Vynikající hra, opravdu velká podpora pro RP, moc jsem se u ni bavil. Navíc je jednoduchá.
Ani velké střety nedělají problém, vyzkoušeli jsme si v drd2 i dobývání hradu, obléhaní a pro mě jak vypravěče nebyl žádný problém kontrolovat tolik nepřátel.
Jediná pro mě vada na kráse je, že se dá dlouho téměř všemu, co se postavě nelíbí vyhnout.

Příručka je zbytečně tlustá a omílá text dokola, jinak provedení také na jedničku.
DrD2 je kvalitní české RPG.

Jako hráč musím říct, že mě nějak moc nelákají jiné věci, než klasické fantasy. Respektive dokážu si v nich najít dostatečnou zábavu na to, abych musel hledat něco jiného. Proto jsem dlouho ani nezkoušel nic dalšího než staré DrD 1.5 a 1.6. Když se blížilo DrD+, byl jsem nadšen a hned jsem ho objednal. Bohužel masa různých pravidel v něm byla ještě větší než v původním DrD a křivka učení moc velká. Pak jsem objevil FATE, u kterého mi ale zase vadilo, že byl bez jakéhokoli dalšího obsahu kromě základních pravidel. Hrál jsem proto dál DrD 1.6 a sumíroval v hlavě nápady na vlastní RPG, které by ne enginu FATE mohlo pro moje potřeby DrD nahradit. Naštěstí je tu DrD 2, které vlastně splnilo moje představy. Proto je možné, že jsem ovlivněn prvotním nadšením pro věc.

Klady:

1. Systém povolání - byl podle mě překročen Rubikon. DrD2 je už spíš dovednostní systém, i když je to řešeno formou balíčků. A je to dovednostní systém, který je udělaný zajímavě. Není třeba vybírat dovednosti "obyčejného" typu jako boj se zbraní, řemeslné dovednosti apod. Jejich sdružení pod povolání tohle ulehčují a umožňují zaměřit se na to, jaké lepší kousky se podaří pomocí dovedností provádět. Další výhodou je samozřejmě neomezený možnost kombinovat povolání.

2. Mechaniky - Není jich mnoho a nejsou složité. No vzhledem k tomu, kolik už je v diskusi "Otázky k pravidlům" příspěvků se možná může zdát tento bod jako přehnaný nebo nepodložený. Já si však myslím, že to tak je. Samozřejmě existují hry, které ukazují, že to jde udělat jednodušeji (třeba výše zmíněné FATE). Pravidla však nejsou složitá (ve smyslu pochopení) ze své podstaty, ale tím jak jsou napsaná (viz. níže). Základní mechaniku, iniciativu a manévry ale považuju za hezký, kompaktní a fungující systém s jednou výhradou (viz. níže). Mechaniky DrD 2 podporují používání fantazie.

3. Magie - Je strašně rozmanitá a je vědomě napsaná tak, aby nutila k jejímu přizpůsobení pro konkrétní svět / hru. Někomu to může samozřejmě nevyhovovat. Při vší rozmanitosti ale neodrazuje hráče, protože stojí pořád na těch stejných mechanikách a hrát kouzelníka není po pravidlové stránceo moc složitější, než hrát bojovníka.

Zápory:

1. Struktura knihy - Bylo to vyčítáno leckde a já se s tím názorem ztotožňuji. Bojoval jsem s tím při prvním čtení pravidel opravdu hodně.

2. Remízy ve střetech a konfliktech - V případě, že se někdo ve střetu nebo konfliktu vyčerpává a musí znovu redefinovat svoje akce a jejich výsledky, může docházet k problémům - je to náročný intelektuální proces a pokud jsou hráči a PH zvyklí, že popis konfliktů je na průvodci, může to být nesnesitelné břemeno. Hráči také mohou být frustrováni svými ne-úplně-úspěchy. V podstatě bych řekl, že je toto jedním z úhelných kamenů úspěchu nebo neúspěchu pravidel a PH (pokud je to on, kdo pravidla představuje ostatním) by měl věnovat vysvětlení toho, jak nakládat s remízou, dostatečný čas.

