzimu a ústa plná ostrých špičatých zubů. Jejich zneklidňující úsměv málokdo snese bez hnutí, protože se dobře ví, že trollové jedí všechno, co se dá strávit, včetně lidí... Chodí většinou oblékáni podle místní viktoriánské módy, ale málokdy si mohou vzít na sebe něco své velikosti – nohavice a rukávy jsou jim krátké, jejich šaty jsou často opravované a záplatované a ve veliké oblibě mají klobouky.
Propadli sem stejně jako lidé z našeho království a žijí na okraji společnosti. Jsou velice silní a hbití, jsou tedy občas najímáni na práce, které tyto vlastnosti vyžadují, ale jinak jsou to vyvrhelové. Lidé se jich straní a dávají jim najevo, že jsou spodinou společnosti. Trollové je na oplátku nesnášejí, i když se od nich nechají najímat, aby přežili.
- Ecthelion
- Moderátor
- Příspěvky: 12356
- Registrován: 13. 7. 2004, 15:19
- Bydliště: Brno/Rezno
- Kontaktovat uživatele:
XVIII. Měsíc
Karta: Wendanská růže. Tato růže byla ukuta před dávnými věky z měsíčních paprsků. Na pohled je stříbrná, avšak září vnitřním světlem, které napovídá, že se v ní skrývá víc. Vypráví se, že majitele si vybírá sama a sama ovládá okolnosti, za kterých k němu přijde. Vládne sny a obrazy a stírá hranici mezi snem a realitou. Její moc nabývá a sílí s fázemi stříbřitého měsíce plujícího noční oblohou.
Krása, naděje, sen a tichý zpěv v hlubinách duše i noční můra, bolest, trny, kruté utrpení a výkřiky zatracených.
Karta: Wendanská růže. Tato růže byla ukuta před dávnými věky z měsíčních paprsků. Na pohled je stříbrná, avšak září vnitřním světlem, které napovídá, že se v ní skrývá víc. Vypráví se, že majitele si vybírá sama a sama ovládá okolnosti, za kterých k němu přijde. Vládne sny a obrazy a stírá hranici mezi snem a realitou. Její moc nabývá a sílí s fázemi stříbřitého měsíce plujícího noční oblohou.
Krása, naděje, sen a tichý zpěv v hlubinách duše i noční můra, bolest, trny, kruté utrpení a výkřiky zatracených.
- Ecthelion
- Moderátor
- Příspěvky: 12356
- Registrován: 13. 7. 2004, 15:19
- Bydliště: Brno/Rezno
- Kontaktovat uživatele:
Úplně se setmělo a na město se snesla hustá, lezavá mlha, ze které se záhy vytrvale rozpršelo. Jemný a studený déšť ťukal o skla několika rozžehnutých lamp, které jako ostrůvky v temnotě a mlze prozařovaly noční ulice města. Lidé procházeli ulicemi s plášti přitisknutými k tělům a pokoušeli se uchovat si tu trochu tepla, kterou jejich tělo vytvořilo, ale které v nastalém chladu nenávratně mizelo a ztrácelo se, aby je nahradila zima.
Několik z chodců nad sebou rozprostřelo tmavé, velké deštníky, které rozežral čas a které byly plné děr, takže před deštěm skoro nechránily. Ostatní takové štěstí neměli a procházeli mlčky a bez ducha. Většina chodců patřila ke spodině města, i když se zde tu a tam objevil někdo v lepším obleku a padnoucím plášti. Mág u vchodu si setřel vodu, která mu stékala po okraji klobouku a přitáhl si těsněji bílý šál. Pak se, opíraje o hůlku s rukojetí vytvarovanou do podoby dračí hlavy připojil k lidem, kteří ulicí procházeli. V davu bylo možno rozeznat malátné mrzáky v rozedraných hadrech s příšerně prázdným a odevzdaným výrazem, kteří žadonili o skývu suchého chleba, lidi nakažené cholerou, která ve městě řádila a která jim pozměnila tváře neodvratnou smrtí do umrlčích masek – dříve mohutně stavění muži, které nemoc proměnila na trosky a kteří byli vyzáblí jako smrt sama, děvčata sotva odrostlá dětským střevícům, stejně jako ženy, které se dřely v továrnách… všichni pokašlávali a utírali si krev od úst špinavými kapesníky. Proplétali se davem a se zoufalstvím v očích čekali záchranu, která nikdy nepřijde. Sem tam se v davu mihli i skřeti v nuzných hadrech, kteří se vraceli z továren a sléváren nebo odjinud. Byli stejně žalostní jako lidé a stejně jako oni i bez východiska. Ulicí prošel vysoký i troll ve starém klobouku a ač mu oči žhnuly temnou červení, jeho tváře byly propadlé hladem. Lidé v davu ve starých obnošených šatech, mnohokrát spravovaných a záplatovaných, s těkajícíma a nedůvěřivýma očima a pobledlými tvářemi šli ulicí města, které se pomalu pohrouželo do spánku a v jehož bytech a domech se rozžíhaly svíce, zatímco na ulici zemřel další člověk na choleru a město přeletěl nádherný orel se stříbrnými perutěmi… jedno z pírek mu upadlo a pomalu se snášelo k zemi. Když dopadlo na mokré a vlhké dláždění, ozval se tichý zvuk znějící jako tiché zazvonění.
Malé děvče pírko zvedlo a usmálo se i uprostřed mlhy, noci a města. Pak se připojilo ke svým společníkům a vyrazili na další cestu.
Několik z chodců nad sebou rozprostřelo tmavé, velké deštníky, které rozežral čas a které byly plné děr, takže před deštěm skoro nechránily. Ostatní takové štěstí neměli a procházeli mlčky a bez ducha. Většina chodců patřila ke spodině města, i když se zde tu a tam objevil někdo v lepším obleku a padnoucím plášti. Mág u vchodu si setřel vodu, která mu stékala po okraji klobouku a přitáhl si těsněji bílý šál. Pak se, opíraje o hůlku s rukojetí vytvarovanou do podoby dračí hlavy připojil k lidem, kteří ulicí procházeli. V davu bylo možno rozeznat malátné mrzáky v rozedraných hadrech s příšerně prázdným a odevzdaným výrazem, kteří žadonili o skývu suchého chleba, lidi nakažené cholerou, která ve městě řádila a která jim pozměnila tváře neodvratnou smrtí do umrlčích masek – dříve mohutně stavění muži, které nemoc proměnila na trosky a kteří byli vyzáblí jako smrt sama, děvčata sotva odrostlá dětským střevícům, stejně jako ženy, které se dřely v továrnách… všichni pokašlávali a utírali si krev od úst špinavými kapesníky. Proplétali se davem a se zoufalstvím v očích čekali záchranu, která nikdy nepřijde. Sem tam se v davu mihli i skřeti v nuzných hadrech, kteří se vraceli z továren a sléváren nebo odjinud. Byli stejně žalostní jako lidé a stejně jako oni i bez východiska. Ulicí prošel vysoký i troll ve starém klobouku a ač mu oči žhnuly temnou červení, jeho tváře byly propadlé hladem. Lidé v davu ve starých obnošených šatech, mnohokrát spravovaných a záplatovaných, s těkajícíma a nedůvěřivýma očima a pobledlými tvářemi šli ulicí města, které se pomalu pohrouželo do spánku a v jehož bytech a domech se rozžíhaly svíce, zatímco na ulici zemřel další člověk na choleru a město přeletěl nádherný orel se stříbrnými perutěmi… jedno z pírek mu upadlo a pomalu se snášelo k zemi. Když dopadlo na mokré a vlhké dláždění, ozval se tichý zvuk znějící jako tiché zazvonění.
Malé děvče pírko zvedlo a usmálo se i uprostřed mlhy, noci a města. Pak se připojilo ke svým společníkům a vyrazili na další cestu.
- Ecthelion
- Moderátor
- Příspěvky: 12356
- Registrován: 13. 7. 2004, 15:19
- Bydliště: Brno/Rezno
- Kontaktovat uživatele:
Město samo je sevřeno v hradbách, ve kterých jeho obyvatelé hledali ochranu a naději. Nenalezli často ani jedno.
Zdejší privilegované rodiny, mágové a místní šlechta nemívali nikdy svá sídla ve volné krajině, ale naopak si je budovali přímo ve městě. Postupně vytvořili pevnosti ve městě a navzájem se proti sobě vymezovali vysoko čnějícími kamennými věžemi. Šlechtická sídla, připomínají hrady vystavěné v městské zástavbě, přímo mezi nuznými příbytky chudiny a křivolakými, temnými a špinavými uličkami města. Jejich brány jsou okovány ocelí a ve dne v noci je hlídají sluhové domu s pochodněmi v rukou. Jejich zdi jsou zdobeny děsivými chrliči, které jakoby vytesala z kamene ruka šílence. Ve městě se vypráví, že do některých jsou zakletí strašliví strážní démoni, kteří hlídají dům a vetřelce rozsápají drápy studenými jako kámen.
Ve městě panuje stále přítmí, prozařované mihotavě blikajícími lampami, které ve tmě a věčné mlze, ležící nad městem, vypadají jako majáky naděje mezi tmou a nicotou. Vlhké, dlážděné ulice jsou pokryty špínou a křivolaké uličky, často tak úzké, že člověk nemůže ani natáhnout paže, aby se nedotýkal starých, odrolených cihlových zdí domů, ze kterých opadala omítka. Zdi jsou navzájem od sebe podpírány prampouchy, které zabraňují ve výhledu na zatažené a nevlídné nebe. Samo město připomíná bludiště. Úzké uličky jsou uspořádány nepochopitelným způsobem, neustále se lomí, stoupají po ostrých schodech lemovaných hrubým litinovým zábradlím, které rezaví a rozpadá se, a opět klesají, klidně o několik pater, jen proto aby opět vystoupily a napojily se na další z temných uliček.
Na sychravé ulici přespávají mezi hromadami odpadků nuzní obyvatelé města - žebráci, mrzáci i chudí lidé v neštěstí, často celé rodiny s malými dětmi, chvějícími se zimou. Domy i ulice města obchází cholera a každé ráno rachotí ulicemi stará zapáchající kára na mrtvoly, vedená starým skřetem v černých hadrech a rouškou přes nos i ústa, aby sesbírala těla těch, kteří v noci zemřeli. Říká se se, že cholera sama obchází městem v bílé masce a dlouhém rudém plášti, nakolik lze věřit horečnatým slovům umírajících, kteří s vytřeštěnýma očima těsně před smrtí vyprávějí o postavě v rudém plášti, se kterou se setkali. Hromady mrtvol jsou každý den pohřbívány v hromadných hrobech posypaných vápnem, které jsou kopány za hradbami.
Zdejší privilegované rodiny, mágové a místní šlechta nemívali nikdy svá sídla ve volné krajině, ale naopak si je budovali přímo ve městě. Postupně vytvořili pevnosti ve městě a navzájem se proti sobě vymezovali vysoko čnějícími kamennými věžemi. Šlechtická sídla, připomínají hrady vystavěné v městské zástavbě, přímo mezi nuznými příbytky chudiny a křivolakými, temnými a špinavými uličkami města. Jejich brány jsou okovány ocelí a ve dne v noci je hlídají sluhové domu s pochodněmi v rukou. Jejich zdi jsou zdobeny děsivými chrliči, které jakoby vytesala z kamene ruka šílence. Ve městě se vypráví, že do některých jsou zakletí strašliví strážní démoni, kteří hlídají dům a vetřelce rozsápají drápy studenými jako kámen.
Ve městě panuje stále přítmí, prozařované mihotavě blikajícími lampami, které ve tmě a věčné mlze, ležící nad městem, vypadají jako majáky naděje mezi tmou a nicotou. Vlhké, dlážděné ulice jsou pokryty špínou a křivolaké uličky, často tak úzké, že člověk nemůže ani natáhnout paže, aby se nedotýkal starých, odrolených cihlových zdí domů, ze kterých opadala omítka. Zdi jsou navzájem od sebe podpírány prampouchy, které zabraňují ve výhledu na zatažené a nevlídné nebe. Samo město připomíná bludiště. Úzké uličky jsou uspořádány nepochopitelným způsobem, neustále se lomí, stoupají po ostrých schodech lemovaných hrubým litinovým zábradlím, které rezaví a rozpadá se, a opět klesají, klidně o několik pater, jen proto aby opět vystoupily a napojily se na další z temných uliček.
Na sychravé ulici přespávají mezi hromadami odpadků nuzní obyvatelé města - žebráci, mrzáci i chudí lidé v neštěstí, často celé rodiny s malými dětmi, chvějícími se zimou. Domy i ulice města obchází cholera a každé ráno rachotí ulicemi stará zapáchající kára na mrtvoly, vedená starým skřetem v černých hadrech a rouškou přes nos i ústa, aby sesbírala těla těch, kteří v noci zemřeli. Říká se se, že cholera sama obchází městem v bílé masce a dlouhém rudém plášti, nakolik lze věřit horečnatým slovům umírajících, kteří s vytřeštěnýma očima těsně před smrtí vyprávějí o postavě v rudém plášti, se kterou se setkali. Hromady mrtvol jsou každý den pohřbívány v hromadných hrobech posypaných vápnem, které jsou kopány za hradbami.
- Ecthelion
- Moderátor
- Příspěvky: 12356
- Registrován: 13. 7. 2004, 15:19
- Bydliště: Brno/Rezno
- Kontaktovat uživatele:
Na ulice města začaly tiše dopadat první sněhové vločky. Lehoučký a tichý zvuk, který snášející se vločky vydávaly, zněl jako lehké šustění. V temné vedlejší uličce, z jedné strany kryti starým kamenným schodištěm domu, choulily se k sobě dvě děti. Děvče, snad třináctileté, ve starých obnošených letních šatech, zašpiněných od sazí, drželo v náručí asi dvouletého chlapce. Dívčiny rysy byly pěkné, ale propadlé a vyhublé. Na první pohled bylo vidět, že už dlouho nejdela a je k smrti unavená. Její obličej s výrazem krajního, niterního zoufalství byl od sazí, stejně jako její šaty. Chlapec, kterého svírala v náručí a snažila se jej chránit před chladem, přestože sama se třásla zimou, spal. Usnul před chvílí, když předtím dlouho plakal hladem.
