Na jméno Clive Barker jsem narazil poprvé někdy v první polovině devadesátých let. Známý mi půjčil dvě knížky se sundaným obalem, takže byly obě jednoduše černé, a byl na nich pouze název – Imagika. Pochopitelně jsem se zeptal, co to je; on se zamyslel, a pak řekl bezradně – „to je taková Imagika.“