Komu DrD 2 doporučuju:

1. Hráčům starého dračáku, kteří se nebojí nových věcí a zároveň je štvou omezení starých pravidel. Přitom však nechtějí hrát hru, která by byla o 180° odlišná, protože ty střípky ze starého fantasy světa DrD, které stálo za to zachovat, tam pořád jsou.

2. Těm, kteří nechtějí hrát se systémem s příliš mnoha pravidly a na těch obecných jednoduchých hrách typu FATE je štve, že neobsahují víc settingu, který nemají čas / chuť / schopnosti si sami dotvořit. DrD2 je pro mě dobrý kompromis, pokud chcete hrát fantasy samozřejmě.

3. Začátečníkům, ale jen tehdy, pokud alespoň někdo ze skupiny už někdy dělal PJ / PH / GM nebo pokud mají možnost konzultovat své problémy s někým zkušenějším. Je přirozeně otázka, jestli jsou i toto ještě začátečníci.

Komu DrD 2 rozhodně nedoporučuju:

1. Hráčům, pro něž je fantasy vlastně jen tvořením potenciálně mocných postav. Ne, že by to v této hře nešlo, ale pravidla tomu kladou zbytečné překážky jako je rozvíjení a prožívání nějakých příběhů apod.

2. Skupinám, které nechávají všechnu práci na PH / PJ a hráči buď jen plní jeho vůli nebo jsou mu v permanentní opozici jako protivníci. Pokud je to model, který praktikujete a nehodláte se ho vzdát, budete brzo bojovat i s pravidly, protože ty tento přístup podle mě vůbec nepodporují.

3. Lidem, kterým by chyběly následující mechaniky a nemůžou bez nich existovat: životy (ve smyslu hit pointů) a číslené statistiky zbraní.

DrD 2 jsem testoval jak na skupince hráčů - začátečníků vě věku kolem 12 let, tak i na starých harcovnících DrD, kteří začínali na verzi 1.1.

Nová inkarnace Dračího Doupěte dorazila i k nám na Slovensko, a jelikož autory poznám, a měl jsem možnost zažít jejich originální přístup ke všemu možnému, byl jsem notně zvědav, jak se popasují s výzvou předělat „starý“ Dračák.
Poté, co jsem hrál širokou škálu RPG, od Prime-Time Adventures, přes World of Darkness, Shadowrun, GURPS, DnD, Das Schwarze Auge, Call of Cthulhu, Agon po domácí klasiky jako Stín Meče nebo původní DrD, nečekal jsem, že mne něčím překvapí.

Ale - jak se po tomhle výroku samozřejmě dalo očekávat - jejich výtvor musel príjít s nečím vymykajícím se mým předchozím skušenostem.

Systém DrD2 totiž elegantně řeší mnohé neduhy, kterými trpí naše milované hobby.
Například: od fantasy RPG krom jiného očekáváme napjaté a dramatické situace, kdy postavy vzdorují smrtelnému nebezpečí - a po exhibici obsahující houpání na lustru, lození po zádech obludy, rapidní šermířské výměny na okraji útesu a úniky o fous řečené nebezpečí překonají. Jenže mnohé systémy právě v portrétovaní těchle situací zoufale selhávají. GURPS i DnD limituje extravagatní extempore negativními modifikátory na hod kostkou, jiné systémy je nepodporují vůbec. Člověka s dvěstě životy je nutné mnohokrát šlehnout mečem, než něco pocíti - a na scény, kdy hrdina vtrhne mezi pohůnky temného čaroděje a než někdo z nich hlesne je vyřídí můžeme zapomenout. A na důvtipné výměny urážek uprostřed boje téže málokterý systém duchaplná pravidla vynašel.
Ale DrD2 exceluje v znázornění scén, kdy se kočár s princeznou řítí ke propasti, hrdina a temný rytíř střídají výměny a výpady se snahou ji přesvědčit o zlovolnosti toho druhého, a lapkové vyskakují na vůz, aby dívku unesli, nebo soky setřásli o nízké větve.
Rovnocennost dovedností a možnost při správném opisu se rychlou vyřídilkou efektivně ubránit hromotlukovi s palcátem, možnost improvizovat kouzla a inteligentní mechaniky hry tvoří jedinečné prostředí pro hráče, kterým je milejší kreativita než +5 bonus na zásah.