Bratr a sestra se k sobě tiskli pod schodištěm starého cihlového domu, zatímco kolem nich sněžilo a do ulic se vrátil noční chlad. Děvče tiše, usedavě plakalo, protože vědělo, že nemohou dožít rána a zde na chladné dlažbě zemřou zimou a hladem. Zapomenutí, stejně jako zapomenutí žili. Jejich rodiče zahynuli před rokem, a oni, kteří se už narodili v tomto světě bídy, se od té doby pořádně nenajedli. Oba byli podvyživení a vyhublí. Děvče pracovalo v továrně šestnáct hodin denně a vydělalo jim oběma alespoň na skývu starého chleba, ale přede dvěma dny se vyčerpáním zhroutila a z továrny ji vyhodili na ulici. Od té doby umírali. Byla to otázka času, ale bez jídla a přístřeší se rána nedožijí. Chlapec byl příliš malý na to, aby si to uvědomil, ale děvče sebou polekaně trhalo, kdykoli zaslechlo tikot hodin, protože vědělo, že každým jejich úderem se přesouvají do náruče smrti. Viděla za ozubenými kolečky a ručičkami oči smrtky, která na ně shlíží. Pološílená hlady a únavou utíkala městem jako smyslů zbavená.
Teď seděli tady a čekali na smrt. Pohladila spícího bratříčka po hlavě a slzy jí znovu vyhrkly do očí při pomyšlení na to, že zemře. Vlastní smrt ji ani tak neděsila. Byla příliš vyčerpaná, aby se s ní prala, aby bojovala o život, který jí utíkal mezi prsty s každým dechem, který ji připravoval o teplo jejího těla...
Musela usnout, ale když se probrala, nepamatovala si, že by zavřela oči. Přesto ihned vycítila změnu ve vzduchu. Někdo byl v uličce s nimi. Poplašeně se rozhlédla a v slabém svitu Hvězdy naděje, jediné z hvězd, která svítila ve městě, zahlédla vysokou a vytáhlou postavu v kabátě, která se k nim blížila. Uviděla, že postava je nejméně o dvě nebo tři hlavy vyšší než vzrostlý muž a v jejích očích se změnil v obra. Jeho oblečení mu bylo malé a nohy a ruce mu z něj vyčuhovaly. Kolem krku měl uvázán špinavý šátek a na hlavě měl starý klobouk se záplatami, který mu zakrýval obličej.
Došel až na dva kroky k nim a pak se ozval zvuk, jako když někdo větří. Pak zvednul hlavu a zpod klobouku se objevily v temnotě noci dvě rudé oči, které žhnuly vnitřní červení. Trol se škaredě usmál a odhalil dlouhé a jako jehla ostré zuby, které jeho druh užíval k trhání masa z kostí. Rozhlédnul se, zda v uličce ještě někdo není a když se přesvědčil o opaku, obrátil se k nim a oči mu zazářily jako uhlíky v ohni, které rozhrábl pohrabáč. V těch nelidských očích byl hlad. Hlad snad stejně velký jakým trpěli oba sourozenci.
Trol natáhnul ruku a sáhnul po chlapci. Po bradě mu tekly sliny a v jeho očích byl jen hlad a touha po krvi a masu. Chlapec, vzuzený trolovým dotykem se rozkřičel a rozplakal a děvče, polomrtvé hrůzou vykřiklo strachem a vzdorem. Odtáhla chlapce z trolova dosahu a vzdorně se na něj podívala. Chtěla na něj křičet nebo ho udeřit, ale hrdlo měla stažené strachem a hrůzou se nemohla ani pohnout.
Vysoký, šlachovitý trol zařval zklamáním a v nelidských očích mu zazářila zloba. Udeřil dívku do obličeje, až odletěla na schody a bolestivě se udeřila. Úder jí napůl zbavil vědomí, ale stále měla svého bratra v náručí. Když viděla, že trol se zuřivým výrazem postoupil nad ně, sevřela ho, jediného člověka, který jí na tomto světě zbyl, ještě pevněji, zavřela oči a čekala na smrt.
Noc prořízl rozkaz ostrý jako výstřel z pistole:
„Ne!“
Byl pronesen klidným hlasem, přesto v něm zvonila ocelová zloba a rozhodnost. Otevřela oči a viděla, že pět kroků od trola stojí muž v černém plášti. Na sobě měl drahé oblečení v ruce držel hůl. V temnotě se blýskaly jeho oči hněvem. Trol stál nad oběma sourozenci s napřaženou paží, která byla několik palců nad dívčiným obličejem. Ostrý rozkaz ho donutil zastavit se uprostřed pohybu. Hněvivě se ohlédnul a pak se opět obrátil k oběma dětem. Opět napřáhl ruku a jeho drápy se zaleskly ve svitu jediné hvězdy.
„Ne!“
Rozkaz zazněl stejně klidně jako předtím, ale natolik v něm bylo síly, že trol opět strnul. Otočil se, aby čelil cizinci, který jej připravuje o kořist a maso a vzdorně zaryčel. Byl na něho děsivý pohled. Jeho rudé oči žhnuly zlobou a jeho drápy se leskly. Byl připraven okamžitě skočit a rozsápat zdroj svého zdržení a poté se nasytit jeho masa a krve.
Cizinec lehce, jediným pohybem tasil kord ukrytý v holi a jeho čepel se zaleskla. Opět zopakoval:
„Ne!“
Pak tiše dodal:
„Jsou pod mojí ochranou! Zmiz, červe!“
Trol se nezalekl čepele, přestože to podle jeho postoje vypadalo, že muž je zkušený šermíř. Zahlédnul ale stříbrný přívěšek, který měl muž pověšený na krku. Zklamaně a zoufale zavyl a v jeho výkřiku nebylo nic lidského. Jen šílenství způsobené hladem. Pak se otočil a zmizel ve sněhové vánici, která se mezitím rozpoutala.
Cizinec se za ním chvíli díval, pak schoval kord opět v holi a přešel k oběma dětem. Děvče v jeho očích uvidělo soucit a ještě něco jiného, co nedokázalo rozlišit, ale byla příliš vyděšená a unavená. Když omdlela, cizinec se sklonil, vzal oba sourozence do náruče a odnesl je k sobě do domu...
Když se děvče uprostřed noci probudilo a vidělo, že leží v posteli, u které hoří svíčka, teplé světlo se rozlévá po pokoji, kam noční stíny nemohou a její bratr i ona jsou v bezpečí, opět upadla do spánku, ze kterého se ale začala vykrádat tvář smrti a nahradila ji slabá naděje...
Bratr a sestra se k sobě tiskli pod schodištěm starého cihlového domu, zatímco kolem nich sněžilo a do ulic se vrátil noční chlad. Děvče tiše, usedavě plakalo, protože vědělo, že nemohou dožít rána a zde na chladné dlažbě zemřou zimou a hladem. Zapomenutí, stejně jako zapomenutí žili. Jejich rodiče zahynuli před rokem, a oni, kteří se už narodili v tomto světě bídy, se od té doby pořádně nenajedli. Oba byli podvyživení a vyhublí. Děvče pracovalo v továrně šestnáct hodin denně a vydělalo jim oběma alespoň na skývu starého chleba, ale přede dvěma dny se vyčerpáním zhroutila a z továrny ji vyhodili na ulici. Od té doby umírali. Byla to otázka času, ale bez jídla a přístřeší se rána nedožijí. Chlapec byl příliš malý na to, aby si to uvědomil, ale děvče sebou polekaně trhalo, kdykoli zaslechlo tikot hodin, protože vědělo, že každým jejich úderem se přesouvají do náruče smrti. Viděla za ozubenými kolečky a ručičkami oči smrtky, která na ně shlíží. Pološílená hlady a únavou utíkala městem jako smyslů zbavená.
Teď seděli tady a čekali na smrt. Pohladila spícího bratříčka po hlavě a slzy jí znovu vyhrkly do očí při pomyšlení na to, že zemře. Vlastní smrt ji ani tak neděsila. Byla příliš vyčerpaná, aby se s ní prala, aby bojovala o život, který jí utíkal mezi prsty s každým dechem, který ji připravoval o teplo jejího těla...
Musela usnout, ale když se probrala, nepamatovala si, že by zavřela oči. Přesto ihned vycítila změnu ve vzduchu. Někdo byl v uličce s nimi. Poplašeně se rozhlédla a v slabém svitu Hvězdy naděje, jediné z hvězd, která svítila ve městě, zahlédla vysokou a vytáhlou postavu v kabátě, která se k nim blížila. Uviděla, že postava je nejméně o dvě nebo tři hlavy vyšší než vzrostlý muž a v jejích očích se změnil v obra. Jeho oblečení mu bylo malé a nohy a ruce mu z něj vyčuhovaly. Kolem krku měl uvázán špinavý šátek a na hlavě měl starý klobouk se záplatami, který mu zakrýval obličej.
Došel až na dva kroky k nim a pak se ozval zvuk, jako když někdo větří. Pak zvednul hlavu a zpod klobouku se objevily v temnotě noci dvě rudé oči, které žhnuly vnitřní červení. Trol se škaredě usmál a odhalil dlouhé a jako jehla ostré zuby, které jeho druh užíval k trhání masa z kostí. Rozhlédnul se, zda v uličce ještě někdo není a když se přesvědčil o opaku, obrátil se k nim a oči mu zazářily jako uhlíky v ohni, které rozhrábl pohrabáč. V těch nelidských očích byl hlad. Hlad snad stejně velký jakým trpěli oba sourozenci.
Trol natáhnul ruku a sáhnul po chlapci. Po bradě mu tekly sliny a v jeho očích byl jen hlad a touha po krvi a masu. Chlapec, vzuzený trolovým dotykem se rozkřičel a rozplakal a děvče, polomrtvé hrůzou vykřiklo strachem a vzdorem. Odtáhla chlapce z trolova dosahu a vzdorně se na něj podívala. Chtěla na něj křičet nebo ho udeřit, ale hrdlo měla stažené strachem a hrůzou se nemohla ani pohnout.
Vysoký, šlachovitý trol zařval zklamáním a v nelidských očích mu zazářila zloba. Udeřil dívku do obličeje, až odletěla na schody a bolestivě se udeřila. Úder jí napůl zbavil vědomí, ale stále měla svého bratra v náručí. Když viděla, že trol se zuřivým výrazem postoupil nad ně, sevřela ho, jediného člověka, který jí na tomto světě zbyl, ještě pevněji, zavřela oči a čekala na smrt.
Noc prořízl rozkaz ostrý jako výstřel z pistole:
„Ne!“
Byl pronesen klidným hlasem, přesto v něm zvonila ocelová zloba a rozhodnost. Otevřela oči a viděla, že pět kroků od trola stojí muž v černém plášti. Na sobě měl drahé oblečení v ruce držel hůl. V temnotě se blýskaly jeho oči hněvem. Trol stál nad oběma sourozenci s napřaženou paží, která byla několik palců nad dívčiným obličejem. Ostrý rozkaz ho donutil zastavit se uprostřed pohybu. Hněvivě se ohlédnul a pak se opět obrátil k oběma dětem. Opět napřáhl ruku a jeho drápy se zaleskly ve svitu jediné hvězdy.
„Ne!“
Rozkaz zazněl stejně klidně jako předtím, ale natolik v něm bylo síly, že trol opět strnul. Otočil se, aby čelil cizinci, který jej připravuje o kořist a maso a vzdorně zaryčel. Byl na něho děsivý pohled. Jeho rudé oči žhnuly zlobou a jeho drápy se leskly. Byl připraven okamžitě skočit a rozsápat zdroj svého zdržení a poté se nasytit jeho masa a krve.
Cizinec lehce, jediným pohybem tasil kord ukrytý v holi a jeho čepel se zaleskla. Opět zopakoval:
„Ne!“
Pak tiše dodal:
„Jsou pod mojí ochranou! Zmiz, červe!“
Trol se nezalekl čepele, přestože to podle jeho postoje vypadalo, že muž je zkušený šermíř. Zahlédnul ale stříbrný přívěšek, který měl muž pověšený na krku. Zklamaně a zoufale zavyl a v jeho výkřiku nebylo nic lidského. Jen šílenství způsobené hladem. Pak se otočil a zmizel ve sněhové vánici, která se mezitím rozpoutala.
Cizinec se za ním chvíli díval, pak schoval kord opět v holi a přešel k oběma dětem. Děvče v jeho očích uvidělo soucit a ještě něco jiného, co nedokázalo rozlišit, ale byla příliš vyděšená a unavená. Když omdlela, cizinec se sklonil, vzal oba sourozence do náruče a odnesl je k sobě do domu...
Když se děvče uprostřed noci probudilo a vidělo, že leží v posteli, u které hoří svíčka, teplé světlo se rozlévá po pokoji, kam noční stíny nemohou a její bratr i ona jsou v bezpečí, opět upadla do spánku, ze kterého se ale začala vykrádat tvář smrti a nahradila ji slabá naděje...
- Conlai
- Správce rozbitých snů; Moderátor
- Příspěvky: 2399
- Registrován: 25. 11. 2003, 19:08
- Bydliště: Brno
- Kontaktovat uživatele:
Noc. Štíhlá dívka v černých šatech zdobených krajkou stála v průchodu domu U Tří vlků. Stála tu, orámovaná temnotou průchodu, bledá a pyšná, jako socha z bílého mramoru, ale ve skutečnosti ji stálo mnoho sil, aby na sobě nedala znát chlad okolního kamene a únavu dvou probdělých nocí. Dva dny strávila pronášením inkantací a kreslením čar v rituálu, jehož příprava jí zabrala osm měsíců. Mohla na sebe být pyšná, protože byla zřejmě nejmladší, kdo se kdy o tento rituál kdy pokusil. Zda se vše povedlo měla brzy poznat.
Opuštěnou ulicí zazněl rachot dřevěných kol na dláždění. Chvíli na to, jí zahradil výhed do ulice černý kočár, který zastavil právě dvířky vstříc průchodu. Eva Priceová, jak se mladá čarodějka jmenovala, potlačila strach z toho, co ji mohlo čekat a přistoupila k dvířkům. S mrazivým klapnutím někdo zevnitř odsunul kryt okýnka dvířek. Okýnko mělo pod krytem ještě dřevěnou mřížku, takže celý kočár připomínal jakousi podivnou pohyblivou zpovědnici.
