Roleplaying, tvorba postavy a metagaming

Vložil(a) Alaris dne

Článek, ve kterém se snažím zachytit několik problémů spojených s hraním her na hrdiny, zejména s pojetím archetypů. Občas se stává, že si hráč vytvoří nějakou postavu, ale její povaha se v průběhu hry pozvolna mění, až se z ní nakonec zase stane archetyp hráčovy "ideální" postavy.

Problém, který se chystám popisovat, zažil určitě každý, kdo delší dobu RPG hrál. Týká se hlavně her, kde hlavní roli hrají dobře zahrané postavy, her, kde lidé preferují ve větší míře roleplaying postav. Typ těchto her mnozí lidé považují za pomyslný vrchol RPG a velká skupina lidí tímto způsobem hraje. Roleplaying dokáže hru velmi obohatit a pokud se v družině vykytuje více postav s rozdílnými charaktery, na jejich konfrontacích lze postavit celá dobrodružství, ne-li jádro celé hry. Rozdílné přistupování k problému zapříčiněné různými povahami charakterů může ve hře způsobit mnoho komických i smrtelně vážných scén, dokáže družinu dovést k přemýšlení o celém problému z více pohledů a mnohdy ukáže tolik alternativních řešení, že celá hra nabírá mnoho nových rozměrů. Není tedy divu, že se k tomuto přístupu k RPG uchyluje mnoho hráčů a družin.

Podobně jako u ostatních článků probírajících a propírajících hry na hrdiny si nemohu odpustit nutný úvod, ve kterém vysvětlím, že tohle není jediný přístup ke hrám na hrdiny, že mnoho lidí to hraje jinak a nemohu nikomu nic vnucovat ani se snažit přeučovat. Že RPG je především zábava a jako takovou ji musíme brát a že dogmatické pohledy na zábavu z jednoho úhlu pohledu jsou mnohdy zlem pro ty, kteří k problematice přistupují jinak. Já to vím a nechci, aby článek kohokoliv k čemukoliv nutil. V následujících odstavcích se snažím popsat jev, který je poměrně častý a mnoho lidí s ním může mít problémy. Pokud jim tímto článkem alespoň trochu pomůžu, splní svůj účel dokonale.

Archetypy postav

Mnoho lidí, kteří chtějí hrát RP postavy po nějaké době spadnou do archetypu jedné jediné postavy a tu potom hrají. Souvisí to s jejich představou „hrdiny“. Každý člověk si vytváří svůj ideál sebe sama. Může ho přejímat a postupně tvořit z různých filmů, knih, ze svého okolí, odkudkoliv. Ideály se postupem času mohou měnit, ale spíše mají tendenci se shlukovat do jedné persony.

Člověk si tak po nějaké době vytvoří svůj ideál, svého anyma, bytost, kterou by chtěl být. Velmi často si ho promítne do konkrétní představy (vizuální).

Člověk si většinou vytváří ideály dva. První sebe sama, jakým by chtěl být. Tato mozaika jeho vysněného já se skládá často z tolika střípků vlastností, které si i mohou dokonce navzájem odporovat, že není v lidských silách celou tuto představu vědomě udržet a nějak ji komplexně zaznamenat.

(Druhá představa bývá náš vysněný partner. Teď zabíhám do Jungovské psychologie, která tvrdí, že si všichni stvoříme konkrétní představu vysněného partnera a toho hledáme. A pak ho třeba najdeme a okamžitě se do něj zamilujeme. Láska na první pohled. Ale to, že se doopravdy zamilujeme do své představy a tu pak promítáme do konkrétního člověka, je druhá věc. Jak to dopadne, závisí na toleranci obou lidí a možnosti připustit, že ten druhý nemusí zcela odpovídat našim představám. Více o K. Jungovi zde. Pro náš problém je ale asi důležitější ten první typ.)

Ve většině případů si člověk uvědomuje jen část této mozaiky a pracuje s ní. Spisovatelé ji třeba promítají do svých literárních hrdinů. V hudbě může se může odrážet charakter této bytosti ve skladbách konkrétního umělce. Ve výtvarném umění či sochařství zpodobňuje tuto „dokonalost“ celkově styl kresby, motivy, atmosféra.

No a v RPG…

Tenhle jev je tak častý a tak málo uvědomovaný, že je třeba ho dále rozebrat a mluvit o něm. Ne vždy se uvědomované představy odráží do tvorby našich postav v obrovské míře. Řekněte svým přátelům, aby si vytvořili postavy, se kterými se chtějí ztotožnit, se kterými se jim bude hrát nejlépe. Pravděpodobně sáhnou po své „hrdinské“ představě sebe sama. A pak stačí číst mezi řádky. Skoro každý takto hraje postavu. Ve svých CP se odráží i vypravěč sám. Tomuhle se nesmí bránit, jít proti proudu, ale naopak této síly využít.

Krásně je vidět, jak některé postavy tvoří protiklady svým hráčům. Malý, brýlatý intelektuál, který se v životě nepral a bojí se rány do obličeje, může mít potřebu se cítit jako neohrožený, mohutný válečník, voják, člen speciální jednotky. Prostřednictvím RPG tedy vyrovnává rozdíl mezi sebou a svým ideálním já. Někdo jiný chce být tím vzadu, osobou s ironickým úsměvem na rtech, kardinálem Richelieu, který s povzdálí pozoruje výsledky svých intrik. Každý jsme jiný a všichni máme svou mozaiku, hrdinu.