Dračí Doupě 2 se vydalo opačnou cestou - hry o hrdinech mají být o hrdinech (no ne, vážně?) a o jejich činech, o dobrodružství a hrdinství (ty jo) - a vše stojíci v cestě těmhle cílům musí na vedlejší kolej (nebo nejlépe do koše).
Autoři vynechali nekonečné tabulky útočných bonusů 300 druhů zbraní, listiny tisíců kouzel a bodů magenergie podle inteligence a úrovně - a vsadili na jednotnou mechaniku pro celou hru a na vypravěčský talent.
Někomu se nutná míra abstrakce může zdát přehnaná, ale systém umožňuje jednoduše modelovat i velice komplikované situace, a aktivně podporuje kreativní využití dovedností postav i prostředí; taktéže mechanika krásně odzrcadluje ústřední motiv hrdinství - schopnost postavit se nebezpečí a uspěd, i když někdy za velkou cenu.

Abych zrhnul pro a proti:
Dračí Doupě je výborná hra na hrdiny, skvělá na vyprávění barvitých dobrodružství, tvorbu nápaditých hrdinů a intuitivní "free-form" přístup, vhodná i pro začátečníky, i pro starou hráčskou gardu.

Díky filozofii herního designu ale DrD2 pár rolí nikdy neobsadí - není strategickou hrou, kde "lepší" tvorba postavy, detaily taktiky a využití tisíce schopností vedou k rozdrcení nepřítele.
Jelikož jsou postavy a dovednosti stejně "silné", není možné mít potěšení z vypilovaného designu postavy, která rozdrtí nepřítele o 300% efektivněji, než průměrný rek.
A absence Děsivých Mečů Nesvaté Dekapitace +7 a jim podobných výdobytků rabování hrobek znamená, že hráči toužící po inventáři plném magických předmětů taky přijdou zkrátka.

DrD2 jsem si koupil, a kdyby knihu ztratím nebo co, si jej koupím zas. Moje party hráčů mají na DrD2 skvělou odezvu, a věřím, že entuziasmus ještě dlouho vydrží.

Po dvou zkušebních hrách jsem nabyl dojmu, že DrD2 je rozhodně jiné než původní verze, ale není o moc lepší. Stále má dva systémy vyhodnocování a nikoliv jeden, stále je složité vytvořit si postavu, která nezapadá do myšlenkového schématu autorů a herní fikce je neprovázána s pravidly - úmyslně.
Základní myšlenka je použitelná, ale její provedení chtělo ještě výrazně vypilovat - a hlavně odstranit až příliš častou "plichtu v konfliktu".

DrD 1.6 som s priateľmi hrával cca 2 roky a neskutočne dobre sme sa pri tom zabávali. Správa o pokračovaní ma milo prekvapila a šlo o jasnú kúpu. Celý natešený som si zaobstaral paperback DrD II a pustil som sa do čítania. Teraz je tomu mesiac od kúpy a mám za sebou tri hry. Nie som žiadny odborník, no napíšem, čo sa mi páčilo a čo práve nie v prehľadných plusoch a mínusoch.

+ Menší formát knihy, ktorá je pekne spracovaná
+ Nové povolania a ich kombinovanie
+ Nové systémy a silné zameranie hry na RP
+ V DrD II sa už nepoužíva toľko číselných údajov ako v prvom DrD
+ Nové denníky

- Kniha je síce pekná ale dosť som v nej musel listovať. Mal pocit, že jednotlivé témy nie sú "pokope"
- V DrD II sa už nepoužíva toľko číselných údajov ako v prvom DrD
- Ak som si chcel hru užiť skutočne na 100%, tak som musel mať hráčov s dobrou fantáziou
- Nesedia mi dovednosti a fungovanie zbraní a brnenia
- Polovicu pravidiel si musia vymyslieť hráči

Dávam len 3 hviezdičky, pretože DrD sa mi páčilo viac s presnejšie určenými hranicami, s mechanizmami, ktoré používali aj rátania. Smutné je, že moji priatelia hrávať DrD II jednoducho nechcú, pretože im chýbajú systémy z DrD 1.6 a rozhodne nechcú popisovať akým spôsobom na niekoho útočia a podobné situácie. Najviac času sme strávili pri boji, kde sme riešili, "čo je možné a čo nie".