Eva se snažila nemyslet na toho, kdo seděl uvnitř, na Micaela Labbrose, Černého anděla. Muže tak oddanému svému poslání, že se podle pověstí dobrovolně nakazil leprou, aby pronikl k jedné ze svých mnoha obětí. Nadechla se a pevně promluvila k temnotě v kočáru.
"Jsem Eva Constantina Priceová, dcera Marie Priceové. Já jsem tě přivolala, já si žádám tvé služby. Krev která bude prolita, dech, který bude ukraden, tep, který bude přeťat - vše splatím do poslední kapky, do posledního dechu, do posledního úderu srdce. Tak přísahám."
Hlas, který připomínal šustění suchého papíru jí odpověděl.
"I já přísahám, dítě. Přísahám, že zabiji... pro tebe. A přísahám, že si na tobě vyberu svou platbu."
Eva se postavila na špičky, takže se rty skoro dotýkala mřížky okýnka. Nadechla se a v obláčku stříbrbné páry zašeptala jméno. Okenice s klapnutím zapadla na své místo a kočár s rachotěním zmizel. Eva přeryvaně dýchala. Hlava se jí točila a byla na smrt unavená. Musela se opřít o stěnu průchodu... Ne, teď nemůže odpočívat. Na řadě je druhý rituál, v jistém ohledu mnohem důležitější než ten první a musí jej připravit, než Černý anděl provede svou práci. Pokud se jí vše nepovede zařídit včas, bude mít na odpočívání dost času v hrobě.
Opuštěnou ulicí zazněl rachot dřevěných kol na dláždění. Chvíli na to, jí zahradil výhed do ulice černý kočár, který zastavil právě dvířky vstříc průchodu. Eva Priceová, jak se mladá čarodějka jmenovala, potlačila strach z toho, co ji mohlo čekat a přistoupila k dvířkům. S mrazivým klapnutím někdo zevnitř odsunul kryt okýnka dvířek. Okýnko mělo pod krytem ještě dřevěnou mřížku, takže celý kočár připomínal jakousi podivnou pohyblivou zpovědnici.
Eva se snažila nemyslet na toho, kdo seděl uvnitř, na Micaela Labbrose, Černého anděla. Muže tak oddanému svému poslání, že se podle pověstí dobrovolně nakazil leprou, aby pronikl k jedné ze svých mnoha obětí. Nadechla se a pevně promluvila k temnotě v kočáru.
"Jsem Eva Constantina Priceová, dcera Marie Priceové. Já jsem tě přivolala, já si žádám tvé služby. Krev která bude prolita, dech, který bude ukraden, tep, který bude přeťat - vše splatím do poslední kapky, do posledního dechu, do posledního úderu srdce. Tak přísahám."
Hlas, který připomínal šustění suchého papíru jí odpověděl.
"I já přísahám, dítě. Přísahám, že zabiji... pro tebe. A přísahám, že si na tobě vyberu svou platbu."
Eva se postavila na špičky, takže se rty skoro dotýkala mřížky okýnka. Nadechla se a v obláčku stříbrbné páry zašeptala jméno. Okenice s klapnutím zapadla na své místo a kočár s rachotěním zmizel. Eva přeryvaně dýchala. Hlava se jí točila a byla na smrt unavená. Musela se opřít o stěnu průchodu... Ne, teď nemůže odpočívat. Na řadě je druhý rituál, v jistém ohledu mnohem důležitější než ten první a musí jej připravit, než Černý anděl provede svou práci. Pokud se jí vše nepovede zařídit včas, bude mít na odpočívání dost času v hrobě.
- Ecthelion
- Moderátor
- Příspěvky: 12356
- Registrován: 13. 7. 2004, 15:19
- Bydliště: Brno/Rezno
- Kontaktovat uživatele:
Kroky poutníka zvířily šedý, dusivý prach cesty, který se mu ovíjel kolem vysokých prošlapaných bot a barvil mu plášť i oblečení do šediva. Poutníkova ramena byly únavou svěšená a opíral se při chůzi o jasanovou hůl, jakoby už nemohl dál a zdálo se, že každý další krok mu působí fyzická muka. Přesto ale stále kladl nohu před nohu a pokračoval v namáhavé cestě, zatímco prach za ním vířil a snášel se k zemi ve světle stříbřitého měsíce, který vystoupal na oblohu. Cesta vedla hustými křovinami, které se rozkládaly na obou jeho stranách a které byly ve světle měsíce černé jako smola. Své větve poseté ostrými trny natahovaly nad cestu, drásaly poutníkův plášť a zúžily již tak úzkou šedivou cestu na pouhou stezku.
Poutník náhle zahlédnul u cesty mohutný, nádherný tis, který se na mírném návrší vypínal k hvězdnatému nebi a v jehož okolí ostnaté křoviny ani černé keře nerostly. Tyčil se sám, na palouku pokrytém tichou trávou a jeho větvemi a listy prosvítal měsíc a světlo hvězd. Lehký vítr, který v prachu u cesty nebyl cítit, pohupoval jeho větvemi a zem pokrývaly jeho krásné listy. Byl určitě prastarý, stojící na svém místě ne méně než několik staletí, vzdorující větru, dešti a zimě, mlčící, ale majestátní ve své tiché kráse. Poutník uhnul z cesty, prodral se k němu mořem trnitých šlahounů a vystoupil na palouk ozařovaný stříbřitým světlem. Usednul pod strom, shodil kapuci a plášť a zády se opřel o kmen, aby si na chvíli odpočinul než vyrazí na další namáhavou cestu. Ukolébán ševelením listů brzy usnul a spal osvěžujícím spánkem beze snů.
Z nevědomí ho vytrhlo děsivé zavytí znějící jako zuřivý výkřik zavržené duše posedlé ďáblem. Rychle otevřel oči a pevně uchopil svou hůl, jedinou zbraň, kterou se mohl bránit nástrahám cesty. Byla sice pevná, z jasanového dřeva Taretlie, okovaná, aby vydržela dlouhé putování, ale proti nepříteli, který právě vystupoval na pahorek byla sotva ochranou.
Z přítmí jako uhel černých keřů se neslyšně vynořila silueta mohutného vlčího těla. Rudé oči žhnuly nenávistí a zdálo se, že ve tmě matně svítí. Měsíc byl nyní zakryt temnými mraky, ale i ve slabém osvětlení bylo vidět tvora oděného vlčí kůží, který stoupal po pahorku směrem k bezbrannému poutníkovi. Našlapoval opatrně a neslyšně a tam kde se jeho noha dotkla země, tráva černala a hynula před očima. Vlčí tělo bylo vychrtlé, šlachovité a jakoby spalované vnitřním žárem. Černá kůže mu na bocích odpadávala v pruzích a zdálo se, že jeho maso hnije a plesniví. Zdálo se, že spíše než svaly jej pohání stejná zvrácená nenávist, která mu sálala z očí. Temně vrčel a jeho tlama byla pokrytá starou zaschlou krví.
Jeho oči byly odrazem šílenství a zuřivosti. Temná stvůra, uvězněná v tomto těle, oděná vlčí kůží, trhala okovy a zuřivě a výhružně vrčela. Byla připravená každou chvíli vyrazit a trhat a drásat. Chtěl hodovat na lidském mase a pít teplou lidskou krev.
Poutník, zachvácený hrůzou a děsem, který s příchodem temné bytosti přišel, se nedokázal ani pohnout. Nedokázal ani pozvednout svou hůl. Prostě zůstal sedět s očima rozšířenýma strachem, neschopen pohybu.
Vlk skočil.
Skočil a jeho zuby se zaleskly, připraveny zabíjet, ale jeho let byl přerušen a vlk byl těžce sražen stranou do trávy. Ihned se znovu vztyčil a zuřivě se zaměřil na nového protivníka, který mu zabránil poutníka zabít.
Před ním stála mohutná rozložitá postava, jejíž temné oči na vlka shlížely se zlobou. Postava měla místo kůže kůru, ramena měl pokrytá větvemi na kterých začínaly rašit nové listy a jeho oči v barvách temné zeleni vypovídaly o staletích, které spatřily a překonaly. Duch mohutného tisu byl starý, jeho kůra byla zbrázděná ranami a věkem, ale přesto zůstal neohnutý, majestátní a čišela z něj síla. Zuřící stvůry oděné vlčí kůží se nijak nelekal.
Vlk na něj zavrčel:
„Zmizni! Tohle je moje kořist!“
Pokusil se prosmýknout k poutníkovi, ale duch mu se zlostí v hlase zatarasil cestu:
„Jak se opovažuješ porušit Zákon i Tradici a chtít zabít člověka pod mými větvemi? Poté, co naslouchal zpěvu mého listí a dal se mi do ochrany? Jak se opovažuješ?“
„Varuju tě, Eikiliine! Uhni! Je můj, je to má kořist! Moje maso!“
„Odejdi! Copak neznáš Zákon? Nedám ti ho!“
Oči vlčí stvůry se vpíjely do ducha tisu, zatímco obcházel kolem poutník a snažil se najít skulinu ke skoku:
„Zákon?! Co to je? Řídí se jím dnes stromy? Řídí se jím tvorové Temného příkrovu země? Jsi přežitek Eikiliine! Ty a ten tvůj Zákon! Ustup nebo tě roztrhám společně s ním!“
Zahlédl volný prostor a vrhnul se k poutníkovi, ale mohutná sukovitá pěst jej srazila do trávy. Vlk se ve vzduchu ohnal a uštědřil duchovi dlouhou ránu do boku, než se sám s kňučením skutálel do trávy. Duch stromu se na něj podíval:
„Nemůžeš mi ublížit. Já znám tvé Pravé jméno, copak jsi zapomněl, Mathalikare Rudý spáre? Zapomněl jsi na tu noc, kdy hvězdy padaly z nebes? Já ne a jestli budeš pokoušet mou trpělivost, víš dobře, že nebudu váhat.“
Bestie zavrčela a její nenávist byla takřka hmatatelná. Chvíli to vypadalo, že se na ducha stromu vrhne, nepomýšlejíc na následky, ale pak se otočila a jediným skokem zmizela v temnotě.
Měsíc vyšel a poutník jakoby se probudil ze sna. Seděl sám na pahorku, opřen o kmen rozložitého tisu. V kmeni se táhla dlouhá čerstvá rána, jakoby snad někdo zatnul do něj sekeru, ale na kůře byl jasně vidět otisk vlčích spárů. Jen udusaná a odumřelá tráva byly svědky toho, co se zde stalo. A skrz větve prastarého tisu svítily hvězdy a měsíc…
Poutník náhle zahlédnul u cesty mohutný, nádherný tis, který se na mírném návrší vypínal k hvězdnatému nebi a v jehož okolí ostnaté křoviny ani černé keře nerostly. Tyčil se sám, na palouku pokrytém tichou trávou a jeho větvemi a listy prosvítal měsíc a světlo hvězd. Lehký vítr, který v prachu u cesty nebyl cítit, pohupoval jeho větvemi a zem pokrývaly jeho krásné listy. Byl určitě prastarý, stojící na svém místě ne méně než několik staletí, vzdorující větru, dešti a zimě, mlčící, ale majestátní ve své tiché kráse. Poutník uhnul z cesty, prodral se k němu mořem trnitých šlahounů a vystoupil na palouk ozařovaný stříbřitým světlem. Usednul pod strom, shodil kapuci a plášť a zády se opřel o kmen, aby si na chvíli odpočinul než vyrazí na další namáhavou cestu. Ukolébán ševelením listů brzy usnul a spal osvěžujícím spánkem beze snů.
Z nevědomí ho vytrhlo děsivé zavytí znějící jako zuřivý výkřik zavržené duše posedlé ďáblem. Rychle otevřel oči a pevně uchopil svou hůl, jedinou zbraň, kterou se mohl bránit nástrahám cesty. Byla sice pevná, z jasanového dřeva Taretlie, okovaná, aby vydržela dlouhé putování, ale proti nepříteli, který právě vystupoval na pahorek byla sotva ochranou.
Z přítmí jako uhel černých keřů se neslyšně vynořila silueta mohutného vlčího těla. Rudé oči žhnuly nenávistí a zdálo se, že ve tmě matně svítí. Měsíc byl nyní zakryt temnými mraky, ale i ve slabém osvětlení bylo vidět tvora oděného vlčí kůží, který stoupal po pahorku směrem k bezbrannému poutníkovi. Našlapoval opatrně a neslyšně a tam kde se jeho noha dotkla země, tráva černala a hynula před očima. Vlčí tělo bylo vychrtlé, šlachovité a jakoby spalované vnitřním žárem. Černá kůže mu na bocích odpadávala v pruzích a zdálo se, že jeho maso hnije a plesniví. Zdálo se, že spíše než svaly jej pohání stejná zvrácená nenávist, která mu sálala z očí. Temně vrčel a jeho tlama byla pokrytá starou zaschlou krví.
Jeho oči byly odrazem šílenství a zuřivosti. Temná stvůra, uvězněná v tomto těle, oděná vlčí kůží, trhala okovy a zuřivě a výhružně vrčela. Byla připravená každou chvíli vyrazit a trhat a drásat. Chtěl hodovat na lidském mase a pít teplou lidskou krev.
Poutník, zachvácený hrůzou a děsem, který s příchodem temné bytosti přišel, se nedokázal ani pohnout. Nedokázal ani pozvednout svou hůl. Prostě zůstal sedět s očima rozšířenýma strachem, neschopen pohybu.
Vlk skočil.
Skočil a jeho zuby se zaleskly, připraveny zabíjet, ale jeho let byl přerušen a vlk byl těžce sražen stranou do trávy. Ihned se znovu vztyčil a zuřivě se zaměřil na nového protivníka, který mu zabránil poutníka zabít.
Před ním stála mohutná rozložitá postava, jejíž temné oči na vlka shlížely se zlobou. Postava měla místo kůže kůru, ramena měl pokrytá větvemi na kterých začínaly rašit nové listy a jeho oči v barvách temné zeleni vypovídaly o staletích, které spatřily a překonaly. Duch mohutného tisu byl starý, jeho kůra byla zbrázděná ranami a věkem, ale přesto zůstal neohnutý, majestátní a čišela z něj síla. Zuřící stvůry oděné vlčí kůží se nijak nelekal.