Někteří hráči se stydí ta to, jak jsou moc jejich vysněné představy a oni sami protikladní (é). Zmiňovaný intelektuál si vezme možná nějakého malého skřítka, hobita, kouzelníčka, než aby se mu ostatní smáli, že si svou postavou kompenzuje komplexy. Ve hře je pak jasně cítit, že něco s jeho postavou neklape. Je to vidět na projevech postavy, nejčastěji v kritických situacích, kdy se statečný válečník snaží prodrat, ukázat se, probít ven na povrch prostřednictvím malého ušlápnutého hobitka zloděje, který má v charakterníku napsáno, že je „bojácný a přehnaně opatrný, bojící se bolesti“.

Zkuste někdy zjistit, jestli se tento problém vyskytuje i ve vašem okolí; pomozte člověku, jehož postava a on sám nejsou v rovnováze. Pokud tento nesoulad hráči vadí a třeba o tom nechce mluvit, vysvětlete mu to, jak to asi je. Pokud někomu usnadníte sladit se svou postavou, pomůžete mu tak možná i v životě. Mluvím z vlastní zkušenosti.

Prosím, nehněvejte se, zatím to vypadá, že chci všechny postavy přeučovat a navádět hráče tak, aby nutně hráli to, do čeho se dokáží bez problémů vcítit. Tohle je jen jeden případ z tisíců, který se může stát. A já v něm zohledňuji jen málo okolností a souvislostí. Píšu to proto, že se mi to nedávno stalo a mám velkou radost z toho, že jsme se trefil a pomohl.

Ale pokračujeme dál, ještě jsem se nedostal k jádru pudla. Skutečný problém může nastat, když si hráč řekne, že stvoří jinou postavu. Uvědomí si, že nechce, aby tato postava odpovídala jeho vysněnému archetypu. Chce si zkusit hrát za někoho jiného. Odlišného. Může mít jasnou představu koho chce hrát a hlavně jak ho chce hrát. Někdo s tím nemá problém, je rozeným hercem, empatem, hned se vcítí do postavy, nebo ji zahraje tak, jak si ji stvořil. Ale někdo se nedokáže odpoutat od svého Archetypu. Pořád se k němu bude vracet, nebo spíše se archetyp bude vracet k jeho postavám a přetvářet mu je, pomalu modifikovat a dělat z nich opět sebe sama. Poznáme to nejčastěji při delším hraní. Ze začátku se hráč drží své nové postavy; možná až příliš křečovitě, lpí na svých vypsaných hláškách, reaguje přehnaně na situace podle vzorce, který si sám určil definováním charakteru své postavy. Hraje nepružně, upíná se na maličkosti, neimprovizuje. Je poznat, že pracuje s modelem své postavy, kterou si určil, ale ne s postavou samotnou.

Postupem času se jeho postava začíná měnit. Nezávisle na herních okolnostech, ale sama od sebe. Na situace, na něž by reagovala ze začátku například velmi vznětlivě, reaguje s ledovým klidem. Pro tuto změnu nenajdeme žádné herní opodstatnění. To pouze hráč, který postavu hraje, pomalu zapomíná na charakter svého herního avatara a vrací se ke své ustálené představě. Ve většině případů za to vůbec nemůže. Soustředí se na hru, pomalu zapomíná na původně stanovený charakter postavy a vrací se k tomu, co je pro něj přirozenější.

A toto může způsobovat nepříjemné herní situace. Zbytek družiny počítá s chováním postavy, na které si ze začátku zvykli, a teď náhle komunikují se změněným člověkem. Někdy to bývá velký problém. Je to vlastně metagaming ve své nejryzejší podobě a to ještě velmi rafinovaně maskovaný. Tenhle problém nemusí být tím, že je hráč špatný herec, nebo preferuje jiný herní styl?

Řešení?

Jak z toho ven? Jak pomoci hráči, který chce hrát za charakterově rozdílné postavy, když se mu po čase opět slévají do stále stejné podoby?

Existuje několik metod, které mohou nejen „napravit“ takovéhoto hráče, ale navíc zkvalitnit roleplaying ostatních a prohloubit vztah hráčů s jejich postavami. Jedná se o několik malých, ale přesto důležitých praktik:

1) Poznat svou postavu ještě před hraním.

Tento krok podceňuje mnoho lidí v RP herních stylech. Sem tam nestačí pouze mít jasnou představu své postavy. Je třeba ji dotvořit, domodelovat. Nejlepší je kromě charakterníku a životopisu ještě dopsat pár povídek se svou postavou. Představit si ji v různých situacích, vést s ní na papíře dialog (!). Povídky mohou zabíhat do historie postavy a mohou pomoci vypravěči se s postavou lépe poznat. Je možné třeba nakreslit pár vyobrazení své postavy, apod. Čím více se hráč o svou postavu zajímá a čím více „ji poznává“, tím vzniká hlubší, jedinečnější a trvalejší vztah mezi ním a postavou.

2) Hrát ze začátku ve třetí osobě

Může být pro někoho těžké, ale je až k neuvěření, jak moc to pomáhá. Říká se, že aby se člověk s rolí sžil, musí ji pozorovat a opatrně se k ní přibližovat, než s ní zcela splyne. Tenhle trošku básnický obrat je naprosto pravdivý a plně využitelný. Hezké, ale obtížné bývá hraní schizofrenních postav. Pro jednu osobnost používat ich-formu, pro druhou třetí osobu. Proč to nevyzkoušet?)

Je ještě nutné dodat, že výše popisovaný problém nemusí vždy spoluhráčům vadit. Záleží jen na okolnostech, jestli s tím chtějí něco dělat.

Některé další modifikace podobné „nedotvořenosti, nebo nesehranosti“ postav a hráčů mohou být zapříčiněny třeba přejmutím charakteru postavy z knihy, filmu apod., kde dotyčná postava nebyla dobře vykreslena a hráč ji musí dotvářet sám. Ale o tom někdy jindy. Díky za trpělivost.