Som si vedomý, že ide o krok v pred, no pre niektorých ľudí, je to presne opačne. Určite si hra našla množstvo nových fanúšikov a osobne z toho mám radosť, aj keď to hrávať nebudem. Pravidlá som teda založil do knižnice medzi fantasy knihy a možno jedného dňa v mojom okolí precitne RP duch a DrD II oprášim :))

Tak nám vydali nový dračák, paní Müllerová. A my si ho nastudovali, zahráli a zdrbali. Musím předeslat, že druhý dojem je stále kladný, což u veteránů her na hrdiny, kteří pamatujou vagony zlata na přestupy v DrD i Pravidla pro mistry není obvyklé :) DrD II je bezesporu lepší, než byly DrD I jako celek (což na druhou stranu je lecjaký návod na rychlovarnou konvici sepsaný partou čínských pěstitelů čaje). A nemá s tím úsměvným podvraťákem pravidel nic společného, což je taky plus (nezaměnit s mutantem jménem DrD+).

Mým cílem tu není komplexně rozebrat to, co už udělali jiní na tisíci stranách diskuse o DrD II. Chci tu pochválit pár dobrých nápadů a vytknout několik chyb.

BEST OF
- I. Flavour text, česky okecávací pasáže: Na vysoké úrovni, upovídanost téhle knížce neubírá na čtivosti, pro snílky, rétory a vypravěče rozhodně plus. Motivuje představivost, nabízí inspiraci Průvodci hrou. Pro tabulkové mágy a matematické válečníky je to ovšem nadbytečná vata.
- II. Systém zdrojů a manévrů: zdravé jádro. Jednoduchý, vyvážený způsob jak nezdržovat hru balistickými výpočty a přitom zachovat možnost volby strategie. Nad možností opotřebení předmětů, únavou, jizvami a léčením jsme si radostí poslintali několik stránek. Opět, je to hra víc pro fyziky (zanedbáme) než pro účetní (zaevidujeme).
- III. Zapojení hráčů do tvorby příběhů: není větší nuda, než jednou týdně duševně masturbovat před skupinou znuděných tváří, které zvednou zraky od svých pestrobarevných kostek jen když se ozve magická mantra "hoďte si". Vzhledem k tomu, že hraju jako Pýdžej of Pýdžejs, nedělá naší družince problém mluvit si navzájem do práce.

WORST OF
- I. Chaotičnost knihy: Je vidět, ža autorům nechyběly nápady, nadšení ani zkušenosti z hraní, ale z psaní návodů jak hrát. Jeden byrokrat s právnickým drilem by vás postavil do latě, prevíti. "Dozvíte se později" není úplně šťastná věta. Toto téma ale bylo kritizováno jinde a lépe.
- II. Zbraně: Který hovádko boží, pacifistický napsalo onu čtyřstránkovou stať uvedenou větou "zbraně jsou zvláštním druhem nástrojů" by zasloužilo rozseknout obouručním mečem příčným řezem podél. Nebudu zabíhat do detailů ohledně rozdílů v ovládání sekery a meče; autor pasáže byl zjevně sám natolik vyděšen tím, co spáchal, že na nátlak betatesterů dodal na závěr úvahu o meči jako nástroji na posílení Vlivu.
Fantasy je sex, zbraně a padající kamení (tedy napětí). Hrozivě odbytá pasáž o zbraních nasvědčuje tomu, že autorům došly zdroje, buď duševní, nebo finanční. Věřím, že brzy vznikne nějaké rozšíření, které umožní válečníkům zažít kouzlo bojových manévrů-fines a rozeznat halapartnu od píky. Poznámka k jediné "fintě" Letící zbraň: Kdo v boji hodí po nepříteli obouručák je - předčasně mrtvý talent.
- III. Obecné dovednosti: je hezké, když někdo řekne "spoustu věcí necháváme na vás hráčích", ale jak se má hrdina naučit číst, psát, počítat, plavat, mluvit řečí národa Punt, stavět lodě, skládat origami nebo vyprdět si melodii? Jsou to zjevně Zvláštní schopnosti nepřiřazené rasám ani povoláním. Může se tedy člověk učit plavat v rámci jednoho postupu? Je vzdělání pouze doménou Zaříkávačů nebo se může cizí řeč naučit i zloděj, který nemá zájem stát se Knihomolem?
- A za IV. Míry, váhy, vzdálenosti, peníze: rozhodnutí autorů zaměřit se na příběh místo tabulek plně schvaluji. Celý náš svět je ale založen na tom, jestli je něco daleko, blízko, těžké, lehké, dostupné, nedostupné. A věřte nebo ne, lidé té doby (míněn starověk až po raný novověk) dokázali měřit a odhadovat velmi přesně. Protože na tom, jestli se dokážou s úlovkem vrátit zpátky domů, nebo zda dostřelí kuší na útočníka vyskakujícího z hloubi hvozdu závisel jejich život. Byli to lidé, kteří postavili katedrály a přepluli Pacifik na svázaných rohožích. Dodělat do příštího vydání kapitolu s příklady dobových měr, vah. Dojezd koní, naložení vozů, dostřel různých zbraní, přímý či nepřímý. Lze se přitom vyhnout přesné metrice: "Krátký luk: vhodný pro boj v úzkých uličkách, podzemních chodbách nebo z hřbetu koně. Sestřelíte s ním holuba sedícího na střeše domu, ale na bitevním poli se s ním moc neukazujte; poraněný nepřítel by se k vám mohl dostat rychleji než přezbrojíte. Účinný přímý dostřel okolo 80 kroků. Velmi dobrý lučištník dokázal vypustit zhruba 10-12 šípů za minutu. I průměrných 6-8 je ale několikrát víc než za stejnou dobu stihnul kušiník. Chraňte před vlhkem. Nepatří do ruky dětem."