Vlk na něj zavrčel:
„Zmizni! Tohle je moje kořist!“
Pokusil se prosmýknout k poutníkovi, ale duch mu se zlostí v hlase zatarasil cestu:
„Jak se opovažuješ porušit Zákon i Tradici a chtít zabít člověka pod mými větvemi? Poté, co naslouchal zpěvu mého listí a dal se mi do ochrany? Jak se opovažuješ?“
„Varuju tě, Eikiliine! Uhni! Je můj, je to má kořist! Moje maso!“
„Odejdi! Copak neznáš Zákon? Nedám ti ho!“
Oči vlčí stvůry se vpíjely do ducha tisu, zatímco obcházel kolem poutník a snažil se najít skulinu ke skoku:
„Zákon?! Co to je? Řídí se jím dnes stromy? Řídí se jím tvorové Temného příkrovu země? Jsi přežitek Eikiliine! Ty a ten tvůj Zákon! Ustup nebo tě roztrhám společně s ním!“
Zahlédl volný prostor a vrhnul se k poutníkovi, ale mohutná sukovitá pěst jej srazila do trávy. Vlk se ve vzduchu ohnal a uštědřil duchovi dlouhou ránu do boku, než se sám s kňučením skutálel do trávy. Duch stromu se na něj podíval:
„Nemůžeš mi ublížit. Já znám tvé Pravé jméno, copak jsi zapomněl, Mathalikare Rudý spáre? Zapomněl jsi na tu noc, kdy hvězdy padaly z nebes? Já ne a jestli budeš pokoušet mou trpělivost, víš dobře, že nebudu váhat.“
Bestie zavrčela a její nenávist byla takřka hmatatelná. Chvíli to vypadalo, že se na ducha stromu vrhne, nepomýšlejíc na následky, ale pak se otočila a jediným skokem zmizela v temnotě.
Měsíc vyšel a poutník jakoby se probudil ze sna. Seděl sám na pahorku, opřen o kmen rozložitého tisu. V kmeni se táhla dlouhá čerstvá rána, jakoby snad někdo zatnul do něj sekeru, ale na kůře byl jasně vidět otisk vlčích spárů. Jen udusaná a odumřelá tráva byly svědky toho, co se zde stalo. A skrz větve prastarého tisu svítily hvězdy a měsíc…
- Ecthelion
- Moderátor
- Příspěvky: 12356
- Registrován: 13. 7. 2004, 15:19
- Bydliště: Brno/Rezno
- Kontaktovat uživatele:
Magický konstrukt
Nikdo neví kdy, kdo proč nebo jak byly magické konstrukty vyráběny. Neznáme jejich tvůrce nebo to, zda jsou stále vytvářeny. Nevíme ani za jakým účelem vznikli ti, kteří existují. Nevíme, zda byli tvořeni jako nemyslící zabijáci nebo krvavému amoku, který je zachvacuje, propadli později sami.
Konstrukty jsou magicky vytvořené bytosti, k jejichž výrobě bylo užito lidských částí, stejně jako částí zvířat, mechanických prvků, ale hlavně magie. Magie je tou esencí, která konstrukt rozpohybovává a dává sílu jeho „životu“. Konstrukt je nemyslící bestie, zrůda, která disponuje neuvěřitelnou fyzickou silou a rychlostí a která je vytvořena k zabíjení. Za normálních okolností má normální lidskou podobu – většinou vypadá člověk, s jedinou nepatrnou výjimkou. Tvář má většinou krytou stínem pláště, klobouku nebo podobně a později si nikdo nedokáže vybavit její rysy. Pokud se později někoho zeptáte, nebude vám schopen říci, jak ten člověk vypadal.
Konstrukt nemá vlastní vůli, nemá vlastní osobnost ani si neuvědomuje sám sebe. Většinu času chová podle svého programu, který mu byl dán. Ten většinou spočívá v získání si důvěry nějaké osoby nebo jejího vylákání. Když je sám s obětí, projeví se jeho temná stránka. Jeho obličej a tělo se změní, ztratí masku, kterou nosí a stane se děsivým zabijákem s mohutnou silou a nekontrolovatelnou zuřivostí. Své oběti roztrhá holýma rukama a později, až amok nekontrolovatelného násilí, který ho ovládá opadne, opět se změní zpět do lidské podoby a opět aktivuje svůj program. Jeho program není dokonalý a když je konstrukt nějak vyveden z míry nebo mu nestačí na to, aby reagoval, může se začít chovat zvláštně – opakuje poslední povely, říká několikrát za sebou stále stejné věty nebo, zahnán do úzkých, propadne svým zabijáckým instinktům a odpoví nekontrolovatelným násilím.
Konstrukt necítí fyzickou bolest, rozhodně ne tak jako my. Rány mečem nebo jakékoli údery fyzickými zbraněmi prakticky nevnímá – nepůsobí mu bolest a nezpomalují ho. Má ale omezený cit ve svém těle a může mít problém třeba s uchopením předmětu – neodhadne sílu, kterou jej má uchopit a křehkou věc může rozmačkat. Stejně tak nemusí vůbec zaznamenat slabší úder či dýku, zaraženou do zad.
Nikdo neví kdy, kdo proč nebo jak byly magické konstrukty vyráběny. Neznáme jejich tvůrce nebo to, zda jsou stále vytvářeny. Nevíme ani za jakým účelem vznikli ti, kteří existují. Nevíme, zda byli tvořeni jako nemyslící zabijáci nebo krvavému amoku, který je zachvacuje, propadli později sami.
Konstrukty jsou magicky vytvořené bytosti, k jejichž výrobě bylo užito lidských částí, stejně jako částí zvířat, mechanických prvků, ale hlavně magie. Magie je tou esencí, která konstrukt rozpohybovává a dává sílu jeho „životu“. Konstrukt je nemyslící bestie, zrůda, která disponuje neuvěřitelnou fyzickou silou a rychlostí a která je vytvořena k zabíjení. Za normálních okolností má normální lidskou podobu – většinou vypadá člověk, s jedinou nepatrnou výjimkou. Tvář má většinou krytou stínem pláště, klobouku nebo podobně a později si nikdo nedokáže vybavit její rysy. Pokud se později někoho zeptáte, nebude vám schopen říci, jak ten člověk vypadal.
Konstrukt nemá vlastní vůli, nemá vlastní osobnost ani si neuvědomuje sám sebe. Většinu času chová podle svého programu, který mu byl dán. Ten většinou spočívá v získání si důvěry nějaké osoby nebo jejího vylákání. Když je sám s obětí, projeví se jeho temná stránka. Jeho obličej a tělo se změní, ztratí masku, kterou nosí a stane se děsivým zabijákem s mohutnou silou a nekontrolovatelnou zuřivostí. Své oběti roztrhá holýma rukama a později, až amok nekontrolovatelného násilí, který ho ovládá opadne, opět se změní zpět do lidské podoby a opět aktivuje svůj program. Jeho program není dokonalý a když je konstrukt nějak vyveden z míry nebo mu nestačí na to, aby reagoval, může se začít chovat zvláštně – opakuje poslední povely, říká několikrát za sebou stále stejné věty nebo, zahnán do úzkých, propadne svým zabijáckým instinktům a odpoví nekontrolovatelným násilím.
Konstrukt necítí fyzickou bolest, rozhodně ne tak jako my. Rány mečem nebo jakékoli údery fyzickými zbraněmi prakticky nevnímá – nepůsobí mu bolest a nezpomalují ho. Má ale omezený cit ve svém těle a může mít problém třeba s uchopením předmětu – neodhadne sílu, kterou jej má uchopit a křehkou věc může rozmačkat. Stejně tak nemusí vůbec zaznamenat slabší úder či dýku, zaraženou do zad.
- Ecthelion
- Moderátor
- Příspěvky: 12356
- Registrován: 13. 7. 2004, 15:19
- Bydliště: Brno/Rezno
- Kontaktovat uživatele:
Nathaniel Tralikos. Adept tajného umění, alchymista a mistr pokusů na bázi transmutace kovů. Je to obratný diskutér a učenec s hlubokými znalostmi. Jeho výrazný zjev pak podbarvují oči barvy ocelové šedi, černé vlasy a thessalský modrý plášť. Nikdo neví, jak je vlastně starý a z jeho podmanivého vzhleu věk nelze ani odhadnout. Mezi Zasvěcenými se vypráví, že již po mnoho staletí ovládá tajemství Rudého lva a dokáže transmutovat kovy ve zlato. Ani surová magie Třetího království zatím nedokáže změnit kov ve zlato a proto jsou všichni skuteční nebo domnělí Adepti tajné tradice stále pronásledováni mocnými a ziskuchtivými, kteří touží po zdroji nevyčerpatelného bohatství. Tralikos se objevuje jednou tam, jednou tady a úspěšně se vyhýbá všem léčkám a nástrahám. Zjevuje se vždy nečekaně a nepoznán a stejně tak i beze stopy mizí, kdykoli již splnil to, proč přišel, či se na jeho stopu dostanou lidé ovládaní zlatou horečkou. Podle řečí mezi alchymisty jej bohatství prý již nezajímá a hledá mezi křivulemi a baňkami úplně jiná tajemství hermetické tradice, doposud Adepty neodhalená…
- Ecthelion
- Moderátor
- Příspěvky: 12356
- Registrován: 13. 7. 2004, 15:19
- Bydliště: Brno/Rezno
- Kontaktovat uživatele:
Hustý déšť padal na na zmáčenou černou hlínu a kapky hlasitě bubnovaly o víko dubové rakve. V otevřeném hrobě stála voda a bahno teklo podél jejích okrajů dolů. Nad hrobem se nejasně rýsovaly obrysy postav, nejasné v matném světle měsíce. Hubený muž v černém právě hovořil, zatímco ostatní byli zticha.
„...Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek. Dopřává mi odpočívat na travnatých pláních, vodí mě na klidná místa u vod a stezkou spravedlnosti mě vede pro své jméno...“
Nad střechou jednoho z domů města se mihl rychlý stín. Arnulf Střelec hbitě přeběhl prampouch čnící nad úzkou uličkou a hbitě se vyhoupl na další střechu. Jeho modrý kabát za ním vlál, když jistě a bez zaváhání překonal vzdálenost střechy a jediným skokem překonal další úzkou uličku čnějící jako strž mezi střechami. Přitáhl si popruh pušky, kterou měl na zádech a hbitě se vyrazil dál.
„... i když půjdu roklí šedé smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť ty jsi se mnou, ó Pane....“
Arnulfovy brýle se zaleskly v měsíčním světle, když překonal další překážku a využil chrliče k odrazu na další střechu. Z jeho obličeje se nedalo nic vyčíst. Jeho holá hlava se ve svitu měsíce leskla a obličej měl přerytý modrým šátkem. Jeho brýle, které jej ve městě proslavily, znemožňovaly, aby se mu kdokoli podíval do obličeje. Přes záda měl přehozenou dlouhou pušku s namontovaným dalekohledem. Tato zbraň byla jednou z mála svého druhu, které ve městě byly. Byla to dlouhá křesadlová puška vyrobená podle vzoru zbraně Enfield, nakolik se ji podařilo napodobit, kterou v malém počtu vyrobili řemeslníci rodu Gwarn, ale do dnešních dnů se jich dochovalo málo. Arnulfova zbraň, schopná přesné střelby na vzdálenost tří set metrů, se blyštila pečlivou údržbou a na jejích postříbřených částech a runě rodu Gwern vyražené na zámku se obrážel měsíc.
„... ano, dobrota a milosrdenství provázet mě budou všechny dny mého žití. Je naší útěchou, že náš bratr byl vysvobozen z potupného žití v tomto království stínu. Dej Pane, abychom i my dosáhli tohoto milosrdenství, tvého odpuštění a království nebeského jako on...“
Vysoký střelec v modrém kabátě konečně dorazil na své místo. Ulehl na starých pálených taškách střechy opuštěné továrny a pušku si sundal z ramene. Vyhlédnul zpoza drolícího se cihlového štítu a pak rozvážnými pohyby a beze spěchu pušku vyčistil, uložil olověnou kuli, nasypal prach na pánvičku a natáhl kohoutek. Pak ji opřel o groteskní ozdobu na římse a zamířil na prostranství pod sebou. Ležel pak v této poloze bez jediného hnutí, zatímco měsíc putoval na obloze a zdálo se, jakoby zkameněl a stal se jedním z chrličů na střeše. Z jeho tváře zakryté šátkem se nedalo vyčíst ani to nejmenší.
„... popel popelu, prach prachu. Byla to vůle Boží a jeho řízením jsme dnes zde. Amen.“
Dole v úzké uličce pod továrnou se něco pohnulo. Z vedlejšího domu se vynořil sluha s pochodní v ruce. Za ním šlo několik zachmuřených vojáků v dlouhých černých pláštích, pod kterými se rýsovaly obrysy mečů. Nakonec se vynořil vysoký muž v oblečení gentlemana s vysokým cylindrem. Rozhlédnul se po ulici a vyšel za svými muži. V ruce držel hůlku s hlavicí vyřezávanou do podoby ryby, symbolu mlčení a jeho dvouřadý plášť vlál v mírném větru, který se zvedl.
Arnulf Střelec stiskl spoušť a Lord Mantir Falathorn, Strážce Klíče dole pod ním padl na špinavou ulici. Střela mu roztrhla hrdlo a zatímco se kolem něj seběhli jeho muži, marně připraveni jej bránit, zbytečně se snažil oběma rukama zastavit proud krve, se kterou mu unikal z těla život. Chrčel a marně se snažil cokoli říct. Z jeho úst se řinula krev a v jeho očích byla hrůza ze smrti. Krátce.
Lord Falathorn, Strážce Klíče a Tajemství chodeb, vykrvácel na zaplivané ulici, obklopen svými muži, kteří jej již nemohli zachránit, jen o chvíli později, než se rozplynul dým z výstřelu a Arnulf Střelec s puškou přes rameno vyrazil pro svoji odměnu. Několik Mantirových mužů se jej snažilo pronásledovat, ale málokdo z nich se ve městě a na jeho střechách vyznal tak jako on. Jejich hon vyšel naprázdno a Střelec zmizel v ranní mlze jako přízrak, který si vybral svou daň.
Lopata právě hodila na zakrytý hrob poslední kus hlíny zmáčené v bahno a smuteční hosté napůl skrytí v mlze a tmě se ztratili lidským zrakům v hloubi hřbitova, když černě oděný muž, který vedl obřad, zarazil v čele hrobu prostý kříž s nápisem - Lord Mantir Falathorn, Strážce Klíče.
„...Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek. Dopřává mi odpočívat na travnatých pláních, vodí mě na klidná místa u vod a stezkou spravedlnosti mě vede pro své jméno...“
Nad střechou jednoho z domů města se mihl rychlý stín. Arnulf Střelec hbitě přeběhl prampouch čnící nad úzkou uličkou a hbitě se vyhoupl na další střechu. Jeho modrý kabát za ním vlál, když jistě a bez zaváhání překonal vzdálenost střechy a jediným skokem překonal další úzkou uličku čnějící jako strž mezi střechami. Přitáhl si popruh pušky, kterou měl na zádech a hbitě se vyrazil dál.
„... i když půjdu roklí šedé smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť ty jsi se mnou, ó Pane....“
Arnulfovy brýle se zaleskly v měsíčním světle, když překonal další překážku a využil chrliče k odrazu na další střechu. Z jeho obličeje se nedalo nic vyčíst. Jeho holá hlava se ve svitu měsíce leskla a obličej měl přerytý modrým šátkem. Jeho brýle, které jej ve městě proslavily, znemožňovaly, aby se mu kdokoli podíval do obličeje. Přes záda měl přehozenou dlouhou pušku s namontovaným dalekohledem. Tato zbraň byla jednou z mála svého druhu, které ve městě byly. Byla to dlouhá křesadlová puška vyrobená podle vzoru zbraně Enfield, nakolik se ji podařilo napodobit, kterou v malém počtu vyrobili řemeslníci rodu Gwarn, ale do dnešních dnů se jich dochovalo málo. Arnulfova zbraň, schopná přesné střelby na vzdálenost tří set metrů, se blyštila pečlivou údržbou a na jejích postříbřených částech a runě rodu Gwern vyražené na zámku se obrážel měsíc.
„... ano, dobrota a milosrdenství provázet mě budou všechny dny mého žití. Je naší útěchou, že náš bratr byl vysvobozen z potupného žití v tomto království stínu. Dej Pane, abychom i my dosáhli tohoto milosrdenství, tvého odpuštění a království nebeského jako on...“
Vysoký střelec v modrém kabátě konečně dorazil na své místo. Ulehl na starých pálených taškách střechy opuštěné továrny a pušku si sundal z ramene. Vyhlédnul zpoza drolícího se cihlového štítu a pak rozvážnými pohyby a beze spěchu pušku vyčistil, uložil olověnou kuli, nasypal prach na pánvičku a natáhl kohoutek. Pak ji opřel o groteskní ozdobu na římse a zamířil na prostranství pod sebou. Ležel pak v této poloze bez jediného hnutí, zatímco měsíc putoval na obloze a zdálo se, jakoby zkameněl a stal se jedním z chrličů na střeše. Z jeho tváře zakryté šátkem se nedalo vyčíst ani to nejmenší.
„... popel popelu, prach prachu. Byla to vůle Boží a jeho řízením jsme dnes zde. Amen.“
Dole v úzké uličce pod továrnou se něco pohnulo. Z vedlejšího domu se vynořil sluha s pochodní v ruce. Za ním šlo několik zachmuřených vojáků v dlouhých černých pláštích, pod kterými se rýsovaly obrysy mečů. Nakonec se vynořil vysoký muž v oblečení gentlemana s vysokým cylindrem. Rozhlédnul se po ulici a vyšel za svými muži. V ruce držel hůlku s hlavicí vyřezávanou do podoby ryby, symbolu mlčení a jeho dvouřadý plášť vlál v mírném větru, který se zvedl.
Arnulf Střelec stiskl spoušť a Lord Mantir Falathorn, Strážce Klíče dole pod ním padl na špinavou ulici. Střela mu roztrhla hrdlo a zatímco se kolem něj seběhli jeho muži, marně připraveni jej bránit, zbytečně se snažil oběma rukama zastavit proud krve, se kterou mu unikal z těla život. Chrčel a marně se snažil cokoli říct. Z jeho úst se řinula krev a v jeho očích byla hrůza ze smrti. Krátce.
Lord Falathorn, Strážce Klíče a Tajemství chodeb, vykrvácel na zaplivané ulici, obklopen svými muži, kteří jej již nemohli zachránit, jen o chvíli později, než se rozplynul dým z výstřelu a Arnulf Střelec s puškou přes rameno vyrazil pro svoji odměnu. Několik Mantirových mužů se jej snažilo pronásledovat, ale málokdo z nich se ve městě a na jeho střechách vyznal tak jako on. Jejich hon vyšel naprázdno a Střelec zmizel v ranní mlze jako přízrak, který si vybral svou daň.
Lopata právě hodila na zakrytý hrob poslední kus hlíny zmáčené v bahno a smuteční hosté napůl skrytí v mlze a tmě se ztratili lidským zrakům v hloubi hřbitova, když černě oděný muž, který vedl obřad, zarazil v čele hrobu prostý kříž s nápisem - Lord Mantir Falathorn, Strážce Klíče.
- Ecthelion
- Moderátor
- Příspěvky: 12356
- Registrován: 13. 7. 2004, 15:19
- Bydliště: Brno/Rezno
- Kontaktovat uživatele:
Šli opatrně dlouhou chodbou a vířili nohama spadané listí, které podlahu barvilo do podzimních barev. Suché a mrtvé tu leželo a po umírajícím podzimu věštilo příchod kruté zimy. Vlál silný vítr, který jim nadouval pláště a pestrobarevné listy se proháněly povětřím.
Tarlach šel první a míjel gotické sloupy, zatímco vířící listy tiše šustily v šeru chrámových kleneb. Chodba byla slabě osvětlená, ale byla na jedné straně otevřená do zahrady plné umírajících a zčernalých stromů. Tarlach se necítil dobře a stále se ostražitě rozhlížel. K obavám by neměl být důvod, vždyť Gyr Falkon se zaručil za bezpečnost Lady Kaylin Lockwoodové i jejího doprovodu, ostražitost byla ale na místě. Falkon už dva roky - od smrti starého Lorda Lockwooda - upíral Lady Lockwoodové místo v Kapitule, které jí právem náleželo jako dědictví po otci. Tarlach sloužil rodině Lockwoodů už dvacet let a starý Lord mu svěřil místo kapitána stráží. Velel tedy ozbrojeným silám domu a z velké části se podílel na diplomatických jednáních i bojích v temnotách, které probíhaly mezi mocnými města.
Poslední dva roky byla sama Kapitula rozdělena na dva tábory – jeden stál za Gyrem Falkonem, Děkanem Černé akademie, druhý, značně menší, pak za Lady Lockwoodovou - a bylo to období plné neklidu, diplomatického vyjednávání, skrytých intrik, vražd, atentátů, skrytých i otevřených šarvátek a bojů, které se nezřídka přenesly do ulic. Hádky, skryté války a spory mezi členy Kapituly a rody ve městě probíhaly vždy, nejméně po dvacet let, od Války sokola, ale nedosáhly takového rozsahu. Velká většina členů Kapituly i Rady se přidala na některou stranu a neutrální zůstala asi jen třetina jejích členů. Věrnost nebo loajalita byly ale pojmy, které v této době málo znamenaly – rody i významné velitele zajímaly pouze vlastní zájmy a prospěch a zrada byla mezi nimi běžná. Někteří z nich, jmenovitě Radní Thalbot, změnili prapor mnohokrát a vždy s ohledem na svůj zisk.
Tarlach strávil ty dva roky neklidu v čele svých mužů a pro Lady Lockwoodovou proléval krev v ulicích, kanálech, katakombách i starých zapomenutých chodbách pod městem. Vedl své vojáky do boje a vždy byl první, neotřesený strachem nebo nejistotou. Teď se ale cítil neklidně, jakoby by bylo něco ve vzduchu. Něco bylo špatně, ale on nevěděl co to bylo. Ohlédnul se za sebe, aby zkontroloval, zda je vše v pořádku.
Za ním šel Günter - vysoký mladík a obratný šermíř. Nosil vždy temně modrou kápi staženou hluboko do čela a bílou masku kryjící obličej, aby jej nikdo nemohl poznat. Mimo sídlo Lockwoodů nosil toto přestrojení, protože nad ním neustále platil rozsudek smrti. Ten nebyl před třemi lety vykonán jen díky Tarlachovi, který mu pomohl utéct z kobky smrti. Mladík tak žil stále s cejchem vyhnance a kdokoli jej podle platných zákonů poznal, mohl jej na místě zabít. Jeho oddanost domu Lockwoodů a Tarlachovi samému, který ho dostal z oprátky, byla nezpochybnitelná. Vedle něj pak šel James, mohutný a ramenatý hromotluk, kterému se všeobecně říkalo Dřevorubec, pro jeho práci s obouruční sekerou, jeho hlavní zbraní. Sekeru měl nyní schovanou pod dlouhým černým pláštěm a opatrně se rozhlížel.
Za nimi šla sama Lady Kaylin Lockwoodová. Poprvé ji viděl před dvaceti lety, a tehdy to byla ještě mladá dívka, ale stále se mu zatajil dech, kdykoli na ni pohlédnul. Byla úchvatně krásná a její krása podivně bodala u srdce. Měla smutné modré oči, ztrápené starostmi, ale s duchem nezlomeným životem. Kápi pláště v černé a stříbrné, barvách svého domu, měla staženou na záda a přes ramena se jí rozlévaly její dlouhé vlasy jako záplava zlata. Nesla se hrdě a na rtech jí pohrával smutný úsměv, ale Tarlach dobře věděl, jak je unavená a zničená a jak dobře to skrývá.
Lady Kaylin byla jedinou dcerou starého Lorda Lockwooda, který zemřel před dvěma lety. Byla jeho jediným dítětem, jeho pýchou i radostí a byla i dědičkou domu Lockwoodů. Stejně jako její otec, i ona byla mágem. Ve městě byla magie na každém kroku a ovládala ji trochu většina lidí, kteří se ve Třetím království narodili, stejně jako výjimečně i někteří z nově příchozích, ale mágů bylo na světě málo. Většina z lidí nadaných magickou mocí totiž ovládá pouze jeden nebo několik aspektů tohoto umění. Mágové naproti tomu mají vlohy splétat magickou energii všech aspektů a po těžkém a dlouhém studiu mohou prolomit magické brány, strážící jednotlivé aspekty. Jsou nadáni strašlivou mocí, ale tato síla je zároveň jejich prokletím. Jsou vystaveni hrozivým nebezpečím a nástrahám, které číhají ve světě kouzel i ve světe tomto. Neustále musí bojovat o svůj zdravý rozum, ohrožovaný strašlivým spojením s tímto tajemným světem, které nelze zpřetrhat. Nemálo mágů zešílelo a nebo si vzalo život pro děsivé břímě, jehož rozsah nemůže běžný člověk vůbec pochopit. Toto nadání se dědí v několika nejstarších rodinách, velice výjimečně se s ním narodí někdo jiný, ale z nově příchozích, kteří nepřišli na tento svět s magií Třetího království v žilách, není mágem nikdo.
Vedle ní kráčel Lord Gaeth, menší zakulacený mužík s brýlemi a knírkem, oblečený do pestrobarevného pláště a zelenohnědého kostkovaného kabátu. Lord Gaeth přešel na jejich stranu teprve nedávno, když byl předtím déle než rok oporou Falkonovy ligy. Jeho odpadnutí od Falkonova praporu bylo velkým diplomatickým vítězstvím pro Lady Kaylin a velkou prohrou pro Černého Mistra. Lord Gaeth jim poskytnul cenné informace a jeho dobře vycvičení žoldnéři se ukázali být velkou posilou pro stranu stojící za Lockwoody. S jejich pomocí porazili před týdnem Falkonovy muže v katakombách i v troskách Starého přístavu, pohřbeného pod zemí, a získali tak pro sebe významné opěrné body ve městě. Jejich vlastnictví pozvolna začalo vychylovat ručičky vah a Lord Weylan, Strážce Knihovny, doposud váhající a tichý, legenda a autorita mezi Lordy, nabídl Lady Kaylin svoji podporu. Zdálo se, že Falkonova koalice se začala rozpadat a Lord Gaeth s ním tedy domluvil setkání, na kterém se měli pokusit dojít ke smíru.
Lorda Gaetha doprovázel jeho osobní strážce - Tarik. Byl to starý holohlavý žoldnéř, který vedl Gaethovu stráž. Jeho obličej byl zjizvený a měl na sobě odhalený pancíř a ocelové ramenní chrániče. Zcela otevřeně měl ruku položenou na těžkém meči a na ostatní se díval temně. Před Gaethem šel ještě jeho mechanický sluha, držící petrolejovou lampu. Automaton byl vyroben ze stříbra a jeho oči zářily světlou modří. Byl vysoký asi jako chlapec a bylo zvláštní a znepokojivé vidět jej oblečeného v normálních šatech, zatímco se mechanická kolečka pohánějící jeho život slyšitelně otáčely. Jeho kovové ruce i obličej se ocelově leskly a jeho tvář byla vyrobena bez výrazu.
Za dědičkou domu Lockwoodů a Gaethem šel zbytek jeho mužů. Jeho zástupce, Gray Tooly, byl skřet. Jeho shrbená postava, protažené ruce, dlouhé prsty s ohlodanými nehty i ústa plná špičatých zubů nenechávala nikoho na pochybách. Většina skřetů měla zlou povahu a rodově dědili mnoho špatných vlastností a charakterových vad. Tooly nebyl jiný. Nedalo se s ním skoro vyjít, byl zlostný, náladový, kradl a pil. Ale na rozdíl od ostatních skřetů byl loajální, což mezi nimi nebyla zrovna častá vlastnost. Také uměl velet mužům a se svou šavlí se oháněl jako ďábel.