Co vy na to? Všeobecně soudím, že DrD II má zdravé jádro a naději na širší úspěch, pokud autoři opustí přístup: "tady máte a dodělejte si to". Už jen kolik peněz půjde vydělat na rozšiřujících příručkách: "Zbraně, zbroje, štíty pěti kontinentů", "Od abatyše po závozníka: Zvláštní schopnosti běžného života" nebo "Baziliškův středověký bestiář" ;)

Tak moje dojmy po přečtení DrDII (zatím ještě nehrál).

Tak chvíli si připadá člověk že autor daného úseku textu vysvětluje pojmi jak encyklopedie pro předškoláky. (nejvíc mě to iritovalo u popisu zbraní u jediné které chápu že asi každý neví co je byl puklíř).

Dale pak nechápu proč používáte výrazy které vysvětlíte až za 50-100 stran přitom by stačila i zmínka co to je a že popis bude dál a nebo že v jednom odstavci popisujete jak něco změnit v mechanice a tu mechaniku vysvětlíte až o odstavec dál.

Nedat tam rejstřík je dost velké mínus pro tuhle knihu.

Motivace hráčů za to že něco dobře popíší chybí.

Z celé knížky mám pocit jak kdyby si sní pohrála moje oblíbená literární postava Saturnin. Když Miloušovy upravil detektivky.

A asi sem přišel na kloub tomu proč hodně hráčů bere neúspěch jako lepší věc kdy můžou víc zasáhnou do příběhu ve většině popisů ta akce kdy se hráč vykoupil se mi líbila víc a jako postava bych si ji zvolil než tu která pro mě měla být úspěchem.

Pro nováčky tahle hra určitě není.

Celkový dojem nic moc do knihovny si to nepořídím bouhužel sem od toho čekal víc a vrátím původnímu majiteli, no možná pokud najdu odvážné dobrodruhy to zkusit zahrát přeci jen bych se rád přesvědčil o tom jestli z konfliktu budu mít pocit že bude silně stereotypní časem jako mi připadá po přečtení.
Abych zase tolik neočerňoval některé myšlenky se mi líbily ale jako celek to má mouchy. Kdyby to byla beta verze hry tak to beru ale jako koncoví produkt zklamal.

1) Ta hra se neměla jmenovat DrD2. Protože se starými DrDo a DrD+ nemá zhola nic společného (vyjma bílého hradu). Každý, kdo hrál předchozí verze DrD bude zmaten, překvapen, nenajde nic povědomého nebo podobného.