Ian, Ned Marriman a Sorley MacLean , kteří stráž uzavírali, byli schopní a zkušení. Ianovi nebylo ani sedmnáct, ale byl to vynikající šermíř. Před pěti lety se hlady zhroutil u vrat sídla Lockwoodů a Lady ho rozkázala vzít do domu a dát mu jídlo a šaty na cestu. Ian ale nikdy neodešel. Zůstal a zařadil se do domácnosti. Ned Marriman byl nově příchozí a v tom světě byl voják. Neuměl nic jiného a proto byl chvíli žoldnéř, dokud nepřísahal věrnost domu Lockwoodů. Byl to dobrý střelec a rozkazy vykonával do puntíku, i když byl málomluvný jako nikdo. Sorley MacLean se ke službě narodil. Už jeho otec sloužil starému Lordovi Lockwoodovi a Sorley pokračoval v jeho šlépějích, jakoby by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě.
Všichni jeho muži dobře znali svou práci a o jejich věrnosti nebylo pochyb. Všichni prošli mnoha těžkostmi a zkouškami a stáli pevně za černostříbrnou korouhví domu Lockwoodů. Tarlach je všechny vybral a věděl, že se může na každého z nich spolehnout, což byla věc, kterou nyní nutně potřeboval. Všichni měli na sobě pláště a byli dobře ozbrojeni. Na plášti měli jak erb Lockwoodů – černostříbrnou šachovnici – tak i emblém zlatého klíče, který používala strana, která se utvořila za Lady Kay. Ozbrojenci protistrany semknuté kolem Děkana Falkona užívali emblému rudého trojúhelníku stojícího na jednom z rohů, Falkonova vlastního erbu.
Došli na konec temné chodby a před nimi se z šera vynořili dva muži Gyra Falkona v černočerných livrejích, kteří hlídali těžké okované dveře. Ani jeden z nich nepromluvil, pouze se lehce uklonili a pak ten vpravo odsunul závoru a dveře otevřel.
Tarlach zvednul ruku a zatímco se ostatní zastavili, sám vstoupil, aby zkontroloval místnost. Za ním se naproti oběma falkonovským strážcům postavili Günter a Gray Tooly, aby je měli pod dohledem, zatímco ostatní se rozestavili tak, aby v případě přepadení mohli chodbu bránit.
V prostorné místnosti visely staré tapisérie a zdi byly kryty pruhy látky. Naproti dveřím bylo na zvýšeném stupni postaveno pohodlné křeslo a na něm seděl sám Děkan Gyr Falkon. Byl to vysoký muž s bledou pokožkou a havraními vlasy. Na sobě měl frak a na rukách černé rukavice. O křeslo byla opřena jeho hůlka. Jeho černý plnovous byl prokvetlým stříbrem. Jeho výrazný profil utvářelo husté obočí, orlí nos a oči dravce. Na Tarlachovu zareagoval pouze lehkým pozvednutím jednoho obočí, ale vyzařovalo z něj nebezpečí. Jeho nebezpečně se blýskají oči na Tarlacha shlížely s nezájmem hraničícím s pohrdáním. Byl celý v černém, pouze kolem krku měl uvázanou červenou vázanku, která snad jakoby upomínala jeho rudý erb. Byl Děkanem Černé akademie a Mistr univerzity a mezi lidem byl všeobecně přezdíván jako Černý Děkan nebo Černý Mistr. Snad pro jeho zálibu v této barvě nebo pro akademii, kterou představoval v Kapitule, ale jak ho Lady Kaylin kdysi poučila, nemuselo to být jen tím. Falkon podle některých porušil Zákazy a překročil hranici, kterou žádný mág překročit nesmí. Podezřívali ho, že začal zkoumat a užívat magickou energii ze záhrobí a sílu mrtvých. Lady Lockwoodová ho jednou poučila, že temná energie mrtvých je velice silná a dokáže svému uživateli prodloužit život, stejně jako mu přinést velkou moc, ale také jej postupně ničí. Aniž to člověk postřehne, přestává být sám sebou a začíná být ovládán zlem a mrtvými, které tak neprozřetelně vypustil ze záhrobí. Nikdo to neví přesně, protože Zákazy platí déle, než si kdo vůbec pamatuje, ale moudří se obávají, že takový mág ztratí navždy svou duši a stane se pouze prázdnou skořápkou ovládanou následovníky smrti, kteří jej ovládli.
Když se podíval na mlčenlivou postavu Falkona, Tarlach by byl klidně odpřísáhl, že jemu se to už stalo. Dravčí chlad v jeho očích jej skoro fyzicky zraňoval. Donutil se odvrátit se od té černé postavy a prohlédnout zbytek pokoje. Kromě dvojice strážců v černých pláštích a černočerných livrejích , kteří stáli za křeslem, již v místnosti nikdo nebyl. Tarlach pokynul ostatním, aby vešli.
Když Lady Lackwoodová a Lord Gaeth vešli, Falkon se chvíli nepohnul. Pak se ale postavil a lehce se uklonil dámě, poněkud odměřeněji pak pokynul Gaerthovi, který před ním couvnul zpět. Opět se posadil a chladným hlasem příchozí oslovil:
„Vítám vás, Kaylin, i tebe Gaethu, i když tebe méně, než jsem tě vítával než jsi se rozhodl tak špatně si vyložit svůj slib věrnosti naší věci… nicméně, chtěl bych s vámi dnes projednat konečné vyřešení našeho problému, abychom se k němu už nemuseli dále vracet….“
Tarlach se postavil po bok Lady Lockwoodové, která postoupila kupředu, aby si mohla s Falkonem promluvit. Lord Gaeth, zastrašen Černým Děkanem a jeho chladnýma očima, zůstal stát několik kroků za ní. Tarlachovi muži se zatím rozestavili tak, aby měli pod kontrolou celou místnost. Tarlach sám brzy přestal věnovat rozhovoru pozornost, protože už z několika prvních vět pochopil, že se Falkon dohodnout nechce a opět jim předvede triádu své uhlazené výmluvnosti, která ale nikam nepovede a aby pak s předstíraným zklamáním setkání ukončí. Lady Lockwoodová to jistě pochopila mnohem dřív než on, přesto se statečně a marně dohadovala s černou figurou na pódiu, vedouc tak předem prohraný boj.
Po chvíli byl rozhovor přerušen, když sluha přinesl Falkonovi vzkaz. Ten si ho přečetl, se okázalou nechutí se omluvil a zvedl se z křesla, aby pak přešel za zástěnu. Tarlach ho chvíli sledoval a to se mu málem stalo osudné. Naštěstí zahlédl ten pohyb koutkem oka a zachránily ho jeho natrénované reflexy. Pravicí srazil muže, který se na něj vrhl a s výkřikem, „Zrada!“ se postavil před Lady Lockvoodovou, aby ji chránil. V mžiku tasil pravicí svůj skotský meč a levicí vytáhl zpod pláště pistoli. Bleskově namířil směrem k Falkonovu křeslu s úmyslem toho zrádného zmetka poslat jednou provždy do pekel, ale Děkan sám zmizel za zástěnou. Tarlach v duchu zaklel a výstřelem pak srazil k zemi lamželeza v černé a rudé, který k němu běžel s obnaženou šavlí. Neměl čas přebíjet a tak s krvácejícím srdcem drahocennou pistoli odhodil, připraven bránit Lady Lockwoodovou. Jediným pohledem pak zhodnotil situaci.
Přepadli je nečekaně a James i Gray Tooly leželi na zemi v tratolišti krve, sraženi dýkami vrahů. Všude okolo nich byli Falkonovi ozbrojenci s tasenými meči a šavlemi, kteří se celou dobu skrývali za tapiseriemi a gobelíny a čekali na povel. Tarlach odhadoval, že jich může být ne méně než dvacet, počtem je tedy značně převyšovali. Jeho muži se ale bránili statečně. Ian právě padl, s mladistvou tváří rozťatou sekerou, ale vzal s sebou do pekel nejméně tři Falkonovy muže s rudými odznaky. Ned Marriman měl obličej zalitý krví a svíral v každé ruce dýku. Tarlach jej zahlédnul mezi lesem oceli, jak se snaží probít k němu, zatímco Günter a Sorley MacLean bránili dveře, které udrželi otevřené.
Jeho první myšlenka, že je Lord Gaeth zradil, se ukázala mylná. Lord sám, než stačil cokoli udělat, se sesul k zemi s dýkou svého osobního strážce v zádech. Holohlavý Tarik strhl na zem plášť a pod ním byl vidět emblém rudého trojúhelníku na hrudi, označující Falkonovy muže. Ïábelsky se zašklebil a postavil se po bok ostatním ozbrojencům. Tarlach dobře věděl, proč dnes nevybral k ochraně Lady Lockwoodové žádné žoldnéře. Neměli žádného pána kromě peněz a čest jim byla často cizí. Falkonovi se nejspíš nějak podařilo Tarika přeplatit, aby zradil svého pána.
Holohlavý Tarik se protlačil k Nedovi Marrimanovi a srazil ho k zemi jediným úderem těžkého meče, zatímco Nedův nůž sklouzl po žoldnéřově brnění. Situace začal být kritická, když se Lady Lockwoodová otočila a pozvedla ruce. V každé z nich držela stříbrnou dýku. S patřičným zaklínáním je zkřížila a trojice ozbrojenců, kteří stáli mezi nimi a dveřmi, zmizela v zeleném ohni. Vzpláli jako svíce a jejich srdcervoucí řev se mísil se škvařením spáleného masa.
Tarlach nečekal, rychle několika ranami svého skotského meče udělal místo a i s Lady Lockwoodovou se probil až ke dveřím, které stále drželi Günter a Sorley. Oba byli zranění, ale stále byli schopni boje. Günter v modrém plášti, nyní rozťatém a zakrváceném, a bílé masce bez výrazu vypadal takřka nepatřičně, ale jeho čepel se míhala a jeho oči v průzorech masky byly rozpáleny zuřivostí. Lady Kaylin proběhla dveřmi a vyrazila chodbou pryč do bezpečí. Na jeho kývnutí vyrazili Günter a Sorley po jejím boku, aby ji chránili.
Tarlach sám si dovolil poslední pohled za Lady Lockwoodovou a pak se ve dveřích otočil. Viděl dobře, že útočníci počítali s uzavřením dveří na závoru. Pokud by se jim to bylo podařilo, už by byla Lady mrtvá, protože by neměli kam uniknout. Jeho muži je naštěstí udrželi otevřené a to Falkonovým nohsledům zhatilo plány. Útočníků byla velká přesila, ale v uzavřené místnosti si spíš překáželi, než aby si pomáhali, což dalo Tarlachovi jistou výhodu. Günterovi a Sorleymu se snad podaří dostat Lady Lockwoodovou pryč. Vycvičil je dobře a věřil jim jako sám sobě. Nikdy se jim ale nepodaří uniknout, pokud za nimi bude tahle smečka pronásledovatelů.
Dobře věděl, že Lady Kay vlastně v hloubi duše miluje. Věděl to celou tu dlouhou dobu dvaceti let. Byl by si vlastním nožem podřezal žíly, kdyby by mu to rozkázala. Sám byl sirotek a když ho Lord Lockwood vzal k sobě do domu, Lady Kaylin, tehdy ještě malé děvče, jej spolu se služebnou umyly, i když páchl jako morová krysa a byl zavšivený. Celou dobu, co vyrůstal ve službě domu Lockwoodů na něj byla vždy vlídná a milá. Když se ve cvičném zápase zranil, přiběhla a ránu mu ovázala. Ve spěchu dokonce ztratila květ, který tehdy měla ve vlasech. Ten květ měl dosud schovaný. Nosil ho vždy při sobě, i když už byl suchý a zmuchlaný. Byl to jeho talisman pro štěstí a jeho stálá upomínka na útlou, plavovlasou dívku, jejíž obraz nosil v srdci. Viděl Lady Lockwoodovou vyrůstat a bojoval s jejím jménem na rtech. K samotnému domu Lockwoodů a starému Lordu Lockwoodovi jej pak vázala vděčnost a láska. Lord Lockwood ho vytáhl ze stoky, kde pomalu umíral a dal mu domov a svou důvěru. Kaylin stejně tak. Nemohl je teď oba zklamat.
Věděl dobře co musí udělat a s klidným úsměvem a vyrovnanou myslí zůstal stát, aby pronásledovaným koupil trochu času za cenu vlastního života.
Prvního z ozbrojenců, kteří se jim hnali v patách, srazil úderem svého skvělého skotského meče a jeho krev se rozstříkla po chladné kamenné zdi gotického portálu. Tarlach pak s bojovým pokřikem: „LOCKWOOD!“ vyrazil vpřed a jeho meč, rudý a kouřící od krve, se střetl s čepelemi protivníků.
Starý Lord Lockwood by na něj byl tu noc jistě hrdý. Tarlach srazil zrádného Tarika a holohlavý žoldnéř o chvíli později vykrvácel na koberci pokrytém slepenou krví. Tarlach zabil ještě čtyři další nepřátele a zle zranil ještě dva, než jej dostihla smrt. Přivítal ji s úsměvem na tváři a vědomím splněné povinnosti. Když Falkonovi ozbrojenci překračovali jeho bezduché, přelámané a rozsekané tělo, Lady Lackwoodová byla již v bezpečí.
Tarlach šel první a míjel gotické sloupy, zatímco vířící listy tiše šustily v šeru chrámových kleneb. Chodba byla slabě osvětlená, ale byla na jedné straně otevřená do zahrady plné umírajících a zčernalých stromů. Tarlach se necítil dobře a stále se ostražitě rozhlížel. K obavám by neměl být důvod, vždyť Gyr Falkon se zaručil za bezpečnost Lady Kaylin Lockwoodové i jejího doprovodu, ostražitost byla ale na místě. Falkon už dva roky - od smrti starého Lorda Lockwooda - upíral Lady Lockwoodové místo v Kapitule, které jí právem náleželo jako dědictví po otci. Tarlach sloužil rodině Lockwoodů už dvacet let a starý Lord mu svěřil místo kapitána stráží. Velel tedy ozbrojeným silám domu a z velké části se podílel na diplomatických jednáních i bojích v temnotách, které probíhaly mezi mocnými města.