2) Celkový dojem z knihy. Rozhodně si pořiďte knihu s pevnou vazbou. Vydat knihu v měkké a tvrdé vazbě s tím, že tvrdá vazba stojí 100 kč navíc je sice zlodějina, ale je to lepší než ryskovat opotřebení (pokud tedy hodláte DrD2 hrát). S tímto doporučením souvisí i další problém. Kniha je velmi špatně uspořádaná. Pravidla jsou v ní roztroušena a tak počítejte, že v ní budete alespoň ze začátku dost listovat. Kniha vám stačí bohatě jedna do skupiny, protože narozdíl od jiných systémů zde nejsou žádné tabulky nebo featy a powery, na které by bylo potřeba se neustále dívat. Někteří lidé si stěžovali na malý font. Mě příjde naprosto v pořádku a dostatečně velký.

3) Povolání. Povolání v DrD2 jsou na první pohled zábavná, zajímavá a úžasná. Bohužel velmi rychle zjistíte, že jsou si velmi podobná, často až téměř totožná. Například kouzelníci zde mají naprosto stejné featy. Proč se zaklínač nejmenuje zaklínač ale vědmák jsem nepochopila.

4) Popis postavy. Postava je v DrD2 popsána 3 zdroji, sadou povolání a sadou featů. Hra vás sama vede k tomu, aby vaše postava studovala nejméně 3 povolání. Bohužel se tedy nemůžete úzce specializovat. Zdroje jsou jakousi podivnou kombinací životů, energie, síly a výdrže ve fyzické, psychické a sociální rovině. Z hodnot postavy tedy nepoznáte, jestli je silným válečníkem nebo mrtštným šermířem. oba se systémově projeví stejnou hodnotou zdroje Tělo. Tyto rozdíly hra chce abyste řešili na úrovni fikce. Bohužel je ale ve výsledku zbytečné trápit se s detailním popisem postavy, protože nakonec budete stejný jako jiný hráč, který řekl "Můj válečník odmlada tloukl skřety. Tečka.".

5) Soubojový systém. Tato hra používá jednotný systém pro řešení všech možných situací. Bohužel je sám o sobě dost nudný a zábavu si v něj budete muset udělat sami náležitými popisy. S tím souvisí inovativní přístup k herní fikci. Tu tento systém negeneruje, ani vám s ní moc nepomáhá. Naopak ji vyžaduje od hráčů aby vůbec fungoval. Pasivní hráči (posluchači) nebo hráči s malou fantasií budou mít s touto hrou bohužel velké problémy. Soubojový systém přenáší váhu důležitosti z v jiných systémech častého "čím bojuji" na "proti komu bojuji". To mimo jiné bohužel znamená, že hráči, kteří mají rádi nejrůznější zajímavé zbraně a zbroje nebo jiné předměty zde budou zklamáni. Váš magický meč se zakletým démonem mrazu se sice mže projevit ve fikci, ale ne v herních mechanikách. Benevolentní DM by vám sice mohl chtít dát nějaký bonus, ale velmi brzo zjistí, že je na to systém příliš hrubý a obyčejné +1 na hod má obrovskou váhu.
Žádné úžasné chvíle tipu "jó krytický zásah do hlavy maximální silou a to jsem se bál že v příštím kole zemřu!" vám systém taky neposkytne. Budete si je muset dodat sami. Žádného jásání nad šťastným hodem se tedy nedočkáte. Především, protože protivníci mohou kdykoliv změnit váš šťastný hod v "nic se nestalo" když zaplatí několik zdrojů.

6) Nároky na DM. Dm, zde nazývaný Průvodce najde v této knize mnoho užitečných rad. Bestiář je bohužel poměrně chudý a zcela v něm chybí nějaký systém pro odhad síly bestií vůči háčům. Bestie jsou ale velmi krásně i když úsporně popsané a poznámky k nim obsahují mnoho příběhových háků, které je zábavné a snadné použít. Vypravěč musí u každého protivníka sledovat mnohem méně hodnot než v jiných systémech, což mu usnadňuje práci s velkými skupinami nepřátel.

7) Celkový dojem ze hry. Hra má poměrně vysoké nároky na hráče a jejich představivost. Pokud budete chtít DrD2 hrát, doporučuji vám se nejdřív podívat na větší počet hystorických a fantasy filmů, zahrát si fantasy počítačové hry nebo přečíst větší kus fantasy knihovničky, protože pak budete připraveni, až na vás váš DM vyrukuje s "popiš mi, jak chceš zaútočit". Pro staré a zkušené hráče je bohužel tento systém často příliš cizí. Pro nové může velmi rychle omrzet. Taky se nemůžu ubránit dojmu, že DrD2 hodně ovlivnila hra Střepy snů. A že se po jejím vzoru autoři snažili zaměřit především na práci s fikcí.

Tak jak začít... Hra je to skvělá, má všechno co by mít měla. Více méně jednoduché mechaniky, (když je pochopíte, tak je už nezapomenete a nepotřebujete k nim žádné tabulky), plno atmosférických textů, obrázků a hlavně podporuje vyprávění. Místo toho, aby vás v DrDII vlci kousali do nohou a vy do nich bušili mečem, budou po vás skákat, srážet vás k zemi, sápat se vám k hrdlu, a vy jim budete do očí házet písek, bodat je dýkou, jizvit se, abyste přežili. Mě se to prostě strašně líbí.
Nicméně je to asi tím, že jsem nehrál starý dračák. Protože, jak jsem zjistil, ti co ano, se k DrDII staví dosti chladně. Ne všichni, samozřejmě, ale plno z nich není tak nějak ochotno přistoupit na "filmový" způsob vyprávění, na lehce zmatené akce, na to, že ne každé kolo musí obsahovat pokus o něčí zabití. A knížku ještě táhne dolů to, že abyste všechna ta pravidla pochopili, musíte jí přečíst celou. I s tunami úplných zbytečností. A když se rozhodnete v pravidlech něco najít, nastává úplný konec.
Tak mě napadá, jestli vlastně bylo potřeba pojmenovat hru Dračí doupě. Kdyby se tak nestalo, mohlo být všechno ještě mnohem slovanštější a přijatelnější pro staré hráče.

Ale pořád je to super.

Tato příručka má s původním Drd skutečně společný jen název, jde totiž o úplně jinou hru. Namísto moře tabulek a mechanismů typu "povede se to s pravděpodobností 2k10 za 3k6 životů", kterými hráče zavalil "starý dračák", vám Dračí doupě II nabídne moderní vyprávěcí hru, kde vám pravidla vysvětlují, jak si pro sebe a pro své přátele připravit co nejlepší herní zážitek. Po přečtení knihy jsem celkově nadšený a přestože se k hraní RPG dostanu zřídka, své investice do zakoupení knížky rozhodně nelituji. Myslím, že DRD II je oprávněně další tuzemskou RPG hrou (spolu s Příběhy Impéria a se Střepy snů), která by se mohla směle postavit po bok her zahraničních (tím samozřejmě nemyslím, že by je reálně předběhly v prodejnosti - mám na mysli obsah). Herní prostředí, které tvůrci představují a k jehož hraní motivují, je naprosto úžasné. Žádná superoheroická fantasy, ani tolkienovská klišé (z tolkiena nám zůstali jen hobiti), ale spíš svět s nádechem drsného středověku, inspirovaný českými pověstmi.

Jediný nedostatek spatřuji ve formální struktuře, tak jak už psali mnozí přede mnou. Třeba uspořádání některých kapitol je trochu nešťastné (např. nejdříve máte výčet schopností a až později vysvětleno, co znamenají; někde jsou zase odkazy typu "pokud toto nechete číst, předjětě na starnu X", což může být pro začínající hráče lehce chaotické, atd. ...). Malinko mě také zklamaly průvodní texty (ty psané tmavou kurzívou), některé jsou sice vydařené, ale některé jsou poměrně slabé a zrovna od "výňatků ze skutečných příběhů" jsem očekával trochu víc.

Nakonec se obávám, že tato RPG zůstane z velké části nedoceněna většinou hráčů. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale z mých osobních zkušeností je průměrný tuzemský hráč klasický "dračákista", který k hraní RPG zaujímá čistě inženýrský přístup. Takže v pravidlech namísto zábavy a inspirace hledá právě výše zmiňované tabulky, čísla, matematickofyzikální mechanismy atd., prostě všechny ty nesmysly, kterými bylo zahlceno staré Drd a které chrlí mnohé počítačové RGP hry. Stručně řečeno: "Většinonová popluace hráčů prostě hru jako je Dračí doupě II nepřijme"

Toť můj názor :-) Howgh ;-)