Poslední dva roky byla sama Kapitula rozdělena na dva tábory – jeden stál za Gyrem Falkonem, Děkanem Černé akademie, druhý, značně menší, pak za Lady Lockwoodovou - a bylo to období plné neklidu, diplomatického vyjednávání, skrytých intrik, vražd, atentátů, skrytých i otevřených šarvátek a bojů, které se nezřídka přenesly do ulic. Hádky, skryté války a spory mezi členy Kapituly a rody ve městě probíhaly vždy, nejméně po dvacet let, od Války sokola, ale nedosáhly takového rozsahu. Velká většina členů Kapituly i Rady se přidala na některou stranu a neutrální zůstala asi jen třetina jejích členů. Věrnost nebo loajalita byly ale pojmy, které v této době málo znamenaly – rody i významné velitele zajímaly pouze vlastní zájmy a prospěch a zrada byla mezi nimi běžná. Někteří z nich, jmenovitě Radní Thalbot, změnili prapor mnohokrát a vždy s ohledem na svůj zisk.
Tarlach strávil ty dva roky neklidu v čele svých mužů a pro Lady Lockwoodovou proléval krev v ulicích, kanálech, katakombách i starých zapomenutých chodbách pod městem. Vedl své vojáky do boje a vždy byl první, neotřesený strachem nebo nejistotou. Teď se ale cítil neklidně, jakoby by bylo něco ve vzduchu. Něco bylo špatně, ale on nevěděl co to bylo. Ohlédnul se za sebe, aby zkontroloval, zda je vše v pořádku.
Za ním šel Günter - vysoký mladík a obratný šermíř. Nosil vždy temně modrou kápi staženou hluboko do čela a bílou masku kryjící obličej, aby jej nikdo nemohl poznat. Mimo sídlo Lockwoodů nosil toto přestrojení, protože nad ním neustále platil rozsudek smrti. Ten nebyl před třemi lety vykonán jen díky Tarlachovi, který mu pomohl utéct z kobky smrti. Mladík tak žil stále s cejchem vyhnance a kdokoli jej podle platných zákonů poznal, mohl jej na místě zabít. Jeho oddanost domu Lockwoodů a Tarlachovi samému, který ho dostal z oprátky, byla nezpochybnitelná. Vedle něj pak šel James, mohutný a ramenatý hromotluk, kterému se všeobecně říkalo Dřevorubec, pro jeho práci s obouruční sekerou, jeho hlavní zbraní. Sekeru měl nyní schovanou pod dlouhým černým pláštěm a opatrně se rozhlížel.
Za nimi šla sama Lady Kaylin Lockwoodová. Poprvé ji viděl před dvaceti lety, a tehdy to byla ještě mladá dívka, ale stále se mu zatajil dech, kdykoli na ni pohlédnul. Byla úchvatně krásná a její krása podivně bodala u srdce. Měla smutné modré oči, ztrápené starostmi, ale s duchem nezlomeným životem. Kápi pláště v černé a stříbrné, barvách svého domu, měla staženou na záda a přes ramena se jí rozlévaly její dlouhé vlasy jako záplava zlata. Nesla se hrdě a na rtech jí pohrával smutný úsměv, ale Tarlach dobře věděl, jak je unavená a zničená a jak dobře to skrývá.
Lady Kaylin byla jedinou dcerou starého Lorda Lockwooda, který zemřel před dvěma lety. Byla jeho jediným dítětem, jeho pýchou i radostí a byla i dědičkou domu Lockwoodů. Stejně jako její otec, i ona byla mágem. Ve městě byla magie na každém kroku a ovládala ji trochu většina lidí, kteří se ve Třetím království narodili, stejně jako výjimečně i někteří z nově příchozích, ale mágů bylo na světě málo. Většina z lidí nadaných magickou mocí totiž ovládá pouze jeden nebo několik aspektů tohoto umění. Mágové naproti tomu mají vlohy splétat magickou energii všech aspektů a po těžkém a dlouhém studiu mohou prolomit magické brány, strážící jednotlivé aspekty. Jsou nadáni strašlivou mocí, ale tato síla je zároveň jejich prokletím. Jsou vystaveni hrozivým nebezpečím a nástrahám, které číhají ve světě kouzel i ve světe tomto. Neustále musí bojovat o svůj zdravý rozum, ohrožovaný strašlivým spojením s tímto tajemným světem, které nelze zpřetrhat. Nemálo mágů zešílelo a nebo si vzalo život pro děsivé břímě, jehož rozsah nemůže běžný člověk vůbec pochopit. Toto nadání se dědí v několika nejstarších rodinách, velice výjimečně se s ním narodí někdo jiný, ale z nově příchozích, kteří nepřišli na tento svět s magií Třetího království v žilách, není mágem nikdo.
Vedle ní kráčel Lord Gaeth, menší zakulacený mužík s brýlemi a knírkem, oblečený do pestrobarevného pláště a zelenohnědého kostkovaného kabátu. Lord Gaeth přešel na jejich stranu teprve nedávno, když byl předtím déle než rok oporou Falkonovy ligy. Jeho odpadnutí od Falkonova praporu bylo velkým diplomatickým vítězstvím pro Lady Kaylin a velkou prohrou pro Černého Mistra. Lord Gaeth jim poskytnul cenné informace a jeho dobře vycvičení žoldnéři se ukázali být velkou posilou pro stranu stojící za Lockwoody. S jejich pomocí porazili před týdnem Falkonovy muže v katakombách i v troskách Starého přístavu, pohřbeného pod zemí, a získali tak pro sebe významné opěrné body ve městě. Jejich vlastnictví pozvolna začalo vychylovat ručičky vah a Lord Weylan, Strážce Knihovny, doposud váhající a tichý, legenda a autorita mezi Lordy, nabídl Lady Kaylin svoji podporu. Zdálo se, že Falkonova koalice se začala rozpadat a Lord Gaeth s ním tedy domluvil setkání, na kterém se měli pokusit dojít ke smíru.
Lorda Gaetha doprovázel jeho osobní strážce - Tarik. Byl to starý holohlavý žoldnéř, který vedl Gaethovu stráž. Jeho obličej byl zjizvený a měl na sobě odhalený pancíř a ocelové ramenní chrániče. Zcela otevřeně měl ruku položenou na těžkém meči a na ostatní se díval temně. Před Gaethem šel ještě jeho mechanický sluha, držící petrolejovou lampu. Automaton byl vyroben ze stříbra a jeho oči zářily světlou modří. Byl vysoký asi jako chlapec a bylo zvláštní a znepokojivé vidět jej oblečeného v normálních šatech, zatímco se mechanická kolečka pohánějící jeho život slyšitelně otáčely. Jeho kovové ruce i obličej se ocelově leskly a jeho tvář byla vyrobena bez výrazu.
Za dědičkou domu Lockwoodů a Gaethem šel zbytek jeho mužů. Jeho zástupce, Gray Tooly, byl skřet. Jeho shrbená postava, protažené ruce, dlouhé prsty s ohlodanými nehty i ústa plná špičatých zubů nenechávala nikoho na pochybách. Většina skřetů měla zlou povahu a rodově dědili mnoho špatných vlastností a charakterových vad. Tooly nebyl jiný. Nedalo se s ním skoro vyjít, byl zlostný, náladový, kradl a pil. Ale na rozdíl od ostatních skřetů byl loajální, což mezi nimi nebyla zrovna častá vlastnost. Také uměl velet mužům a se svou šavlí se oháněl jako ďábel.
Ian, Ned Marriman a Sorley MacLean , kteří stráž uzavírali, byli schopní a zkušení. Ianovi nebylo ani sedmnáct, ale byl to vynikající šermíř. Před pěti lety se hlady zhroutil u vrat sídla Lockwoodů a Lady ho rozkázala vzít do domu a dát mu jídlo a šaty na cestu. Ian ale nikdy neodešel. Zůstal a zařadil se do domácnosti. Ned Marriman byl nově příchozí a v tom světě byl voják. Neuměl nic jiného a proto byl chvíli žoldnéř, dokud nepřísahal věrnost domu Lockwoodů. Byl to dobrý střelec a rozkazy vykonával do puntíku, i když byl málomluvný jako nikdo. Sorley MacLean se ke službě narodil. Už jeho otec sloužil starému Lordovi Lockwoodovi a Sorley pokračoval v jeho šlépějích, jakoby by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě.
Všichni jeho muži dobře znali svou práci a o jejich věrnosti nebylo pochyb. Všichni prošli mnoha těžkostmi a zkouškami a stáli pevně za černostříbrnou korouhví domu Lockwoodů. Tarlach je všechny vybral a věděl, že se může na každého z nich spolehnout, což byla věc, kterou nyní nutně potřeboval. Všichni měli na sobě pláště a byli dobře ozbrojeni. Na plášti měli jak erb Lockwoodů – černostříbrnou šachovnici – tak i emblém zlatého klíče, který používala strana, která se utvořila za Lady Kay. Ozbrojenci protistrany semknuté kolem Děkana Falkona užívali emblému rudého trojúhelníku stojícího na jednom z rohů, Falkonova vlastního erbu.
Došli na konec temné chodby a před nimi se z šera vynořili dva muži Gyra Falkona v černočerných livrejích, kteří hlídali těžké okované dveře. Ani jeden z nich nepromluvil, pouze se lehce uklonili a pak ten vpravo odsunul závoru a dveře otevřel.
Tarlach zvednul ruku a zatímco se ostatní zastavili, sám vstoupil, aby zkontroloval místnost. Za ním se naproti oběma falkonovským strážcům postavili Günter a Gray Tooly, aby je měli pod dohledem, zatímco ostatní se rozestavili tak, aby v případě přepadení mohli chodbu bránit.
V prostorné místnosti visely staré tapisérie a zdi byly kryty pruhy látky. Naproti dveřím bylo na zvýšeném stupni postaveno pohodlné křeslo a na něm seděl sám Děkan Gyr Falkon. Byl to vysoký muž s bledou pokožkou a havraními vlasy. Na sobě měl frak a na rukách černé rukavice. O křeslo byla opřena jeho hůlka. Jeho černý plnovous byl prokvetlým stříbrem. Jeho výrazný profil utvářelo husté obočí, orlí nos a oči dravce. Na Tarlachovu zareagoval pouze lehkým pozvednutím jednoho obočí, ale vyzařovalo z něj nebezpečí. Jeho nebezpečně se blýskají oči na Tarlacha shlížely s nezájmem hraničícím s pohrdáním. Byl celý v černém, pouze kolem krku měl uvázanou červenou vázanku, která snad jakoby upomínala jeho rudý erb. Byl Děkanem Černé akademie a Mistr univerzity a mezi lidem byl všeobecně přezdíván jako Černý Děkan nebo Černý Mistr. Snad pro jeho zálibu v této barvě nebo pro akademii, kterou představoval v Kapitule, ale jak ho Lady Kaylin kdysi poučila, nemuselo to být jen tím. Falkon podle některých porušil Zákazy a překročil hranici, kterou žádný mág překročit nesmí. Podezřívali ho, že začal zkoumat a užívat magickou energii ze záhrobí a sílu mrtvých. Lady Lockwoodová ho jednou poučila, že temná energie mrtvých je velice silná a dokáže svému uživateli prodloužit život, stejně jako mu přinést velkou moc, ale také jej postupně ničí. Aniž to člověk postřehne, přestává být sám sebou a začíná být ovládán zlem a mrtvými, které tak neprozřetelně vypustil ze záhrobí. Nikdo to neví přesně, protože Zákazy platí déle, než si kdo vůbec pamatuje, ale moudří se obávají, že takový mág ztratí navždy svou duši a stane se pouze prázdnou skořápkou ovládanou následovníky smrti, kteří jej ovládli.
Když se podíval na mlčenlivou postavu Falkona, Tarlach by byl klidně odpřísáhl, že jemu se to už stalo. Dravčí chlad v jeho očích jej skoro fyzicky zraňoval. Donutil se odvrátit se od té černé postavy a prohlédnout zbytek pokoje. Kromě dvojice strážců v černých pláštích a černočerných livrejích , kteří stáli za křeslem, již v místnosti nikdo nebyl. Tarlach pokynul ostatním, aby vešli.
Když Lady Lackwoodová a Lord Gaeth vešli, Falkon se chvíli nepohnul. Pak se ale postavil a lehce se uklonil dámě, poněkud odměřeněji pak pokynul Gaerthovi, který před ním couvnul zpět. Opět se posadil a chladným hlasem příchozí oslovil:
„Vítám vás, Kaylin, i tebe Gaethu, i když tebe méně, než jsem tě vítával než jsi se rozhodl tak špatně si vyložit svůj slib věrnosti naší věci… nicméně, chtěl bych s vámi dnes projednat konečné vyřešení našeho problému, abychom se k němu už nemuseli dále vracet….“
Tarlach se postavil po bok Lady Lockwoodové, která postoupila kupředu, aby si mohla s Falkonem promluvit. Lord Gaeth, zastrašen Černým Děkanem a jeho chladnýma očima, zůstal stát několik kroků za ní. Tarlachovi muži se zatím rozestavili tak, aby měli pod kontrolou celou místnost. Tarlach sám brzy přestal věnovat rozhovoru pozornost, protože už z několika prvních vět pochopil, že se Falkon dohodnout nechce a opět jim předvede triádu své uhlazené výmluvnosti, která ale nikam nepovede a aby pak s předstíraným zklamáním setkání ukončí. Lady Lockwoodová to jistě pochopila mnohem dřív než on, přesto se statečně a marně dohadovala s černou figurou na pódiu, vedouc tak předem prohraný boj.
Po chvíli byl rozhovor přerušen, když sluha přinesl Falkonovi vzkaz. Ten si ho přečetl, se okázalou nechutí se omluvil a zvedl se z křesla, aby pak přešel za zástěnu. Tarlach ho chvíli sledoval a to se mu málem stalo osudné. Naštěstí zahlédl ten pohyb koutkem oka a zachránily ho jeho natrénované reflexy. Pravicí srazil muže, který se na něj vrhl a s výkřikem, „Zrada!“ se postavil před Lady Lockvoodovou, aby ji chránil. V mžiku tasil pravicí svůj skotský meč a levicí vytáhl zpod pláště pistoli. Bleskově namířil směrem k Falkonovu křeslu s úmyslem toho zrádného zmetka poslat jednou provždy do pekel, ale Děkan sám zmizel za zástěnou. Tarlach v duchu zaklel a výstřelem pak srazil k zemi lamželeza v černé a rudé, který k němu běžel s obnaženou šavlí. Neměl čas přebíjet a tak s krvácejícím srdcem drahocennou pistoli odhodil, připraven bránit Lady Lockwoodovou. Jediným pohledem pak zhodnotil situaci.
Přepadli je nečekaně a James i Gray Tooly leželi na zemi v tratolišti krve, sraženi dýkami vrahů. Všude okolo nich byli Falkonovi ozbrojenci s tasenými meči a šavlemi, kteří se celou dobu skrývali za tapiseriemi a gobelíny a čekali na povel. Tarlach odhadoval, že jich může být ne méně než dvacet, počtem je tedy značně převyšovali. Jeho muži se ale bránili statečně. Ian právě padl, s mladistvou tváří rozťatou sekerou, ale vzal s sebou do pekel nejméně tři Falkonovy muže s rudými odznaky. Ned Marriman měl obličej zalitý krví a svíral v každé ruce dýku. Tarlach jej zahlédnul mezi lesem oceli, jak se snaží probít k němu, zatímco Günter a Sorley MacLean bránili dveře, které udrželi otevřené.
Jeho první myšlenka, že je Lord Gaeth zradil, se ukázala mylná. Lord sám, než stačil cokoli udělat, se sesul k zemi s dýkou svého osobního strážce v zádech. Holohlavý Tarik strhl na zem plášť a pod ním byl vidět emblém rudého trojúhelníku na hrudi, označující Falkonovy muže. Ïábelsky se zašklebil a postavil se po bok ostatním ozbrojencům. Tarlach dobře věděl, proč dnes nevybral k ochraně Lady Lockwoodové žádné žoldnéře. Neměli žádného pána kromě peněz a čest jim byla často cizí. Falkonovi se nejspíš nějak podařilo Tarika přeplatit, aby zradil svého pána.
Holohlavý Tarik se protlačil k Nedovi Marrimanovi a srazil ho k zemi jediným úderem těžkého meče, zatímco Nedův nůž sklouzl po žoldnéřově brnění. Situace začal být kritická, když se Lady Lockwoodová otočila a pozvedla ruce. V každé z nich držela stříbrnou dýku. S patřičným zaklínáním je zkřížila a trojice ozbrojenců, kteří stáli mezi nimi a dveřmi, zmizela v zeleném ohni. Vzpláli jako svíce a jejich srdcervoucí řev se mísil se škvařením spáleného masa.
Tarlach nečekal, rychle několika ranami svého skotského meče udělal místo a i s Lady Lockwoodovou se probil až ke dveřím, které stále drželi Günter a Sorley. Oba byli zranění, ale stále byli schopni boje. Günter v modrém plášti, nyní rozťatém a zakrváceném, a bílé masce bez výrazu vypadal takřka nepatřičně, ale jeho čepel se míhala a jeho oči v průzorech masky byly rozpáleny zuřivostí. Lady Kaylin proběhla dveřmi a vyrazila chodbou pryč do bezpečí. Na jeho kývnutí vyrazili Günter a Sorley po jejím boku, aby ji chránili.
Tarlach sám si dovolil poslední pohled za Lady Lockwoodovou a pak se ve dveřích otočil. Viděl dobře, že útočníci počítali s uzavřením dveří na závoru. Pokud by se jim to bylo podařilo, už by byla Lady mrtvá, protože by neměli kam uniknout. Jeho muži je naštěstí udrželi otevřené a to Falkonovým nohsledům zhatilo plány. Útočníků byla velká přesila, ale v uzavřené místnosti si spíš překáželi, než aby si pomáhali, což dalo Tarlachovi jistou výhodu. Günterovi a Sorleymu se snad podaří dostat Lady Lockwoodovou pryč. Vycvičil je dobře a věřil jim jako sám sobě. Nikdy se jim ale nepodaří uniknout, pokud za nimi bude tahle smečka pronásledovatelů.
Dobře věděl, že Lady Kay vlastně v hloubi duše miluje. Věděl to celou tu dlouhou dobu dvaceti let. Byl by si vlastním nožem podřezal žíly, kdyby by mu to rozkázala. Sám byl sirotek a když ho Lord Lockwood vzal k sobě do domu, Lady Kaylin, tehdy ještě malé děvče, jej spolu se služebnou umyly, i když páchl jako morová krysa a byl zavšivený. Celou dobu, co vyrůstal ve službě domu Lockwoodů na něj byla vždy vlídná a milá. Když se ve cvičném zápase zranil, přiběhla a ránu mu ovázala. Ve spěchu dokonce ztratila květ, který tehdy měla ve vlasech. Ten květ měl dosud schovaný. Nosil ho vždy při sobě, i když už byl suchý a zmuchlaný. Byl to jeho talisman pro štěstí a jeho stálá upomínka na útlou, plavovlasou dívku, jejíž obraz nosil v srdci. Viděl Lady Lockwoodovou vyrůstat a bojoval s jejím jménem na rtech. K samotnému domu Lockwoodů a starému Lordu Lockwoodovi jej pak vázala vděčnost a láska. Lord Lockwood ho vytáhl ze stoky, kde pomalu umíral a dal mu domov a svou důvěru. Kaylin stejně tak. Nemohl je teď oba zklamat.
Věděl dobře co musí udělat a s klidným úsměvem a vyrovnanou myslí zůstal stát, aby pronásledovaným koupil trochu času za cenu vlastního života.
Prvního z ozbrojenců, kteří se jim hnali v patách, srazil úderem svého skvělého skotského meče a jeho krev se rozstříkla po chladné kamenné zdi gotického portálu. Tarlach pak s bojovým pokřikem: „LOCKWOOD!“ vyrazil vpřed a jeho meč, rudý a kouřící od krve, se střetl s čepelemi protivníků.
Starý Lord Lockwood by na něj byl tu noc jistě hrdý. Tarlach srazil zrádného Tarika a holohlavý žoldnéř o chvíli později vykrvácel na koberci pokrytém slepenou krví. Tarlach zabil ještě čtyři další nepřátele a zle zranil ještě dva, než jej dostihla smrt. Přivítal ji s úsměvem na tváři a vědomím splněné povinnosti. Když Falkonovi ozbrojenci překračovali jeho bezduché, přelámané a rozsekané tělo, Lady Lackwoodová byla již v bezpečí.
- Ecthelion
- Moderátor
- Příspěvky: 12356
- Registrován: 13. 7. 2004, 15:19
- Bydliště: Brno/Rezno
- Kontaktovat uživatele:
Nad zpěněnou hladinou moře zuřila sněhová vánice ve které nebylo vidět dál než na několik kroků. Na temném moři plavaly roztříštěné kry a ledová tříšť a vzduchem poletovaly hromady sněhu. Z bílé stěny se najednou vynořila majestátní loď, která pod plnými plachtami pospíchala tímto nečasem. Okovaná příď rozrážela rozbouřenou hladinu a tříšť vody skrápěla její palubu. Lanoví a plachty jí pokrývala jinovatka a námraza byla vidět na celém škuneru.
Loď byla zmítána mořem, ale neomylně si razila cestu bouří a vyhýbala se ledovým krám, které ji hrozily potopit. Pod přídí škuneru Havran byla dřevěná socha představující dívku, která jakoby vyrůstala z trupu lodi. Dávný umělec vyryl její tvář do nejmenších detailů a zdálo se jakoby snad dřevo žilo vlastním životem. Dva zelené diamanty vsazené místo očí zářily lodi na cestu.
Na přídi stál vzpřímeně vysoký muž v dlouhém plášti. Vlasy měl svázány do ohonu a vlály za ním, stejně jako plášť a vlající plášť mu dodával vzezření démona s vlajícími křídly. Jeho obličej byl ošlehán mořským větrem a byl zbrázděný několika jizvami, přesto stále vypadal mladě a jeho oči se dívaly pronikavě. Stál na přídi a smál se větru a rozbouřenému moři. Smál se bouři jako šílený, protože kapitán Jeremy Wayfarer miloval moře víc než svůj život a právě v takových chvílích, když příď rozrážela vzpěněné vlny a vítr ho šlehal do tváře se cítil víc naživu než kdykoli předtím. Pro tyto chvíle žil a když živly bouřily kolem něj, byl šťastný.
Pak se podíval dopředu, zakřičel několik slov a ukázal rukou tam kde se rýsoval mohutný ledovec, který se k nim rychle blížil. Jejich příď byla okována ocelí a už v Portiomu ji vyztužili dalšími trámy, aby vydržela nárazy ledu, ale takto velký ledovec by mohl rozpárat bok a poslat je ke dnu. Socha pod přídí otočila hlavu naznačeným směrem a pak se lehce usmála a také přikývla.
Jeremy věděl, že se už dál o ledovec nemusí starat. Ciara ho ještě nikdy nezklamala a on by nesvěřil řízení v tomto počasí žádnému jinému kormidelníkovi než jí. Byla zakleta do lodi už když ji postavili a byla jejím strážním duchem po delší dobu než on byl vůbec na světě. Dovedla je provést ledem i tmou a se svým tichým úsměvem dovedla Havrana vždy zpátky do přístavu. Občas se objevila na palubě v podobě mladé dívky se smutnýma zelenýma očima a mlčky se dívala z paluby na břeh nebo do dálek a zatím drahokamy na soše pohasly. Občas se připojila k důstojníkům na večeři v kapitánově kajutě, ale vždy jen potichu seděla, nejedla a smutně se rozhlížela. Jeremy o ní nevěděl nic a ona nikdy nic neřekla, ale z těch pár chvil už ji znal a věděl, že stejně jako pro něj je moře jejím životem. Objevování dálek, kde nestanula noha člověka, vzdorování bouři, když živly běsní kolem lodi a hrozí ji potopit, vzdorování osudu jako takovému – pro to stálo za to žít.
Havran vedený smutnou dívkou se zelenýma očima dál plul rozbouřeným mořem, zatímco na přídi stál kapitán s vlajícím pláštěm a vyhlížel jejich cíl ve vánici…
Loď byla zmítána mořem, ale neomylně si razila cestu bouří a vyhýbala se ledovým krám, které ji hrozily potopit. Pod přídí škuneru Havran byla dřevěná socha představující dívku, která jakoby vyrůstala z trupu lodi. Dávný umělec vyryl její tvář do nejmenších detailů a zdálo se jakoby snad dřevo žilo vlastním životem. Dva zelené diamanty vsazené místo očí zářily lodi na cestu.
Na přídi stál vzpřímeně vysoký muž v dlouhém plášti. Vlasy měl svázány do ohonu a vlály za ním, stejně jako plášť a vlající plášť mu dodával vzezření démona s vlajícími křídly. Jeho obličej byl ošlehán mořským větrem a byl zbrázděný několika jizvami, přesto stále vypadal mladě a jeho oči se dívaly pronikavě. Stál na přídi a smál se větru a rozbouřenému moři. Smál se bouři jako šílený, protože kapitán Jeremy Wayfarer miloval moře víc než svůj život a právě v takových chvílích, když příď rozrážela vzpěněné vlny a vítr ho šlehal do tváře se cítil víc naživu než kdykoli předtím. Pro tyto chvíle žil a když živly bouřily kolem něj, byl šťastný.
Pak se podíval dopředu, zakřičel několik slov a ukázal rukou tam kde se rýsoval mohutný ledovec, který se k nim rychle blížil. Jejich příď byla okována ocelí a už v Portiomu ji vyztužili dalšími trámy, aby vydržela nárazy ledu, ale takto velký ledovec by mohl rozpárat bok a poslat je ke dnu. Socha pod přídí otočila hlavu naznačeným směrem a pak se lehce usmála a také přikývla.
Jeremy věděl, že se už dál o ledovec nemusí starat. Ciara ho ještě nikdy nezklamala a on by nesvěřil řízení v tomto počasí žádnému jinému kormidelníkovi než jí. Byla zakleta do lodi už když ji postavili a byla jejím strážním duchem po delší dobu než on byl vůbec na světě. Dovedla je provést ledem i tmou a se svým tichým úsměvem dovedla Havrana vždy zpátky do přístavu. Občas se objevila na palubě v podobě mladé dívky se smutnýma zelenýma očima a mlčky se dívala z paluby na břeh nebo do dálek a zatím drahokamy na soše pohasly. Občas se připojila k důstojníkům na večeři v kapitánově kajutě, ale vždy jen potichu seděla, nejedla a smutně se rozhlížela. Jeremy o ní nevěděl nic a ona nikdy nic neřekla, ale z těch pár chvil už ji znal a věděl, že stejně jako pro něj je moře jejím životem. Objevování dálek, kde nestanula noha člověka, vzdorování bouři, když živly běsní kolem lodi a hrozí ji potopit, vzdorování osudu jako takovému – pro to stálo za to žít.
Havran vedený smutnou dívkou se zelenýma očima dál plul rozbouřeným mořem, zatímco na přídi stál kapitán s vlajícím pláštěm a vyhlížel jejich cíl ve vánici…
- Ecthelion
- Moderátor
- Příspěvky: 12356
- Registrován: 13. 7. 2004, 15:19
- Bydliště: Brno/Rezno
- Kontaktovat uživatele:
II. Velekněžka
Karta: Kaylin Lockwoodová, mág a Lady domu Lockwoodů. Na kartě je vyobrazena mladá dívka se smutnýma modrýma očima. Přes večerní šaty má přehozen plášť v barvách černé a stříbrné a dlouhé zlaté vlasy jí září jako slunce. V pravé ruce drží knihu okovanou ocelí a v levici těžký meč opřený o zem. Kolem ní ve větru víří zlatorudé listy.
Dívka v ohrožení, tajemství, intriky, záhady, mysticismus, znalosti, vědomí nepoznaného, ženství, intuice, led a oheň.
Karta: Kaylin Lockwoodová, mág a Lady domu Lockwoodů. Na kartě je vyobrazena mladá dívka se smutnýma modrýma očima. Přes večerní šaty má přehozen plášť v barvách černé a stříbrné a dlouhé zlaté vlasy jí září jako slunce. V pravé ruce drží knihu okovanou ocelí a v levici těžký meč opřený o zem. Kolem ní ve větru víří zlatorudé listy.
Dívka v ohrožení, tajemství, intriky, záhady, mysticismus, znalosti, vědomí nepoznaného, ženství, intuice, led a oheň.
Kdo je online
Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 5 hostů